Červenec ...srpen ...září....

*Další víkend sme kupodivu naplnili Dubkův plán a zavýletovali k rybníku. Byla to taká hrcprc organizace, ale jakžtakž se domluvilo, že pojedu s Dubkem a jeho staro-novou nádherou, a Bráška vezme Nej a Nevětrací později.

Tož k té nádheře. No, slečna mě trochu překvapila. Zčásti to bylo proto, že sem zakopla o hrbol a nalítla jim čuňou do baráku, když su se snažila k ní dojít, a potřást si hnátou. Druhým důvodem bylo nevybíravé hodnocení, které na Vydrofku aplikovali Šlehač s Ojtíkem. Čekala su tedy něco jako hydru, ale nebylo to zdaleka tak zábavné. Pravda, možná je to tím, že Šlehač zřejmě vypozoroval stejný problém, co já, totiž, že zatímco Dubek je zahleděný, ona ho nejenže nemiluje, ale působí to tak celkem, že jí je z větší části luft.

Jen, co sem usebrala ztracenou důstojnost a otřela si haxny od omítky, jeli sme nakoupit a pak se poloubytovali. Polo proto, že na první noc šmudla sehnal jen 1ednu chatku. Bylo tedy rozhodnuto, že kluci budou stanovat, zatímco naše parta s Vydrofkou využije pérové matrace a péřové polštáře, ze kterých sem málem omdlela, páč ti roztoči to v nich úplně roztáčeli a spacák zůstal pro sichr doma.

Decentně sem si zaryla, jak je podivné, že ti 2va skoronovomanželé nechtějí spát spolu, Vydrofka na to ale reagovala velmi vlažně. Ono to nakonec dopadlo tak, že Dubek byl u nás v chatě u ní na posteli, ale nevím proč, když stejně byl každý zahlomozený ve svém spacáku. Z takových partnerských machinací su perplex, ale třeba jednomu z nich smrdí koule, bo něco podobného.

Večer sme opíkali buřty a lehce se pinkli. Nej byla asi Nevětrací: hrozně roztomilá a tulila se ke mně. Ještě sme šly na prochajdu k vedlejšímu kempu, ale zejména hudba se nám nezdála na úrovni.

Druhý den se po ranním sledování trenérů házenkářských mimi a jedné německé mini, kterou fixíroval Bráška, vyrazilo na výlet do blízkých skal. Hezké, akorát Nevětrací mě nejdřív nakvikla hláškami o tom, že su líná, nevím, co ji to popadlo. Pak ještě Brášku rozbolel kotník, bo co to má sešroubovaného a mě mírně koleno. Fakt, rozjebu si ve 2vaceti letech v Pyrenejích hnáty a v životě už nevylezu ani na Krakonoš. Smutná historie…

Ojtík, který dorazil vlastně jenom na ten výlet, k večeru zase zmizel. Ostatně Vydrofčini kamarádi, kterým v noci nateklo do stanu, páč ho ožralecky nezodpovědně nedopnuli, odjeli už ráno. To ale zbytku nemohlo vadit. Akorát Šlehač nám chyběl, nebylo totiž do koho a s kým rejpat. Dokonce sme mu to zavolali.

Tentokrát to trošku víc žvanilo Nej. Vypočítávala všechny chlápky, se kterýma kdy něco měla. Zvlášť Nevětrací špicovala uši. Já o všech svého času sice věděla, ale teď už po mně nikdo žádné duchaplné poznámky chtít nemůže, však si napamatuju, ani s kým sem co měla já.

*O víkendu sem se po měsíci viděla s Klasou. Prošli sme pouť (kde nic, tu nic) a pak vyrazili do polí.

 A mám pocit, že su to asi, na rozdíl od minula, přešvihla. Usuzuju tak z toho, že se po schůzi neozval. Kopla bych se, asi sem nějak mimovolně moc mluvila o penězích, bo nevím. Bo sem se od něj měla nechat vzít za ruku, když sme lezli k tomu léčivému prameni, bo co to bylo za stoku. Bo sem neměla sundávat brejle, ju, v tom to asi bude. Taky su neměla šaty vyměnit za kraťasy, nebo na triku bylo moc korálek? Bo fakt už kurnik šopa nevím, na co to svíst…

*V tutom čase se také konalo stoleté objevení jeskyní ve vedlejší vesnici, spojené s jejich otevřením pro veřejnost, tož se Strejda a Éro, bo kdo to vlastně punktoval, rozhodli z toho udělat hasičský výletní pochod na památku jednoho ze zesnulých občanů (teď to možná zní trochu komunisticky).

Z jeskyně su byla odvázaná, z pochodu míň, ale nakonec to bylo moc prima. Hlavně ta jeskyně teda. Když už, tak už, tož su se přidala do skupiny, která se rozhodla vzít přechod mezi dómy plazivkou. Nemělo to chybu. Upřímně musím přiznat, že hrabat se tam sama, bych asi nezvládla, ale protože nás bylo víc, průvodce nám robili jacísi speleologičtí pulci a Strejda měl zepředu úžasné informativní hlášky o tom, kde se zrovna zašprcl, šlo to fajně. Taky na sebe su solidně pyšná, kapiš. Za tu špínu a trable s kalhotami, co se mi cestou rozepínaly, to stálo.

*V pátek se u nás konala pouťová. Trochu sem se setla. Stydím se za to, ale dokonce se mi historicky poprvé povedlo někoho polít. Konkrétně Šlehače s Bráškou. Byla sem z toho upřímně opilecky nešťastná, tož to přešli akorát poznámkami ve stylu „to nic, to se stane“. Za to Veverky se mi místo toho, aby držel basu (když už sem ji s ním držela v pivech) tak nějak prapodivně šklebil, tož su mu jednu flákla. Abych řekla pravdu, tak takovou sem mu ťafnout nechtěla, ale odhadni si to s tím etanolem. Nicméně ani Veverky neodhadl, že sem to neodhadla, zasyčel: „Tak tos posrala.“ a zmizel se bavit jinam. Pak sem u stolu seděla sama, nevím ale, jestli ostatní zmizeli potom, co ji slízl, nebo už předtím. Každopádně sem seděla tak sladce lonely, že si ke mně za chvíli přisedl Čumáček s bráškou.

Mimochodem mi odpoledne napsal, jestli má dorazit, tož su mu odpísla: „Jistě, džíska nutná.“

Tak nějak střídavě sme se bavili po zbytek noci. Jednak páč se nám společně povídá opravdu fajn, dvojnak protože ho Veverky hned z kraje večera označil za frajera, a protože frajery nemá rád, byla co nejokatější diskuze prostě tak nějak nasnadě.

Veverky pak ale udělal hned několik překvapivých tahů. Nejdříve mě seznámil se Šipkou (To je ta holčina, ze které sem paranoidní, protože mám stálý pocit, že spolu cosi měli, nehledě na to, že su si dokonce myslela, že byla jeho první, což mi ale osobně vyvrátila s tím, že by jí to Veverkyho panenství též docela zajímalo. No, ale věřit jí můžu a nemusím, koneckonců někdo to být musel.).

Druhým bodem, co mi vymazal zrak, bylo pozvání Čumáčka k baru. Plkali spolu ale děsně, kupříkladu začal tím, že vyložil, jak mu připadá „záludnej“. Chuďa Čumáček na to neměl moc co říct a popravdě mi v tu chvíli též tak připadal (před tím sme se totiž domluvili, že nazítří konečně vyrazíme na motorizovaný výlet), když se ale ohlédnu zpátky, tak opilý-neopilý, záludnější byl Veverky, protože seznámit se s potencionálním sokem je tah geniální. Ten kluk vážně není hloupej…

Po chvíli se to kušnění skoro nedalo vydržet. Navíc zrovna nevypadali, že by se o mě chtěli poprat, takže mě situace znudila úplně. Naštěstí sem zahlídla řádně nažmoleného Šedivku za barem. On je teď vůbec pořád pinklý, na druhou stranu ale uznal zavhodna narovnat záda a hned tak poposkočil těsně za George Clooneiho. Už dýl mi v makovičce pobíhala myšlenka zeptat se ho, jestli stará láska nerezaví. Tak přímo su se tedy nepřeptala, ale když už sme v té zadní místnosti byli, nemohlo škodit se elegantně opřít o kredenc a trošku zadetektivovat.

A teď je ten velký průšvih, že si nepamatuju, na co sem se přesně tázala, protože tuto písám zase po měsíci. Ke dnešnímu dni si myslím, že su z něj páčila, jestli mě měl tehdy rád, ale v mobu mám zaznamenáno, že su se vyptávala, jestli mě má ještě rád. Pravděpodobně sem to ale písala opromilovaná a navíc s jedním okem na Veverkym (páč mu bylo třeba kontrolovat počet vdechů). No, každopádně odpověděl něco ve smyslu, že su byla taková ta první. Což ale může být odpověď na oboje, tož těžko z toho rozvíjet další dalekosáhlé filosofie.   

Potom si ještě pamatuju krátké povídání s Výsledkem, a Klopotkou, která má nového (konečně) a snad aji rozumného (konečně) přítele. Dále sme se Šlehačem a Dubkem tancovali, první zmíněný o kreacích, které sme prováděli s tím druhým, dokonce prohlásil: „Ožralý tancujete děsně.“, ale nezabránilo mu to (naštěstí) v tom, aby ho občas prostřídal.

Na místě se ukázala aji Psina a protože byla znovu bez Verkyho, jevila se situace dost jasně. Veverky se jí pak systematicky věnoval a diplomaticky z ní vytahoval cožeseto. Protože vypadá nesnesitelně důvěryhodně, asi se mu to aji podařilo (nic dalšího ale prohlásit nemůžu - protože působím nesnesitelně nedůvěryhodně, bližší výsledky mi nesdělil), když se už ale dostal do fáze, kdy „chudinku“ objímal, uznala sem myšlením méně ožralého, že je čas fištit dom.

Popravdě natřískaný tak, abych ho musela cestou podpírat, snad ještě nikdy nebyl. Moc se mi to nelíbilo. Obráceně to funguje docela dobře, ale já bych ho, pokud by nastal krajní případ, opravdu, opravdu neunesla. A tentokrát sme od krajního případu byli asi 2va panáky.

Doma nejdřív zrobil snahu se poblindit, když to ale nevyšlo, skecl do křesla. Celkem vděčná za ty dary sem ho nechala dřevěnět a šla nahoru povlíknout peřiny. Ukázalo se to jako celkem chybný manévr, protože sem ho z té sesle potom nemohla dostat.

Druhý den sme převážně strávili v posteli. Bylo by to celkem příjemné, kdyby tolik nesmrděl a kdybych neměla škubání na onen secvak s Čumáčkem. Naštěstí se dal odložit na večer, kdy Veverky konečně udělal pá (Nejela su s ním, páč měl noční hasičské honění. To loňské mi bohatě stačilo, tutaká vymrazovací zkušenost stačí jednou za mayskou periodu.).

Výlet s Čumáčkem byl mnohem lepší. Opravdu sme dva lidé, kteří spolu mohou mlčet, což je důležité. Tentokrát se toho ale moc nevyužilo a povídali sme si. Moc hezky. S Klasou sme slušně kompatibilní, ale s Čumáčkem je to snad ještě lepší. Myslím, že je prostě podobný typ člověka, máme blízkou strategii žití (jen ten rozvod sem ještě nestihla), názory i vyjadřování. Příjemné, opravdu, ale to sme zjistili už minulý večer; totiž fakt, že protějšek není zrovna z blbců. A navíc si voníme…

PS: Co Šedivka jistojistě řekl, tak řekl, že mezi mnou a dneškem bylo dalších 7dm děvenek. Půjdu a půjdu a půjdu, se z toho oběsit, páč to už je slušná vzdálenost. No, možná nepůjdu, je to irelevantní, kdyby s každou měl to, co se mnou, tak toho zmohl asi jako Ken od Barbie.

PSS: Vážně nechápu tu současnou módu, která většinu žen nutí nosit okolo krku ty velké bryndáky. Tady sou přijatelná pouze 2vě vysvětlení:

1) Upíři se nějak rozmohli a většina bab robí krmivo.

2) Žádné další logické objasnění pro to, že někdo chce dobrovolně vypadat jak po úraze krční páteře, prostě není.

*Absolvovala su s maminou a Lenou další jeskyni. Prasecky komerční a do žádné plazivky nás nepustili…

*Další dny mi nejsou moc jasné. Pravděpodobně sem je zapomněla. V mysli mám akorát čtvrtek, kdy sem si chystala ovocný salát. Nedostala sem se ani k přefiknutí jabka, když slyším z chodby šramot. Vyvalím se a čučím na čmuchynu, jak se začíná třást. Má nádor na játrech, kapišto. Už rok a půl, což je docela výkon, navíc, kdo může říct, že denně krmí psa cukrem, jako kobylu. Má to plusy. Koně sem totiž vždycky chtěla, i když tuten v poslední době spotřebou připomíná spíš mamuta.  

Každopádně, pokud řepný produkt nedostane, začne se klepat, škubat, lehat a takříkajíc na rovinu: hebat. Je tedy pravda, že to tentokrát začalo docela nevinně – byl nesvůj a začínal být mimo. Vypadá to trochu jako feťoslav na odvykačce. Nacpala sem mu pár kostek do tlamy, ale pomohlo to asi jako zlatá dávka. Navíc se mu začínaly rozjíždět nohy. Čapla sem ho pod břichem, a začala řvát na ségruli.

Prokazatelně byla nahoře v kuchyni, ale uvolila se přijít, až když sem už vyla, jako kdyby mě ten mamut zalehl. Což se skoro aji blížilo k pravdě, ten chudák opuchlá má slušnou nadváhu a to něco vážil už předtím, však boxer není čivava. K něčemu to posilování ale bylo – zjistila sem, že obecně doporučovaná rada, která říká, že nutno místo Pomóc! volat Hoří! aby si člověka vůbec někdo všimnul, je opravdu platná. Když se konečně vykýblovala, a shledala, že ji zase nevolám kvůli pavoukovi ve dveřích, začaly sme robit koordinovanou záchrannou akci. Ségrouš dal rozpuštěnou glukózu do stříkačky a já ji štafovala psovi do tlamy. Tedy, i po roce intenzivního cukrování má zuby jako žralok. Asi to se zubním kazem bude z větší části lobby výrobců past. Faktem je, že když ty tesáky v křeči zatnul, nešlo se přes ně dostat. Tolik k nevýhodám papírových psů – nemají předkus.

Trochu sme do něj ale dostaly, tož se povzpamatoval. Ne tak skvěle, aby se zvedl a udělal děkovné pukrle, ale aspoň sebou přestal lomcovat a celkem v klidu ležel. Nechala sem ho v chodbě a šla si dorobit obědosvačinu. Nakrájela, obsypala kokosem, že to připomínalo Mount Everest (Zdá se evidentní, že mám zase málo železa, páč se cpu neuvěřitelnými věcmi a su ztahaná, jak kdybych tam nahoru fakt vylezla. Volala su ohledně toho do ordinace, ta nekřesťansky založená sestřička mě ale vyšplouchla sluchátko z ruky s tím, že jen tak recept napsat nemůže a musím prostě na odběr krve. No to zrovna, ještě tam něco chytnu. Krom toho ať mi nevysvětluje, čeho mám kolik, snad to vím sama nejlíp. Nehledě na to, že kdyby to nebyly krvinky, mohlo by to být cosi horšího a to si nehodlám připustit.), a pěkně se natáhla na sofa. V tom přižene pro změnu ségrule, že prý se Dino znovu třese. Popravdě su docela pomstychtivý člověk, takže sem ji teoreticky měla nechat nad ním lomit rukama a zvednout se až za řádnou dobu, ale v tu chvíli mi to ani nenapadlo.

Vážně se zase klepal. Pro nezasvěcence nutno dodat, že ani pro satanistu by to nebyl nijak hezký pohled. Nic nedělat se ale nedalo, tož se operace glukopur opakovala. Probraly sme ho znovu jakžtakž k sobě, a i když to nevypadá zrovna jako něco extra, tak klidné ležení je v takovémhle případě přímo vynikající věc.

 Šla su tedy volat mamině a při té příležitosti zjistila, že mi operátor zablokoval služby, protože dotyčná nezaplatila nedoplatek (Dlužno dodat, že bych si ho zaplatila sama, ale nemám jak a nemám z čeho, tzn. jako správný pulec, který chce ještě chvíli v klidu plavat světem byrokracie a bankovních monopolů  nedotčen, a pamatováním si PIN nezatěžován, nevlastním vlastní konto.). Evidentně su rodinně zatížená, protože jak nedávno Veverky trefně podotkl, když je toho na mě moc, začnu depresivnět a vztekat se. Začala su se tedy solidně vztekat. Co se psem, ale kdyby se třeba dědovi něco stalo, zavolám pomoc asi jak?

Samozřejmě z pevné linky. Stejně sem se ale mohla vztekat pěkně dál, no ne? Vztekala sem se a volala. Když mi to mamina ještě ke všemu nevzala, už sem připomínala Odina, když zkouknul filmového Thora a zjistil, že mu jako strážce Valhally v Hollywoodu určili dvoumetrového negra.

Dofounila su se tedy aspoň tatíkoj, protože su si nebyla jistá, jestli doma nemáme něco, čím by se snad pes dal oživovat. Naneštěstí ne. Potom maminka konečně volala zpátky a dlužno říct, že sem ji seřvala, protože pes v mezičase dostal další záchvat a Odin si všiml, že tam má aji Číňana.

Za další chvíli tedy přijela osobně, což ho asi dorazilo komplet. Tedy ne Odina, ale Dina. Už jenom ležel a hard-těžce oddychoval. Aby se ale neřeklo, že to byla simulace a já se vztekala zbytečně, předvedl to ještě před ní. Legrace to nebyla, mamina jen zvláštně koukala a prý už to asi nemá cenu. To sem odmítla akceptovat, přece ho nenechám uškubat se k smrti. Oživovali sme ho tedy ještě jednou a kromě cukru to zkusily aji medem. Otočil se po lžičce a to bylo naposled, co se na mě podíval s tím, že skutečně viděl.

Když později přijel taťka, tak už nevnímal vůbec. Mezitím ale byla ta doba, za kterou se teď stydím. Je to pravda, že dnešní moderní západní člověk už neumí zacházet se smrtí. Neumím to ani já, protože místo abych byla s ním, radši sem se zašila. Vylezla su, až když naši dokonzultovali, že opravdu nemá cenu čekat dál a nej řešení bude injekce. Tatík sehnal doktora, ten měl ovšem čas až za další hodinu.

Teď bych měla napsat klišé, že byla nekonečná. Popravdě řečeno ale skutečně byla. Nakonec sme ale s tatíkem vyrazili směr město. Dino o tom už netušil, přesto sme se stále oba otáčeli dozadu, jestli ještě dýchá. Jako by na tom záleželo, když sme ho naložili do auta de facto proto, aby z něj už živý nevylezl.

Potom to už nabralo docela spád; tatík skočil do ordinace, já zůstala nad otevřeným kufrem a bála se ho i pohladit. Za chvíli doklusal doktor, obkoukl situaci a vrátil se pro věci. Zatím si taťka k Dinovi sedl a něco mu šeptal, nevím, co to bylo, ale bylo to správně. Veťák potom chvíli hledal aspoň náznak nějaké žíly, ale psina měl bezva opuchlé nohy, tož ho musel nejdřív uspat (zdálo se mi tedy, že už spí, ale asi to bylo kvůli bolesti) a potom mu dal další přímo do srdce. Zajímavá věc, trvalo totiž ještě dlouho, než přestalo tlouct. Čekali sme na to a bylo to vážně hnusné čekání, to mi věř.

Následně sme jeli dom, s tím, že mě tatík vyklopí u Veverkyše. Tam su se courala cestou nahoru a vydýchávala náhrn reality. To funění mi trvalo ještě tak do půlky noci, protože čokl mi narušil onu magickou linii mezi vědomím a podvědomím, odkud potměšile vycupital jeden z mých velkých zasunutých nedořešených; totiž babička. Je to v souvislosti, chtěla su totiž jako malá štěně hodně dlouho a když babička byla nemocná a umírala, já odjela na ozdravný pobyt. Když su se vrátila, ona už tam nebyla, ale ze dveří vyběhl Dino. Jak mi později mamka řekla, tak proto, že se babí zvlášť přimlouvala za to, aby mi ho pořídili.

*Dalších skoro 14náct dní znovu aplikuji metodu potlačení a hledám po republice štěně. Aby bylo čistokrevné, ale ne za 15tnáct litrů a na druhou stranu zase ani žádný kachnojezevec. Maminka s tím souhlasí, děda kvituje, že je mu též smutno, ségrule je neutrální a hlasuje pro psa z útulku (Su zásadně proti, vzala bych si tak maximálně štěně. Neříkám nezachránit, ale ať zachraňuje zkušený psovod. Pokud by ten pes měl nějaký zjevný problém, nebyli bychom zřejmě schopni ho odnaučit a pokud by byl problém skrytý, tak s naší rodinnou průměrnou chovatelskou zkušeností bychom na něj nepřišli a znám dokonce z blízkého okolí příklad, kdy pes byl moc milý, až do doby, kdy chytl rapla a urafl paničce půl ksichtu.), problém se ale ukázal pro mě nepochopitelně u tatíka. Nechce teď dalšího psa a nechce. A nota bene, není schopný říct jediný rozumný argument, proč ne. Jedinou chabou obhajobou je, že prý pes bude lepší na jaro. 

Protiargumentuji, že na jaře budu mít plné zuby státnic, nehledě k tomu, že bláta je stejně na jaře, jako na podzim. Navíc v současné době ještě bivakuji doma a su schopná tedy se o štěndo v krizové, nejen loužičkové, době postarat. Tzn chce to psa a nejlíp hned.

Problém byl jednak v tatíkově odmítavém postoji a dvojnak v tom, že žádný příhodný pes K ODBĚRU IHNED se nevyskytoval blíž, než přes 200 km.   

Hledala su dál. Několik fajně projebaných odpolední. Nakonec ale suchen aji ségra. S maminou sme zase ryly do tatíka. Bylo to víceméně nanicovaté. Až do dob, co sem objevila kouzlo bílých boxerů a začala protlačovat tuto variantu. Ze strategického hlediska to nebyl úplně špatný tah, protože začal tak vehementně odmítat bílé štěně, že přitom zapomněl, že vlastně nechtěl žádné štěně.

Bílý krasavec tedy neprošel (I když nechápu, proč je zrovna taťka proti, tu lásku k úchylně vypadajícím psům typu boxík, bulík, atp., mám po něm. Ovšem obecná příchylnost k podivným zvířatům a nereflektované odmítání „nudně“ krásných chlapů, jsou vedlejší produkty, které se vzaly neznámo kde.), navíc byl značkový a tudíž nad rodinný rozpočet. Začala su tedy volat na místa, která se mi zdála přicházející v úvahu. Dva inzeráty pocházely z docela blízkého města, jeden oněch 200 km. Vzdálenější paní byla moc milá a fotky pošle večer. Jeden z dohledných byl fake, totiž kříženci, druhý děsně přechválený, ale za celkem rozumnou cenu (páč se jednalo o tzv. zakryté štěně, teda štěně za krytí, kapiš) fotky budou, až syn přijde z práce.

Přivalil asi okolo 3řetí, tož su s tichým „ha, Ivan“ zírala na docela solidní štěně. Ukázala su ho ségře, a nemohla vydržet do večera. Tatík přichomrstal a já na něj opatrně vypálila, že su iniciativně obvolala pár lidí a hlavně ať se nenaštve, ale cosik by přicházelo v úvahu. Ani na minutu ho to nevyvedlo z míry, pouze oznámil, pročže si myslím, že přijel z práce pozdě a vytáhl z kapsy lístek, kde měl pro změnu psy, které našel on. Ba dokonce sme se na nich shodli, akorát já měla v záloze pořád ještě toho bílého a on též značkového, ovšem za 10sítku a ještě ve zkušební lhůtě, páč prý ho novému majiteli museli odebrat. Toho su odmítla, páč vypadal opravdu nějak utýraně a předvedla mu fotky z odpoledne.

Ukončeme to tím, že paní zdaleka měla smůlu, páč fotky poslala opravdu až večer a to už sme měli zabukováno jinde. Dlužno ještě ke všemu dodat, že ti štěňáci byli na flek stejní, aji stejný flek na držce měli, jediný rozdíl tedy byl ve 2vou tisících a 200stě kilometrech. Dodnes doufám, že ten rozdíl nebude ještě v dysplazii kyčelního kloubu.

Den poté sme ráno vyrazili. Tatík byl kriticky naladěný, tož se mu moc nepozdával ani dům, ani majitelka, ani otec dotyčného štěněte. Mně se zdálo všechno tak nějak přiměřené. Dospělého psa tedy nebylo moc možné ohodnotit, páč jestli někdo někdy viděl, jak vyvádí jojo na cracku, tak proti tomuhle to byl hadr. Vyváděl tak, že mi vrazil čenichem do tlamy. Nebo možná tlamou do čenichu, v té rychlosti se to nedalo určit.

Paní ho pak pomocí novin zahnala do obýváku, což mě tedy trochu zarazilo v souvislosti s faktem, že vyloženě chtěla štěně dát tomu, kdo už má zkušenosti se psy a s boxery zvlášť. Tutady to totiž vypadalo na faktického začátečníka. Každopádně štěně až na podezřele velké uši a vylezlá žebra nevizeralo špatně. 

Vyslechli sme tedy ještě historii poplatku za krytí, který jim prý majitelé feny nechtěli dát, takže nezbylo, než si vydobýt zpátky aspoň tu jednu spermii, kterou by si ostatně rádi nechali, ale dva psi prý neutáhnou. To se vlastně jevilo docela jasně.

Tatík musel do práce, tož sme si plácli a o 3ři litry lehčí se rozpápali. Mě čekalo čekání v práci u maminy, která měla ještě nějaké pochůzky, a když sem se s novým příživníkem nechtěla tahat deštěm a autobusem, nezbylo, než na ni počkat. Několik hodin, jen pro úplnost.

Doma po další dny nastalo hádání o jméno a vynášení čokla ven při každém pokusu o louži na koberci. Oboje byl boj, chudák totiž nemohl pochopit, proč na něj každý voláme jinak a furt ho chňapeme a lífrujem do deště. Na druhou stranu sem se ale důsledně řídila i radou pejska řádně vymazlit, aby si rychle zvyknul, což se povedlo skvěle. Gauč si přímo zamiloval.

Ke svátku mě Veverkyš mírně odbyl kytkou. Asi pro ni spešl razil, to ano, dokonce ty karafiátky s bílými růžičkami nevypadají špatně, ale stejnak dávám přednost kaktusům. Jo, jeden z těch smetáků mi začíná po 3řetí za léto nasazovat na květ, na což sem sice pyšná, ale jek ho mám v tom případě zazimovat je otázka nejmíň na Přemka Podlahu.

Jo, ke svátku mi písl Klasa. Čekla sem do loňských sněhů a k tomu minulému to též bylo v hantecu. Ne, že by to pro nebrňáka nebylo vtipné, ale mohl zkusit nějakou inovaci. Už na něj ale se vší platností kašlu. Kromě toho, abych na něm vykonala nějakou kvalitní spartakovskou vengeance za to, že mě permanentně nechce. Snad se taková příležitost někdy naskytne, a to ti povídám, i kdyby mi vyznal lásku v klingonštině, budu se ofrňovat jak nad skopovým.  

*Pes mi ovšem překazil dovču. Plánovaly sme s Nej a Nevětrací zopakovat pro někoho přiměřený stav, pro mě nudu u moře. Nakonec ale vypadla Nej kvůli nedostatku loves a já to těžce rozmýšlela. Peníze by byly, chuť taky, ale připadalo mi sviňské vyválčit si čmuchynu argumentem, že se o něj měsíc postarám a potom odjet na dovolenou, hned potom na praxi (kterou nutně potřebuju, abych v budoucím životopise aspoň něco měla), pak do Berlína (který bude zadarmo, to neber, ne asi), potom hned do školy a čokl aby zvlčel a děda se u-utíral, no ne?

Možná mi to nebudeš věřit, ale dobré 2va dny su z toho morálního dilematu měla vyvražďovací náladu (Do toho ještě obden buzerovala Tomo s dotazy, jestli se z bytu nakonec stěhuju, bo ne. Už když písla potřetí, odolávala sem pokušení oholit si hlavu zoufalstvím z toho, že su nehledala jiné bydlo usilovněji). Nakonec su s těžkým srdcem písla Nevětrací, že ne. K ní to ovšem taky nebylo fér, páč zjevně chtěla vypadnout od té pedantky, co si nechá říkat mami.

*V pátek mi písl Čumáček, jestli nazítří nevyrazíme na moto výlet. Zaslinila sem a souhlasila.

Večer sem se připojila k Nej a Ramlici na ražbu do klubíku. Nejdřív tedy na pizzu. Pak šup pařit. Nezapařila su si tedy vůbec, ale aspoň su objevila, že mě z bohemky už nenabírá. Za to ze vzduchu uvnitř mi bylo dobře blbě. Chodila su se tedy větrat k oknu v mezipatře. Nebylo to na škodu, občas kolem prošel někdo o trochu hezčí než starej hever. Jedna partička se dokonce v blízkosti upíchla s hulením, tož sem měla aji čmuchunk. Práska su ale odmítla, sice na žloutenku - kromě jednoho -nevypadali, ale člověk nikdy neví. Jakýsi pajtaš se mnou povídal aji déle; působil tak mile vyhuleně.

Pak su se šla větrat podruhé a znovu ho tam potkala, ještě s nějakým kejmošem, který nehorázně připomínal Šlehače. Dokonce mi šmatal stejně na prdel, i když pak tedy sám řekl, že by tomu tedy neřekl prdel, ale pozadí, což ale nevím, co v chlapském žargonu znamená - totiž jestli je lepší mít to, bo ono. S tím, co si sáhnout nezkusil, su šla na jediného panáka večera a nakonec mu z nedostatku jiné invence dala aji číslo. Však zedník by se mohl hodit, chystáme se na novou podlahu, kapišto.

Nakonec mě Teplák hodil téměř k Veverkymu. Ten už ale skoro spal a mě vypěnily bublinky do mozku, tož ani už nevím, jak to dopadlo.

V sobotu to ovšem bylo tak, že se Veverky zničehonic rozhodl zrobit si pololetní volný den a strávit ho se mnou. Navztekalo mě to neskutečně. Jednak kvůli plánům s Čumáčkem, dvojnak z principu: já vždycky čekám, než si on odbude dobytek, hnůj, bagr, senáž a podobné šuntoviny. Jeho ale ani nenapadne, že by někdy mohl čekat na mě, to kdepak, já přiklušu na zapískání, když si usmyslí. Tentokrát su mu to usmyšlení tedy řádně zprcala, pravda, jindy bych byla ráda, že strávíme den spolu, ale ta jeho magická schopnost vyčíhnout, že se chystám podnikat něco „mírně mu za zády“ mě už vážně dost solí.

Vybalit pravdu o svém jiném rozvrhu sem ale dost dobře nemohla, koneckonců sám mě žádal, ať mu podobné věci ani neříkám.

Když ta sobota lautr nevyšla, vyrazili sme s Čumáčkem aspoň na nedělní předobědovou procházku. Kdybych si nebyla jistá, že nemám držkobůk, ani nic nápadně podobného, začala bych ho snad podezřívat, že si o mě cosik vyčetl a využívá metodu zrcadlení. No, každopádně byl taky v určitém věku vegetarián, též se mu nelíbí vystupování jezevce z polosuchého salámu, propaguje v poslechu hudby stejnou strategii, také chodí rád na houby a myslíme si to samé o podpantoflácích. Dál raději pokračovat nebudu. Jo, a to důležité je, že mi sundal z cesty pavouka.

*K narozeninám mě Veverky vzal na Sněžku. Tedy skoro, trochu to časově nedávalo, tož sme se je tak pocourali nad Špindlem.

Psal mi do toho Vyvolený, a nějak nemohl pochápat, že večer nechci slavit s ním. Na to jak je starý, je omezený jak čtvercový objezd. Kolikrát mu ještě budu odpovídat, že na apartmán v hotelu mě neutáhne, už mi dávno není 16stnáct (stydno přiznat, no, ale tehdy žádný apartmán ještě ani neměl).

Po návratu sme ještě byli provětrat Jonese. Mám z něj celkem radost, je sice taký připodělaný, ale aspoň mu to pěkně maže. Jako šiška, kapišto. Jako hlava, ne hovno, no kura...

Jenom su se trochu drbala, aby nikde z okna nečumákoval Čumáček, protože nějak notoricky mu připomínat, že vlastně su zadaná, nemám zrovna v současném středu zájmů. Ostatně on nejspíš taky ne, zatím to vypadá jako taká silencio dohodička.

Jinak k narozeninám celkem není co dodat, děda na ně ostatně tradičně zapomněl. Což by nevadilo, koneckonců je mu přes 80smdesát, na druhou stranu si ale do kalendáře zapisuje, kolik každý den slepice snesly vajec, tož že by si mohl zaznamenat moje narození, to by mohl. Dost ale hlemzání.

Strategicky sem zmiňovala před maminkou i před Veverkym, že bych to viděla na dalekohled. Nejlépe s nočním viděním, kdyby se na něj složili, dalo by to jako nic. To naneštěstí neklaplo, páč tatíkovi se vize dalekohledu jaksi nelíbila a odsunul ji skutečně daleko. Takže sem dostala noční košili.

*Ještě před školou su měla stáž v nejmenované dobročinné organizaci. Taký promrdaný čas, to ti povím. Já su od přírody flákač, ale ráda se flákám elegantně. Tutady to nešlo. První den sem trapně čučela z balkonu a pak zakládala papíry do eurodesek. Druhý den člověka pro změnu takmier předřeli, protože se malovalo a skládal se nábytek ze Sconta. Taková pakárna. Ten bych nedoporučila ani Saddámu Husajnovi. Židle neměly navrtané díry v madlech a ty „samorazící“ šrouby by tam nedostal ani Iron man. 

V těch neidentifikovatelně kovových rámech díry sice byly, ale pro změnu se zase neshodovaly s těmi v opěradlech.

Večer ale byla odměna, a kromě psychoporadkyně ve čtvrtek, jediný přínosný zážitek. Konala se totiž přednáška pro chasníky chodící na tréningy jednoho z těch fajných bojových sportů, co robí z kuřat krocany. Přednáška tedy výborné audio a z gauče sem měla náramné video. Solidní pánové.

Hlavně byly ale roztomilé otázky na závěr, které se povětšinou týkaly toho, jak řešit, když si na mě nějaký hovaďák, dejme tomu u baru v hospodě, dovoluje. Téma totiž nakousl ten jediný ze skupiny, který jako agresor nevypadal.        

Jo, ještě ve středu su viděla koordinační schůzi těch jakýchsi organizací a výsledek je, že sem se kompletně rozhodla, že budu spisovatel, páč z tutakých věcí mám palici nafouknutou jak ježík.

Po ní sem naštěstí sbalila dom. Do toho mi volal RA, jestli prý neznám kohosi, kdo by z města jezdil okolo 3řetí, protože Styflerova máma by potřebovala vozit dom ze školy. Nevím, co to mělo být za prapodivnou intervenci. Kvůli ní na mě kašle jak v pokročilém stadiu tuberkulózy, ale já bych měla cosi obstarávat? 

Naštěstí se mi morální problém zredukoval sám od sebe, páč žádného v úvahu přicházejícího dopravce neznám. 

*Hned na začátek new semestru nás vzali omrknout Berlín. Nejdřív mi to přišlo jako fajn nápad, pak mně napadlo, že pes za dobu mé nepřítomnosti absolutně odkulturní. Převzala su totiž funkci tuplovaného kruťase a na výcvikových výsledcích je to znát. Nesnáším totiž neposlušné psy a neposlušné děti. Horší už sou snad jen tlustí psi a tlusté děti.

Pryč ale, nakonec su jela. Tomo si v autobuse sedla vedle Propisky, já se záměrně, ale nenápadně našupila ke Klopotce. V pokoji sme byly v stejné 4tveřici. Byl to fajn výlet. Exkurze tedy spíš po moderním umění a organizacích, než po památkách, ale ty koneckonců nabízí každá cestovka. Jo, na véču sme chodili do hrozně fajne turecké restaurace a je pravda, že tolik výborného jídla v Čechách pod 700 nedostaneš. Tutady to bylo za míň, než polovinu a ještě s krásným číšníkem, tož všestranné labůžo.

Ještě bych zmínila prima večer s jakousi českou imigrantkou, to byla čupr baba a vážně bylo zajímavé vyposlechnout názor z druhé strany Zdi.

Celkově mi trip pokazila až na konci Tomo, se kterou sme se ještě ve společnosti dalšího spolužákoše courali okolo Braniborské brány. Ta pinda totiž potřebovala čůrat. Byla kvůli tomu dokonce řádně nasraná. Je tedy pravda, že docela odůvodněně, protože Němci sou opravdu spíš roboti, než co jiného, protože veřejné wécko abys po městě opravdu pohledal, ale proč si odmítala skočit do nějaké restaurace, to vážně nechápu. Pak tedy, že si dojde, ale jen když pošupajdím taky. Což, uznej, byla vysoce nařasená pitomost, páč jeden člověk proklouzne lehce, ale dvojice už, přece jenom, vypadá přinejmenším nevhodně. Tomo tedy dál byla načůraná a z toho nasraná, na což sem neměla náladu pro změnu já. 

Vážně se mi Neukölln, Kreuzberg, vlastně vše, co sem z Berlína poznala - nevím proč - líbilo, a zkazit si poslední procházku nočním městem nesvéprávnou vyvádějící vopicí se mi nechtělo ani omylem. A taky sem jí to po letech odříkání a trpného snášení vysvětlila. Ona mi odpověděla, že zase nechápe, proč sem furt tak nechutně nenormálně klidná.

To si děvenka pojebala, protože sem jí názorně ukázala, jak to vypadá, když se ovládat přestanu. Na to řekla: „Přestaň se chovat jako blázen.“

Vyblij se mi na kozy, a rozmaž to až do piči, jestli vím, co ta holka teda vlastně chce. Každopádně sem se jí ale na zbytek večera úspěšně zbavila a dokonce na poděkování vrazila drobáky feťákovi sockujícímu před sámoškou, i když bylo jasné, že tuto si teda na paragon nedám, aby to EU mohla proplatit.

PS: Ju, ten památník židovským obětem považuju za geniální ze všech stran, kromě spodní, páč než se tam člověk přes ty všechny příruční i stabilně instalované skenery dostal, zapomněl vlastně, čemu tam leze.

*O víkendu sme s maminou byly na prochajdě. Psina už ujde trochu víc, tož se to musí využít. Dotlapali sme na louku plnou kopretin. Na konci září docela originální věc. Čmuchyna je hned začal investigativně pucovat. Vypadalo to jako dobrý nápad, tož sem si taky jednu škubla a začala s přírodní magií. Nakonec sem z toho ale byla akorát nažraná, protože až když sem urvala 4tvrtou, tak to klaplo. Veverky mě nemá rád, Čumáček mě nemá rád, Klasa mě nemá rád. Jen RA mě rád má. Jako obvykle. Jak tohle jednou skončí, fakt nevím…

První obyčejný školní týden zdrhal nápadně pomalu. Držím se ale hesla, že by zatím všechno mohlo být horší. Včetně crcání na partičky (ještě to tedy nedošlo do fáze, aby spolu někdo opravdu natvrdo nemluvil) a včetně Tomoiných nálad. Zde si ale nejsu jistá, jaké bude pokračování, páč mi nedochází, proč bych vlastně měla být permanentně obklopená člověkem, který mi kazí náladu. Argument ten, že já jí možná její rozpoložení vylepšuji, považuji za scestný.

Ve středu večer sem se nudila o přednášce a zkusmo RAmu napsala. Jen tak, že bychom se někdy mohli sejít a popovídat, protože je svatá pravda, že mi chybí. Byl fajn kamarád. Akorát potom, co já začala chodit s Veverkym a on o chvíli později se Styflerovou mámou, se situace změnila spíš k vzteku. Skoro se totiž nevídáme. Ani nevím, jak to přišlo, ale najednou mi odpověděl, že mě nikdy nepřestal milovat. Kurnik, fagot, co s tím robit? Ale vzhledem k tomu, že sem si s Veverkym zrovna psala na ajsku a velice slušně mě vytočil, mi taková věc přišla náramně vhod.

Dlužno dodat, že sem moc spravedlivá nebyla. Na jednu stranu vidím, že se v poslední době Veverky stává tím, čím sem vždycky chtěla, aby byl – téměř ideálním partnerem, na stranu druhou mám ale jednoduše pocit, že je to pozdě. Čekala su hodně dlouho, aby mi poprvé řekl „Miluju Tě.“ A čekala sem hodně dlouho i na ty ostatní věci, aby mě objímal, sem tam něco pěkného pověděl, začal mě poslouchat, znát, respektovat... Teď si prostě říkám, jestli to nebylo zbytečně. Je to krásné, o to nic, ale to čekání mě prostě otupilo nebo znudilo, bo… no, nevím, jak bych to vyjádřila.

Každopádně su si v nakrknutí tak libovala, že i když sme zaklapli ajsko, pokračovalo se ještě smskama. O půlnoci to vyvrcholilo telefonem, do kterého mi Veverky vážně skoro plakal, abych mu konečně řekla něco hezkého, on se prý, i když se pohádáme, vždycky snaží dát mi pěkně dobrou noc a já teď nic. Vysvětlila su mu, že ho ráda mám, ale když su naštvaná, nehodlám mu to ani říkat, ani jinak předvádět, což je celkem pochopitelné, no ne?

PS: Noční košile bodla a nemůžu si ji vynachválit, su ovšem ráda, že alespoň Veverky nebyl překvapivý a dalekohled mi skutečně dal.

Červenec ...srpen...

Další byl na prázdninovém programu tradiční festik s Nevětrací. Veverky, též tradičně, co chvíli zavyhrožoval, že pojede taky, obešla sem ho ale tím klasickým trikem, při kterém žena robí, jakou má radost; chlapovi začne takové podivné chování vrtat hlavou a ještě to pro jistotu přehodnotí.

Nakonec mě ale celkem dojal, páč koupil pepřák a dal mi ho se slovy: „Pro jistotu.“ Mám tedy oprávněné pochyby o praktické použitelnosti tuté zbraně, ale gesto krásné, no ne?

Razila su o den dřív, kvůli secvaku s Wéčko. Ten byl prima. Sice sme na ledovou kávu čekaly ¾ hodiny a v dalším podniku na pizzu půl, ale večerní koktejl se vyvedl a dokonce su ho vypila. Mezitím ještě probíhala snaha domluvit se na srazu i se Sárou, ale ani tentokrát nepadl. Ostuda jako zlaté prase; takové roky se nevidět.

Ubytovala su se v bývalém bytě. Už z večera ale bylo jasné, že toho budu litovat, páč ve vedlejším baráku cosik bourali, vrtali, řezali, a žvanili. Nutno dodat, že od rána až do noci, víkend včetně. To snad je poslední parta dělníků na světě, co makaká poctivě. Kdepak, já mám štěstí.

V pátek totálně upachtěná a upečená dorazila Nevětrací.  Vhupsla do sprchy, což sme obě dělaly min 2x denně (pak, že lidi na fesťácích nedodržují hygienu), bylo to ale platné asi jako hulit rooibos, protože byteček je fajně v podkroví, které samozřejmě není odizolované, takže venku bylo 40 a vevnitř 50sát. Tutakhle ze mě nelilo ani na hasičských závodech v honění hadice.

Nějak k odpoledni sme vyrazily do areálu. Teplota v autobuse jak sklářovi za zadkem.

Na místě též vedro a situace ve frontách bledá. Navíc se mi ekluje stát 20cetilidého hada na něco, co nemám ráda a plzeň ani gambrinus ráda skutečně nemám (Su si ale vědomá toho, že tuty manýry pravděpodobně chytám od Veverkyho, který od dovolené, kdy sme vstoupili do Altamiry, která je vedle Altamiry, hrozně rád používá moudro-hlášku: „to je strašně komerční“, kdykoli se mu něco jen trochu nelíbí. Popravdě povězeno je to ale hláška použitelná skoro na všechno a ještě vypadáš za inteligenta.). Chvíli sme koukaly na Arakainy, a pak se odjely znovu osprchovat.

Doma sme pocucávaly nějaké zelené lepidlo a po manévrech zahrnujících vytvoření mejpaku, který by vydržel celou noc, vyrazily na Nohavicu.

Představovala sem si ho mírně charismatičtějšího. Že by byl mistr komunikace s publikem, to by tedy nebyl. Nebo možná jen neměl formu, nevím. Navíc se dají poslouchat jenom starší texty, nové sou, odborně řečeno, přepatetizované.

Místo pana Adamse sme se šly napapkat. Vyhrál obří langoš. Ještě, že s sebou všude tahám desinfekci. Aspoň na bakterie si člověk došlápne, když už na nic jiného. Když mi ale zbytek té placky spadl na zem, ani desinfekce to nezachránila. Ještě ke všemu na protější lavici seděl celkem zábavný zachovalý dědek, který situace kolem moc fain komentoval. Zvlášť, když utekl přísedící, na kterého sem zkoušela valit oči, byl na koni. Vyšpičkovala su ho s tím, že se mi stejně líbí víc ON, a kdeže má ženu. Prý nemá. To je skutečně zajímavé. Statisticky se sice počet singles navyšuje, ale né v tomto věku. To už se navyšuje leda vrstva cukru na žilních stěnách. Přes to je valná většina tutěch chlápků takhle na potkání svobodná. Opravdu záhada.

Zkusila sem napísnout Hairovi, jestli se po letech neuvidíme. Bohůmželé ne. S Jarunou sme se taky nepotkaly, i když určitá snaha byla. Další smska mířila k Laminátovi. Dokonce se na nás rozpomněl.

Jediné setkání s blízkým druhem tak vlastně bylo jen s Ojtíkem, Ladym a Bráškou, kteří se kdes vyloupli. Ohledně toho se ještě musím pochlubit, co mi Ojtík řekl dodatečně: „Tobě to tam tak slušelo, taková kočka, já tě nemoh poznat.“

 Jistě, zase sme u toho, že to 100% není o kráse. Nějaký základ být asi musí, ale záleží na vyzařování. Já se totiž na tutakých akcích cítím skvěle a dle toho i vypadám. To je ověřené. Pokud to klapne hodně dobře, stačí mi stát na místě a švidrat okolo, jak ostatní švidrají na mě. V dřívějších dobách se občas třeba vyskytl i někdo použitelný… no, teď už zůstávám jen u toho švidrání…

S Nevětrací sme se strategicky vyskytovaly na piškotéce. Jednak byla pod střechou, což se vzhledem k pozdějším klimatickým podmínkám ukázalo jako výhodné, dvojnak vážně nejsou lepší piškotéky, než ty festivalové (zahraničí nepočítám).

Po zbytek noci sme tak nějak pobíhaly. Pamatuju si na takového nijakého klučinu, který mě chytil za pas a páč údajně oslavoval nové Porsche, nacpal do nás 2vojité panáky. Pak se ještě pochlubil s dobrmanem za 25 táců (to si ho snad nechal dovézt z Austrálie). Jak sme tak ale panu milionáři nakoukly do šrajtofle, bylo by to i docela dost dobře možné. Škoda, že známé komunistické heslo: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ a „Když to neukradneš ty, ukradne to někdo jinej.“ ani jedna neuznáváme. Skoro bych se ale divila, kdyby mu ji nevzal během noci někdo jiný, byl nažmolenej solidně. Přitom ale ani nic jiného, než abychom si s ním přiťukly, nechtěl, no zvláštní týpek.

Ještě si pamatuju partu klučinů u stolu. Stáli za prd s dírou, ale jeden z nich měl krásný zapik uvnitř s plavacíma kostičkami. A nedal a nedal ho, hajzl teplej. Odešla sem si radši spravovat reputaci na parket.

To bylo fajné, dokonce mi na závěr jakýsik roztomilý kyjovský cucák tvrdil, že nevypadám víc, jak na 18smnáct. Ha.

Věc, kterou bych ovšem pořadatelům vyčetla, byly piškotéky do 3ří, namísto do 5ěti a autobusy, které též prodlouženému pobytu v areálu nenahrávaly. Po té 3řetí se už mohlo jít leda pěšky, a do centra daleko, předaleko, strécu.

*Druhý den sme se nadále se Sárou domlouvaly na srazu, ale přes všechno zalívání to jaksi nevykvetlo.

Jo, počasí podělané. Chinaski sme strávily pod plachtou stánku s hadrama. Na Kabáty sme se vyjebly aji přes pláštěnky, ze kterých ta stánkařka měla zlatý důl, i když postupně se začalo jevit, že drahé nerovná se kvalitní a buržousty opravdu radno ukřižovat u cesty.

Na druhou stranu je to ale skvělá věc – pláštěnka, která promokne, ztělesňuje absurditu dnešní doby tak výborně, že by to skoro chtělo patentovat.

S Nevětrací sme se radši s nudlemi uklidily do již osvědčeného piškotékového stanu, kde to fakt vypadalo jako ve squatu. Většina totiž aji přes ty průtrže civěla přes kapuce na Vojtka a ten polorozpuštěný zbytek, co byl s námi, tvořil skoro rodinnou atmosféru.  

Když mírně popřestalo (aby zase začalo), Nevětrací to nedalo, že je chce taky vidět, tož sme se prodraly ven. Naštěstí už skoro končili, nejsem natolik zarytá fanynka (ničeho), abych riskovala zápal plic.

Každopádně na Mandrage už počasí působilo umírněněji, tož to by šlo. Ohromně nás s Nevětrací po loňském debaklu, kdy sme je poslouchaly v klubíku a doufaly, že okamžitě ohluchnem, překvapili. Rozhodně už do toho zase dávají víc, chlapci provaření.

Potom sme zase piškotékovaly. Přesměrovala su na Nevětrací hrozně seřezaného krasavce v klobouku, ale moc to neocenila. Potom se mi líbil takový pidižvýk v kapuci, u kterého se nedalo rozeznat, jestli je hezký, nebo ne a jeho vyschlý kamarád s pěknýma svítivýma očima. Nabalit se mi ale nepovedlo ani jednoho, že by mi to ale zrovna škubalo aortou, se říct nedá.

Nicméně při čekání na bus seděli ti 2va náhodou poblíž a to to se mnou cukalo pěkně, za zakapucovaným zajít a přeptat se, jestli je kráska, nebo zvíře. Naštěstí v tu chvíli přijel řidič s krabicí od bot, tož mi nebylo přáno. Kupodivu ale na poslední chvíli nastoupil ten 2ruhý a uprdelil se naproti. Kuk sem, kuk tam, a potom to nějak přišlo, že při vystupování sme se dali do řeči a pak šlápl na myš.

Fakt, nekecám, to su ještě neviděla, v centru krajského města myš. Dokonce myš, ne potkana, ani krysu, fakt malou pištivou myš. Notabene aby byla tak zblblá, že na ni někdo dupne a aby byl někdo tak zblblý, že dupne na myš, to aby jeden pohledal, takovou pěknou situaci.

Aji přes hlodavce sem s ním pak ještě zašla na džus. Z etického hlediska sem to asi robit neměla, páč si samozřejmě myslel, že něco bude a mě zcela podle dělalo dobře vědět, že si to myslí a že si to myslí blbě. 

Jojo, odolala sem, Hádavka bude zase zklamaný. Od dob, kdy chodím s Veverkym toho kluka můj život přestal bavit. Ostatně s blogem to šlo taky z kopce.

Že by tedy Nevětrací měla přehnané obavy z toho, že mě ten ocas unese do emirátů, to tedy neměla. Ba když su přišla, spokojeně si chrupala. Tedy…

V neděli sme šly místo odpoledního programu radši na nákup, páč úroveň byla pofiderní. Vevalily sme až později. Též sme se sešly s Laminátem. Kura, ten kluk za oboustranné střízlivosti vážně za pár rýnských stojí. Vypadající, klidný, milý, zodpovědný. Prostě chlap. Škoda, že bydlí tak daleko a že sem to vloni nepostřehla. Též se nastala poněkud nešťastná konstelace, páč Nevětrací veprostřed rozhovoru štípla vosa. Taková věc moc ke společenské konverzaci nepřispěje, to ti povím. Nějak sme se tedy rozloučily, protože už musel letět, a s Nevětrací sme obkoukly Landu. Jo, ego má, proto ty zakomplexovaný nácky asi tak bere, ale celkem se to jevilo profesionálně. Člověk si aspoň zařve.

Potom sme papaly trdelník. Ten předražený kus těsta miluju. Ještě mi ale Bakelit s chuďou bodnutou Nevětrací vrtali hlavou. Instinkty mám mizerné, ovšem empatii celkem fainou, tož su vypozorovala, že by Nevětrací po té loňské epizodce v kufru asi lákalo něco víc. Přemýšlela sem zrovna nad tím, jestli mu  v tom smyslu něco obšírného nenapísnout, když v tu chvíli z ní vypadlo, že (kromě, mě) chtěla valnou měrou jet kvůli tomu, aby ho znovu potkala (A sme zase u těch mých nanicovatých instinktů a intuic. Kromě toho, že ji prima udělal, si Nevětrací totiž všimla i jiných jeho kvalit. Já ne. Marná snaha; su povrchní jak střešní krytina. A nic s tím nejde dělat. Jedině vrátit čas a začít chodit s RAem, bo s nějakým podobným člověkem, který se do mě zamiloval, ale mně se to nezdálo.).

Tu zprávu Laminátovi sem pak nasmolila s jejím svolením. Vyjadřovací schopnosti také nemám úplně na nule, ale přesto si s ním Nevětrací letos nezašukala (takhle zostra sem mu věc neservírovala, to je snad jasné). Jeho zprávy by ovšem stály za zveřejnění, tak slušného kluka aby vážně pohledal. No a asi kvůli tomu je taky nezveřejním.

PS: První smska, která mi od zkouškového období od Tomo přišla, byla: Ahoj jestli si na benatsky mam na tebe prosbu, mohla bys mi na telefon natočit bryana adamse? To zrovna. Za prvé mám ráda jen zkamenělé dinosaury a za druhé tam asi budu kvůli ní hodinu stát s hnátou v luftě, né?

PSS: Na chlapech pod 180 cm mě prostě něco irituje. Přitom ne, že by byli menší než já, to vůbec, na to, aby někdo překonal Naše Veličenstvo, nemusí být o moc větší než zahradní trpaslík, ale prostě …jde tak o princip. 

*V následujících časech mi mírně vrtal hlavou ten vyhublík ze soboty. Něco na té opici bylo (no, nebo mi prachsprostě dělalo dobře, jak mně klínil palici). Číslo sme neprohodili, ale vzhledem k tomu, že dělal u jedné nejmenované služby, nedalo mi moc práce ho zjistit. Tož su mu písla. Nic. Tož su opatrně písla podruhé. Odpověď byla interesantní: Newim kde si na me vzala císlo ale klidne si ho muzes zase smazat nemam zajem!!!!!! A když uz neodepíses nebudu se zlobit!!!

Což o to, potom, co sem obkoukla, že píše jak severoamerický Indián (řádně dlouho trvalo, než vynalezli písmo, kapiš, no tolik vysvětlení k nejapným etnologickým vtípkům), su mu ani neměla zájem odpovídat, ale že mi jeden večer slibuje hory, doly, lány a v další chvíli mu nejsu dobrá ani na utření zadku, tak tutaké lidi skutečně nesnáším. K záchraně tváře sem si pomohla lží a odpálkovala tím, že ho neuháním, ale od soboty nemám náramek a jestli o tom něco neví. Snad ho to vyvedlo z konceptíčku, smrada mastného.

*V následujiící sobotu projely motorkové závody sousední vesnicí. Šly sme to s Nej, Ramlicí a Nevětrací omrknout. Chtěla sem potkat RAho, Siestu a podvědomě možná aji Kokota, ale neviděla su nakonec ani jednoho. Například Siesta ale prý přítomný byl, v tom bylo ale jasno, až když sem mu večer písla.

Ještě bych zmínila tu děsnou pražskou naplaveninu, která na čarodkách klínila makovinu Ramlici. Tož když mu došlo, že o něj nemá zájem, koukal u stánku na mě. Kura, to bych si dala, je nafoukaný jak balónek ze šprcky. A ještě v růžovém triku. Kdepak, já su klasik. Krom toho; ženské, které se líbí chlápci nad třicet s pupkem v růžovém triku, muselo v nedaleké době něco spadnout na hlavu. A to, že ty dotyčné chlápky někde nejspíš klonují, není v žádném případě polehčující okolnost. 

Večer se plavalo na pouťovou do Kobilhovi rodné vísky. Razila aji Starostka s Éro a Sony (za ty 2va roky, co sem ji nepotkala, zhubla asi 20cet kilo, no pěkné). Zvlášť Starostku su nažmolenou ještě neviděla a stojí to za to – je hrozně roztomilá. Za Éro zase dorazil chuďa Javořina, a byl naměkko z toho, že to nejenže neocenila, ale dokonce si ho vůbec nevšímala. Jo, jo, člověk za bednu třešní nesmí očekávat kdoví co (dal jí totiž nedávno bednu třešní, romantik jeden…).

Já pro jistotu řídila, už je z toho pomalu tradice. O moc su ale nepřišla, dámy stejnak jely hlavně ve vínu, Ojtík hrozně brzy zmizel a Šlehač měl s sebou slečnu, tož se choval téměř distingovaně. Paní se mi ale líbí, jenom nemachroval – vážně k sobě docela ladí. Na místě byl ještě Dubek, měl už ale mírně přes míru. Přesto ale navrhnul, jestli příští víkend někam nevyrazíme, tož to bylo cosik pro Naše Blahorodí.

V průběhu večera se staly ještě 2vě další zásadní věci s nedozírnými následky: 1) Verky se pohádal se Psinou a kamsik zmizel, načež se ona nechávala ostatními přítomnými chlapy utěšovat. 2) Šedivka oblízl takovou nějakou paní, o které aji Veverky prohlásil, že je na hraně tloušťky. Já sem tedy okolo sebe celý den viděla samé tlusté lidi, až tak su paranoidní, ale když už to řekne on, tak se dotyčný tvor má problém vsunout do dveří.

Zpáteční cesta nebyla tak hrozná, jako ta loňská; tentokrát mi do řízení nikdo nekušnil. Za to sem Starostce zastavovala na blindění, samo, že si vždycky vybrala také místo, že by to tam ani Medicopter nezapíchnul.  

Červen ...možno aji červenec.

Čistě pro info náhodného čtenáře: Tuto je pokračování záznamu mého života, který byl useknut krachem nespolehlivého antikřesťanského systému Bloguje, se kterým sem byla naprosto spokojená. No, a trochu sem si říkala, že Alzeheimer za dveřmi, tož by chtělo v těch zápiscích kontyňůovat.

Začnu od návratu z dovči (tu zapíšu dodatečně, pravděpodobně okolo Velikonoc tu bude jako nic, nehledě na to, že někdy po Velikonocích aji byla). Abych řekla pravdu, tak to, jak sem inkriminované měsíce zapomněla, mě donutilo vůbec s webovým exhibicionismem neseknout komplet. Tož v bodech:

*Jen co sem si vyléčila neskutečně elegantní opar, díky kterému su z poloviny vypadala jako cosi, co člověk velmi pravděpodobně najde na dně staré studny, naklusala sem do práce. Trochu byl nezvyklý termín o strach, ale ukázalo se, že zájem o muzea od revoluce skutečně prapodivně klesá, tož su se zrovna nepřetrhla a makala asi tak stylem Chůvy k pohledání.

Druhý týden už ani to ne, páč mě pobolívalo v krku a přišla su tak trošku o hlas, což je u průvodce celkem podstatná vada. Popravně řečeno ale stejně nebylo moc koho průvodcovat. Na to už sem si ale kdysi stěžovala, takže to jen uzavřeme faktem, že fakt jako lidstvo spějeme do kopru. A ne-li do celeru.

*Viděla sem se po 3řech letech s Klasou. Nu, co povedat, je to fajný kluk. Dokonce to vypadá, že se trochu pouklidnil. Už tolik nepřipomíná šipku z kuše. Aneb z janka se stal zajíc. No, to je blbost, ale už aspoň není tak otravně permanentně vtipný.

    

  Dokonce bych řekla, že sem se mu trefila do noty. Však su si taky dala záležet a inspirovala se outfitem toho božího hovádka, se kterým sem ho kdysi spatřila. Vytasila su decentní, ale padnoucí šaty lehce nad kolena (ze sekáče, cca 120 Kč a nenápadné logo Esprit v rohu, no nekaufni to), momentální kudrny zasmolila do culíku a dokydlila se brejlema. Nebylo to ale ani tak těžké, myslím, že má podobný vkus jako Veverky (tzn. výstřihem bych ho odradila až do Austrálie a krátká sukně by ho patrně donutila, aby tam doplaval).

*Absolvovala su zábavu na Nádvoří. S Ojtíkem a Dubkem. Takhle při jedné lavici to nezaujatému divákovi muselo připadat, jako bych měla harém, což by se mi aji docela zamlouvalo, kdyby ti 2va  nebyli tací balící analfabeti. Ten příklad s holčinou, co si přisedla se silně okatým dotazem na zapalovač, hovoří za vše. Pánové totiž oba prohlásili, že nemají a tím to pro ně haslo. Nejradši bych na ně přilila trochu benzínu, jen kdyby je to trochu proluftlo. Kopyta.

Mezitím sem prakticky předvedla, jak se to dělá, a očima donutila nějakého šmudlu v docela ucházející košili, aby si ke mně přesednul. Bohůmželé, jen jak promluvil, bylo jasno, že je pěkně zataženo. Ne tedy, že bych měla něco proti prodavačům bazénů, však se můžou hodit, ale zahazovat se kvůli tomu, tak to ne. 

*Další action se konala o týden později v sousedvesnici. Tentokrát se účastnil ještě Šlehač. Ryli do sebe s Dubkem; skoro mi ho bylo líto. Na druhou stranu ale díky těm hlodům vypadali jako manželé po spoustě let, což mi do nich umožnilo slípat otázkou, kdo je tatínek a kdo maminka.

Za zmínku stojí už jenom zpáteční cesta, která byla docela vtipná. Ojtík jediný vtipný nebyl, tož sem mu po doražbě dom napísla děkovnou smsku za to, že je normální. Chtěla sem mu trochu urobit radost a snad se to i povedlo.

*Nej se kompletně rozešla s Očkem. Tedy on se rozešel s ní, ale to se z čistě kamarádského hlediska neříká. Byl to navíc velmi vtipný rozchod. S otočkou to posléze doznala aji sama Nej. Pán se totiž rozcházel po pečlivých úvahách. Trvaly takmier měsíc. Každé 3ři dny k ní přitom imaginárně jezdil to rozetnout. Myslím, že když konečně opravdu přijel a řekl end, Nej si docela oddechla.

Když už sme u tuté aféry, tak Ojtík jako jeden z více začichal příležitost a pozval Nej do kina. Ptal se mě na názor. Popravdě řečeno sem to neviděla extra optimisticky – je to přece jenom Ojtík – ale koneckonců, když se nad tím jeden zamyslí, tak by s ním v podstatě aji mohla být spokojená – je to přece jenom Ojtík. V podstatě by s ním byla šťastná jakákoli ženská: Má práci, nevypadá úplně špatně, je hodnej a lze s ním začít v podstatě od píky, páč je panic.

Právě poslední 2va body se ale ukazují jako poněkud problematické. Tedy dnešním mladým mrchám, prognosticky se jasně jeví, že za pár let, až v mé generaci vypukne boj o poslední plodné chlapy, jistojistě se o něj porveme, ačkoliv, a právě proto, že je to přece jenom Ojtík. 

Teď ještě k tomu kinu – šli a zase se v nezměněné podobě a podstatě vrátili.

*Naši razili do Německa. Směrem k Drážďanům. Razila bych taky, ale ještě týden su civěla v muzeu. Ségrule též nejela, a sice proto, že s naším nevěrným tatínkem odmítla dovolenou trávit. Dokonce došlo k provalení, protože na ni tak dlouho naléhal, proč nechce jet, až mu to vybarvila v rudožlutém stylem, že by se z toho aji Sedící býk posral.

Koneckonců dobře, aspoň mu konečně došlo, že nejsme ani jedna úplně dementní a když mamina obden brečí, ob dva je jinak labilní, a on sám se chová ob týden nesnesitelně, tož asi všechno není jak v románu od Steelové.

Každopádně se šprajcla (mimo jiné si na tom taky pěkně zakládá, to ale asi už tak máme v genech) a zůstala doma s dědou. Já už nevidím všechno černobíle, tož su po skončení brigády sedla na vlak a valila za nimi.

Pobyt nebyl špatný, spolu s námi byla přítomná aji Milu s rodinou, bylo docela příjemné se po čase potkat. Ta holčina je prostě úžasná. Krásná, hodná, milá. Nechápu, jak se někdo jako ona může léčit z rozchodu. Tedy to chápu, koneckonců je jenom člověk, ale nechápu, jak k tomu rozchodu mohla přijít. Já být chlapem, připevním ji k sobě svářečkou.

Týden hrozně utekl. Párkrát sme byli na houbách, krátpár v Drážďanech. Tedy klobouk dolů, opravené to mají výstavné. Navíc sme v Zwingeru chytili výstavu věnovanou Raffaelově Madoně. Hezké, jenom na celou galerii je jedno odpoledne zatraceně málo, člověk je potom přehlcený, zvlášť když uhýbá vietnamským turistům a kam čert nenastrčí ty, šoupne českou rodinu, která všechno hrozně bezva komentuje. Skoro mě ten ďas vzal.