Zajímavé? Pořád zajímavé... srpen 2018-květen 2019...

*V týdnu po pohřbu dojela na návštěvu sestřenka se strejdou. Copak TA, ale TEN si odvezl motorku, co mu prý děda slíbil (nic proti, to je možné), ale přibral i železné verky, které předtím vytřídili táta se Ségrou. Nenechala sem to bez komentáře, řka, že by mohl počkat, až se najde závěť. Tak nějak to odkývl, ale to se nevědělo, že bude hůř.

Mamka totiž zaplatila pohřeb i hostinu s tím, že děda měl na pohřeb uskládáno, takže si to vezme potom z toho. Nedovedu si to vysvětlit, protože děda nebyl žádný blbec, naopak by se dalo hovořit o naprosté přesnosti a puntíčkářství, protože sem našla v kalendářích poznámky o všeličems a vyúčtování za každý nákup, a korunu, co kdy komu dal, ale peníze uskládané na pohřeb prostě najít nemůžem. Pár měsíců předtím, než umřel, mámě ukazoval, kde sou. Dle vlastních slov tomu nevěnovala moc pozornost, ale místo věděla. Když sme tam potom šli, kde nic, tu nic. Ještě je to horší o to, že já, ani Ségrule nemáme nejmenší chuť hrabošit se dědovi ve věcech, ale když my nemáme chuť, tak máma absolutně nemá sílu, což chápu, a hledám místo ní. Všechno je pečlivé a uspořádané - až na ty peníze. Hledala sem celkem odhodlaně (do chvíle, než sem narazila na zagumičkované krásné obálky, ve kterých nám děda vždycky dával peníze pod stromeček; pak už mi to přišlo tak líto, že sem dál nemohla), protože mamina jednak je na mizině, dvojnak se strašně nervovala kvůli tomu bláznivému strejdovi, který si dle všeho usmyslel, že sme to někde stopili. A neváhal jí to říct. Dokonce opakovaně a s dalšíma pekelně vyděračskýma kydama, což mě upřímně nasralo, protože mám snad zapotřebí přijet po 14nácti dnech domů a najít maminu úplně v klubíčku zoufalou? Zrovna natíral u sousedů střechu, či kýho šlaka (i když u nás na barák několik desetiletí ani nesáhl, a najednou se bude hrabat o to, že tam vlastní místnost, haha), tak sem se pomodlila za klid a správná slova a šla na něj.

No, co ti mám říct. Samozřejmě, že každý má svoji pravdu a jeho pravda je nejpravdovatější pravda ze všech pravdovatých pravd. Spolkla sem většinu vlastních názorů, protože asi byl rád, že sem za ním přišla a: "nedělám mrtvýho brouka, jako máma; to má po babičce", i když to teda dalo festnou práci. Něco říkal rozumně, o tom žádná, ale když začal o tom, že má ještě na půdě dětský hračky, který si neodvezl a o zlatých zubech po babičce a prababičce a dalších takových sračkách, svíjela sem se v duchu něčím mezi smíchem a naprostým úžasem. Kde se to v něm kurva vzalo? Navenek su ale držela tak důstojný ksicht, že by proti tomu byl papežský legát šašek počmáraná. Odkývala sem to a snad ho přesvědčila, aby nám do doby, než zavolá notář, neodvážel části baráku.

Co říct, no. Máma nemá pocit, že by nám děda něco dlužil, proto ani po ničem nepátrá, strejc je ovšem zjevně hluboko ukřivděn. Ovšem, já věci, co byly, a možná, že ani nebyly, před 50desáti a více lety nechci, a hlavně nemůžu řešit. Ze svého hlediska bych řekla, že soudí přísně, sem si naprosto jistá tím, že děda i babička ho milovali. Pokud on ten pocit ale nemá, není to můj problém a rozhodně tím nebude trpět moje máma, která těžko může za to, že se narodila.

*Jediná zaznamenáníhodná akce za celé léto byly slavnosti piva.Vzal mě tam Bidýlko, za což mu sem velice vděčná, páč z toho byla nejlepší kalba poslední doby (pohřeb fakt nepočítám. i když byl povedený, srovnat by se to ale dalo asi jako ocas z nutrie s lunárním vozítkem).

 Však sem to teda lila kvalitně. Ono se ale takové vyňuňané 16stnátky a 18smnáctky sosají jako nic. Míra známých byla střední, zejména Veverky se nevyskytoval, což bylo fajn, protože  - celkem typicky - sem s tou stoupající hladinkou měla chutě chrstnout mu do ksichtu svijany (nebo jiný takový hnus) za ten podivný efekt, že se mnou nebaví ani vrata od chlíva. Nicméně na to nedošlo, zatímco Bidýlka znal a zdravil kdekdo (bodejť, když je to jeho pracovní město), takže sem se semtam poseznamovala a pak se s nějakým jeho kamarádem propařila zbylou půlkou noci. Můj typ Mucík není, ale zůstal mi tak nějak příhodně u zadku, a na předek sem si nalepila týpka, co kdysi dávno chodil se Špagetou, a něco na něm nejspíš je, když sem si ho všimla už tehdy a teď v tom ožralo-oparu taky. Jako takhle fajnový taneční sendvič sem nerobila roky. Mucík byl takový spíš něžnější, ten druhý větší drsňák, a když mi huškal do ucha, jak by mě rád ochutnal a jak musím být sladká, mohla sem ty legíny ždímat. Dlužno ale dodat, že až na velmi nemravné tance nebyla ani pusa. Nakonec sem je teda lákala na trojku, ale protože statisticky jednoznačně vychází, že většina chlapů to odmítne, bylo to celkem bezpečné.

Druhý den byl teda naprostý masakr. Dojel k nám Easy, aby mi naložil bagáž, protože v týdnu sme odjížděli na dovču do itošky (Vzniklo to jednoduše - já chtěla do Irska, bo do Bosny/ on do Chorvatska. A protože na Kazachstán nebyly love, tak do dopadlo na kompromis). Co se naložení kufru do auta týká, šlo by to, kdybych ho byla schopná pobalit. Ale on se mi kufr spíš zvedal. Jediné, čeho sem byla schopná, bylo přemisťovat se horizontálně mezi obývákem, kde mi byla zima a zahradou, kde mi na sluníčku bylo teplo. K večeru to už přestalo být k smíchu i tomu Easymu, páč sme fakt potřebovali jet, ale co naplat, když sem byla schopná jen cca jednou za hodinu vstát, pobrat nahoře pár věcí a jít se vyblít, páč se mi z té přehršle pohybu udělalo šoufl. Směle ale říkám, že ten večer stál za to.

Jináč dovča byla fajna. Ztratili sme se už při hledání východu z prvního kempu, tak sme se seznámili s Dříkem, který to taky nemohl najít, a když sme se konečně vymotali, čekala tam na nás blbce Makuška. V téhle partičce sme tak proplouvali dále a bylo to naprosto super.

*Po dovče sem se rozhodla, že potřebuju další podněty a byla se mrknout na ukázkovou lekci jednoho bojovka. Ten jejich šéfik mě děsně nadchl, tak sem se nahlásila, i když skloubit to s prací dalo práci.

Na první hoďce mě nadchnul i náš skupinový trenér a bylo. Ani ta parta není špatná, holky sme jen dvě a jedna postarší paní, co to po měsíci chudák vzdala, ale uznávám, že na ten věk to byly výkony. Dál pokračujeme se Sally s klukama, a občas přijde Asiatka s nevyslovitelným jménem. Taková malinká, kopy nic moc, údery lepší, ale rychlá je jak útočící kobra. Poučné. Kromě ní sem tam skoro nejmenší a zvětšovat se teda nechci, nejsem Antman, ale musí se uznat, že když mi někdo chce nafackovat, většinou to udělá, protože delší ruce teda dělají svoje.

*V září sme s Wéčkou a Makynem frčeli směr sklípky. Cesta tam byla příšerná (kdyby se neprobíral malý čůrák Wéččina ex, bylo by ještě hůř, ale takhle jen myšlenka na to, jak chudák škytá, byla dost obveselující), ubytko ale super, a vůbec celé by to bylo super, kdybysme málem nepochcípali hladem, protože v té zasrané vesnici se prostě najíst nedalo. Ono se tam teda ani pít moc nedalo. Kdeže je ta proslulá slovanská pohostinnost by mě teda zajímalo. Kdepak to. Do sklepa jen na objednání, divné jen, že nechtěli aji pas a víza.

Nakonec se nás v pátek jedna babča ujala, ale dlužno dodat, že nás i kvalitně natáhla. A to člověk nemá s Prahou společnou ani značku na autě. V sobotu sme vlastně nesehnali vůbec nic a místo u vína skončili v pivovaru. V neděli sme se cestou zpátky stavěli v zoo. Pokračovalo se ve stejném duchu jako celý víkend a Wéčka s Easym kvalitně zkoumali každému zvířeti tvar přirození. Makyn se přidal až u oslů, pro které má prý trochu slabost.

*O týden později byl sraz ze zájezdu. Bylo to též moc fajne. Sice u nás spal Vývan, ale v koupelně sem se halt zamkla. Jo, Sethi se mnou mával jenom tak trochu, naštěstí fakt nějak stárne.

*Nej je těhu, heč. Vím to, kromě otce, jako první, heč. Jo, taky sme u ní byly s Ramlicí na návštěvě. Byl u nich totiž divadelní festiválek. Tak se vzaly nějaké lístky. Místo komedie sme teda skončily na něčem ze druhé světové války, z čehož sem měla celkem depku, ale po představení se pro mě stavil Kamarád a zbytek večera sme strávili klábosením. Však sme se taky neviděli nehorázně dlouho.

*Účastnila sem se další tématické konference.

*V týdnu sme s W+M skočili do mexické restaurace. Zajímavé to bylo, ale radši zůstanu u vietví.

*O víkendu sme s Losíkem jeli na výlet do Polandu, bylo to moc fajn, akorát se mu chudákovi pak udělalo nějak šoufl, takže sobotní odpoledne a večer sem se už toulala městem sama. Taková ta bordelová dívná ulička se mi moc nelíbila, ale jinak pecka. A hlavně ty super věci z jantaru. Já ty tretky fakt žeru. A ještě stojí vlastně pár šupů.

Co ovšem stojí dost za zmínku je zpáteční cesta. Na nádraží sme došli s dvacetiminutovým předstihem, ale kdepak tak na Poláky. Ti ten vlak radši vypravili o třicet minut dřív, než sme měli natisknuto na jízdence. A hádali se, že za to můžou Češi, že nám špatně vytiskli jízdenky.

 Další vlak o 12vanáct hodin později a busy vyprodané. No, to chceš, toto. Nakonec nás zachránil řidič Flixbusu, který nás několik vzal úplně načerno napůl na stojáka. Dobří lidé ještě nevymřeli. Největší prdel ale byla, že sme ten vlak za hranicema dojeli a s dalšíma asi 6sti lidma do něj nastoupili. Tam to oslíme průvodčímu, ale on, že nastoupil taky až teď, a že jak to vypravili předtím
absolutně nemůže. No, zkrátím to, když sme požadovali na pokladnách v Praglu zadostiučinění, nejdřív si nás přehazovali z pokladen na info, a naopak, a nakonec došli k závěru, že za to můžou Poláci a ať si popláčeme písemně.

*Na pařbu do exškolního města sem se nedostala, páč Hádavka tvrdí, že má rýmu a obecnou nachcípanost, ale vzhledem k tomu, že té rýmě předcházela jeho obvyklá online přednáška o tom, jak mě chce, a že přátelství mezi mužem a ženou nemůže s tím chtíčem vůbec existovat, tedy (když mu nechci dát) nemůžeme se přátelit, moc tomu nevěřím. I když psychosomatika je věda, což.

Pátek sem tedy byla doma s maminkou. Sobota ale byla dobrá. Původně sem byla pozvaná na leč od Bidýlka, ale nakonec měl taky rýmu. Sice mi na poslední chvíli písl, že asi porazí, ale to už sem byla tak na kousek domluvená s Lordem, což je ten týpek z pivek v létě. Kdyby tam nehrál tatík, tak se asi nepřiblížím, ale takhle sem čuchala polky a něco mi i říkalo, že by je ten netypicky inteligentní vidlák mohl umět válet. Taky, že jo. Když se teda uráčil jít tančit, že. Ale ty poslední pivní už byly úplně dle mého gusta. To už fakt teď málokdo umí ty tornádové otáčky.

Jináč se o zábavu staral hlavně nějaký jeho kamarád, resp. jeho slečna. Tos v životě neviděl, tohleto. Na první pohled naprosto ladicí krásný pár, na druhý se ukázalo, že on ji už nechce, a neví, jak z toho ven. Zvlášť, když ona se někde dekapitovala na pras a natahovala se po něm jak Andrej po dotacích. Výsledek byl ten, že on nad tou chobotnicí dělal tak smutné ksichty, až jednomu bylo stydno, jestli víc litovat jí, nebo jeho. Ale komedie nesmírná. Když na něm seděla, vypadalo to jak morová rána.

Jinak tanec byl, paňáky byly, pivko bylo, tož co víc chtít. Navíc sem v té vsi taky rozproudila nějaké drby, když sem se tam vedle Lorda objevila, ale když jemu to bylo jedno, tak mně
ještě víc. Je to s ním ale zajímavé.

*Koncom listopadu sme se s Wéčkou konečně zase dostaly na akci. Už mi trocha dancingu chyběla, trdlovala sem po kanclu. Klienti si sice zvykli, ale sem schopná vyvolat i lepší dojmy. Nebo možná taky ne, no.

Začaly sme tím, že mi od Easyho zmizela žehlička, čímž se mi totálně rozpadl plán; nemohla sem si vyžehlit halenku, ergo, nemohla sem si ji vzít, aniž bych vypadala jako něco, co dává Armáda spásy zadarmo. Čtvrt hodiny sem ji zběsile hledala, až z něj vypadalo, že jak uklízel (uklízel, to je fakt), odvezl k matce věci, o kterých usoudil, že je nezná. No výborně. Vztekle sem se třikrát převlékla a nakonec si vzala triko, co sem nosila celý týden, protože beztak většina lidí smrdí mnohem víc, než já. A bude tam tma.

Jela sem se zpožděním, ale Wéčka byla tak hotová z přesčasů ve faše, že jí už bylo všechno jedno a hlavně nechtěla žádné nervy. Já taky nechtěla nervy, tak sem tam hodila koktejl, pak svařák a pak pivko. A s panákama začali pánové od vedlejšího stolu, co se nudili tak okatě, že mi nedalo si rejpnout. Jinak ale ničím zajímaví nebyli, tak sme konečně šli tancovat, i když úplně o plném parketu se mluvit nedalo. S Wéčkou už sme za ty roky tréninku ale takové hvězdy, že nám to bylo úplně fuk a prostě sme si to moc užily. Dokonce tak, že další 4 hodiny mi podezřele splývají dohromady. Pamatuju si ale neuvěřitelně krásného týpka z Ukrajiny, o kterém bych na první pohled řekla, že může být úkáčko asi stejně jako Uganďan, páč vůbec neměl takovou tu jejich držku, jak jich po městě chodí asi milion za hodinu. Tohle byl teda fakt týpek. Když totiž máme shodu v tom, že je někdo pěkný, musí to už být terno, protože sladit dohromady kulturistu a takový ten vyschlý studentíkovský typ je dost namáhavý estetický hazard.

Já pak přišla k týpkovi trochu míň hvězdnému, ale za to super pařícímu. Tak mi to teda trochu ujelo a na velikost ptáka sem se nejspíš taky neměla ptát, ale protože chtěl kontakt, asi se za něj tak úplně nestyděl.

Chvilku před zavíračkou sem nejspíš zavolala Easymu, páč pro nás dojel. A najust sem se zrovna dostala do nejlepší hladinky, ale co s tím, viď.

*Mamina sfoukla sraz s gymplem po letech, nějako ji ale začalo bolet břicho. Tak s tím cca po týdnu čajování vyrazila do dochtora, a ejhle; nechali si ji v nemošce. No, to byla radost. Prýže slepák.
Operovat to ale nelze, páč už tam má infiltrát, či co, tak jí to ledují a cpou kapačkama. Já to typuju na psychosomatiku. Tatík se doma stará o zvěř, než přijede Ségrule.

Začátek prasince sem oslavila tím, že sem za ní jela mrknout do nemocnice.Ta samá nemoška, co v létě děda, to samý oddělení, ty samý doktoři. Ježek a jeho voko. Plížila sem se tam jak Jon Snow kolem kabinetu, páč zas nic nevěděl. Fujtajbl. No, mamouch ale nevypadá tak zle. Slavně taky ne, ale dejme tomu.  

Se Ségrulí sme se pustily do cukroví, jak to bylo naplánováno. Jenže bez té mámy to nebylo tak pěkné. Ani to teda tak nešlo, když ti z manufaktury chybí jedny ruce. Ségra bojovala se sešitkem po babičce, kde bylo od každého druhu po 5ěti receptech a kdoví, kterej je ten pravej. Když už se pro nějaký rozhodla, nešlo to přečíst, jak je chudák po letech opatlaný. Já zas robila špumprnágle s novou troubou. Hezké, že sem na ní vlastně půlku dala, protože mámě sme na kytky pro dědu přispěli táta i já, tak to mamina rozdělila a opanovala, ale než člověk přijde na ten trik, aby to bylo akorát, byly to perné chvilky.

Ani sem se nešla podívat nikam na rozsvěcení stromku. Jednak mě to vlhké počasí nebaví, dvojnak,a vůbec.

*S Easym sme mrkli do Rajchu na vánoční trhy, ale krapítek sme se tam nepohodli. On je fakt někdy větší flegma, než by bylo záhodno. Konec ale dobrý, všechno dobré.

*Taky sem z kolegyňkou z podniku vedle jely do Phy na Tiesta. Jako povinnost, viď, na čem sem asi začínala pařit, že. Moc se ale neukázal. Nehledě na to, že ta hala byla tak hnusná, že by to chtělo mnohem, ale mnohem víc chlastu. Takže pro nás Easy relativně brzo přijel. Za což si zasloužil k Vánocům bonsaj. Měla sem jí teda schovanou u Wéčky a Makyna, na což reagovala zežloutnutím, ale však ona zas obroste.

*S Wéčkou a Makynem sme byly aspoň jednou na svařáku. Easy jel po letech MHDčkem, takže to dopadlo tak, že sme mrzli jak borový šišky a čekali na něj drahnou dobu. Když už přijel, nepřivezl mi čepici, o kterou sem ještě zvlášť psala, kde ji najde a ať mi ji vezme, protože víme, že je kokos. No, byla sem na něj protívná, protože kdejaký mentál by mi ji přivezl, ale to on ne.

Svařáček ale špicovní. Pak sme teda hledali něco k jídlu a to nic moc, protože všichni ostatní lidi taky hledali něco k jídlu. Easy pak ale vyprovokoval Makyna, že si dají šneky. Mně a jemu chutnali, Makyn to odtrpěl, heh.

 *Večírek sme měly jeden od bojovka, který sme si teda se Sally naprosto parádně užily. Dom sem opět přišla v cizí mikině - věnoval mi ji týpek dobré velikosti se super modrýma očima (později sme se aji sešli, a je moc milý, takový Méďa; naneštěstí zadaný, stejně jako já, heh, každopádně mi po něm zůstal masér)

Den po bojováckém  vycházel večírek v práci, tak to teda bylo krušné. Šla sem si odpo lehnout, ale stejně sem už večer za moc nestála.

*Vánoce byly fajn. Maminu pustili dom už předtím, takže se sice šetřila v papání, aby si ten břišek znova nerozhodila, ale bylo to dobré.

* Nej měla svátky horší. S tím mímem se jim na ultrazvuku cosi nezdálo, tak ji honí po doktorech od Ostravy ku Praze.Jako to není dobrý. Hlavně nikdo nic neví jistě. Ani si moc vánočně nepřipadala. Úplně najevo to dát ale nemohli, protože vlastně kromě mě to nikdo jiný nevěděl. Trochu rozptýlení tak bylo dobrý, tak sme s Easym a Očkem jeli do ZOO.Já tu vánoční miluju. Akorát kluci nám našli společnou řeč o autech až skoro na konci setkání. No, nedá se zarobit.

*První plesík sem zmákla díky Bidýlkovi ještě ve starém roce. Napsal, jestli jdeme, tak sem šla. Trochu su se ztrapnila, protože sem nepoznala jeho bráchu, ale jak si mám pamatovat každý ksicht, najmě, když sem ho viděla jen jednou a ještě o Velikonocích.ˇTeď sou Vánoce, no ne. Pak sem si teda rozvzpomněla, že to byl ten, co mu náš pes sundal držátko z pomlázky. Tehdy mě, myslím, ničím víc nezaujal, tentokrát se ale ukázalo, že Deli tancuje ještě líp, než Bidýlko a je to teda pošušňání. Hlavně ten walz. Mňamina.

*Silvestr stál naprosto a nehorázně za nic. Teda díky, že to bylo, jako bylo, vždycky může být hůř, ale vývar teda žádný. Spíš taková polívka z pytlíku za 4tyři kačky. Moc sem to nehrotila, takže bylo prostě domluveno, že Easy dojede k nám a uvidíme. To teda viděl. V neděli večer totiž mamku zase začlo píchat v bříšku a měla teplotu. Nedalo se svítit, jela sem s ní do nemocnice. Odtama nás teda poslali dom, ať dojedeme další den ráno, že by s tím teď stejně nic nedělali. No, tak sme znova jely další den ráno. To ti teda povím, že horší dopoledne sem snad nezažila. Začalo to čekáním před chirurgií. Pak sme čekali před gynekologií. Pak před CTčkem. Pak znova před chírou a pak před internou, dokonce chvíli před práznejma dveřma, než mi to přišlo divný, zaklepaly sme na ten velkej nápis NEKLEPAT a pak šly hledat někde jinde jakéhokoli internistu. Byl to hnus. Jak mi pak řekla moje úžasná koučka - nezáleží na tom, co se ti honilo hlavou, hlavní je, žes tam s mámou byla,

Ale hlavou se mi honily naprosto neuvěřitelný věci. Když ti řeknu, že bych radši seděla prdelí na odjištěným granátu, než tam furt na něco čekat, nebudu daleko od pravdy. Strašný, prostě strašný.

Pak se teda rozhodli, že radši podívají dovnitř, primářka mámě vyjmenovala, co všechno tam můžou najít (vím, že se sichrujou a musí to říkat, aby je někdo ex posto nezažaloval třeba, ale jestli člověku 10 minut před operací prospěje slyšet něco o tumorech mi přijde na pováženou. mně to teda kurva neprospělo). Celý ten den mi teda neprospěl. Z té nemošky sem dojela ani nevím jak. Za pár hodin pak přijel Easy a táta. Večer sme klidně seděli, dali si k večeři klobásy, protože kapra sme vrátili zpátky do lednice, až budeme všichni. Ale Ségrule udělala salát a tatíka nějakým záhadným způsobem napadlo koupit vaječňák, na který sem už dlouho měl chuť, tak sem si dva panáky dala. Mamka pak zavolala asi kolem 10sáté, že už se probudila. Že má v břiše ránu a nic neví, ale bylo stejně fajn ji slyšet.

Půlnoci sem skoro myslela, že se nedožiju, nějak sem si četla a trochu pospávala. Tatík si šel vůbec lehnout a Ségrule s Easym koukali na tývku. O půlnoci sme si teda ťukli a vylezli ven s prskavkama. Moc víc toho nebylo, páč přes mlhu nebyly vidět ani rachejtle od sousedů.

V noci sem se moc nevyspala, páč se mi pořád odšoupával pod zády šuplík z gauče a Jones pravidelně chodil kontrolovat, jestli nespíme moc tvrdě. Tlap, tlap, tlap tlap. Vyšlo mu to pokaždé, páč s těma drápkama klapajícíma o podlahu se fakt nedalo.

Druhý den, že se podíváme za mamkou. Popravdě sem chytla nefalšovaný hysterák, že už do té nemocnice nejdu. Najednou mi prostě začaly téct slzy a při pomyšlení, že se k tomu baráku zas přiblížím sem se málem udusila. Kdyby tam aspoň ten děda v létě neumřel, nedělalo by mi to asi tak zle. Musím podotknout, že sem seděla na gauči vedle Easyho, když sem začala bulet. On si dál koukal do mobilu, jakoby nic. A náš táta, kurnik, podrž se, náš táta! Ten za mnou došel, pohladil mě tak trochu nesměle po hlavě a řekl, že tam teda nemusím chodit. Za chvíli sem se vzpamatovala, když to udělá mamce radost, tak to překonám a půjdu tam. Taťku teda ještě napadlo, že nejdřív pojedou oni se Ségrou, já se mezitím dám do kupy, pak se vystřídáme, a všichni se pak sejdeme u babí a dědy. Dobrý nápad.To už sem zvládla. Tu ignorativnost ale Easymu těžko někdy zapomenu.

*V pátek sem z práce jela rovnou za mamkou. Připadalo mi, že jak sem se blížila k té nemocnici, vypadalo to na slušný náběh na panický záchvat; sáhla sem si ale na krk a tep se zdál v pořádku, tak sem to nechala být. No, byla taková utahaná, ale vypadá skvěle. To už sem si kdysi všimla i na sobě, že to nemocniční prostředí pleti celkem prospívá. Jestli je to minimem alergenů, bo tím, že tam člověk skoro nejí a nekurví si kůži jídlem, těžko říct.

 Každopádně to nebylo tak dobré, jak to vypadalo, protože mé největší lásce vyoperovali z břicha nádor.  To je fakt období, tohleto. Hlavně ta chvíle, kdy byly v nemocnici obě - mamina proto, že se tam skoro zabydlela, že a Nej na dlouho odkládaném potratu. Nevěděla sem,v tu chvíli, které psát dřív.

Odpoledne Nej s Ramlicí jely s kočkou k veterináři, tak mě pak vyzvedla, odvezla dom, a pokecaly sme u nás. Plynule sme se přehodili s taťkou a Ségrulí, kteří za mámou vyrazili v druhé štaci. Jinak teda kecali sme chvíli o blbostech, pak ale došlo i na to přerušení. Je to síla. Hlavně strašný rozdíl v přístupu. Zajímavé, že někteří lékaři se umějí bez nejmenší námahy chovat lidsky, zatímco u pár dalších nejspíš plynule nastupuje mengeleování.

Večer sme s Bidýlkem původně měli jít na náš školní ples. Pak sme se chvíli bavili, jestli spíš nejet na chatu, na kterou mě zval i ten jejich kamarád na minulém plese. Nakonec sem se ale s tátou a Ségrulí v obýváku tak rozseděla, že sem se nebyla štonc zvednout dál, než do kuchyně. Tentokrát mě to ale ani tak nesralo, toho mamčiného zdravotního stavu mám totiž až po krk a leze mi to ušima, což se projevuje bolestí v krku a v uších, a není to nic moc.

*Navštívila sem maséra od Médi. Prý to není lopatka, jak sem si dlouho myslela, ale sedlá žebra. Namrdal mi je zpátky. Slušná bolest. Hlavně, aby to ale pomohlo.

*Bezva plesík byl v Bidýlkově skoro rodné a nejlepší v jeho rodné. To by šlo. Jo, taky sem mu ukázala pár cviků na záda, aby nechodil jak houslovej klíč.

*V sobotu ráno sem měla nějakou roztouženou, tak sem zkusila obepsat pár lidí na písmenkový sex, ale buď nebyli zrovna online (Méďa, Záhada, Denis), nebo se projevili se jako naprostí kokoti (ten maník, co mi před lety tak zajímavě vylizoval ucho). Zachránil to Lord, ale až na druhé číslo. Že má ten kluk ale skvělou imaginaci, to je naprosto holý fakt. Jo, ještě sem to zkusila na toho svého, ale z toho nic moc nevypadlo a hned mě to přestalo bavit, a na Denise, který byl tak šikovně při ruce, páč si s přestávkama píšeme už od minulého plesu (on si začal), a den předtím sme se dohodli, že půjdeme večer na lyže.

Za mamkou sme byly odpoledne. Už se sama odplouhá na sráč, což každopádně není k zahození. Mezitím mi volal Deli, že jede na tu chatu, a jestli nechci vzít taky, čímž mě velice mile překvapil. S
díky sem ale odmítla, protože krk začíná být nějaký protivně zásadní. Takže po zralé úvaze nedopadly ani lyže, ale Denis pak navrhl aspoň kafe na benzínce, že sme dlouho nekecali. Benzínku sem odmítla, ale kafe sem utažitelná vždycky, tak mě po 7mé vyzvedl a jeli sme. Kafe teda fakt z benzínky, seděli sme naštěstí v autě. On je to analyzátor obecný, tak se podrž, že mu v hlavě vrtalo to moje ranní lákání na hraní a prý to dokonce bral vážně. Ty jeho úvahy mě neudivují, udivuje mě, jak je dokáže říkat nahlas. Taková upřímnost je prostě nevídaná, i když on je opravdu esence pohodářství a zřejmě ho nerozhodí ani projevování citů a myšlenek rovnou pod nos, což je pro mě celkem novinka. Fakt se to moc často nevidí, většinu chlapů, aby člověk luštil s kompletním vydáním Ottova slovníku naučného.

No, stručně řečeno vyjádřil nahlas  - a ještě příměji, než tenkrát - že jak mě teď po delší době viděl na tom plese, vrtá mu hlavou, co mezi náma je. Nějaká přitažlivost, to jo. Snažil se vyjádřit, že je taková zvláštní, s čímž musím souhlasit, ale spokojeně sem ho nechala v tom máchat. Pak se teda krapet urazil, když sem řekla, že nebyl jediný, komu sem ráno psala, ale pak už sme jeli vyzvednout Bidýlka a bylo to v pohodě, až na okna, která byla zafuněná, jak v té scénce z Titanicu, aniž bychom teda něco jen vzdáleně podobného té scénce v Titaniku dělali, což bylo proto ještě o to trapnější.

Ve vinárně byl celkem fajn pokec, i když sem si dala jen zázvorový čaj a jeden punč. Pak sme jeli ještě na kebab, to už sem ale byla zdechlá skoro komplet. Jídlo mě ale trochu spravilo a byla sem zvědavá na další vývin situace. U nás před domem chcípl auto a tak nějak sme si povídali dál. Kušnil teda, že je nervózní, jak šestnáctiletý ratlík, a že neví z čeho. Že se takhle normálně necití, aby nevěděl, co říct. Sice sem ho viděla jen párkrát, ale opravdu nepůsobí jako někdo, kdo by vůbec kdy byl nervózní.

Ryla sem do něj, že se mě bojí, což se mu nezdálo. Prý sem ale jediný člověk, co do něj různě ryje a provokuje. A že se mu to líbí. Povídám to jo, ale doma, ani na zahradě bys to mít nechtěl. Prý si to nemyslí. Pak trvalo ještě dlouho, dlouho, než sme se z legrace trochu prali a šťouchali do sebe a pak mě začal hladit po stehně a já jeho po ruce. No ty vole. Píšu to bezprostředně, ale nevím, jak bych to vyjádřila. Připadala sem si jako školačka, co pomalinku objevuje takové to kouzlo prvních dotyků s klucíma. Možná proto, že sem toho nikdy moc pomalinku nenaobjevovala. Možná jednou, tak, aby mi to utkvělo v paměti, pak to ale vždycky bylo mnohem přímočařejší. Tohle ale byl fakt takový magic moment. Nebo spíš hodina, možná víc. To, jak se na mně díval. Jemu se líbilo, jak mu hladím palec u ruky a mně škrabkání na krčku. Ale už jen ty naše spojené ruce stály za to. Ještě nikdy sem nebyla tak mokrá z takové (podivně intimní) maličkosti. Jinak nic nebylo, myslím, že oba sme se báli toho, že líbání by ty křehoučké a nádherně napjaté chvilky jednou pro vždycky zničilo. Takže padla jen pusa na dobrou noc. A zbytek sme si nechali na příště. Třeba bude, třeba se ta poezie vrátí, když mezi námi je něco zvláštního už od začátku.

Druhý den mám krk akorát tak horší a dost se mi vrací myšlenky na ty naše spojené hnáty. Bodejť by taky ne, protože Easy pro mě původně měl dojet, že se třeba ještě cestou někde stavíme a tak. Ráno ale píše a volá, že je sněhová kalamita a hlavně jde o ten stříkající sníh se solí. Že tomu nemůžu rozumět, když nemám ráda auta. Kurva, mám ale ráda sebe. Navíc tady jen prší. Těšila sem se, že se nebudu muset jednou plácat busem, ostatně, když je ta kalamita, tak by mě snad měl odvézt kvůli bezpečnosti sám a ne poslat nějakou rozkodrcanou bednou. Prý půjdeme večer na sushi. Odvětila sem, ať se nenamáhá a koupila si rychle lístek na bus. Nějakým zázrakem poslední volné místo. To už ale otočil, a že pro mě teda dojede. Tak najednou to jde? Kurnik, ten mě dosral...

Do večera mě to pustilo tak středně, vyzvedl mě teda ale aspoň u busu a vytáhl čínské nudle a kytku, že se opravdu omlouvá, že se na mě vysral a že chce, abych věděla, že nad tím opravdu přemýšlel a mrzí ho to. No co, tak jo.

PS: Už sem byla v klidu, ale sex nestál zase za nic. A to bylo skoro po 14nácti dnech, prosím. Ach jo.


*Další víkend noční lyže s Bidýlkem. Aspoň že ten kárving se mi místy daří. Bodejť by ne, když sem si taky konečně koupila helmu.

*V týdnu přišly výsledky, že ten nádor byl zhoubný. Jestli já z tohohle období už nezhubnu, tak fakt nevím.

Vyřešila sem tu hroznou bolest a strach tím, že sem si na pařbě s Wéčkou tak ožrala hubu, že sem chtěla odcházet s grupou nějakých expatů na skupináč. Však ale, jak mě Easy sexuálně zanedbává, to už nemá obdobu. Sme spíš jak brácha a ségra. Nuda, nuda, nuda. Ale aspoň ten nudný sex, kdyby byl, ale on většinou není žádný. Mezi těma intervalama bych mohla žrát adventní kalendáře.

Jinak samozřejmě sem s nima neodešla. Jeden z důvodů byl ten, že už sem pořádně nerozeznávala ksichty, a musela sem se Wéčky ptát, který z nich je hezký. Bolest z mámy ale byla fuč. Aspoň na chvíli.

Další den sem vstávala na zkoušky z bojovka. Přichcaná to ještě bylo dobrý, jak ale mizel zbytkáč, zase se mi ten strach úplně usadil. Se Sally sme to ale daly, a pak sme to oslavily špíčkem. Hey, to taky zabírá, strach fuč. Neřkuli, jen na chvíli zase...

*Další víkend sem vyrazila na lyže s RA, který je zase šťastně zadaný.

*Na Easyho sem vytasila sexy prádlo. No, trochu se probral. A prý nakoupíme další hračky.

Taky sme jeli na výlet do jižních Čech. Dinosauří modely a muzeum v Budějicích, pokuta za rychlou jízdu taky v Budějicíh, a k tomu Holašovice. Ju, bylo to fajn.

*Se Ségrulí sme daly aspoň jeden maškarní ples. Opět nás nikdo nepoznal. Jo, byla sranda. Kdybych pila, byla by větší, ale nemůžu být v lihu furt.

Koncom měsíce sme se se Sally vydaly na od bojovka na soustředění. Bojovka teda byl už i ten začátek, páč já ráno měla koučku, pak normální trénink a po něm sem se s tou nabouchanou tašou odplazila k Sally dom dát sprchu, páč sme byli domluvení s dalším Kosičovým studentem, že pojedeme společně. To ti teda povídám, že na 18smnáctidenní trip sem objemnější zavazadlo neměla, protože toho místa, co zaberou chrániče a boxerské rukavice (za které sem teda dost finančně vykrvácela) je řádná plocha. Proneslo se to nehorázně. Ještěže nás Bon nalodil relativně na rozumném konci města.

Cesta byla dlouhá, o tom žádná. Na místě mi ale celkem bez řečí urobili bezlepkový plátek, místo kuřízku a měli taky super pivo. A navíc ta ubytovna! Připadala sem si jako zpátky na lyžáku, nebo táboře, takové brutál retro, včetně čepování čajíčku, nezamčitelného hajzlíku, sprchy s plesnivým závěsem a neméně plesnivých okem. Péřový polštář sem vyhodila a deka byla naštěstí normální. Sama bych tam teda na pobyt nejela, ale takhle na těch pár dní sem si v takovém vzpomínkovém
nostalgy prostředí přímo rochnila.

Hned první večer se lidi, co se bavili spolu, bavili spolu, a my ostatní sme tak nějak automaticky vytvořili panický stůl začátečníků. Většina nás ostatně byla od Kosiče. My se Sally sice nikoho, kromě našeho řidiče neznaly, ale celkem rychle se to měnilo, protože on znal další 3ři lidi a já zase od vidění týpka, co chodí na hodiny k Dannymu. Umírněně sme se tak prochlastávali večerem. Wanda nás učil nějakou vytuněnou hru s mariáškama, drobná holčina vypadající na 15 (třetí den sem objevila, že je jí hluboko nad 30cet) chlastací hru Bum s tlapičkama kolem stolu a vůbec bylo fajn. Po půlnoci sem ale uznala, že by bylo záhodno jít hajat a snažila se Sally odtáhnout s sebou, ale dvakrát to nezabralo. V noci sem se probrala, když dorazila, ale to bylo tak všechno.

Ráno bylo neméně bezva. Sally neměla mobil, bačkůrky a mikinu. Za to měla kalhoty navlečené obráceně a naprosté okno od chvíle, kdy se zvedla od našeho stolu a přesunula se k tomu šéfíkovskému. Ono se to totiž  má ještě složitěji - udržuje víceméně supertajný postelový vztah s Timotejem, což je jeden z vedoucích. Bezva je, že je to hezký vtipný pohodový a na první pohled moc milý kluk. Jak sme si ale se Sally brutálně podobné, tak přecejen sem o pár let starší - i když se s tím dvakrát nechlubím - a to znamená víceméně jediné; na první pohled milí kluci mi sou krajně podezřelí a obecně od nich zdrhám obloukem, i když vůbec neumím běhat. Nicméně Sally nepláchla, a naneštěstí se i trochu zamilovala. A on s ní krapet zametá. Takže sme ráno měly situaci, kdy se opatrným výzkumem ukázalo, že se její věci neválejí nikde veřejně v dosahu, ergo musí být u někoho v pokoji. Ovšem u koho a ve kterém. Že by to ale mohlo být u něj bylo jasné, jenže měl další spolubydlící, tak tam Sall nechtěla jít klepat. Mikinu a bačkory dle mého vzal ďas, že ten dementík ale neuznal za vhodno jí vrátit ten mobil, na kterém musel zvonit budík, takže si ho opravdu musel všimnout, to mi příjde krajně morálně pochybné.Takže Sally dopoledne měla kočku a neměla nic. Až po obědě na odpolední trénink jí ten foun donesla jiná holčina, že Timotej jede pryč a tak jí ho posílá.

Když sme přežili i odpoledne, i když horko težko, nastal zase ten fajný večerní čas. Nejdřív teda nevypadal nic moc, protože v jídelně, kde sme se hromadili večer předtím, měli místní řepáci nějakou kultůrní akci a vedle v hospodě kvůli tomu točili pivo do kelímků, což jak každý musí uznat, není skoro vůbec pitné. Taky místní piškotéka, na kterou sme se pak vybabrali (Sally hrozně nechtěla) byla dobrá jen na to, že pivo bylo ve skle, a cestou sme potkali pár opuštěných bobů, které mi přišlo vhodné si zapamatovat pro pozdější použití.

Jeden z klučinů, kterého znal Bon měl s sebou naštěstí kytaru. Ostatně i jinak byl celkem milý... Akorát ta ohnutá záda... Jasně, je to nemoc z povolání, ale já lidi s ohnutými zády prostě nemůžu rozdýchat. Jeho parťák China byl zas krapet při těle, no, se Sally sme čekali trochu víc estetiky, ale stejně to bylo fajn. Slezli sme se u nás na pokoji, což se do budoucna ukázalo jako velice neprozíravé, a rozjeli smíšené pěvěcké sbory. Člověk by řekl, že jak sme ožralí, bude to katastrofa, ale ono ti to docela i znělo (existují důkazy...) Hey, bylo to fakt úplně skvělý. Po dozpěvu sme chtěli jít na ty boby, ale mně se to povedlo nějak neodhadnout a jak sem byla furt zlitá málo, pak už sem byla moc. Sáňkovat tedy šel China se Sally a s Dronem, což byl ten kamarád Wandy. Moc fajn a rychlej, naneštěstí ženatej. Naštěstí to vypadá, že šťastně.

Potom, co se mě, jakožto hlavního iniciátora nepovedlo ani za prase vytáhnout z postele (celkem jistě sem totiž věděla, že bych se při sebemenším pohybu poblila), vyrazili bobovat všichni, kromě Popiny. Ukázalo se, že zpívá a hraje fakt perfektně a nad kytarou se člověk hrbí tak nějak odpustitelně přirozeně. Tak sem se asi nějako smála, bo co, páč zůstal se mnou. A hladil mě po vláskách a bylo to moc příjemný. Pak mě dokonce doprovodil na hajzlík, když sem se skutečně pohnula a poblila. Chtěl asi chudák za nima, ale zůstal mi pak i se zády za zády. Já teda nevím, páč poslední věc, co si pamatuju je, že říkal, že půjde za nima, až mě uňuňá ke spinkání, takže sme si dali pusu na dobrou noc a šel. Druhý den sem se dozvěděla, že nešel, ale fakt zůstal ležet vedle, než se vrátili. No, to mám za to, že sem se Sally smála, jak si může něco tak brutálně nepamatovat.

*S Easym probíráme možnost volného vztahu. Jako já to fakt potřebuju, a je to jen sex. A proč trhat něco,co funguje v podstatě až na sex, když ten si lze nezávazně opatřit jinde? Dohodli sme se, ale v podstatě to ani jeden nehrotíme. Ono oba máme problém se s někým jen tak z fleku vyšukat.

*Další víkend doma vyhazuju oběti letošní zimy. Kurva, ta veranda těm mým ostnatým miláčkům nesvědčí. To byla úplná kaktusářská genocida. Žel, přišla sem o pár dost pěkných kousků.

Se Ségrou sme s Jonesem byly u veťáka, protože občas prostě zamrzl. Nic jiného mu ale nebylo, takže to prý sou srůsty na páteři. Že ho to zabolí, a tak se prostě zasekne. Prý to přejde. Jako polatek za rentgen mě zruinoval. Mamině sem to ani neříkala, protože pořád čeká na nemocenskou, a ta nikde.

*V dubnu běžela Wéčka první půlmaratón. Je to hvězda prostě.

*Na Velikonoce se mi naskytla příležitost vypadnout na Balkán. Velikonoce sice miluju a úplně se mi o ně nechtělo přijít, ale nutnost vypadnout a vidět bosenské pyramidy byla velká. Taky nutnost vyčistit si hlavu byla velká. Od mámy a trochu i od Easyho.

Dovča to byla krásná i poučná, ale mezitím mi chcípl pes.V podstatě zničehonic se mu udělalo zle. Byli s ním ještě na kapačkách a další den měli jet znovu, ale mezitím umřel v pelíšku před mým pokojem. Zatraceně mě štve, že sem s ním nebyla. Tentokrát ne ze srabství, jako s tím minulým, ale protože prostě když ste daleko tisíc kilometrů, tak se nedá nic dělat. Tohle byl ale opravdu můj pes. Já ho vychovala, i když poslední roky s ním nejvíc času strávil děda. Je  pravda, že si doma nemohl zvyknout být sám, jak děda není. Takže je to asi dobře. Jen to teda asi nebyly srůsty na páteři.

*Zpátky k Easymu sem se vrátila v podstatě s tím, že mi chyběl. Nešť, jemu se taky rozleželo, že oba chceme trochu něco jiného, a že ten volný vztah nejspíš nezvládne. Tak sme se na prvního máje rozešli. Mělo to bezvadnou symboliku, ta pusa pod tou třešní, na které kvetly snad poslední dva květy. Já brečím, on místama snad taky. Pár dní to bolelo. Jakože dost. Pak ale převážil ten pocit, že je to tak správně, a vlastně sem začala být docela spokojená. Najednou tam taky začalo být trošku vzrůšo, a když nemusel, tak najednou začal chtít. Šoustat myslím.

Vůbec ale fungujeme skvěle. Kurnik, takhle vypadá rozchod dvou civilizovaných lidí, ne jak s tím mentálem předtím.

Nadále spím někdy u něj, protože to mám blíž do práce, a někdy u sebe. Většinu věcí mi odvezl, a ten návrat na tu ubytovnu byl snad nejhorší. Než sem to tam zas vypucovala a trochu uvedla do obyvatelného stavu, to byl vývar.