Mácháč...a proč souborně zamykat soubory...

*V úterý sme byly na zámku. Dokonce nám nějaký domorodec poradil cestu. Nehorázně sem se přežrala játry na roštu, která podávali vedle v restauraci. V noci mi taky bylo standardně blbě. Asi bych s tím žaludkem měla někam zajít, ale páč náš rodinný lékař má nebývale protivnou sestřičku a když už se k němu přes ni dostanu, dívá se na mě jako na encyklopedický případ simulanta, nejspíš to ještě bude muset počkat. 

Koneckonců, když se nepřežírám a jím pravidelně, tak nejenže je to vidět na kilech, ale ani mi není špatně, tož se toho budu držet.

Lena nás večer všechny blbce znovu učila karetní hry, která nás už naučila předloni ve Španělsku a loni v Litomyšli. Bylo pohodově.

*Ve středu sme si daly okružní procházku. EU tu zafinancovala hezkou naučnou stezku. Cestou zpátky sme se stavěly v místním vyhlášeném řeznictví. Úměrně k tomu, jak kvalitní mají buřty, sou prodavačky protivné.

 Večer sme si na nich – buřtech, ne prodavačkách -  až na ségruli, docela šmákly, dojem ale zkazily místní rohlíky. Ty by se aji v Kauflandu styděli prodávat.

*Ve čtvrtek sme byly na dalším zámku. Na nádvoří prodával nějaký chlápek kaktusy. Žádný se mi nelíbil tak extra na to, abych si ho pořídila, ale u pár mammillárek měl semínka. Ochomýtala sem se kolem jak čokl u boudy a naznačovala, ale nedal, sviňák. To je teda snaha rozšiřovat řady kaktusářů. Najmě o ženské. Přitom jich moc není. 

Odpo mě mamina měla přihodit na vlak, kde bych se přidala k Nevětrací, která jela z domova, a že pošupajdíme na fest. Bylo to hrozně vtipné, ale obě sme si spletly zastávku (totiž Nevětrací vylezla jinde a já se na témže místě chtěla nalézt, přestože to bylo zhola nemožné, páč vlak, který sme potřebovaly odjížděl až z následujícího nádraží).

Stavba stanu byla taky věc náramná. Po všelikých festových zkušenostech zkušenost praví, že výběr místa není radno podcenit, i když blbce potkáš všude a třeba ta parta těžkozletilých, kteří vedle nás kempili na Sázavě sou chodícím příkladem, páč nablít si do stanu, na stan a kolem stanu považuju za barbarství. Ovšem chlubit se s tím za bílého dne; to už je projev nedonošenýho makaka.

 Když sme se konečně uhnízdily na radu nějakého okolojdoucího kejmoše ostrahy v dolní části na první pokus, a v dolní části dál od plotu na druhý pokus (nač se nechat ochcávat?!) daly sme prochajdu po okolí. Ještě to šlo.

*V pátek to už tedy nešlo. Večer byl okolo cesty do areálu takový binčus, že sem to ještě na žádné action neviděla. Kam to těm cucákům odpadlo od hnáty, tam to leželo. Taky vrátnice moc rychle nefungovala, ale tama sa dalo celkem zabavit okoločuměním. Držela sem plechovku jako ocas, protože se mi nechtělo následovat stádní kulturu a vyhodit ji do lesa. Zaujalo to nějakého chlápka za mnou, chválil mě a dokonce si ji vzal s tím, že když sem ji donesla tak daleko, teď už ji klidně vyhodí on. Kromě toho, že byl na místě v tomhle ohledu jediný slušný, měl nádherně zelené oči. Pak už su ho ale naneštěstí nepotkala.

K véče sme si koupily trdelník u jedné z tatíkových známých. Nabízela nám dokonce odvoz dom, ale páč prý pojedou až v neděli večer, a to těsto nebylo vůbec slané, nechaly sme to být. 

Chvíli sme na místě trdlovaly, pár klučinů se mě zeptalo, jestli nemám Koule, nebo nevím o někom, kdo by měl. Jo, chlapci, na tuto už su moc stará. Za to chlast mi svědčí, tož sme se s Nevětrací vrátily pro zbytek, co nám zůstal ve flašce potom, co sme si zahrály karty o pití. Dožahlo se to po cestě a hned bylo líp, heh. 

Zvlášť bych vychválila polštáře, na kterých se dalo sexy (bo opile) válet a kafe za desetikábli.

Co se těch polštářů týče, byly fakt skvělým seznamovacím místem. Nejzajímavější věcí, která si přisedla, byl klučina, co mi na 1rvní pohled připomněl jednoho z 1rvních malčiků, které sem v pařičských začátcích v 16stnácti letech vykousla. Tím ale podobnost končila, protože tutomu to žvanilo jak zhulenému papouchovi. Přilehl si a začal konverzaci tím, že čekal, že když hupne na polštář, tak ty krásné holky vyskočí. Toho se sice nedočkal, ale potom se postaral o 1eden z nejvymazlenějších zážitků celého festu:

Mezitím se totiž poblíž nás a stromu postavil jeho asi kamarád s asi kamarádkou. Nevětrací se pak smála, jaké na tu dívčinu Opicovník dělal ksichty, aby vysmahla a nekazila mu atmosféru. Tak úplně mu to ale nevyšlo:

„A máte peníze, holky?“

„Tak normálně,“ povídám.

„A chtěly byste nějaký?“

Jen sme na sebe s Nevětrací koukly, jak to kurnik myslí. Myslel, jak to říkal. Vytáhl ze šrajtofle 5ětikilo, a dal mi ho s tím, že mám jít něco koupit.

„To přece nemůžu,“ nechápala sem to.

„V poho, jen běž a něco si kupte.“

Nepřesvědčil mě úplně docela, tak su nadále ležela a držela keše v ruce. To ale zmerčila ta andělka strážná od borovice a okamžitě naběhla.

„Co to děláš, prosím tě?“

„Dávám jim prachy, aby něco koupily.“

„Pořád je ještě mám a nikam sme neutekly,“ dodala su, páč nás propalovala poněkud podivným pohledem.

„Na penězích nezáleží,“ kvitoval to on.

„A co by tomu řekli vaši?“ přeptala se kamarádko-příbuzno-milenka, vzala mi ten papír z ruky a odmašírovala. Myslím, že sme se s Nevětrací začaly hrozně řebit. To už ale asi neviděl, páč ho odtáhl pro změnu kamarád.

Po chvíli sme se ale zvedly taky. Chtěla sem prozkoumat parket na vodě, který vypadal docela slibně. Ve frontě u brány za mnou stál klučina, který vypadal taky docela slibně. Nevětrací sice později řekla, že by si o něj kolo neopřela, ale co se vkusu týče, tak se poslední dobou rozcházíme. Potom ještě přidala, že byl stejně „Nějakej divnej.“ Na to su reagovala tím, že každý, koho sbalím, resp. kdo sbalí mě, je podle ní divnej, což si nenechala líbit a třeba Andy se jí prý zdál v pořádku.

Ještě, že tuta diskuze proběhla až později večer. Popravdě bych se ale od toho chlapce asi stejně nenechala odradit, páč odhad na povahy mám sice, jak se stále ověřuje, hrozně mizernej, ale jednak sem si ho přece nechtěla brát domů a dvojnak estetické cítění mám skvělé, tož si stojím za tím, že byl hezký. Fertig.

PS: S nikým hnusným bych totiž tancovat nešla.

Šli sme tedy tancovat. Bavila su se s ním, jestli někde nemá nějakého přiměřeného kámoše pro mou kamarádku; sliboval, že někoho sežene, nejlíp s knírem…

Krom toho, že se s ním docela fajn tancovalo a měl o mě zájem, byla tedy aji docela legrace. Divnej-nedivnej, rozhodla sem se, že svůj špatný odhad přestanu řešit a naopak si ho budu užívat. Koneckonců je pravda, že su schopná a většinou ochotná bavit se s každým, protože si ho na rozdíl od lidí s dobrým odhadem okamžitě nezaškatulkuju do kolonky Divnej-ignorovat. A musí se přece uznat, že jeden nikdy neví, jestli z toho „divného“ nevypadne, bo se neukáže něco báječného. (Dobře, nebo taky znásilnění, na to už ale podruhé nenalítnu…)

Například z tutoho konkrétního případu se vyklubala nějaká vyšší šarže z Praglu a evidentní záliba v kousání, která mě zákonitě nadchla. Potom sme se totiž vrátili k Nevětrací, která se chuďa opírala již půlhodinu o zábradlí. A sme zase u odhadu. Kdyby si každého, kdo šel kolem, nezafixla jako podezřelého, mohla se už dávno s někým bavit, no ne? Nechci se chlubit, ale kdybych tam čekala já, asi bych nebyla dlouho osiřele.

Nechtěla sem ji tam už nekamarádsky nechávat samotnou, tož sme se společně vydali k hlavní scéně. Zastihli sme Dimitri Vegas, což se mi celkem líbilo. Taky ten kluk, ačkoli komentoval situaci s tím, že čekal něco míň divokého, se uměl fajn bavit, tož sem si potucala fakt kvalitně. Nehledě k tomu, že mě držel pevně za ruce a pořád mi ohryzoval krk, což mě vždycky bralo, bere a brát bude (jenom chuďa nechápal, proč su mu nechtěla dovolit nic víc). Potom řekl: „Nejradši bych si tě odvedl a asi roztrh vejpůl.“, což už znělo podezřele, ale že to neudělal, a že su to já neudělala, mě mrzelo jen kvůli existenci Veverkyho, protože se mi docela reálně zdálo, že sem zase po letech narazila na někoho se stejnou sexuální úchylkou.

Pak su měla žízeň, on naštěstí taky, tož sme odkýblovali ke stánku. Nevětrací to navíc už moc nebavilo a mě vlastně taky ne, páč su si říkala, že vyšší level, než je oždibování ucha stejně nemůžu dovolit, tož su mu sebrala číslo a brejle a vypadly sme. Kafe už zavřely, tož sme pak ještě šly na chvíli tancovat. Líbil se mi klučík v modré košili, ale nehodlala sem s tím nic podnikat, páč párek v rohlíku byl lákavější.

*Druhý den mě po obědě a odpolední sprše Nevětrací kupodivu nechala spát. Vyluštila chudák půlku časopisu s křížovkama, ale však je pravda, že jak já su nevyspalá, není se mnou legrace. Té legrace bylo vlastně nejvíc v těch sprchách, páč sprchy bez závěsu su teda neviděla ještě nikdy nikde a to mám za sebou Portugalské, Španělské, Francouzské a Rumunské kempy. No, teď kecám, v Rumunsku moc kempů není, ale ručím za to, že kdyby nějaké postavili, ten blbý kus plastu by tam byl.

V podvečer sme vyrazily na prochajdu. Mimo jiné prozkoumat, kudy tudy na nádraží. Jakoby nic. Pak sme, kvůli zabití času hrály ještě chvíli karty, ale naneštěstí už nebylo o co, páč sem nekoupila novou flašku. Koumala su tedy, jak za co nejmíň peněz mít co nejvíc muziky, ale nějak mi to nedávalo. Když sem zjistila cenu piva, padla volba na to radši si dát v areálu panáka. Však s ledem to chvíli vydrží a člověk nevypadá tak nápadně, když má něco v ruce.

Páč na polštářích nebylo místo, nalíply sme se ke stolku. Shodou okolností u něho stál ukecanec Opicovník ze včerejška, s kolegou a ještě jedním; namakaným, s modelkovským ksichtíkem. Začali sme se tak nějak bavit. Opicovník tedy stál za to. Ten kluk fakt mlel a mlel. Modelka spíš mlčel a cpal se čímsi a třetí občas pronesl komentář. Ten by se mi docela líbil, ale vypadalo to, že su se spíš líbila tomu obecně považovanému za hezčího.

Zbytek noci byl lehce zmatený. Ostatně z Opicovníka byl zmatený každý. Když se domákl, jak se Nevětrací jmenuje, prohlašoval, že takhle se jmenuje jeho dcera. Prý je jí týden. Zeptala su se, jakto, že ho novopečená maminka pustí s kamarády pařit, když má doma mimi. Kámoši to komentovali, že ho prý ještě poslala. Skoro bych se teda ani nedivila, ale pak sme se s Nevětrací shodly, že fakt netušíme, kde je pravda a jestli nějaké dítě má, bo si to na fleku vymysleli.

Chvíli sme se společně přesouvali, pak někam zmizel Opicovník, potom se zase objevil a zmizel Modýlek s kolegou. Následně nás zval na panáky, sám je ale nepil a přilíval mi do skleničky. Když mě přitom zavodkoval hnátu, okamžitě spontánně zažádal vedle stojící cizinku, jestli nemá kapesník, že se jeho přítelkyně polila. Střídavě se vlastně bavil se všema. Nevím, jestli tohle s člověkem udělají drogy, bo ADHD, ale bylo každopádně dost zábavné čekat, co bude dál, tož sme s Nevětrací čekaly a pak občas žasly, ale pořád se bavily. Jednu chvíli k nám taky čuchnul a konstatoval, že mám výrazný parfém, kdežto Nevětrací má spíš takový jemný, na trvalé soužití. Čímž nejspíš chtěl říct, že já na trvalé vztahy nejsu, což už je asi miliontý člověk, který si tuto o mně myslí.

Potom těch vodek ale docela přibylo. Lila sem to do sebe s myšlenkou, že pak se stejně zase musím vrátit do rutiny a zanedlouho aji do školy, tož co bych si nedala. Nevětrací to asi měla podobně. V mezičase sem šla Šarži z prvního večera vrátit brejle. Aby sis ale nemyslel, tak to bylo ještě před těmi panáky. Takže můžu s čistým svědomím říct, že byl fakt hezkej. Už proto a právě proto su mu ale jen vrátila ty brejle, ťukla si s ním a radši zmizela. Kdoví, kam by to došlo. A nač si následně trápit svědomí.

Potom sme nějak bezprizorně stály zase na původním místě. Zaujalo mě, že od dob, kdy sme tam byly naposledy uplynuly nejmíň 2vě hoďky, ale svalovec s kérkama na rukou, který okouněl u baru tam ještě furt tvrdnul. Když sme si šly objednat brusinkovou vodku, nedalo mi, si do něj nešťouchnout. Zvlášť mě tedy zajímalo to tetování. Jak su tak byla blíž, nevím už jak, ale objevila su, že to má také ty silonové návleky. No to mě poser, on to někdo fakt nosí a ještě se ksichtí jakoby nic. To je tedy svět, toto. Moc se mu tedy nelíbilo, když sem mu je zkoušela sundat, ale pak sme se zase nějak přesunuly.

Veverkyš, když sem mu zážitek s rolovacím tetováním trochu okleštěný vykládala, opět jen potřásl hlavou s tím, že můžu být ráda, že mi ještě nikdo nikdy nedal přes hubu. Pak su se nad tím zamyslela, a vlastně má pravdu. Spoléhám totiž na to, že su moc hezká na to, aby mi přes ni kdosi fakt flákl, ale v podstatě je nutno přiznat, že je jen otázkou času, kdy někomu roztomilá připadat nebudu. (Na 2ruhou stranu: doteď to ale vycházelo, tož asi zariskuju a do 30řiceti ještě zkusím být občas drzá.).

Potom sme na polštářích znovu potkali Opicovníka s kolegy. Toho jednoho su myslím kopla a páč to nějak nevydýchal, už sme se neviděli. S Nevětrací nám to ale ani moc nevadilo, koukaly sme nahoru do borovic a já pak ještě vedle na 2va chlápky. Jeden pak odešel, 2ruhý si přisedl a udělala sem si z něj podložku pod hlavu. Byl sice trošku pitomej, ale měl skvělou barvu mikiny a já si vždycky vybírám dobré designové doplňky. Netrvalo ale dlouho a začalo se rozednívat. Ještě sme si trochu zatancovaly a pak vyrazily směrem kemp. Cestou sem potkala klučinu z nedaleké vesnice. Dokonce povídal, že jich tam bylo víc, ještě, že su to nevěděla dřív. On už ale člověk fakt neví, jak daleko se od domova uklidit, aby to bylo bezpečné. Vsadím se, že i kdybych zkusila zavýletovat do Austrálie, tak potkám do 5ěti minut po vylezení z letadla někoho známého.

Ještě sem během noci psala Laminátovi. Ani ne tak kvůli sobě, ale pro Nevětrací, protože by ho dotyčná strašně ráda viděla a bylo to na ní vidět. Tajná láska, je tajná láska, ještě, když ke všemu je tohle tajná a vzdálená láska. Vypsala sem si s ním půlku kreditu, ale dohodli sme se, že se k ránu ukáže. Páč je to chlap, co drží slovo, nespala sem ani hodinu (Nevětrací celou tu dobu přemýšlela), když se ozval. Super rychle sme se sbalily a pán nás dokonce hodil na nádr. Abych řekla pravdu, tak takhle nesvou sem Nevětrací snad ještě nikdy neviděla. No každý zamilovaný se chová jako hňup.

*V pondělí su byla v cajku. Ještě sem byla u Nej, páč odjížděla s Očkem na dovču a prý by mi dárek ke svátku nevydržel. Nu, dostala su kaktus. To je pro mě tak nejvhodnější prezent, tím se nic nezkazí a sama to lidem doporučuji. Každopádně kupovat prosím od pěstitelů a ne z Holandska, páč když sem tuten přesazovala, málem mě trefilo. Jakési shnilé kusy a ještě se mi zdá, že byl napadený nějakým svinstvem. Sprchovala sem ho zahradní hadicí a ostříkala přitom přední stěnu baráku.

Večer su si písla smsku se Šarží. Připadá mi docela správnej. Veverkymu ale vrtalo v palici, kdo mi píše, tož su řekla, že ten klučina z vedlejší vesnice, kterého su tama potkala, páč sem mu už o tom setkání říkala a nechtěla su v jeho zájmu vykládat o komkoli dalším, byť se jednalo jen o tancování. Udělala sem to s tou polopravdou asi dobře, ale Veverky stejně vyrýval, proč si s někým vůbec měnit čísla. Na to mám jednoznačnou odpověď  - většinou se stejně časem provalí, že ten někdo je zabedněnec, ale nikdy nevíš, na co by se ti mohl hodit, kapiš? A opravdu nemusí ani jít o potencionálního milence, bo partnera, bo cokoli podobného.

*V úterý mě začalo děsně bolet v krku. Koukla sem si tam, a ač to nerada přiznávám, vypadalo to jako angína. Ještě míň ráda sem se vypravila do dochtora. V čekárně se mi udělalo úplně hrozně šoufl. Ani snad ne tak fyzicky, ale spíš psychicky, protože su nikdy nemohla pochopit, nač se kurnik v čekárnách nemluví normálně, ale šeptá. Jako proč? Aby někdo nebyl rušen z transu způsobeného nudným dvouhodinovým čekáním? Nebo aby všichni slyšeli podrobnosti z ordinace? Ani jednomu nerozumím. Navíc mi tentokrát ta šuškanda asociovala scénu z Pána prstenů, kde sou kolem Froda ti šeptající duchové a začnou ho stahovat do vody. Úplně sem měla pocit, že se taky topím. Už už sem přemýšlela, jestli napsat mamině, bo Veverkymu, že na místě asi zhebnu, když mě naštěstí pozvala ta protivná sestrule dovnitř se slovy: „A vy sem taky chodíte?“

Když se přesvědčila o tom, že mě má znát, i když mě nezná, vlozila su k felčarovi. Tázavě se na mě podíval: 

„Asi mám angínu,“ povídám. 

„Ale byla bych fakt ráda, kdybyste to nepotvrdil.“ 

Naneštěstí to potvrdil. Když už sem byla ve městě, vyzvedla sem si aspoň vejplatu. Ale šoufl mi tedy bylo, to jo. Na večer ale bylo plánované opíkání buřtů a buřta bych si dala. Tož sem si ho dala. Seděli sme teda jenom ve 3řech, páč děda se poslední roky nějak neúčastní a ségrule je s Mossem kdesi ve skalách, načež tatík projevil obavu, aby nebyl dědečkem. Což mi připomnělo, že antibiotika se můžou krýt s antikoncepcí a jestli ho včera Veverky včas vytáhl.

Ten ostatně napsal, ať přijedu. Tož su jela, i když se mi moc nechtělo a bylo mi docela mizerně. Po příjezdu su našla věc asi tak milou jak kyselina ve vodovodním potrubí. Veverky seděl v křesle s počítačem. 

„Co vyvádíš?“ povídám.

 „Čtu si.“  

Zatmělo se mi před očima jako po ráně žebříkem. Bylo jasné, co čte. Archiv tutoho tady, který sem tak nepředloženě přemístila (viz oprava kompu) a nezamkla, páč sem ve WorldStarteru nenašla, jak se to dělá. A byla su takový zasranýkreténodebižotkripločůrákosviňoděvkodobytkoprohnilodebilodementnoextraprašivěidiotský smradlavý smeták, že su to dál neřešila a nechala to být s tím, že Veverky by přece nebyl natolik indiskrétní nebo pitomý, aby se mi hrabal v osobních dokumentech, zvlášť, když minule tak nalítl s tím povídáním s Hádavkou.

Nu, početl si. Ač je s podivem, tak ještě hůř, než to ajsko. Protože to nic nebylo, ale jak sám řekl: „Teď ti aspoň konečně vidím do mozku.“ To tedy viděl, naštěstí čte fakt pomalu a blbě, naneštěstí si ale pročetl loňský rok s přesahem doteďka, kde uvažuju o nás 2vou, o Čumáčkovi, RAovi a francouzských a španělských mrdkách.

Když sem se dostala z údivu a zklamání, vynadala su mu, co mi horečka dala, co si dovoluje mi lézt do souborů, když já mu nevlezu ani do skříně. Potom sme asi 2vě hodiny diskutovali. Taky si kurnik nemohl vybrat jiný čas, než kdy mě bude bolet hlava jak střep. Nakonec sme se teda dohodli na tom, že spolu zůstaneme a potom to obrátili aji docela v legraci. Nejvíc mu ale údajně vadí, že jen tak na potkání rozdávám čísla a nejvíc ho potěšilo, že su to s nikým nedotáhla dál.

*Myslela su, že bude klid. Ráno docela byl. Odvezl mě dom. Tutady sem ležela, páč že by mi bylo líp, to by teda nebylo. Odpoledne auto. Jen sem koukla z gauče a řekla si KURNIK. Taky, že jo.

Prý si to ještě nechal projít v hlavě a má na mě poslední otázku. Povídám, jestli poslední za dnešek, bo vůbec. Prý to záleží na mně. Okamžitě mě zase palice rozbolela víc. Pozvala su ho ale do obýváku, a když se nám povedlo vystrnadit maminku, vybalil, že by takhle žít dál nemohl, že mě má rád víc, než si dovedu představit, ale takhle by to nešlo, protože by se zbláznil. Prý musím slíbit, že už nebudu nikomu cizímu dávat číslo a s nikým se scházet.

Nejdřív sem to pochopila tak, že nemám mluvit vůbec s nikým nikde, což mě zákonitě nadzvedlo jako nechutně ultimátní požadavek. Pak sme to vydiskutovali tak, že prostě nebudu dávat číslo nikomu novému, starým kontaktům budu odpovídat stučně a neprokecám s nimi půl večera. Co se schůzek týká, tak staří známý ano, vyjma Hádavky (ten je na něj nějak vysazenej…), noví ne. Čumáček má dispens, protože toho prý už poznal.

Zamyslela sem se nad tím a ještě ho trochu sprcala, aby se neřeklo, ale tuto je celkem fér. Co se schůzek týká, tak ty mé 2vě schůzky za rok asi docela dobře oželím (s Andym se ještě uvidí, zda ho počítat do starých, bo nových známých) a co se čísel týká, tak vlastně nevím, proč sem ten starý zvyk obnovila, když su první 3ři roky našeho vztahu vydržela bez nových kontaktů (i když je to trochu nuda, uznej). Veverky za to stojí.

Navíc, pokud se bude chovat jako poslední dobou, tzn. úžasně (včetně komunikace, objímání a všemožné snahy vyjít vstříc), možná ani nebudu mít potřebu podvědomě hledat něco dalšího. Upozornila su ho ale, že by se měl vážně snažit. Pokud mi sebere Hádavku, kterého mám kromě super pokecu na to, abych si připadala jako krásná žena, bude se muset Veverky postarat o to, abych si tak připadala vedle něj. A pokud nechce, abych mu utekla k Čumáčkovi, bude ve mně muset umět vzbudit pocit, který mi dává právě Čumáček – totiž věří mi, že dokážu to, co chci. Že dokážu všechno. A není na něm jako na Veverkym od pohledu vidět, že mé sny považuje za bejkárny.

První požadavek se prý pokusí, ale na tom druhém sme se shodli, že asi bude jednodušší, když se s Čumáčkem jednou za čas projdu. 

Následně sem ho nakrmila vaflemi od včera a potom, co sme se dohodli, že budu spát u nich, su se šla spaklit, páč další den sme s maminou měly jet na ten můj zápis. Moc radost sem z toho neměla, tedy z té cesty, páč jednak angína je angína, dvojnak má Síma v neděli narozky, trojnak v sobotu sou ve Veverkyho vesnici zvěřinové hody a železo je železo, tož bych si kus červeného masa ráda dala. Navíc to bude jedna z posledních venkovních zábav letos. Mamina chtěla ale navštívit kamarádku ve městě a potom s ní ještě odjet na ves. Neměla bych proti tomu nic, hrozně let sem tam nebyla a ten kraj je moje srdcovka, když ono se to s tou zábavkou ale tak pitomě kříží.

*Zápis mně zhoršil zdravotní stav. Zase samé baby. Baby, baby, baby. Co já s nima kurnik budu dělat. Koneckonců ony se semnou většinou nechtějí bavit, ne já s nimi. Na to Veverky říká, že ze mě cítí konkurenci, tak proto. Na to říkám, že na zájezdu, kde mi bylo 12vanáct mě taky zrovna nevyhledávaly a jestli sem s tím ekzémem na ksichtě byla někomu konkurencí, tak to je klidně možné, že v příštím životě budu pomník Kim-čong-ila.   

Vydýchla sem tedy konkurenci, snažila se smát na lidi okolo, i když mi bylo prekérně blbě a jely sme s maminou o štaci dál. Já tu Moravu prostě žeru. Tou říkám krajina, ne jak tady.

*První večer sme spinkaly u mamčiny kamarádky Hany v bytě, nazítří se už jelo na naše obvyklé dovolenkové místo, kde má pracoviště. Cestou sme se stavily u jedné z Hančiných dcer. Má roztomilou holčičku a tlupu značkových koček. Osobně bych asi za kocoura 30cet litrů nedala, ale byl tedy krásný.

Do „naší“ vesnice sem se podívala po letech moc ráda. Navíc su při večerní procházce s maminou zabrousila na pole, že se poohlídnu po nějakých keltských střepech, ale našla su něco lepšího – zkamenělé mušle. Supersilně mě nadchly, tož su se po tom poli plazila, dokud se nesetmělo a nazítří ráno tam vyrazila hnedkon, pro změnu, než bude slunko pálit a čpářila sem, jestli by náhodou nebyl aji žraločí zub. Vždycky su chtěla mít zkamenělý žraločí zub. Teda úplně vždycky ne, ale od letošního zájezdu, kdy soused přes sedadlo vykládal, že u nich se může takých zubů najít celý náhrdelník, což by se mi děsně líbilo. Naneštěstí nevím, kde je to to „u nich“ a pak su se ve víru jiných ptákovin zapomněla zeptat. No, tady ale nic kromě těch zavinutek nebylo. Našla su ještě kousek nějaké perleťové, ale toť vše. Hana si pak vzala nějaké vzorky, že je dá kolegům v práci určit. Juch, budu vědět, kolik miliónů let, bomba.

*V sobotu su měla dilemátko, jestli ještě zůstat s maminou, bo jet dom. Jednak su měla tu chuťku na zvěřinu, dvojnak mi nepřišlo záhodno ho tam vypustit jen tak samotného (kvůli těm momentálním dírám ve vztahu). Nakonec su se rozhodla jet dom. Kdybych ale věděla, že jeden zčubený vlak nestihne druhý a budu kvůli tomu muset jet do ze Znojma do Ostravy přes Plzeň, asi bych ještě v klidu zůstala relaxovat. To tedy bylo vypečené. Krom toho když pomineme úroveň hajzlíků ve vlacích, která byla probíraná už spoustakrát, tak si jako laskavý spotřebitel musím stěžovat na to, že ty nádražní (většinou na tom teda nebývají o moc líp) sou na většině stanic po 5áté zavřený. Halt čůrat dovoleno jenom selektivně.

*Veverkyš pro mě dorazil na nádraží, když su tam o víc jak hodinu později dorazila. Měla bych mít špatnou náladu, ale ten člověk na mě byl tak neuvěřitelně milý, že to prostě nešlo. Navíc mi dal ke svátku velký pytel oříšků a sušeného ovoce. A večer ještě konvičku na zalévání kaktusů. Šikulín.

Hody sice za moc nestály, páč na nás už nezbyla žádná zvěřina, což je u zvěřinových hodů celkem podstatná vada, ale Veverkyho roztomilost to opět vyvážila. Vrkali sme jako jiní na začátku vztahu, snad to aspoň někomu zamotalo hlavu.

Za to další večery sou sice povídavé, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se mi Veverky snaží podsouvat, že su vinná, potvora a měla bych všeho litovat. Začalo to diskuzí o jednom ze zápisů, kde su psala o schůzce s RA (ještě, že nepřišel na to, kdo to je, to by teprve nabralo otáčky). Prý sem se s ním vidět neměla, i když mi o to říka - přesto - a protože ho tím jenom trápím. Na to su odpovídala, že je to přece nesmysl, on sám mě chtěl vidět a já ho nechci ztratit, i když s ním nechci zrovna chodit. Veverky ale furt mlel svoje, že je to trápení a měla bych ho úplně odříznout. Nad tím sem se zamyslela a nesouhlasím, kdyby mi třeba takový Kokot po letech napsal, že bychom se mohli vidět, byla bych ráda, i když bych věděla, že z toho nic nebude.

Příští večer zase nadhazoval, abych mu předvedla ten sexy postoj, o kterém sem na jednom místě prý taky psala. Nejdřív sem na něj čuměla, páč ona je to tu občas lehká nadsázka a potom ho poslala do háje. Řekla su mu také, aby s tím špejcháním přestal. On na to, že prý: „Testuju, jestli máš taky někde hranice.“

Jaké hranice? Moje jasná hranice je, že nevěra je sex. Ne povídání a potažmo ne pusy. Jestli mu to nestačí, může nakráčet do toho lesa. A vůbec, jaké testuje? Vypadám jako laboratorní krysa? A i kdyby, tak čtyři roky testování už sou skoro dost, ne?

Nejlepší scéna ale byla večer následující. To přišel s tím, že mu někdo od nás z vesnice řekl, že sem byla s nějakými chlapci viděna a ať si na mě dá pozor. Vypěnila sem náramně. Už si mě zase berou do huby. Po 4tyřletém vztahu a pořád si mě do ní berou, svině. Kdo a co mu řekl, ani s kým a kdy, sem se to měla procházet, mi už Veverky nechtěl prozradit. To mě ale v podstatě tak nevytočilo, páč Veverkyš o všech mých procházkách věděl, a problém z nich ostatně začal dělat až teďkon. Zrovna, když už sem si zase myslela, že sme se z té oboustranné krize vypatlali. Strašně mě rozčílila ta místní proslavená sociální kontrola a to, že mu nějaký dobrák sází do hlavy píčoviny.

 Už kdysi sem tedy přišla na to, že myšlenka, že pokud se já nebudu starat o ostatní, nebudou se oni starat o mě, je značně naivní, a rozhodla se programově nestarat se o to, co si o mně místní drbny myslí. Jenže ono se to lehčeji rozhodne, než udělá. Zvlášť, když se vždycky dozvím nějakou novinku. Což je udivující, protože by bylo logické, že přece JÁ nejlépe vím, kde je pravda, s kým sem co měla a neměla a jaká sem a nejsem. Jenže kampak s logikou, on to vždycky ví někdo líp.

Byla sem z toho Veverkyho sdělení pěkně nafučená. Fakt ale skoro ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Dožadovala su se tedy toho, aby mi prozradil, který humanista to byl. Nakonec su to vyrvala – prý ho přede mnou varovaly ségry. Které se samozřejmě něco dozvěděly od někoho. Vlastně ne od někoho, ale ta fráze zněla: „Celá vesnice říká…“ 

No výborně. Ono je celkem jasné, že Veverkyšova rodina by si pro něj představovala kohosi trochu jiného, a je to dáno aji mým přesvědčením, nedokazovat nikomu nic, protože jediný člověk, kterému lze úspěšně něco dokázat sem jenom já sama. Ale aby jim ty myšlenky někdo přikrmoval, to je teda vrchol.

Oni si fakt nedají pokoj. Ať je to, kdo je to. Vlastně celá vesnice, že. To už sem se rozčílila tuplem. Veverky to pozoroval a ptal se, čímžeto, že su na ty nevinné lidi tak nasraná a proč mě to tolik čílí.

„Protože si kurevsky vymýšlejí a vždycky si vymejšleli.“ Povídám.   

                 

 „Tak co o tobě říkali, jen to pověz.“

„Nebudu ti to říkat, je to minulost a netýká se tě to.“

„Co když jo, tak co říkali …s kým ses tahala?“

„S nikým.“

„Nekecej, tak co říkali, s kým to bylo?“

„Se všema,“ povídám fakt už na hranici hysterie.

„Jak se všema, nechápu?“

 Nevím, jestli dělal, že nechápe, bo to bylo fakt z kreténismu. Dál už su to ale nevydržela:

„Říkali, že sem kurva, jestli to teda chceš vědět.“

Na to su se rozeřvala, protože tuta stará rána mě začala zase pálit, když mi do ní tímhle způsobem zasolil. Vyskočila sem z postele, rozsvítila a hrnula se s brekem k oblečení a odchodu, protože za prvé on mě neměl co vyslýchat, za druhé su už fakt neovládala emoce a ještě chvíli tam být, rozbila bych hubu jemu, za to, k jakému doznání a stavu mě dohnal, bo sobě, za to, že su se tam dohnat nechala.

Nicméně vyskočil za mnou, chytl mě a začal se omlouvat, prý tohle vážně nechtěl. Jo, nechtěl, ale něco ti našeptávalo, ať reješ pořád dál, viď? Chvíli sme se prali, potom už začal skoro plakat taky, když viděl, že se nemůžu uklidnit (něco asi po mamince mám, no). Když mě konečně dostal zpátky na postel, začal říkat, že mi věří, a že si nemyslí, že bych byla něco shora naznačeného. Prý kdyby to byla pravda, nedotklo by se mě to tak. Na to sem jenom řekla:

„Tak už chápeš, proč si nikoho neškatulkuju?“

„Už vím, protože zaškatulkovali tebe.“ Aspoň něco je tedy jasné.

*Zbytek týdne je už klidnější. Připadá mi, že přestal s tím nenápadným šťouráním. Taky sem volala Wéčce, protože byla před zkouškami jako obvykle vynervovaná. Já to prostě umím. Totiž někoho uklidňovat. Aspoň něco, že.

*Nevětrací chudák skončila ve špitálchen se žlučníkem. No, to je lepší ultimátum a angína.

*Ve středu sem se sešla s Lyskou kvůli práci. Když nic jiného, vzala sem dědoj ve městě chleba.