Vánoce...v březnu...

*V týdnu slepuju cukroví. Taky sháním dárky. Mamině su kaufla bezva sako. Pak to bylo horší; ztratila su se ve sportisimu. Triko pro Veverkyše mi nakonec našla prodavačka. Do dalšího sportu mi pro změnu poslali slevču. Nebylo to tak moc, ale škoda ji nevyužít.  Bloumala su tam a čmuchala, co bych tak potřebovala. 

Ukázalo se, že su to vzala za špatný konec, páč bych potřebovala skoro všechno včetně ramínek, na kterých to bylo. Pak su slevila z nároků a zasekla se u brýlí na lyže. Jednak proto, že je potřebuju už kolik let, dvojnak, páč na ty mi tak ještě zbývalo. Zevrubně su zezkoumala regál a zazdálo se mi, že v dámských a dětských nevidím kromě ceny žádný větší rozdíl. Tedy v takové té střední nižší třídě, nad tisícovku už možná nějaký byl. Jala sem se tedy zkoušet. Mezitím se ke mně natočil taký docela šupný prodavač, pak ale na(ne)štěstí zase odešel. Po půlhodině su vyfiltrovala dvoje, a když su ho potřebovala, aby mi řekl, které sou lepší, nebyl k najití. Natrefila su ho až cestou k pokladně. Chvíli koukal na to, jak su od toho zkoušení byla rozcuchaná, potom tedy aji na ty brejle a stejnak to nechal nakonec na mě. Ale milý byl, se musí nechat. Na okulárech sem ale fakt vydělala, protože se slevou a ještě se slevou byly za pakatel. Muheh. Nepřestávám být spokojenější a spokojenější s tím, že v podstatě všechno kromě kalhot můžu nakupovat v dětském. Pravda, má to i stinnou stránku a to sou ty dětské podprsenky…

*Víkend proučený. Kopla bych do toho. Soustředím se jako 2vouletý harant. Páč su ale kamikadze děcko, mám v plánu zmáknout 4tyři testy. Dobře, 2va určitě.

Přesvědčení učit se mi trochu narušila hospoda. To bylo tak. V pátek su byla doma, ale ve Veverkyšově vesnici měli (zase) naposled otevřít hospodu. Původně su neměla nic proti tomu na jedno zajít, ale večer už se mi nikam nechtělo harcovat a hrozba učení byla dost reálná. Pak se stal ale ještě ten průšvih, že mi písli kluci, jestli nezajdu do knajpy k nám. To už by se mi chtělo víc. Veverkymu su ale přirozeně nemohla naservírovat, že ne, fakt nepůjdu do hospody s ním k nim, ale za to půjdu sama k nám. Protože su ale upřímný naiva, nějak su to zmínila v smsce, načež začal v dalších odpovědích vyrývat, že mě odvezl k nám proto, že si myslel, že se budu učit a jinak su přece mohla být s ním a blabla a že bude pěkně nasranej, když teď místo učení půjdu do hospody a ještě sama. Tím zase nacvikl mě, protože nesnáším, když mi kdosi vykládá, kolik JÁ mám a nemám práce, a co si můžu a nemůžu dovolit a ještě k tomu přidá to psychologicky buzerativní: jestli…tak… Skončilo to asi hodinovým hovorem, který mě samozřejmě ještě ke všemu zdržel.

Popravdě su do té hospody nakonec šla, ale druhý den, když sme se viděli, su o tom nemluvila. Taky se nějak neptal. Dlužno ale dodat, že mi dalo dost práci se nepropovídnout, protože su byla plná novinek, které sem měla sto chutí oznámit. Totiž, že ti moji agrární patrioti hrozně dají na horoskopy, což bych nikdy nečekala, ale Šlehač s Dubkem a Fobem mi náležitě vysvětlili, že je opravdu důležité si vybírat partnera podle znamení a hlavně, že rybu nikdy nebrat… Hezké pak bylo, když začal Fobo předčítat z internetu mou povahu a konkláve kolem stolu za každou větou jen souhlasně zamručelo. Byla su paf. Koneckonců ale asi opravdu su náladový perfekcionista, že bych ale byla prkno, jak nakonec Fobo vydedukoval, odmítám připustit.

Výjimečně su nebyla jediná žena - Dubek přivzal Nancy. Ukázalo se, že se účastnila Hlasu, bo Superstar, bo co to teď zase je, a že kategoricky odmítá mít děti. V jakémkoli věku. Pak odešla na wécko, a já se na Dubka tázavě podívala, protože on je podobně jako Veverky do vaření sunaru jako divej a přebaloval by klidně od zítra. Jen tak pokýval hlavou a povídá blahosklonně jako Karel Gott: „Ono ji to přejde.“ 

Na to se přidal další na slovo vzatý znalec žen Šlehač, že to je jasná věc, že do toho dospěje. Podivně pokyvovali aji Lady s Ojtíkem, jedině Bráška už nekvitoval, protože chrupal. Hoši, nevím. Skoro bych řekla, že ji to nepřejde. Za prvé už jí není náct, aby něco vytrubovala bez přemýšlení a za druhé, jo, hodně ženských to přejde, ale kolem 40tyřiceti, kdy začínají panikařit, že zůstanou samotné. A chtěla bych vidět zrovna bracha Dubka, jak bude 20vacet let čekat. Přitom je dneska takových mladých, včetně mnoha potřeštěných 15tnáctek, které sou po miminkách zblázněné, že se fakt divím, že si to ten kluk neulehčí a po nějaké se nepoohlédne. V podstatě je to ale často pozorovatelný jev, že si jeden najde úplně nekompatibilního druhého. Myslím, že s Veverkym sme dokonalí představitelé tutoho Murphismu.

*V sobotu su si ještě odskočila na tradiční vánoční jarmark. Mamina a ségrule se přifařily k nám s Veverkym a jely sme společně. Po menším incidentu s předáváním mrtvého králíka za stánkem se zlatým jmelím už šlo všechno docela hladce. Moc se mi líbila soutěž o nejkrásnější perníkovou chaloupku. Obdivuju to tím víc, že i když sem na většinu výtvarných a jiných ručních prací docela nadaná, to zdobení perníků mě děsně vytáčí. Ani mi to nejde, ani mě to nebaví. Veverky tvrdí, že je to tím, že se u toho zmažu polevou a to mi prý vadí. Vlastně má asi pravdu, i když jenom z části, protože například být od fixek, těsta, nebo lepidla mně v nejmenším nevzrušuje. Na druhou stranu ale vodovky taky zrovna nežeru.  

Jo, koupila sem si dřevěnou sovu na drátě. Taková ptákovina.

*Do školy su dorazila v úterý. Rovnou na zkoušku. Sázela su tam odpovědi jak do lístku Sportky. Otázky typu: „Uveďte antitezi, která nejpravděpodobněji neodpovídá…“ nejsu schopná zodpovědět ani se svým veskrze jazykově a komunikačně založeným mozkem.

Večer mě Daisy hrozně znervózňuje. Ač je všestranně skvělá, tak hysterickým pobíháním po pokoji a výlevy mě nechutně znechucuje, protože od dob soužití s Tomo su na podobné rozchcáplosti alergická.

*Ve středu další prověrka. Do prvního osoba učitel dal zjevně stejný test, jako loni, protože v něm byly otázky, které letos jaksi nestihl odvykládat.  To mám ráda, taký přístup. To člověka opravdu nutí poctivě se učit a sprostě neopisovat. Na druhou stranu mi ale velice vychválil seminárku. Dlužno dodat, že při známkování toho kvazitestu mi to nepomohlo.

Odpoledne druhá testovina. Esej už by šel líp. To je ostatně hned vidět, no ne? Pravda, při tom třetím už mi trochu unikla pointa, ale on ji tam třeba najde.

Krom toho su po obchodech hledala flašku pro Veverkyho. Usmyslela sem si totiž, že tím svým pitným režimem ála velbloud už mě srát nebude. Nomádovala sem nejdřív na webu, ale žádná by už do Vánoc nepřišla. Pak su objednala podobnou jemu i tatíkovi (který vedbloudí podobně), naneštěstí už je nějako vyprodali. 

Nezbylo mi tak, než opustit virtuální svět a courat po krámech osobně. Obešla su asi tři, ale buď se mi flaše nelíbily, bo mě nepřesvědčila cena. V dalším kaufu se mi věnoval docela pěkný prodavač. Zbytek prodavačů se bavil s dalšími ženami kousek vedle. Povídám, že chci flašu. Začal na mě tahat plastové nalgenky. Moc se mi nepáčily. Povídám: Potřebuju láhev, která se může válet v traktoru, a po poli a ten plast na mě moc trvanlivě nepůsobí."

 "To není pravda," on na to. "My je tady máme všichni a sou fakt nerozbitný." Vzala su jednu pochybovačně do ruky: "Takže ji tady takhle mlžu pustit na dlažky a nic se nestane?"

 "No jasně," odbroukl, vytáhl stejnou láhev, akorát plnou čaje z podpultu a pustil ji na zem. Rána to byla náramná. "Co blbneš vole, ta je moje?!" ozvalo se z grupy vedle.

"Nic jí není," demonstrant na to. No, fakt jí nic nebylo. Přesvědčil mě.

*Ve čtvrtek test testů. Celkem mi to připadalo lehké, potom, co došly výsledky, ale vyplynulo, že to bylo tak, že to velice ztěžka hodnotila. O bod ho ale mám.

Odpoledne su měla původně jet dom, ale Veverkyš se v rámci mravenčí polepšovny dal do sebe a když su mu vykládala, jaké sou v mém současném školním městě krásné vánoční trhy, uvolil se přicestovat. Nevěřila sem tomu do poslední chvíle, ale doma prý prohlásil, že si bere dovču a vážně přifrčel. Hrozně su se těšila, že mu ukážu nejen historii, ale aji nějaké kluby, ale jaksi na mě dopadlo to učení a večer su byla neskutečně vyždímaná. Ostatně Daisy su našla celou zelenou odpoledne ležet v posteli, tož nepůsobí to tak jen na mě.

Na trhy sme ale zašli. Bylo krásně a zima. Koupila su našim sýry a ségrulce náušnice, u kterých mě zaskočila cedulka háček v ceně. Což mi přišlo docela drzé, páč onen opěvovaný háček měl cenu ani ne půl procenta z celé ceny těch náušnic.

Protože Veverky má tu bezva vlastnost, že když už někde je, tak se tam míní aji najíst (chudák rumunský bača letos na jaře byl onou pověstnou výjimkou z pravidla, páč Veverky neskousne nic bez soli…), koupili sme si skvělou palačinku s jablíčky a karamelem. Takhle su si nepošušňala ani nepamatuju.

Po návratu a propašování přes vrátnici sme zašmajchlovali ve sprše a po shlédnutí kousku DaVinciho, kde Veverkyše hrozně vyčerpalo louskání titulků ještě chvilku na posteli. Hrozně se mi líbilo, že su těm na slovo vzatým píčám z pokoje pod námi tak mohla aspoň trochu vrátit to jejich tradiční popůlnoční karaoke. Když to totiž Daisy zkoušela po dobrém, bylo jí doporučeno, ať se odstěhuje…

V pátek sme to cestou dom vzali ještě kolem ZOO. Letos v létě su jí totiž nestihla a nepřipadá v úvahu, že bych porušila tradici. Popravdě mě zimní ZOO docela překvapila. Klid, a se zvěří skoro intimní styk, protože sou mnohem blíž, než ve venkovních výbězích. Očividně jim z toho mírně hrabe, ale divák si smlsne. Hmyz sme mohli prohlížet aniž by nás někdo popostrkoval ve frotně břichem před sebou, dělali sme na sebe opičky s opičkama (Veverky měl incident se šimpanzím hovnem a mě nadchla orangutanka, která si pročesávala hřebínkem srst), slony nezacláněli žádní nevychovaní spratci pobíháním a hladila su okapi přes sklo po čumáčku. Mimochodem okapi se mi odevždycky moc líbí. Tohle zvíře dokonale naplňuje mou touhu po estetičnu. Podobně ještě fungují dogovití psi a občas vydařený kůň.

*O víkendu su hlavně uklízela. Mamina ještě dopisovala kázání. To je sice pravda, ale řekla bych, že čím víc se jí snažím přesvědčit o tom, že na Vánoce není potřeba s úklidem zase tak blbnout, tím víc blbnu sama. Pustila su se tedy do kredence. Na zem su dala pytel na odpadky a cokoli se mi moc nepáčilo, letělo. A nepáčilo se mi toho poměrně dost. Hlavně ti pavouci, co se doma rozmnožili. Kdepak my, když nemáme mravence, tak to sou pavouci. Když ne pavouci, tak aspoň plíseň na zdech. Když ne plíseň, roztahuje se v kuchyni Moos.

 Páč su vždycky byla toho názoru, že zvíře, které si do bytu sama nenasadím, v něm nemá co dělat, vzala su si k tomu pytli ještě lux. A teď přísahám, kdo to neviděl by neuvěřil, ale jen co sem všechny v dohledu vysála, vylezli další. Připadala su si jak Alenka na Madagaskaru. Vysála su pavouka z rohu, sklonila se, slezla ze židle, vypla vysavač, zvedla se a ten zkundysyn tam byl znova. Prokazatelně to sice nemoh být ten samý pavouk, ale to na tom bylo tak jediné uklidňující.

Přiznávám, že když se situace opakovala po 8smé, už sem trochu řvala. Přilákalo to tatíka od televize. „Ten tam před třema vteřinama nebyl,“ plačtivě su ukazovala nad dřez. Pokýval hlavou, že su cvok. Vyluxovala sem tedy pavouka před jeho očima. Odfištěl zpátky do obýváku, ale myslím, že ani nedosedl do křesla, když su začala kvílet znova. Ty pavouky navíc nikdy nebylo vidět lízt, člověk jen mrknul, nebylo tam nic, a mrknul znova, byl tam zase.

Popravdě su z toho byla dost zoufalá, druhý den ráno navíc situace nedoznala změny. To už sem to vzdala, ale pro změnu se nasral tatík a několik jich zadupnul. Od té doby byl přes celé Vánoce klid. Pavouci fuč. Hrozně by mě zajímalo, jestli třeba nevysílají podobné signály, jako včely, bo mravenci, bo tak něco, a upozorňují se, když je fakt nebezpečí. Vysavač ale zjevně za ohrožující nepovažují.

*V pondělí su využila Čumáčkovi cesty do města a svezla se s sebou na hoďku navštívit Wéčku. Akorát to klaplo. Vzala su jí dárky a trochu cukroví, protože letos nepekla, páč se stávajícím partnerem chodí moc krátce na to, aby mu něco pekla, bo aby s jeho rodinou byla na Vánoce. Měla ohromnou radost, z čehož sem měla zase radost já. S Čumáčkem sme navíc cestou pěkně popovídali a ještě su se stavila pro čajíky Veverkyho ségrám, aby měli k dárkům víceméně od Veverkyše aspoň nějakou drobnost ode mě.

Večer se tradičně konala Dlouhá noc. Dovezla su rovnou k Veverkyšovým dárky a protože Veverky si naplánoval přetěžkou misi přesvědčit mě, že su u něj víc doma, než doma u maminky, obstaral nám do pokoje stromek. Nějak su mu nevěřila, ale fakt ho u kravína řízl a zdobili sme. Akorát Veverkyho rodina má stejně jako moje babička zvyk věšet velké kouličky na kraje větviček a ještě navíc k vršku, zatímco já su po tatíkovi a je nám jasný, že patří do středu a dolů, aby se jehličí neesteticky neprohýbalo. Ve většině případů su to ale vybojovala.

Noc  se konala netradičně v hasičně, protože tu hospodu už fakt neotevřeli. Mrkla sem tam vlastně jen na chvíli. Ten chlápek, co se skoro jako jediný z jejich vesnice nedívá skrze mě jak abstinent skrz vodku, naléval panáky a topinky se taky pekly fest. Sice ne na kamnech, ale nestylově v topinkovači, ale dobré to bylo. Kdosi ale ještě musel urobit salát a ozdobit stromek, to su měla objednaného tatíka na odvoz. Přijel, ale vypadal jako Židé blahé paměti, co se dostali z Osvětimi. Ten člověk už fakt potřebuje volno, nebo zblbne bo onemocní. Ale vysvětlit si to valně nedá, protože ačkoli sou legendami opředení hlavně ti „chlapi“, které skolí rýmička, u nás na horském venkově se vyskytuje mnohem víc takových, co mají mučednictví v genech a nejdou si odpočinout ani za sex s Dolly Buster.

 Chvíli je to dobré, ale mít kolem sebe přepracovaného kohokoli dlouhodobě je prekérka. Proto do Veverkyho od začátku systematicky vtloukám, že ne-li víkend, tak kurňa jeden den v týdnu by neměl robit nic, kromě toho, že urobí mě.

Na stromek už su ale nějak neměla sílu. Ozdobila su tedy na druhý den pár perníčků, aby bylo co věšet, i když v některých případech se ukázalo, že mám tak osobitý styl, že by bylo lepší to pověsit do větru. Tatík ještě počudlal s kaprem, pak mi ještě pomohl přes výslovný protest oloupat brambory (viz ten okatý masochismus), s krájením su ale už zůstala v kuchyni sama.   

*Štědrý den byl tak krásný a klidný, jak sem si jen vysnila. Ráno sme se ségrou ozdobily stromky, nacpala su se hubníkem a setřením chodby sem dofinalizovala tu svou soukromou úklidovou válku.

Večer byl moc fajn. Tentokrát sice u nás nebyla babí s dědou (což byla škoda, protože babička je proti velkému množství dárků a letos jich tolik nebylo), ale stejně bylo prima. Dostala su tričko, sportovní podprsenku, rukavice, kabelky, od ségrule sadu náramků (bullteriéra z ponožek, kterého dala Mossovi mi prý nestihla spíchnout) a dospělácké puzzle s vlkem a dětské puzzlíky s vlčkem, co žvýká trávu, které sem už dlouho chtěla, protože mi připadal k sežrání.  Ptala su se tedy ségrule, jestli jí fakt má v hubě a jestli je to vůbec vlk, nebo je to fotošop, či jiný chytrý program (páč teď s virtuální realitou pracují ve škole), ale odpověděla mi, že už se to nedá poznat.

Mamina snad měla radost z hrnků i saka, a tatík se přemáhal předstírat, že je z láhve nadšený. Děda obdržel ode mě předplatné, od maminy svoje vyvolané fotky a bačkory, největší radost a dojetí ale měl z obrázku babičky, který mu namalovala ségra. Ta ostatně byla neobdarovanější, páč dostala kompa. Už tedy máme po jednom všichni, kromě dědy a psa.

Asi veprostřed vybalování přijel Veverky. Dovezl docela hezkou keramickou kočku. Předpokládám, že od Éra, ale jistá su taky nejsu. Každopádně od někoho z Veverkových to bylo, to se pozná na dálku podle cenovky. Od Veverkyho samotného su dostala outdoor balíček: krokoměr, čelenku a ponožky. Docela spokojeně sem si s tím rochňala; v tom mi ale řekl, že pro mě má Ježíšek ještě něco a ať hledám. Čmuchala sem okolo jako mops, ale v tom krásném pověčeřovém braiglíku a papírech su byla bezradná. To už mě Veverky poňoukl: „Tak kde asi bývají dárky?“ A mně seplo jít ke stromku. Nu, zkraťme to, on mi fakt dal tu čtečku. Nevěděla su, jestli mám být radostná, nebo rozhozená, protože dražší dárky na mě tak působí vždycky. Živit se jako zlatokopka by pro mě nejspíš znamenalo zhebnout hladem.

Po chvíli naši odjeli a my směřovali za nimi na půlnoční. Nebylo špatně.

*Na Štěpána tradiční návštěva babí a dědy. O rozruch se opět postarala ségrule, protože babičce dala dřevěnnou, vlastnoručně vyřezanou sadu příborů. Tím vlastnoručně ale nemyslím jakési neandertálské rašple, ale dokonalé ohlazené estetické věcičky. Člověk by to skoro místo do kuchyně vzal do peřin.

*Zbytek týdne mezi Štědrým dnem a Silvestrem se konečně flákám a doceňuji Veverkyšův dárek. S přestupem na vejšku su totiž  přestala číst všechno k,co su povinně nemusela, což je veskrze negativní věc. Za: a) odrazilo se mi to na intelektu, b) odrazilo se mi to na inteligenci, c) nechávám se víc ozařovat kompem, d) su nervóznější. Čtečka a spousta dobrých lidí, co dávají knížky na web mi tak trochu pomohla najít ztracené já a rovnováhu. Že bych kradla, si nemyslím; v posledních letech beztak kupuju jenom odbornou a jinou opakovaně využitelnou četbu, páč na nákup beletrie jaksi nemám love a  toho, že dříve prima podnik LevnéKnihy se místo obchodu s literaturou mění na kauf s tretkama si už museli všimnout i horští trolové.

Navíc karty do hned několika knihoven mám pořád předplacené, tak snad není moc rozdílu, jestli si dílko stáhnu, bo pro něj naklušu do instituce. Pravda, bez toho klusání je to pohodlnější.

*Programové flákání narušila sobota, kdy k nám přívalila sestřenka s děckama a strejda. Teta zůstala doma, páč lečí střevní chřipku. Ostatně ostastní vlezly do dvěří v ostentativním: „My už sme zdraví.“

To se projevilo hlavně na tom, že Den poté sme všichni byli taky náramně zdraví. Zvlášť večer byl super. Sedělo-leželi sme rodinně v obýváků a jenom sem tak si někdo nenápadně odskočil poblít se. Taková intimita ve stylu markýze de Sade. Jedině ségrule se vyhnula, protože pubertálně se návštěvy odmítla účastnit a zdrhla radši k Moosovi. Z toho vyplývá, že dospět není žádná prdel, protože ve snaze se chovat kultivovaně sem většinu času s návštěvou byla dole, což sem si kromě už tak jakostního zážitku s prckama, pěkně odsrala.

*Silvu sme se s Veverkym rozhodli zásadně nehrotit. Páč mi ještě nebylo po tom super blití úplně cajkózně, cesta od nás k nim s flaškou padla a šli sme jen bez flašky s mou partou do hospody. Posedělo se ale úplně v klidu. Ještě sme s sebou vzali Nevětrací, protože Nej prý říkala, že doma nemůže vydržet a snad radši bude sama v bytě, který mají ve vedlejším městě. To se mi moc nelíbilo, tak su jí písla, ať určo dorazí, tož sme ještě dokonce chvíli poseděly a splácly karamelovou zmrzku.

Potom sme v klidu šli do hospody a v klidu tam oslavili nový rok. Něvětrací byla možná o trochu spokojenější, než doma, protože chytla místo mezi Sarah a Šlehačovou slečnou, což ji už po druhé hodině moc nesvědčilo, páč ty dvě se jako relativní nováčci v partě nebezpečně scukly a Nevětrací na mě jen semtam protáčela bulvy. Chyběl akorát Dubek, který se rozhodl nedbat patriotismu a trhnul se slavit jinde s Nancy.

Po půlnočním příťuku sme se přesunuli ven, kde su děckám rozdala prskavky, tož sme si investigativně zaprskali. S Veverkym sme pak aji přes mrholení šli ještě na most, páč od tama bylo na rachejtle aspoň trochu vidět. Sentimentálně naladěná sem se Veverkyšovi omlouvala, jak sem se k němu minulý rok občas chovala a pak se ho přeptala: „Máš mě rád?“ Odpověděl: „Strašně moc.“ Bylo mi z toho krásně.