*Další víkend sme kupodivu naplnili Dubkův plán a zavýletovali
k rybníku. Byla to taká hrcprc organizace, ale jakžtakž se domluvilo, že pojedu
s Dubkem a jeho staro-novou nádherou, a Bráška vezme Nej a Nevětrací
později.
Tož k té nádheře. No, slečna mě trochu překvapila.
Zčásti to bylo proto, že sem zakopla o hrbol a nalítla jim čuňou do baráku,
když su se snažila k ní dojít, a potřást si hnátou. Druhým důvodem bylo nevybíravé
hodnocení, které na Vydrofku aplikovali Šlehač s Ojtíkem. Čekala su tedy
něco jako hydru, ale nebylo to zdaleka tak zábavné. Pravda, možná je to tím, že
Šlehač zřejmě vypozoroval stejný problém, co já, totiž, že zatímco Dubek je
zahleděný, ona ho nejenže nemiluje, ale působí to tak celkem, že jí je
z větší části luft.
Jen, co sem usebrala ztracenou důstojnost a otřela si haxny
od omítky, jeli sme nakoupit a pak se poloubytovali. Polo proto, že na první
noc šmudla sehnal jen 1ednu chatku. Bylo tedy rozhodnuto, že kluci budou
stanovat, zatímco naše parta s Vydrofkou využije pérové matrace a péřové
polštáře, ze kterých sem málem omdlela, páč ti roztoči to v nich úplně
roztáčeli a spacák zůstal pro sichr doma.
Decentně sem si zaryla, jak je podivné, že ti 2va
skoronovomanželé nechtějí spát spolu, Vydrofka na to ale reagovala velmi
vlažně. Ono to nakonec dopadlo tak, že Dubek byl u nás v chatě u ní na
posteli, ale nevím proč, když stejně byl každý zahlomozený ve svém spacáku.
Z takových partnerských machinací su perplex, ale třeba jednomu
z nich smrdí koule, bo něco podobného.
Večer sme opíkali buřty a lehce se pinkli. Nej byla asi
Nevětrací: hrozně roztomilá a tulila se ke mně. Ještě sme šly na prochajdu
k vedlejšímu kempu, ale zejména hudba se nám nezdála na úrovni.
Druhý den se po
ranním sledování trenérů házenkářských mimi a jedné německé mini, kterou
fixíroval Bráška, vyrazilo na výlet do blízkých skal. Hezké, akorát Nevětrací
mě nejdřív nakvikla hláškami o tom, že su líná, nevím, co ji to popadlo. Pak
ještě Brášku rozbolel kotník, bo co to má sešroubovaného a mě mírně koleno.
Fakt, rozjebu si ve 2vaceti letech v Pyrenejích hnáty a v životě už
nevylezu ani na Krakonoš. Smutná historie…
Ojtík, který dorazil vlastně jenom na ten výlet, k večeru
zase zmizel. Ostatně Vydrofčini kamarádi, kterým v noci nateklo do stanu,
páč ho ožralecky nezodpovědně nedopnuli, odjeli už ráno. To ale zbytku nemohlo
vadit. Akorát Šlehač nám chyběl, nebylo totiž do koho a s kým rejpat. Dokonce
sme mu to zavolali.
Tentokrát to trošku víc žvanilo Nej. Vypočítávala všechny chlápky,
se kterýma kdy něco měla. Zvlášť Nevětrací špicovala uši. Já o všech svého času
sice věděla, ale teď už po mně nikdo žádné duchaplné poznámky chtít nemůže,
však si napamatuju, ani s kým sem co měla já.
*O víkendu sem se po měsíci viděla s Klasou. Prošli sme
pouť (kde nic, tu nic) a pak vyrazili do polí.
A mám pocit, že su to
asi, na rozdíl od minula, přešvihla. Usuzuju tak z toho, že se po schůzi
neozval. Kopla bych se, asi sem nějak mimovolně moc mluvila o penězích, bo
nevím. Bo sem se od něj měla nechat vzít za ruku, když sme lezli k tomu
léčivému prameni, bo co to bylo za stoku. Bo sem neměla sundávat brejle, ju,
v tom to asi bude. Taky su neměla šaty vyměnit za kraťasy, nebo na triku
bylo moc korálek? Bo fakt už kurnik šopa nevím, na co to svíst…
*V tutom čase se také konalo stoleté objevení jeskyní ve
vedlejší vesnici, spojené s jejich otevřením pro veřejnost, tož se Strejda
a Éro, bo kdo to vlastně punktoval, rozhodli z toho udělat hasičský
výletní pochod na památku jednoho ze zesnulých občanů (teď to možná zní trochu
komunisticky).
Z jeskyně su byla odvázaná, z pochodu míň, ale
nakonec to bylo moc prima. Hlavně ta jeskyně teda. Když už, tak už, tož su se
přidala do skupiny, která se rozhodla vzít přechod mezi dómy plazivkou. Nemělo
to chybu. Upřímně musím přiznat, že hrabat se tam sama, bych asi nezvládla, ale
protože nás bylo víc, průvodce nám robili jacísi speleologičtí pulci a Strejda měl
zepředu úžasné informativní hlášky o tom, kde se zrovna zašprcl, šlo to fajně.
Taky na sebe su solidně pyšná, kapiš. Za tu špínu a trable s kalhotami, co
se mi cestou rozepínaly, to stálo.
*V pátek se u nás konala pouťová. Trochu sem se setla. Stydím
se za to, ale dokonce se mi historicky poprvé povedlo někoho polít. Konkrétně
Šlehače s Bráškou. Byla sem z toho upřímně opilecky nešťastná, tož to
přešli akorát poznámkami ve stylu „to nic, to se stane“. Za to Veverky se mi
místo toho, aby držel basu (když už sem ji s ním držela v pivech) tak
nějak prapodivně šklebil, tož su mu jednu flákla. Abych řekla pravdu, tak
takovou sem mu ťafnout nechtěla, ale odhadni si to s tím etanolem. Nicméně
ani Veverky neodhadl, že sem to neodhadla, zasyčel: „Tak tos posrala.“ a zmizel
se bavit jinam. Pak sem u stolu seděla sama, nevím ale, jestli ostatní zmizeli
potom, co ji slízl, nebo už předtím. Každopádně sem seděla tak sladce lonely,
že si ke mně za chvíli přisedl Čumáček s bráškou.
Mimochodem mi odpoledne napsal, jestli má dorazit, tož su mu
odpísla: „Jistě, džíska nutná.“
Tak nějak střídavě sme se bavili po zbytek noci. Jednak páč
se nám společně povídá opravdu fajn, dvojnak protože ho Veverky hned
z kraje večera označil za frajera, a protože frajery nemá rád, byla co
nejokatější diskuze prostě tak nějak nasnadě.
Veverky pak ale udělal hned několik překvapivých tahů.
Nejdříve mě seznámil se Šipkou (To je ta holčina, ze které sem paranoidní,
protože mám stálý pocit, že spolu cosi měli, nehledě na to, že su si dokonce
myslela, že byla jeho první, což mi ale osobně vyvrátila s tím, že by jí
to Veverkyho panenství též docela zajímalo. No, ale věřit jí můžu a nemusím,
koneckonců někdo to být musel.).
Druhým bodem, co mi vymazal zrak, bylo pozvání Čumáčka
k baru. Plkali spolu ale děsně, kupříkladu začal tím, že vyložil, jak mu
připadá „záludnej“. Chuďa Čumáček na to neměl moc co říct a popravdě mi
v tu chvíli též tak připadal (před tím sme se totiž domluvili, že nazítří
konečně vyrazíme na motorizovaný výlet), když se ale ohlédnu zpátky, tak opilý-neopilý,
záludnější byl Veverky, protože seznámit se s potencionálním sokem je tah
geniální. Ten kluk vážně není hloupej…
Po chvíli se to kušnění skoro nedalo vydržet. Navíc zrovna
nevypadali, že by se o mě chtěli poprat, takže mě situace znudila úplně.
Naštěstí sem zahlídla řádně nažmoleného Šedivku za barem. On je teď vůbec pořád
pinklý, na druhou stranu ale uznal zavhodna narovnat záda a hned tak poposkočil
těsně za George Clooneiho. Už dýl mi v makovičce pobíhala myšlenka zeptat
se ho, jestli stará láska nerezaví. Tak přímo su se tedy nepřeptala, ale když
už sme v té zadní místnosti byli, nemohlo škodit se elegantně opřít o
kredenc a trošku zadetektivovat.
A teď je ten velký průšvih, že si nepamatuju, na co sem se
přesně tázala, protože tuto písám zase po měsíci. Ke dnešnímu dni si myslím, že
su z něj páčila, jestli mě měl tehdy
rád, ale v mobu mám zaznamenáno, že su se vyptávala, jestli mě má ještě rád. Pravděpodobně sem to ale
písala opromilovaná a navíc s jedním okem na Veverkym (páč mu bylo třeba
kontrolovat počet vdechů). No, každopádně odpověděl něco ve smyslu, že su byla
taková ta první. Což ale může být
odpověď na oboje, tož těžko z toho rozvíjet další dalekosáhlé filosofie.
Potom si ještě pamatuju krátké povídání s Výsledkem, a
Klopotkou, která má nového (konečně) a snad aji rozumného (konečně) přítele.
Dále sme se Šlehačem a Dubkem tancovali, první zmíněný o kreacích, které sme
prováděli s tím druhým, dokonce prohlásil: „Ožralý tancujete děsně.“, ale
nezabránilo mu to (naštěstí) v tom, aby ho občas prostřídal.
Na místě se ukázala aji Psina a protože byla znovu bez Verkyho,
jevila se situace dost jasně. Veverky se jí pak systematicky věnoval a
diplomaticky z ní vytahoval cožeseto.
Protože vypadá nesnesitelně důvěryhodně, asi se mu to aji podařilo (nic
dalšího ale prohlásit nemůžu - protože působím nesnesitelně nedůvěryhodně,
bližší výsledky mi nesdělil), když se už ale dostal do fáze, kdy „chudinku“
objímal, uznala sem myšlením méně ožralého, že je čas fištit dom.
Popravdě natřískaný tak, abych ho musela cestou podpírat,
snad ještě nikdy nebyl. Moc se mi to nelíbilo. Obráceně to funguje docela
dobře, ale já bych ho, pokud by nastal krajní případ, opravdu, opravdu
neunesla. A tentokrát sme od krajního případu byli asi 2va panáky.
Doma nejdřív zrobil snahu se poblindit, když to ale nevyšlo,
skecl do křesla. Celkem vděčná za ty dary sem ho nechala dřevěnět a šla nahoru
povlíknout peřiny. Ukázalo se to jako celkem chybný manévr, protože sem ho
z té sesle potom nemohla dostat.
Druhý den sme převážně strávili v posteli. Bylo by to
celkem příjemné, kdyby tolik nesmrděl a kdybych neměla škubání na onen secvak
s Čumáčkem. Naštěstí se dal odložit na večer, kdy Veverky konečně udělal
pá (Nejela su s ním, páč měl noční hasičské honění. To loňské mi bohatě
stačilo, tutaká vymrazovací zkušenost stačí jednou za mayskou periodu.).
Výlet s Čumáčkem byl mnohem lepší. Opravdu sme dva
lidé, kteří spolu mohou mlčet, což je důležité. Tentokrát se toho ale moc
nevyužilo a povídali sme si. Moc hezky. S Klasou sme slušně kompatibilní,
ale s Čumáčkem je to snad ještě lepší. Myslím, že je prostě podobný typ
člověka, máme blízkou strategii žití (jen ten rozvod sem ještě nestihla),
názory i vyjadřování. Příjemné, opravdu, ale to sme zjistili už minulý večer;
totiž fakt, že protějšek není zrovna z blbců. A navíc si voníme…
PS: Co Šedivka jistojistě řekl, tak řekl, že mezi mnou a
dneškem bylo dalších 7dm děvenek.
Půjdu a půjdu a půjdu, se z toho oběsit, páč to už je slušná vzdálenost.
No, možná nepůjdu, je to irelevantní, kdyby s každou měl to, co se mnou,
tak toho zmohl asi jako Ken od Barbie.
PSS: Vážně nechápu tu současnou módu, která většinu žen nutí
nosit okolo krku ty velké bryndáky. Tady sou přijatelná pouze 2vě vysvětlení:
1) Upíři se nějak
rozmohli a většina bab robí krmivo.
2) Žádné další logické objasnění pro to, že někdo chce
dobrovolně vypadat jak po úraze krční páteře, prostě není.
*Absolvovala su s maminou a Lenou další jeskyni.
Prasecky komerční a do žádné plazivky nás nepustili…
*Další dny mi nejsou moc jasné. Pravděpodobně sem je
zapomněla. V mysli mám akorát čtvrtek, kdy sem si chystala ovocný salát.
Nedostala sem se ani k přefiknutí jabka, když slyším z chodby šramot.
Vyvalím se a čučím na čmuchynu, jak se začíná třást. Má nádor na játrech,
kapišto. Už rok a půl, což je docela výkon, navíc, kdo může říct, že denně krmí
psa cukrem, jako kobylu. Má to plusy. Koně sem totiž vždycky chtěla, i když tuten
v poslední době spotřebou připomíná spíš mamuta.
Každopádně, pokud řepný produkt nedostane, začne se klepat,
škubat, lehat a takříkajíc na rovinu: hebat. Je tedy pravda, že to tentokrát
začalo docela nevinně – byl nesvůj a začínal být mimo. Vypadá to trochu jako
feťoslav na odvykačce. Nacpala sem mu pár kostek do tlamy, ale pomohlo to asi
jako zlatá dávka. Navíc se mu začínaly rozjíždět nohy. Čapla sem ho pod
břichem, a začala řvát na ségruli.
Prokazatelně byla nahoře v kuchyni, ale uvolila se
přijít, až když sem už vyla, jako kdyby mě ten mamut zalehl. Což se skoro aji
blížilo k pravdě, ten chudák opuchlá má slušnou nadváhu a to něco vážil už
předtím, však boxer není čivava. K něčemu to posilování ale bylo –
zjistila sem, že obecně doporučovaná rada, která říká, že nutno místo Pomóc! volat Hoří! aby si člověka vůbec někdo všimnul, je opravdu platná. Když
se konečně vykýblovala, a shledala, že ji zase nevolám kvůli pavoukovi ve
dveřích, začaly sme robit koordinovanou záchrannou akci. Ségrouš dal
rozpuštěnou glukózu do stříkačky a já ji štafovala psovi do tlamy. Tedy, i po
roce intenzivního cukrování má zuby jako žralok. Asi to se zubním kazem bude
z větší části lobby výrobců past. Faktem je, že když ty tesáky
v křeči zatnul, nešlo se přes ně dostat. Tolik k nevýhodám papírových
psů – nemají předkus.
Trochu sme do něj ale dostaly, tož se povzpamatoval. Ne tak
skvěle, aby se zvedl a udělal děkovné pukrle, ale aspoň sebou přestal lomcovat
a celkem v klidu ležel. Nechala sem ho v chodbě a šla si dorobit
obědosvačinu. Nakrájela, obsypala kokosem, že to připomínalo Mount Everest (Zdá
se evidentní, že mám zase málo železa, páč se cpu neuvěřitelnými věcmi a su
ztahaná, jak kdybych tam nahoru fakt vylezla. Volala su ohledně toho do
ordinace, ta nekřesťansky založená sestřička mě ale vyšplouchla sluchátko z ruky
s tím, že jen tak recept napsat nemůže a musím prostě na odběr krve. No to
zrovna, ještě tam něco chytnu. Krom toho ať mi nevysvětluje, čeho mám kolik,
snad to vím sama nejlíp. Nehledě na to, že kdyby to nebyly krvinky, mohlo by to
být cosi horšího a to si nehodlám připustit.), a pěkně se natáhla na sofa. V tom
přižene pro změnu ségrule, že prý se Dino znovu třese. Popravdě su docela
pomstychtivý člověk, takže sem ji teoreticky měla nechat nad ním lomit rukama a
zvednout se až za řádnou dobu, ale v tu chvíli mi to ani nenapadlo.
Vážně se zase klepal. Pro nezasvěcence nutno dodat, že ani
pro satanistu by to nebyl nijak hezký pohled. Nic nedělat se ale nedalo, tož se
operace glukopur opakovala. Probraly
sme ho znovu jakžtakž k sobě, a i když to nevypadá zrovna jako něco extra,
tak klidné ležení je v takovémhle případě přímo vynikající věc.
Šla su tedy volat
mamině a při té příležitosti zjistila, že mi operátor zablokoval služby,
protože dotyčná nezaplatila nedoplatek (Dlužno dodat, že bych si ho zaplatila
sama, ale nemám jak a nemám z čeho, tzn. jako správný pulec, který chce
ještě chvíli v klidu plavat světem byrokracie a bankovních monopolů nedotčen, a pamatováním si PIN nezatěžován,
nevlastním vlastní konto.). Evidentně su rodinně zatížená, protože jak nedávno
Veverky trefně podotkl, když je toho na mě moc, začnu depresivnět a vztekat se.
Začala su se tedy solidně vztekat. Co se psem, ale kdyby se třeba dědovi něco
stalo, zavolám pomoc asi jak?
Samozřejmě z pevné linky. Stejně sem se ale mohla vztekat
pěkně dál, no ne? Vztekala sem se a volala. Když mi to mamina ještě ke všemu
nevzala, už sem připomínala Odina, když zkouknul filmového Thora a zjistil, že mu jako strážce Valhally v Hollywoodu určili
dvoumetrového negra.
Dofounila su se tedy aspoň tatíkoj, protože su si nebyla
jistá, jestli doma nemáme něco, čím by se snad pes dal oživovat. Naneštěstí ne.
Potom maminka konečně volala zpátky a dlužno říct, že sem ji seřvala, protože pes
v mezičase dostal další záchvat a Odin si všiml, že tam má aji Číňana.
Za další chvíli tedy přijela osobně, což ho asi dorazilo
komplet. Tedy ne Odina, ale Dina. Už jenom ležel a hard-těžce oddychoval. Aby
se ale neřeklo, že to byla simulace a já se vztekala zbytečně, předvedl to
ještě před ní. Legrace to nebyla, mamina jen zvláštně koukala a prý už to asi
nemá cenu. To sem odmítla akceptovat, přece ho nenechám uškubat se k smrti.
Oživovali sme ho tedy ještě jednou a kromě cukru to zkusily aji medem. Otočil
se po lžičce a to bylo naposled, co se na mě podíval s tím, že skutečně viděl.
Když později přijel taťka, tak už nevnímal vůbec. Mezitím
ale byla ta doba, za kterou se teď stydím. Je to pravda, že dnešní moderní západní
člověk už neumí zacházet se smrtí. Neumím to ani já, protože místo abych byla
s ním, radši sem se zašila. Vylezla su, až když naši dokonzultovali, že opravdu
nemá cenu čekat dál a nej řešení bude injekce. Tatík sehnal doktora, ten měl
ovšem čas až za další hodinu.
Teď bych měla napsat klišé, že byla nekonečná. Popravdě
řečeno ale skutečně byla. Nakonec sme ale s tatíkem vyrazili směr město.
Dino o tom už netušil, přesto sme se stále oba otáčeli dozadu, jestli ještě
dýchá. Jako by na tom záleželo, když sme ho naložili do auta de facto proto,
aby z něj už živý nevylezl.
Potom to už nabralo docela spád; tatík skočil do ordinace,
já zůstala nad otevřeným kufrem a bála se ho i pohladit. Za chvíli doklusal
doktor, obkoukl situaci a vrátil se pro věci. Zatím si taťka k Dinovi sedl
a něco mu šeptal, nevím, co to bylo, ale bylo to správně. Veťák potom chvíli
hledal aspoň náznak nějaké žíly, ale psina měl bezva opuchlé nohy, tož ho musel
nejdřív uspat (zdálo se mi tedy, že už spí, ale asi to bylo kvůli bolesti) a
potom mu dal další přímo do srdce. Zajímavá věc, trvalo totiž ještě dlouho, než
přestalo tlouct. Čekali sme na to a bylo to vážně hnusné čekání, to mi věř.
Následně sme jeli
dom, s tím, že mě tatík vyklopí u Veverkyše. Tam su se courala cestou
nahoru a vydýchávala náhrn reality. To funění mi trvalo ještě tak do půlky
noci, protože čokl mi narušil onu magickou linii mezi vědomím a podvědomím,
odkud potměšile vycupital jeden z mých velkých zasunutých nedořešených;
totiž babička. Je to v souvislosti, chtěla su totiž jako malá štěně hodně
dlouho a když babička byla nemocná a umírala, já odjela na ozdravný pobyt. Když
su se vrátila, ona už tam nebyla, ale ze dveří vyběhl Dino. Jak mi později
mamka řekla, tak proto, že se babí zvlášť přimlouvala za to, aby mi ho
pořídili.
*Dalších skoro 14náct dní znovu aplikuji metodu potlačení a
hledám po republice štěně. Aby bylo čistokrevné, ale ne za 15tnáct litrů a na
druhou stranu zase ani žádný kachnojezevec. Maminka s tím souhlasí, děda
kvituje, že je mu též smutno, ségrule je neutrální a hlasuje pro psa
z útulku (Su zásadně proti, vzala bych si tak maximálně štěně. Neříkám
nezachránit, ale ať zachraňuje zkušený psovod. Pokud by ten pes měl nějaký
zjevný problém, nebyli bychom zřejmě schopni ho odnaučit a pokud by byl problém
skrytý, tak s naší rodinnou průměrnou chovatelskou zkušeností bychom na
něj nepřišli a znám dokonce z blízkého okolí příklad, kdy pes byl moc
milý, až do doby, kdy chytl rapla a urafl paničce půl ksichtu.), problém se ale
ukázal pro mě nepochopitelně u tatíka. Nechce teď dalšího psa a nechce. A nota
bene, není schopný říct jediný rozumný argument, proč ne. Jedinou chabou
obhajobou je, že prý pes bude lepší na jaro.
Protiargumentuji, že na jaře budu
mít plné zuby státnic, nehledě k tomu, že bláta je stejně na jaře, jako na
podzim. Navíc v současné době ještě bivakuji doma a su schopná tedy se o
štěndo v krizové, nejen loužičkové, době postarat. Tzn chce to psa a nejlíp
hned.
Problém byl jednak v tatíkově odmítavém postoji a
dvojnak v tom, že žádný příhodný pes K ODBĚRU IHNED se nevyskytoval
blíž, než přes 200 km.
Hledala su dál. Několik fajně projebaných odpolední. Nakonec
ale suchen aji ségra. S maminou sme zase ryly do tatíka. Bylo to víceméně
nanicovaté. Až do dob, co sem objevila kouzlo bílých boxerů a začala
protlačovat tuto variantu. Ze strategického hlediska to nebyl úplně špatný tah,
protože začal tak vehementně odmítat bílé štěně, že přitom zapomněl, že vlastně
nechtěl žádné štěně.
Bílý krasavec tedy neprošel (I když nechápu, proč je zrovna
taťka proti, tu lásku k úchylně vypadajícím psům typu boxík, bulík, atp.,
mám po něm. Ovšem obecná příchylnost k podivným zvířatům a nereflektované
odmítání „nudně“ krásných chlapů, jsou vedlejší produkty, které se vzaly
neznámo kde.), navíc byl značkový a tudíž nad rodinný rozpočet. Začala su tedy
volat na místa, která se mi zdála přicházející v úvahu. Dva inzeráty
pocházely z docela blízkého města, jeden oněch 200 km. Vzdálenější paní
byla moc milá a fotky pošle večer. Jeden z dohledných byl fake, totiž
kříženci, druhý děsně přechválený, ale za celkem rozumnou cenu (páč se jednalo
o tzv. zakryté štěně, teda štěně za krytí, kapiš) fotky budou, až syn přijde
z práce.
Přivalil asi okolo 3řetí, tož su s tichým „ha, Ivan“
zírala na docela solidní štěně. Ukázala su ho ségře, a nemohla vydržet do
večera. Tatík přichomrstal a já na něj opatrně vypálila, že su iniciativně obvolala
pár lidí a hlavně ať se nenaštve, ale cosik by přicházelo v úvahu. Ani na
minutu ho to nevyvedlo z míry, pouze oznámil, pročže si myslím, že přijel
z práce pozdě a vytáhl z kapsy lístek, kde měl pro změnu psy, které
našel on. Ba dokonce sme se na nich shodli, akorát já měla v záloze pořád
ještě toho bílého a on též značkového, ovšem za 10sítku a ještě ve zkušební
lhůtě, páč prý ho novému majiteli museli odebrat. Toho su odmítla, páč vypadal opravdu
nějak utýraně a předvedla mu fotky z odpoledne.
Ukončeme to tím, že paní zdaleka měla smůlu, páč fotky
poslala opravdu až večer a to už sme měli zabukováno jinde. Dlužno ještě ke
všemu dodat, že ti štěňáci byli na flek stejní, aji stejný flek na držce měli,
jediný rozdíl tedy byl ve 2vou tisících a 200stě kilometrech. Dodnes doufám, že
ten rozdíl nebude ještě v dysplazii kyčelního kloubu.
Den poté sme ráno vyrazili. Tatík byl kriticky naladěný, tož
se mu moc nepozdával ani dům, ani majitelka, ani otec dotyčného štěněte. Mně se
zdálo všechno tak nějak přiměřené. Dospělého psa tedy nebylo moc možné
ohodnotit, páč jestli někdo někdy viděl, jak vyvádí jojo na cracku, tak proti
tomuhle to byl hadr. Vyváděl tak, že mi vrazil čenichem do tlamy. Nebo možná
tlamou do čenichu, v té rychlosti se to nedalo určit.
Paní ho pak pomocí novin zahnala do obýváku, což mě tedy trochu
zarazilo v souvislosti s faktem, že vyloženě chtěla štěně dát tomu,
kdo už má zkušenosti se psy a s boxery zvlášť. Tutady to totiž vypadalo na
faktického začátečníka. Každopádně štěně až na podezřele velké uši a vylezlá
žebra nevizeralo špatně.
Vyslechli sme tedy ještě historii poplatku za krytí,
který jim prý majitelé feny nechtěli dát, takže nezbylo, než si vydobýt zpátky
aspoň tu jednu spermii, kterou by si ostatně rádi nechali, ale dva psi prý
neutáhnou. To se vlastně jevilo docela jasně.
Tatík musel do práce, tož sme si plácli a o 3ři litry lehčí
se rozpápali. Mě čekalo čekání v práci u maminy, která měla ještě nějaké
pochůzky, a když sem se s novým příživníkem nechtěla tahat deštěm a
autobusem, nezbylo, než na ni počkat. Několik hodin, jen pro úplnost.
Doma po další dny nastalo hádání o jméno a vynášení čokla
ven při každém pokusu o louži na koberci. Oboje byl boj, chudák totiž nemohl
pochopit, proč na něj každý voláme jinak a furt ho chňapeme a lífrujem do
deště. Na druhou stranu sem se ale důsledně řídila i radou pejska řádně
vymazlit, aby si rychle zvyknul, což se povedlo skvěle. Gauč si přímo
zamiloval.
Ke svátku mě Veverkyš mírně odbyl kytkou. Asi pro ni spešl
razil, to ano, dokonce ty karafiátky s bílými růžičkami nevypadají špatně,
ale stejnak dávám přednost kaktusům. Jo, jeden z těch smetáků mi začíná po 3řetí za léto nasazovat na květ, na což sem sice pyšná, ale jek ho mám
v tom případě zazimovat je otázka nejmíň na Přemka Podlahu.
Jo, ke svátku mi písl Klasa. Čekla sem do loňských sněhů a
k tomu minulému to též bylo v hantecu. Ne, že by to pro nebrňáka
nebylo vtipné, ale mohl zkusit nějakou inovaci. Už na něj ale se vší platností
kašlu. Kromě toho, abych na něm vykonala nějakou kvalitní spartakovskou vengeance za to, že mě permanentně
nechce. Snad se taková příležitost někdy naskytne, a to ti povídám, i kdyby mi
vyznal lásku v klingonštině, budu se ofrňovat jak nad skopovým.
*Pes mi ovšem překazil dovču. Plánovaly sme s Nej a
Nevětrací zopakovat pro někoho přiměřený stav, pro mě nudu u moře. Nakonec ale
vypadla Nej kvůli nedostatku loves a já to těžce rozmýšlela. Peníze by byly,
chuť taky, ale připadalo mi sviňské vyválčit si čmuchynu argumentem, že se o
něj měsíc postarám a potom odjet na dovolenou, hned potom na praxi (kterou
nutně potřebuju, abych v budoucím životopise aspoň něco měla), pak do
Berlína (který bude zadarmo, to neber, ne asi), potom hned do školy a čokl aby
zvlčel a děda se u-utíral, no ne?
Možná mi to nebudeš věřit, ale dobré 2va dny su z toho
morálního dilematu měla vyvražďovací náladu (Do toho ještě obden buzerovala
Tomo s dotazy, jestli se z bytu nakonec stěhuju, bo ne. Už když písla
potřetí, odolávala sem pokušení oholit si hlavu zoufalstvím z toho, že su
nehledala jiné bydlo usilovněji). Nakonec su s těžkým srdcem písla
Nevětrací, že ne. K ní to ovšem taky nebylo fér, páč zjevně chtěla
vypadnout od té pedantky, co si nechá říkat mami.
*V pátek mi písl Čumáček, jestli nazítří nevyrazíme na
moto výlet. Zaslinila sem a souhlasila.
Večer sem se připojila k Nej a Ramlici na ražbu do
klubíku. Nejdřív tedy na pizzu. Pak šup pařit. Nezapařila su si tedy vůbec, ale
aspoň su objevila, že mě z bohemky už nenabírá. Za to ze vzduchu uvnitř mi
bylo dobře blbě. Chodila su se tedy větrat k oknu v mezipatře. Nebylo
to na škodu, občas kolem prošel někdo o trochu hezčí než starej hever. Jedna
partička se dokonce v blízkosti upíchla s hulením, tož sem měla aji
čmuchunk. Práska su ale odmítla, sice na žloutenku - kromě jednoho -nevypadali,
ale člověk nikdy neví. Jakýsi pajtaš se mnou povídal aji déle; působil tak mile
vyhuleně.
Pak su se šla větrat
podruhé a znovu ho tam potkala, ještě s nějakým kejmošem, který nehorázně
připomínal Šlehače. Dokonce mi šmatal stejně na prdel, i když pak tedy sám
řekl, že by tomu tedy neřekl prdel, ale pozadí, což ale nevím, co v chlapském
žargonu znamená - totiž jestli je lepší mít to, bo ono. S tím, co si
sáhnout nezkusil, su šla na jediného panáka večera a nakonec mu
z nedostatku jiné invence dala aji číslo. Však zedník by se mohl hodit,
chystáme se na novou podlahu, kapišto.
Nakonec mě Teplák hodil téměř k Veverkymu. Ten už ale
skoro spal a mě vypěnily bublinky do mozku, tož ani už nevím, jak to dopadlo.
V sobotu to ovšem bylo tak, že se Veverky zničehonic
rozhodl zrobit si pololetní volný den a strávit ho se mnou. Navztekalo mě to
neskutečně. Jednak kvůli plánům s Čumáčkem, dvojnak z principu: já
vždycky čekám, než si on odbude dobytek, hnůj, bagr, senáž a podobné šuntoviny.
Jeho ale ani nenapadne, že by někdy mohl čekat na mě, to kdepak, já přiklušu na
zapískání, když si usmyslí. Tentokrát su mu to usmyšlení tedy řádně zprcala,
pravda, jindy bych byla ráda, že strávíme den spolu, ale ta jeho magická
schopnost vyčíhnout, že se chystám podnikat něco „mírně mu za zády“ mě už vážně
dost solí.
Vybalit pravdu o svém jiném rozvrhu sem ale dost dobře nemohla, koneckonců
sám mě žádal, ať mu podobné věci ani neříkám.
Když ta sobota lautr nevyšla, vyrazili sme s Čumáčkem aspoň
na nedělní předobědovou procházku. Kdybych si nebyla jistá, že nemám držkobůk,
ani nic nápadně podobného, začala bych ho snad podezřívat, že si o mě cosik
vyčetl a využívá metodu zrcadlení. No, každopádně byl taky v určitém věku
vegetarián, též se mu nelíbí vystupování jezevce z polosuchého salámu,
propaguje v poslechu hudby stejnou strategii, také chodí rád na houby a
myslíme si to samé o podpantoflácích. Dál raději pokračovat nebudu. Jo, a to
důležité je, že mi sundal z cesty pavouka.
*K narozeninám mě Veverky vzal na Sněžku. Tedy skoro,
trochu to časově nedávalo, tož sme
se je tak pocourali nad Špindlem.
Psal mi do toho Vyvolený, a nějak nemohl pochápat, že večer
nechci slavit s ním. Na to jak je starý, je omezený jak čtvercový objezd.
Kolikrát mu ještě budu odpovídat, že na apartmán v hotelu mě neutáhne, už
mi dávno není 16stnáct (stydno přiznat, no, ale tehdy žádný apartmán ještě ani
neměl).
Po návratu sme ještě byli provětrat Jonese. Mám z něj
celkem radost, je sice taký připodělaný, ale aspoň mu to pěkně maže. Jako šiška,
kapišto. Jako hlava, ne hovno, no kura...
Jenom su se trochu drbala, aby nikde z okna nečumákoval
Čumáček, protože nějak notoricky mu připomínat, že vlastně su zadaná, nemám
zrovna v současném středu zájmů. Ostatně on nejspíš taky ne, zatím to
vypadá jako taká silencio dohodička.
Jinak k narozeninám celkem není co dodat, děda na ně
ostatně tradičně zapomněl. Což by nevadilo, koneckonců je mu přes 80smdesát, na
druhou stranu si ale do kalendáře zapisuje, kolik každý den slepice snesly
vajec, tož že by si mohl zaznamenat moje narození, to by mohl. Dost ale
hlemzání.
Strategicky sem zmiňovala před maminkou i před Veverkym, že
bych to viděla na dalekohled. Nejlépe s nočním viděním, kdyby se na něj
složili, dalo by to jako nic. To naneštěstí neklaplo, páč tatíkovi se vize
dalekohledu jaksi nelíbila a odsunul ji skutečně daleko. Takže sem dostala
noční košili.
*Ještě před školou su měla stáž v nejmenované
dobročinné organizaci. Taký promrdaný čas, to ti povím. Já su od přírody
flákač, ale ráda se flákám elegantně. Tutady to nešlo. První den sem trapně
čučela z balkonu a pak zakládala papíry do eurodesek. Druhý den člověka pro
změnu takmier předřeli, protože se malovalo a skládal se nábytek ze Sconta.
Taková pakárna. Ten bych nedoporučila ani Saddámu Husajnovi. Židle neměly
navrtané díry v madlech a ty „samorazící“ šrouby by tam nedostal ani Iron
man.
V těch neidentifikovatelně kovových rámech díry sice byly, ale pro
změnu se zase neshodovaly s těmi v opěradlech.
Večer ale byla odměna, a kromě psychoporadkyně ve čtvrtek,
jediný přínosný zážitek. Konala se totiž přednáška pro chasníky chodící na
tréningy jednoho z těch fajných bojových sportů, co robí z kuřat
krocany. Přednáška tedy výborné audio a z gauče sem měla náramné video.
Solidní pánové.
Hlavně byly ale roztomilé otázky na závěr, které se
povětšinou týkaly toho, jak řešit, když si na mě nějaký hovaďák, dejme tomu u
baru v hospodě, dovoluje. Téma totiž nakousl ten jediný ze skupiny, který
jako agresor nevypadal.
Jo, ještě ve středu su viděla koordinační schůzi těch jakýchsi
organizací a výsledek je, že sem se kompletně rozhodla, že budu spisovatel, páč
z tutakých věcí mám palici nafouknutou jak ježík.
Po ní sem naštěstí sbalila dom. Do toho mi volal RA, jestli
prý neznám kohosi, kdo by z města jezdil okolo 3řetí, protože
Styflerova máma by potřebovala vozit dom ze školy. Nevím, co to mělo být za
prapodivnou intervenci. Kvůli ní na mě kašle jak v pokročilém stadiu
tuberkulózy, ale já bych měla cosi obstarávat?
Naštěstí se mi morální problém
zredukoval sám od sebe, páč žádného v úvahu přicházejícího dopravce
neznám.
*Hned na začátek new semestru nás vzali omrknout Berlín.
Nejdřív mi to přišlo jako fajn nápad, pak mně napadlo, že pes za dobu mé
nepřítomnosti absolutně odkulturní. Převzala su totiž funkci tuplovaného
kruťase a na výcvikových výsledcích je to znát. Nesnáším totiž neposlušné psy a
neposlušné děti. Horší už sou snad jen tlustí psi a tlusté děti.
Pryč ale, nakonec su jela. Tomo si v autobuse sedla
vedle Propisky, já se záměrně, ale nenápadně našupila ke Klopotce.
V pokoji sme byly v stejné 4tveřici. Byl to fajn výlet. Exkurze tedy
spíš po moderním umění a organizacích, než po památkách, ale ty koneckonců
nabízí každá cestovka. Jo, na véču sme chodili do hrozně fajne turecké
restaurace a je pravda, že tolik výborného jídla v Čechách pod 700 nedostaneš.
Tutady to bylo za míň, než polovinu a ještě s krásným číšníkem, tož
všestranné labůžo.
Ještě bych zmínila prima večer s jakousi českou
imigrantkou, to byla čupr baba a vážně bylo zajímavé vyposlechnout názor
z druhé strany Zdi.
Celkově mi trip pokazila až na konci Tomo, se kterou sme se
ještě ve společnosti dalšího spolužákoše courali okolo Braniborské brány. Ta pinda totiž potřebovala
čůrat. Byla kvůli tomu dokonce řádně nasraná. Je tedy pravda, že docela
odůvodněně, protože Němci sou opravdu spíš roboti, než co jiného, protože
veřejné wécko abys po městě opravdu pohledal, ale proč si odmítala skočit do
nějaké restaurace, to vážně nechápu. Pak tedy, že si dojde, ale jen když
pošupajdím taky. Což, uznej, byla vysoce nařasená pitomost, páč jeden člověk
proklouzne lehce, ale dvojice už, přece jenom, vypadá přinejmenším nevhodně.
Tomo tedy dál byla načůraná a z toho nasraná, na což sem neměla náladu pro
změnu já.
Vážně se mi Neukölln, Kreuzberg, vlastně vše, co sem z Berlína
poznala - nevím proč - líbilo, a zkazit si poslední procházku nočním městem nesvéprávnou
vyvádějící vopicí se mi nechtělo ani omylem. A taky sem jí to po letech odříkání
a trpného snášení vysvětlila. Ona mi odpověděla, že zase nechápe, proč sem furt
tak nechutně nenormálně klidná.
To si děvenka pojebala, protože sem jí názorně ukázala, jak
to vypadá, když se ovládat přestanu. Na to řekla: „Přestaň se chovat jako
blázen.“
Vyblij se mi na kozy, a rozmaž to až do piči, jestli vím, co
ta holka teda vlastně chce. Každopádně sem se jí ale na zbytek večera úspěšně
zbavila a dokonce na poděkování vrazila drobáky feťákovi sockujícímu před
sámoškou, i když bylo jasné, že tuto si teda na paragon nedám, aby to EU mohla
proplatit.
PS: Ju, ten památník židovským obětem považuju za geniální
ze všech stran, kromě spodní, páč než se tam člověk přes ty všechny příruční i
stabilně instalované skenery dostal, zapomněl vlastně, čemu tam leze.
*O víkendu sme s maminou byly na prochajdě. Psina už
ujde trochu víc, tož se to musí využít. Dotlapali sme na louku plnou kopretin.
Na konci září docela originální věc. Čmuchyna je hned začal investigativně
pucovat. Vypadalo to jako dobrý nápad, tož sem si taky jednu škubla a začala
s přírodní magií. Nakonec sem z toho ale byla akorát nažraná, protože
až když sem urvala 4tvrtou, tak to klaplo. Veverky mě nemá rád, Čumáček mě nemá
rád, Klasa mě nemá rád. Jen RA mě rád má. Jako obvykle. Jak tohle jednou
skončí, fakt nevím…
První obyčejný školní týden zdrhal nápadně pomalu. Držím se ale
hesla, že by zatím všechno mohlo být horší. Včetně crcání na partičky (ještě to
tedy nedošlo do fáze, aby spolu někdo opravdu natvrdo nemluvil) a včetně
Tomoiných nálad. Zde si ale nejsu jistá, jaké bude pokračování, páč mi
nedochází, proč bych vlastně měla být permanentně obklopená člověkem, který mi
kazí náladu. Argument ten, že já jí možná její rozpoložení vylepšuji, považuji
za scestný.
Ve středu večer sem se nudila o přednášce a zkusmo RAmu
napsala. Jen tak, že bychom se někdy mohli sejít a popovídat, protože je svatá
pravda, že mi chybí. Byl fajn kamarád. Akorát potom, co já začala chodit
s Veverkym a on o chvíli později se Styflerovou mámou, se situace změnila
spíš k vzteku. Skoro se totiž nevídáme. Ani nevím, jak to přišlo, ale najednou
mi odpověděl, že mě nikdy nepřestal milovat. Kurnik, fagot, co s tím
robit? Ale vzhledem k tomu, že sem si s Veverkym zrovna psala na ajsku a
velice slušně mě vytočil, mi taková věc přišla náramně vhod.
Dlužno dodat, že sem moc spravedlivá nebyla. Na jednu
stranu vidím, že se v poslední době Veverky stává tím, čím sem vždycky chtěla,
aby byl – téměř ideálním partnerem, na stranu druhou mám ale jednoduše pocit,
že je to pozdě. Čekala su hodně dlouho, aby mi poprvé řekl „Miluju Tě.“ A
čekala sem hodně dlouho i na ty ostatní věci, aby mě objímal, sem tam něco
pěkného pověděl, začal mě poslouchat, znát, respektovat... Teď si prostě říkám,
jestli to nebylo zbytečně. Je to krásné, o to nic, ale to čekání mě prostě
otupilo nebo znudilo, bo… no, nevím, jak bych to vyjádřila.
Každopádně su si v nakrknutí tak libovala, že i když sme
zaklapli ajsko, pokračovalo se ještě smskama. O půlnoci to vyvrcholilo telefonem, do kterého mi Veverky vážně skoro plakal, abych mu konečně řekla
něco hezkého, on se prý, i když se pohádáme, vždycky snaží dát mi pěkně dobrou
noc a já teď nic. Vysvětlila su mu, že ho ráda mám, ale když su naštvaná,
nehodlám mu to ani říkat, ani jinak předvádět, což je celkem pochopitelné, no
ne?
PS: Noční košile bodla a nemůžu si ji vynachválit, su ovšem
ráda, že alespoň Veverky nebyl překvapivý a dalekohled mi skutečně dal.