*Krásně se mi rozjíždějí skupinovky. Z každé té hoďky mám děsnou radost a doufám, že je to taky znát. Teda jeden druh se rozjíždí, druhý úplně stagnuje, ale to už sme si zvykli, že sou lidi jaksi nevypočitatelní. Taky dělat nějaké akce je nečekaný problém, protože na sítích sou všichni nadšení, že se cosi děje, a pak dorazí mizivé procento. Copak já, já si nějak poradím, nebýt ambiciózní má své nesporné výhody, ale Danny tím docela trpí.
*Začátkem prázdnin sme i přes velké dědovi obavy usušili seno. Taky mi překrásně rozkvítnul jeden z kaktusů, co se k tomu ještě nikdy neměl. Urobil mi děsnou radost. A pasem se Ségrulí nebývale mazlivé kozouše. Jako aby k tobě kůzle přišlo, vlezlo si ti na klín, posedělo, za chvíli zase odešlo a přišlo druhé, to je u kopytníků naprosto nevídaná věc. Děcka z okolí sou u nás pečená vařená, až je to trochu otravné.
S tatíkem sme si vyjeli na motovýlet, který by byl bezva, až na to, že se mi vyhrnula gatě a spálila sem si hnátu o vejfuk. Mokvá to přehezky. Patlu to rozkousaným jitrocelem, a přírodní mastičkou s medem, po které to vždycky ještě víc vyteče. Tož větrám a čekám, co bude. Tak s tou vykasanou legínou jdu k Máše na hodinu a ona jen: "Hele, o vejfuk, že?" No jo, kdo zná, ten už ví navždy. Krutibrko, nechci tam jizvu. Lepší u kotníku, než na ksichtě, že, ale vývar to není.
Další víkend su se chystala domů dřív, jen na otočku, a řže hned pojedu s Nej, Očkem a spol. na fesťák. Pokoušela sem se koupit si lístky předem, ale nešlo mi to zaplatit, tak sem toho po několika pokusech nechala, že si je opatřím na místě.
Umořená tím objednáváním sem usínala, když mi volá mamina. Zvažovala sem, že to nevezmu, ale nakonec sem to vzala a kvalitně litovala, páč mi povídá, že dědovi nějak nebylo dobře, takže s ním jela do dochtora. Pak pro něj jela zpátky, páč to podle doktora prý nic není, nicméně nějak fajne mu taky není. Tak sem zkoumala, čím ráno přijet dom, aby pro mě nemusela jezdit tak daleko a pak, že uvidíme ráno, jinak zavolám tátovi, ať pro mě dofrčí, aby ona od něj na dlouho nemusela. No, že sem v noci moc nespala netřeba dodávat.
Ráno, že pro mě dojede, ale v podstatě jen co sme dojeli dom, volala rychlou znova, páč prý s dědou taky celou noc nespali, a když už on řekne, ať je teda zavolá, musí mu být fakt blbě, protože jinak často říkal, že si lehne a nikam nejde, že to bude dobrý. No, přijeli, a to ti povím, saniťáci sou sexy, i když třeba už mají panděra. To je teda ale tak jediná pozitivní věc.
Dolů ze schodů sešel ještě sám, pak ho naložili a za chvíli odjeli. No, teď co. Šla sem na zahrádku. A plela a plela, protože za tu dobu, co sem nebyla doma, to už byla hrůza. Písla sem Nej, že s nimi nemůžu jet a plela. Trvalo pár hodin relativního klidu, kdy se tam mamka nemohla dovolat. A když už, tak zkurvená GDRP. A skoro nic, že jí nemůžou říct.
Pak se dostala k nějaké doktorce, která sice řekla, že by to říkat neměla, ale že dědu "musí operovat" a ať přijedeme, jestli chceme. Do prdele práce, jistě, že sem nechtěla. Vzpomněla sem si ale na toho našeho čokla, když měl ten hypoglykemický záchvat, pak tam jen ležel a já u něho nebyla. Pánbůhdá, že takovýhle srab už nebudu nikdy. Tak sme jeli. Máma ještě zavolala strejdovi a táta, co mezitím přijel řezat dříví, chvíli za námi.
Co ti mám říct, bylo to strašný. Velkej dar, ale strašný. Děda byl v pokoji ještě s jedním starším chlapem a v rohu ležel nějaký klučina, a z pochopitelných důvodů měl sluchátka. Chlapi sou v tomhle odolnější, to jo, ale stejně to ani jednomu nemohlo být příjemný. Dědovi totiž naslouchátko sebrali, tak sme museli mluvit opravdu hlasitě. Přišly sme tam s mámou, dali si pusu na přivítanou (posledních pár let sem mu vždycky dávala pusu, když sem odjížděla, i když sem přijela) a děda se zeptal, kde je taťka. Řekly sme, že přijde a on, že to je dobře. Pak přišel strejda se starší sestřenkou.
Tu zbylou hoďku do operace sme tak posedávali a postávali kolem a máma se strejdou občas šli promluvit s doktorama. Nevypadalo to dobře. Taky děda nevypadal dobře. Je teda pravda, že na nemocniční posteli vypadají lidi dobře fakt jen ve filmech (přesto popularitu nemocničních seriálů nechápu ani náhodou), ale proti dědovi, kterého sem viděla pár dní před tím to nebylo slavné. A teď co. V podstatě nám řekli, že je tu možnost operovat a výsledek těžko říct, už kvůli narkóze a tomu warfarinu, a nebo odvézt dědu dom a nechat být. Nikdo to nechtěl rozhodnout, děda počítal s tím, že půjde na operaci zcela jasně, i když mu máma řekla, že bude těžká. Strejda mu vůbec nechtěl říct nic, ale s mámou sme si myslely, že musí vědět, jak to vypadá. Celé to bylo tak trochu o tom, že se člověk vší silou snažil neplakat. Taky bych nechtěla, abych byla před operací a pět lidí nade mnou bečelo, ale když mu mámina řekla, že možná umře, nešlo to. Jenže děda je děda. Řekl prostě: "No jo." A na mámino, ať tam "pozdravuje mamku" to samý. Děda je prostě děda. Připravili ho na operaci, dali sme mu ještě všichni pusu, a když ho odváželi po chodbě, ještě nám zamával.
Pak sem dobu stála a čuměla tam z balkonu. Pak sme ještě všichni byli před nemocnicí a povídali si a pak jeli dom. Myslela sem, jestli tam nepočkat, že by nám pak něco řekli osobně, ale pak se jelo.
Po zbytek dne pleju zahrádku. Ségruli přivezl ten její pinďa. Můj pinďa se popravdě moc nestaral, jak mi je. Nebudu říkat, že by mě to nezamrzelo, kdybych neměla větší péči o někoho jiného, než o sebe. Tož tak čekáme na telefon. Samozřejmě nic. Chápu, že je víkend, ale aspoň Ň by říct mohli. Máma se tam po těch uplynulých třech hodinách, co nám řekli, že máme počkat, snažila dovolat jak blbá, ale nic. Pak konečně, že prý děda spí po operaci, máme přijít zítra víc nám říct nemůžou. No to by se člověk posral; zvažovali sme, jestli tam teda nejet osobně, ale když nenaznačili nic urgentního... Popravdě to bylo zvláštní. Byla sem si skoro jistá, že děda umře. Nějakou intuici člověk má, i když té svojí moc nevěřím, protože nejsem schopná odlišit, co by mohla být intuice a co jen moje úžasná, ovšem v těchhlech případech naprosto nevyžádaná představivost.
Večer sme šly s mámou a Ségrulí na procházku. Zajímavé, že najednou ten čas je, viď.
Pak sme šly spát. Myslela se, že neusnu, ale povím, ti, že kupodivu jakoby nic. Dokud na mě ráno mamina neklepala, že děda v noci umřel.
Tak sme tam jeli znovu. Tentokrát jen my. Řekli nám, že to, co měl v břiše bylo v podstatě bez šance a to, co bylo v krku taky. Šli sme na něj mrknout. Neměla sem tu potřebu a tentokrát byla intuice správná. Tam už totiž děda nebyl. Ani náhodou ne. Když sme jeli dom, věděla sem naprosto jistě, že je v tu chvíli s babičkou. Někde jinde, je jedno, jak tomu kdo říká.
Dorazili sme dom a notnou chvíli seděli před barákem. Znova mě udivilo, jak to jde. Najednou spolu máma s tátou můžou mluvit. Člověk by se fakt měl od těch malicherností oprostit, dokud to jde jen tak, pak totiž příjde něco, co dost nevybíravě ukáže, že blbne a že sou jiný věci. Mě taky najednou to trápení s pseodokamarádama pustilo.
No, až na kousíček celeru sem měla do večera zahrádku už úplně perfektní. Přijela pak zase starší sestřenka a to bylo moc dobře, povídaly sme si, seděly, brečely. Taky sem napsala Easymu, nakonec ne sarkasticky, jak sem chtěla, protože mě hlodlo, že se mnou nebyl ani virtuálně (aby přijel sem nechtěla kvůli němu i kvůli nám). Pak sme si o tom promluvili a skutečně to bylo tak, jak sem si myslela -prostě se bál. Ne, že by mu na mých pocitech nezáleželo, ale bál se, protože to s tou tetou ještě nepřekonal. Je mi ho hrozně líto, mého krásného ateisty, protože pro něj odešla na vždycky. Pro mě děda, ani ostatní neodešli na vždycky.
Je to zvláštní, jak je člověku blbě a to, že víš, že se ten umřelý špatně nemá s tím vůbec nesouvisí, protože je tu to vědomí, že prostě není tady. A do toho jak ti je blbě stejně příjde něco, co ti pomůže. Byly sme se Ségrulí a s mamkou venku s kůzlatama, když z druhé strany potoka přišel Čumáček s mímoušem v náručí a na něj se nedalo nesmát. On ti tak zářil. Ale tak úžasně. A přítelkyně co přišla za chvilku za nimi se mi taky moc líbí. Se mnou by nikdy takhle šťastnej nebyl, prostě všechno je tak, jak má být, jen je těžký to pochopit v tu chvíli. Když se ale podívaš zpětně a skutečně se díváš, vidíš to.
Kdyby přede mnou kdysi nechcípal ten pes, nikdy bych se nestyděla a do té nemocnice za dědou teď nejela. Kdyby ten doktor, když tam byl děda s mámou poprvé nebyl lempl, neřekl, že to nic není, a neposlal je dom, sice by tu další noc děda neprotrpěl, ale nejspíš bychom se nemohli takhle úžasně rozloučit. A když už sme u toho, tak děda by strašně špatně nesl, kdyby měl pomalu umírat na ten nález v krku. Nesnášel, když byl nějakým způsobem nemohoucí, to mám po něm. A dál a dál.
Večer sme se znova šly projít. Mámu strašně trápilo, že sme tam s dědou nebyly v noci. Že tam byl sám. Babičku, že držela za ruku, ale jeho ne. Mě to popravdě trápilo taky, ale před ní sem to tak neříkala a odvolávala se na to, že by nás tam stejně nejspíš nepustili, nejsme v tom americkém filmu. Na to ale přišla odpověď další den. Mámě to přišlo při mši. On tam totiž nebyl sám, ale babí mu přišla naproti. Prý se domluvili, že nás nechají v klidu spát. A to je pravda, nejen já, ale celá rodina sme spali, jakoby se nic nedělo. No, není to úžasný mít tak úžasný předky?
*Po víkendu sem jela do práce, doma s maminou zůstala ségra. Jo, ještě předtím sme jely na pohřebku. Jo, je to byznys jako kažej jinej. To neodsuzuju, asi je to lidem přirozený, ale ty rakve byly moc. Na mě byly moc, protože mám nějaké estetické cítění. A na ségru to bylo přímo přespříliš, protože ona s tím dřevem dělá. Prý úplně viděla, jak se tomu děda směje, i když my váhaly, jestli se smát, bo brečet. Že to nebude extra dřevo to chápeme, co co ty příšerný barvy laků a to nechutný kování? O těch saténových, nebo jakých vycpávkách nemluvím, je to rakev, nebo postel v bordelu, kurnik? Faktem zůstává, že nejhezčí byla ta neopracovaná, jednoduchá; prý ale je: pro ty sociální pohřby...
Měly sme toho dost, to ti povím, tak sme šly do cukrárny. Máma si dala rakvičku. Věneček neměli. A Ségrule zvažovala, že se do té výroby rakví fakt pustí. Nejdřív ale udělá dědovi opravdu pěkné parte, což po ní máma chtěla už před tím, protože věděla, jak ty komerční vypadají, ale ségra tomu nevěřila a já teda taky ne, dokud sme tam neviděly ukázky. Takové krááááásné třpytky. Ale to je furt nic, proti skleněnému hrobu. Muheh.
V práci tak nějak dělám jakoby nic. Asi mi trochu tuhnul úsměv, ale obyčejně to svádím na krámy, tak sem lidi (pokud si něco mysleli), nechala u toho a svěřila se jen těm úplně nejbližším.
Pohřeb byl. Bylo úžasný kolik lidí přišlo. Někteří kvůli dědovi, někteří spíš kvůli mamce. Pak byla hostina. Nejlepší část ale byla pak ta doma, když sme si opekli u ohníčku buřty. Děda je měl moc rád a dokonce měl ještě v mrazáku nějaké zásoby, tak je mamina vytáhla a něco se dokoupilo. Bylo ti to taky tak nějak správně. Povídali sme si pak až skoro do tmy.
Do prdele práce. Co to je za zkurvený rok... A ještě před koncem...
OdpovědětVymazatNormálně mi u toho ukápla slza.
Je úžasné jak na stranu druhou do sebe všechno zapadá, příčiny, následky a jak zpětně vidíš, že to v komplexu bylo vlastně správně.
Jak je jepičí a bezvýznamné celé to lidské hemžení a jak až v konfrontaci s událostmi kterými se nás osud dotkne svým prstem vnímáme to skutečně důležité.
Jak jsi dospěla a jak moudře a pravdivě zní jak popisuješ kontrast toho nového života které jako zárodek budoucího pokolení drží v náručí jeho pyšný rodič a jak člověk vidí v ten moment co opravdu má smysl. Jak se člověku otevřou oči a najednou vidí tak jasně to všechno mezi řádky.
Mám Tě rád. Upřímnou soustrast.
Snake
Děkuju, pane.
OdpovědětVymazat