*Na podzim roku 2015 Brkla otěhotněla a Ségrule se pokoušela udělat autoškolu. Pokoušela je to správné slovo, protože při prvních zkouškách se zdála komisařovi nejistá a při druhých škrtala o chodník, ačkoli se jí to nikdy předtím nestalo. No nakonec ji udělala, ale stálo to dost nervů a migrén. Popravdě sem nevěděla, že neúspěchy snáší tak blbě. Asi to teda fakt máme geneticky. Jako všichni Evropané, že.
*Wéčka taky bojovala. Dorobila druhou část státnic a pustila se do vyučování. Ba ne, naopak, začala vyučovat a pak dorobila druhou část státnic, na kterou ji ještě museli uvolnit, což je teda dělané fakt superpitomě. Každopádně vzdělávání 3řeťáků nikdy nebylo to, co by chtěla dělat, ale když už ji na takovou docela prestižní školu vzali, nechtěla to zahodit, přestěhovala se do většího města a začala. Jako většina učitelů se cítila vyhořelá už po měsíci. Dlužno dodat, že sem na ni ale byla a doteď su hrozně pyšná a podporovala a podporuju ji jak to jde, přestože míra zoufalých telefonátů pak překročila míru únosnou pro slona už v půlce září.
*Na druhou vejšku sem se nedostala ani na odvolání. Z prvního testu sem měla bez dvou plný počet, což není moc překvapivé, páč sem po státnicích byla fakt na úrovni, ale z toho, co sem robila typovačkou, jedna dvě, Landa jde, nebo co to bylo, sem měla správně víc jak třetinu, co tedy překvapivé je. Přesto mě nevzali, syčáci. Takže si mládí neprodloužím. Navíc, jak mě ten ocas na pracáku ujišťuje, tuná ke svojemu oboru těžko něco seženu. A ve Francii, kam bych chtěla, mě zas nevezmou, páč neumím anglicky. A co hůř, ani francouzsky. Adieu Provence. Bon voiyage do fabriky.
*Nějak došlo k tomu, že sem se účastnila kopání brambor u Veverkyho rodiny. Nebylo to tak hrozné, nejde mi o tu práci, ale o princip. Fotograf to však zdatně fotografoval, takže když mi ty fotky přistáli v mailu od Brášky, vůbec mě to nepřekvapilo. Aspoň byl překvapený, že sem nebyla překvapená, ale nic jiného dobrého to teda nepřineslo.
*Protože Škopíček byl převálcovaný, děda z toho byl docela špatný, maminu taky nemělo co hřát (fakt ho naučila chrnět s ní pod dekou, jen jim hlavy koukaly), a v neposlední řadě pes byl nanicovatý. Což je tedy pravda, on ho normálně hledal a bylo znát, že nechápe, kam se mu ztratil spolubydla. Nejsem přehnaný zvířetomil, to klidně přiznám (i když teda su momentálně radši ve společnosti malých zvířat, než malých dětí, to se taky musí přiznat), ale nelze než souhlasit s Herriotem a přiznat, že jestli zvířata nemají duši, tak tedy nevím, co mají někteří lidé. Ale pryč od metafyziky, prostě ten pes byl smutnej dlouho potom, co sem přijela, a jiný zjevný důvod prostě neměl.
Dala sem se teda do shánění nového zvířete. Tentokrát fakt domácího, chci tu nejlínější kočku na světě, co bude jen sedět na gauči a dělat, že je vycpaná. Prozkoumala sem vhodnost různých plemen s přihlédnutím k estetickým požadavkům a vyšla mi z toho ragdollka, nebo britka. První se ale ukázala i v nízkonákladové variantě špatně finančně dostupná a druhá podstatě taky, když sem osobně nechtěla ustoupit z požadavku zrzavé, anebo bílé barvy. Dost ráda bych i křížence nějakých klidnějších plemen, ale jako na potvoru jich zrovna byl nedostatek. Každopádně sem voláním na inzeráty a prohledáváním webu promrdala spoustu času. Dokonce sme s maminou absolvovaly 50kilometrový výlet za křížencem, který se nám zdál docela obstojný, ale byl z toho průšvih. Vlastně docela legrace, když se na to dívám zpětně a nepočítám projetou naftu, ale v tu chvíli mi to tak nepřipadalo.
Paní, co sme u ní byly byla sice milá a ochotná, v bytě měla nejrůznějších koček ale asi 50sát. Nechápu, jak se na takovém místě dalo žít, i když je možné, že z toho smradu už měla vypálené sliznice. Koťáček se nám docela líbil, i když láska na první pohled to nebyla a na fotce vypadal sympatičtěji. Přesto sme se pak rozhodli si ho vzít, paní ale najednou, že se ještě musí dát přeočkovat a kdesi cosi. Zkrátíme to - když sme se dostali k mailové komunikaci, tak kotě najednou bylo dávno jinde a nadto sem se dozvěděla, že nejsem trpělivá a mám nereálná očekávání. Ne a ne.
Pak sme jeli ještě ke známé do kočičího pečováku, protože měla u sebe kotě, které sice nebylo z klidných, ale od malinkata vypiplané v domácnosti, tak byl předpoklad, že se nebude zrovna nebude hrnout ven. No, byla to mazlina, jen ne příliš atraktivní. Taký obyč mourek. Jen řízením jakési karmy, či čeho nakonec dopadla k mamčině kamarádce, protože od dcery jiné mamčiny kamarádky sme vyfásly zvíře, které původně stálo jako takový ne už úplně mizerný jezdecký kůň. Reálná cena ovšem žádná, protože přenáší geneticky nějakou vadu, tož je vykastrovaná (s tím vědomím ji ale nekupovali, zřejmě sou chovatelé luxusních koček ve finále stejná mafie jako koňáci). Každopádně je to tvorák. Důvodem k předání tak velkolepého daru bylo (nejen, že sou hodní lidé, což bezpochyby sou) oficiálně to, že Gozilla nezapadá do party k ostatním kočkám. Podvědomě si ale myslím, že majitelka musela být trochu zklamaná, že takhle investice se nikdy nevrátí, i když bych řekla, že si takové pocity sama odmítá připustit. Po roce soužití s takým zvěřinátorem ale musím doznat, že aji na té oficiální výmluvě něco bylo. To se ale fest předbíhám.
Dovča u Hany byla fajna, akorát počasí nanicovaté. Stejně sem ale zplundrovala celou Moravu, abych konečně našla ten žraločí zub a mohla si ho dát doma na poličku. A konečně ...nic. Našla sem teda pár střepů, z čehož jeden by prý mohl být trochu staršího data a velikánskou kost, kterou sem tam ale nechala, páč mi ještě nepřišla adekvátně zkamenělá. Ještě, že sme ale byli pryč - Veverky měl rýmu a funěl jak prase v kukuřici, takže bylo lépe být o pár kilometrů dál a kromě polí prohledávat Haninu akademickou knihovnu.
Dvoustovková cesta dom teda Gozillu nenadchla. Taky Jones ji nenadchl, i když on byl absolutně odvázaný. Pravda, on by byl v ajfru i z opravdové Gozilly, má prostě takovou povahu. Leda by mu šlápla na tlapku. Jo, taky tatík nebyl nadšený. Prý si představoval kotě a co je tohleto... I když on není nadšený snad už z ničeho. Jasně, chtěla sem taky kotě, však je to nejlepší věk, ale na druhou stranu on hovna za gaučem neuklízel.
Každopádně kočička vypálila z přenosky pod gauč a setrvala tam poctivé dva dny. Pak začala krátké nenápadné výpravy. Když zavýpravovala i k dědovi nahoru, bylo jasné, že je vyhráno, ale o psa sem se bála pořád. Stejně jako u Škopíka sem trpěla trpěla při pomyšlení, že bychom mohli mít bezokého čokla, což by tedy bylo krajně mrzuté, protože by nemohl dělat psí oči, že. Pomalu to ale šlo, teď se předběhnu úplně, páč tohle dopisuju nafous po roce, a musím prozradit, že Gozilla žádný přítulný tvor není. Zapomněla sem totiž k tomu přání líné gaučové kočky dodat, že má být aji mazlivá. No, tak příště.
Abych byla spravedlivá, tak když má náladu, tak je aji milá, ovšem jako řádská osobnost nemívá tu náladu často. Většinou jen, když chce kapsu, nebo vykartáčovat. To se taky může, jen když chce a rozvalí se na bůček. Ještě se nám ale nikdy nikomu nepovedlo vykartáčovat obě strany. Proto sem vždycky měla a vždycky budu v celkovém měřítku mít radši psy; kvůli upřímnosti. Opět ale musím být spravedlivá a v rámci 7dmi podob lásky lze říct, že asi je výhra, když si lehne poblíž a nebo na nás "vrká". Jo a na to gauči by nic dekorativnějšího asi ani ležet nemohlo.
*S maminou sme na tradiční sjezd lidí ze zájezdu jely dřív a chvíli si výletovaly po horách. Bylo to super a konečně sem i vylezla na Sněžku. Copak vylízt, ale slízt dolů, to už je jiný kumšt. Zpátky na penzion už sem se fest opírala o hole, nadávala a smutně si musela připustit, že i když poctivě cvičím, tak Pacifickou hřebenovku po svých kolenech nikdy nepřejdu. Jo, Veverky byl s tou Sněžkou dožraný, páč tak taky ještě nebyl, ale protože mi ten výlet slibuje kolik let... Takže najebat - voják se stará, voják má.
*Nějak došlo k tomu, že sem se účastnila kopání brambor u Veverkyho rodiny. Nebylo to tak hrozné, nejde mi o tu práci, ale o princip. Fotograf to však zdatně fotografoval, takže když mi ty fotky přistáli v mailu od Brášky, vůbec mě to nepřekvapilo. Aspoň byl překvapený, že sem nebyla překvapená, ale nic jiného dobrého to teda nepřineslo.
*Protože Škopíček byl převálcovaný, děda z toho byl docela špatný, maminu taky nemělo co hřát (fakt ho naučila chrnět s ní pod dekou, jen jim hlavy koukaly), a v neposlední řadě pes byl nanicovatý. Což je tedy pravda, on ho normálně hledal a bylo znát, že nechápe, kam se mu ztratil spolubydla. Nejsem přehnaný zvířetomil, to klidně přiznám (i když teda su momentálně radši ve společnosti malých zvířat, než malých dětí, to se taky musí přiznat), ale nelze než souhlasit s Herriotem a přiznat, že jestli zvířata nemají duši, tak tedy nevím, co mají někteří lidé. Ale pryč od metafyziky, prostě ten pes byl smutnej dlouho potom, co sem přijela, a jiný zjevný důvod prostě neměl.
Dala sem se teda do shánění nového zvířete. Tentokrát fakt domácího, chci tu nejlínější kočku na světě, co bude jen sedět na gauči a dělat, že je vycpaná. Prozkoumala sem vhodnost různých plemen s přihlédnutím k estetickým požadavkům a vyšla mi z toho ragdollka, nebo britka. První se ale ukázala i v nízkonákladové variantě špatně finančně dostupná a druhá podstatě taky, když sem osobně nechtěla ustoupit z požadavku zrzavé, anebo bílé barvy. Dost ráda bych i křížence nějakých klidnějších plemen, ale jako na potvoru jich zrovna byl nedostatek. Každopádně sem voláním na inzeráty a prohledáváním webu promrdala spoustu času. Dokonce sme s maminou absolvovaly 50kilometrový výlet za křížencem, který se nám zdál docela obstojný, ale byl z toho průšvih. Vlastně docela legrace, když se na to dívám zpětně a nepočítám projetou naftu, ale v tu chvíli mi to tak nepřipadalo.
Paní, co sme u ní byly byla sice milá a ochotná, v bytě měla nejrůznějších koček ale asi 50sát. Nechápu, jak se na takovém místě dalo žít, i když je možné, že z toho smradu už měla vypálené sliznice. Koťáček se nám docela líbil, i když láska na první pohled to nebyla a na fotce vypadal sympatičtěji. Přesto sme se pak rozhodli si ho vzít, paní ale najednou, že se ještě musí dát přeočkovat a kdesi cosi. Zkrátíme to - když sme se dostali k mailové komunikaci, tak kotě najednou bylo dávno jinde a nadto sem se dozvěděla, že nejsem trpělivá a mám nereálná očekávání. Ne a ne.
Pak sme jeli ještě ke známé do kočičího pečováku, protože měla u sebe kotě, které sice nebylo z klidných, ale od malinkata vypiplané v domácnosti, tak byl předpoklad, že se nebude zrovna nebude hrnout ven. No, byla to mazlina, jen ne příliš atraktivní. Taký obyč mourek. Jen řízením jakési karmy, či čeho nakonec dopadla k mamčině kamarádce, protože od dcery jiné mamčiny kamarádky sme vyfásly zvíře, které původně stálo jako takový ne už úplně mizerný jezdecký kůň. Reálná cena ovšem žádná, protože přenáší geneticky nějakou vadu, tož je vykastrovaná (s tím vědomím ji ale nekupovali, zřejmě sou chovatelé luxusních koček ve finále stejná mafie jako koňáci). Každopádně je to tvorák. Důvodem k předání tak velkolepého daru bylo (nejen, že sou hodní lidé, což bezpochyby sou) oficiálně to, že Gozilla nezapadá do party k ostatním kočkám. Podvědomě si ale myslím, že majitelka musela být trochu zklamaná, že takhle investice se nikdy nevrátí, i když bych řekla, že si takové pocity sama odmítá připustit. Po roce soužití s takým zvěřinátorem ale musím doznat, že aji na té oficiální výmluvě něco bylo. To se ale fest předbíhám.
Dovča u Hany byla fajna, akorát počasí nanicovaté. Stejně sem ale zplundrovala celou Moravu, abych konečně našla ten žraločí zub a mohla si ho dát doma na poličku. A konečně ...nic. Našla sem teda pár střepů, z čehož jeden by prý mohl být trochu staršího data a velikánskou kost, kterou sem tam ale nechala, páč mi ještě nepřišla adekvátně zkamenělá. Ještě, že sme ale byli pryč - Veverky měl rýmu a funěl jak prase v kukuřici, takže bylo lépe být o pár kilometrů dál a kromě polí prohledávat Haninu akademickou knihovnu.
Dvoustovková cesta dom teda Gozillu nenadchla. Taky Jones ji nenadchl, i když on byl absolutně odvázaný. Pravda, on by byl v ajfru i z opravdové Gozilly, má prostě takovou povahu. Leda by mu šlápla na tlapku. Jo, taky tatík nebyl nadšený. Prý si představoval kotě a co je tohleto... I když on není nadšený snad už z ničeho. Jasně, chtěla sem taky kotě, však je to nejlepší věk, ale na druhou stranu on hovna za gaučem neuklízel.
Každopádně kočička vypálila z přenosky pod gauč a setrvala tam poctivé dva dny. Pak začala krátké nenápadné výpravy. Když zavýpravovala i k dědovi nahoru, bylo jasné, že je vyhráno, ale o psa sem se bála pořád. Stejně jako u Škopíka sem trpěla trpěla při pomyšlení, že bychom mohli mít bezokého čokla, což by tedy bylo krajně mrzuté, protože by nemohl dělat psí oči, že. Pomalu to ale šlo, teď se předběhnu úplně, páč tohle dopisuju nafous po roce, a musím prozradit, že Gozilla žádný přítulný tvor není. Zapomněla sem totiž k tomu přání líné gaučové kočky dodat, že má být aji mazlivá. No, tak příště.
Abych byla spravedlivá, tak když má náladu, tak je aji milá, ovšem jako řádská osobnost nemívá tu náladu často. Většinou jen, když chce kapsu, nebo vykartáčovat. To se taky může, jen když chce a rozvalí se na bůček. Ještě se nám ale nikdy nikomu nepovedlo vykartáčovat obě strany. Proto sem vždycky měla a vždycky budu v celkovém měřítku mít radši psy; kvůli upřímnosti. Opět ale musím být spravedlivá a v rámci 7dmi podob lásky lze říct, že asi je výhra, když si lehne poblíž a nebo na nás "vrká". Jo a na to gauči by nic dekorativnějšího asi ani ležet nemohlo.
*S maminou sme na tradiční sjezd lidí ze zájezdu jely dřív a chvíli si výletovaly po horách. Bylo to super a konečně sem i vylezla na Sněžku. Copak vylízt, ale slízt dolů, to už je jiný kumšt. Zpátky na penzion už sem se fest opírala o hole, nadávala a smutně si musela připustit, že i když poctivě cvičím, tak Pacifickou hřebenovku po svých kolenech nikdy nepřejdu. Jo, Veverky byl s tou Sněžkou dožraný, páč tak taky ještě nebyl, ale protože mi ten výlet slibuje kolik let... Takže najebat - voják se stará, voják má.
Večer se zájezdníky byl fajn. Měla su domluvený odvoz se Sethim, kdyby se Veverky náhodou uráčil nedorazit. On teda nakonec dorazil, ale až pekelně pozdě, což bylo skoro štěstí, páč mi to umožnilo zašprechtit si s nějakým mladým germánem. Byla sem z toho nadšená, jak africké děcko z čítanky, protože, i když sem se v tomto jazyce vzdělávala od 5áté třídy, nikdy sem ho v podstatě nepoužila. A protože od 5áté třídy daleko, taky to tak vypadalo. Lovila sem slovíčka, kde se dalo, gramatika seděla smutně v koutě pod pavučinama, a ještě se mi občas povedlo plynule přejít do angličtiny, i když sem anglicky nikdy plynule nemluvila. Žofremu, který seděl opodál z toho musely vstávat zbytky vlasů kolem kolečka na hlavě, ale občas mi nějaký ten výraz odvážně přihodil. Mezitím se mrkala, jestli na mě mrká Sethi a pak šla k němu. Němce to dosralo, i když sem se omluvila, že nemám čas jen na něho, a po zbytek večera na mě zahlížel. Asi zapomněl, že nese kolektivní vinu za to, že chtěl moje předky dorubat jako levnou pracovní sílu.
Dobře mi ale tak, pak sem se zas já nemohla zbavit Vývanovy ženy. To se musí uznat, že ti dva se k sobě hodí úplně dokonale (i když on je víc slizký a ona víc divná), protože to nadšení se kterým vykládají na potkání takřka cizím lidem o úplně cizích lidech třeba hodinu bez pauzy je obdivuhodné. Když se k tomu přidá ještě fakt, že jsou naprosto pevně přesvědčení o tom, že to ty první cizí lidi hrozně zajímá, i po prvních 3řech minutách, tak to už není obdivuhodné, ale přímo dar od boha. Jen nevím, od kterého.
*Páč sme všichni slavili čtvrtkulatiny, rozmohl se trend oslav. Já žádnou nedělala, páč sme byli na dovče a zmeškali sme tak aji Šlehačovu, Dubek s Fobem se ale pochlapili a konalo se. Účast byla převeliká, podával se domácí tataráček a Veverky byl tak groggy, že nakonec usnul s hlavou na stole, z čehož sem neměla ani trochu radost.
*Začátkem listopadu měl v sobotu Veverky choutky kamsi razit. Moc se mi nechtělo, ale tak, aspoň nákuk sem byla ochotná zrobit, ale když sme vyjížděli od nás z cesty, volal mu Verky, že prarodiče Tučkové ukroutili kohout a jestli by s tím nešlo něco poštelovat. Šlo, tak mě Veverky vyhodil u mých prarodičů, páč naštěstí žijí ve stejné vesnici a šel štelovat. Já se s babí koukala na StarDance. Dorazil až tak za hoďku, snědli sme nějaké piškoty a frčeli.
Vzala sem si ještě do druhý nohy, protože Veverky byl o tom, že někam jedeme nadále přesvědčený. Já tak přesvědčená nebyla, trochu sem hlavně mudrovala, že by to chtělo ještě někoho do party, třeba Šišku, bo RAho, Veverky ale konstatoval, že první bude určo v práci a druhého v tomhle rajonu nikdo nikdy neviděl. Pak mě začala pěkně bolet makovina, ale hodila sem se trochu do gala. Šmótila sem se s tím dobu, pak se ale rozhodla, že výsledek z těch krapet odrostlých a nadto nemytých vlasů budu vydávat za účes. Když sem konečně sešla dolů, zjistili sme, že nemáme vyklizené auto, tož sme ještě vytahaly Veverkyho verky a konečně jeli.
*Začátkem listopadu měl v sobotu Veverky choutky kamsi razit. Moc se mi nechtělo, ale tak, aspoň nákuk sem byla ochotná zrobit, ale když sme vyjížděli od nás z cesty, volal mu Verky, že prarodiče Tučkové ukroutili kohout a jestli by s tím nešlo něco poštelovat. Šlo, tak mě Veverky vyhodil u mých prarodičů, páč naštěstí žijí ve stejné vesnici a šel štelovat. Já se s babí koukala na StarDance. Dorazil až tak za hoďku, snědli sme nějaké piškoty a frčeli.
Vzala sem si ještě do druhý nohy, protože Veverky byl o tom, že někam jedeme nadále přesvědčený. Já tak přesvědčená nebyla, trochu sem hlavně mudrovala, že by to chtělo ještě někoho do party, třeba Šišku, bo RAho, Veverky ale konstatoval, že první bude určo v práci a druhého v tomhle rajonu nikdo nikdy neviděl. Pak mě začala pěkně bolet makovina, ale hodila sem se trochu do gala. Šmótila sem se s tím dobu, pak se ale rozhodla, že výsledek z těch krapet odrostlých a nadto nemytých vlasů budu vydávat za účes. Když sem konečně sešla dolů, zjistili sme, že nemáme vyklizené auto, tož sme ještě vytahaly Veverkyho verky a konečně jeli.
No, ve dveřích sme potkali RAho. Asi se znal se slečnou u vstupu,
tož sme se tam s nima oběma tak nějak zasekli, což byl vzhledem
k velikosti dveří blbej nápad, páč nikdo jiný nemohl projít. Pak sem šla
pozdravit tatíka, co to zvučil a zrovna byl krapet nevrlý, páč mu nějaký prablb
rozlil pívo za zádama, což je nebezpečně blízko k mixu. Radši sme
s Veverkym zamířili k baru, protože RA povídal, že tam sou velké fronty.
Nebylo ale potřeba je stát, páč cestou stál Javořina a dal Veverkymu půllitr,
který sice pro někoho měl, ale co z toho. Veverky poděkoval a povídá: „Kde
máš paní Kolombovou?“
„Ále,“ Javořina se nenechal rozhodit, „nějak mě nebaví, tu mám jen na víkendy.“
„Vždyť je sobota,“ Veverky na to.
To Javořinku našu krapet znejistělo, asi jako kdyby si najednou vzpomněl, že má ve sklepě mrtvolu, která by mohla začít smrdět, pak ale odpálkoval, že ho to beztak nějak nebaví. No bodejť, byla to na první pohled celkem rozumná ženská.
Potom tam přišel nějaký klučina v kšandičkách a sháněl se po tom pívu. Veverky i Javořina dělali jakoby nic, tož kouknul na mě a pozdravil mě jménem. Pozdravila sem taky, ale asi trochu přiteleně, protože kouknul znova a povídá: „Tys mě nepoznala, co?“ Vytelila sem se ještě víc, jak mi v makovině šrotovalo, a zavrtěla hlavou. Napadlo mi, že by to mohl být Maňána, už proto, že sem u vchodu zahlídla Fiestu, ale to, že by mu Javořina kupoval pivo mě dokonale zmátlo. No, byl to on. Odkud se znají teda nechtěl říct ani jeden, takže asi z bordelu, ale já sem ta největší ostuda. Jen tak maně mi napadlo, když nejsem štonc poznat jeho, jak nehorázně plavu v těch klukách, co sem viděla třebas jen jednou v životě. No, nezbývá doufat, že oni plavou taky. No, poznej si ale někoho, když je o 10set čísel vyšší, 15tnáct kilo těžší, má brejle, kšandy a proužkovanou košili v různých odstínech růžové, která na vesnický zábavě tloukla do oka jak vegetariána buřt. Tož omluvila sem se mu s dovětkem, že já mít brejle, taky by mě nepoznal a pokračovalo se. S Veverkym sme se výjimečně vyfotili; sice vypadáme trochu jako sochy, ale myslím, že krásný sochy.
To Javořinku našu krapet znejistělo, asi jako kdyby si najednou vzpomněl, že má ve sklepě mrtvolu, která by mohla začít smrdět, pak ale odpálkoval, že ho to beztak nějak nebaví. No bodejť, byla to na první pohled celkem rozumná ženská.
Potom tam přišel nějaký klučina v kšandičkách a sháněl se po tom pívu. Veverky i Javořina dělali jakoby nic, tož kouknul na mě a pozdravil mě jménem. Pozdravila sem taky, ale asi trochu přiteleně, protože kouknul znova a povídá: „Tys mě nepoznala, co?“ Vytelila sem se ještě víc, jak mi v makovině šrotovalo, a zavrtěla hlavou. Napadlo mi, že by to mohl být Maňána, už proto, že sem u vchodu zahlídla Fiestu, ale to, že by mu Javořina kupoval pivo mě dokonale zmátlo. No, byl to on. Odkud se znají teda nechtěl říct ani jeden, takže asi z bordelu, ale já sem ta největší ostuda. Jen tak maně mi napadlo, když nejsem štonc poznat jeho, jak nehorázně plavu v těch klukách, co sem viděla třebas jen jednou v životě. No, nezbývá doufat, že oni plavou taky. No, poznej si ale někoho, když je o 10set čísel vyšší, 15tnáct kilo těžší, má brejle, kšandy a proužkovanou košili v různých odstínech růžové, která na vesnický zábavě tloukla do oka jak vegetariána buřt. Tož omluvila sem se mu s dovětkem, že já mít brejle, taky by mě nepoznal a pokračovalo se. S Veverkym sme se výjimečně vyfotili; sice vypadáme trochu jako sochy, ale myslím, že krásný sochy.
To se Siestou sme se pozdravili vzájemně hned. Měl vedle sebe
slečnu s krásně ostříhaným mikádem, moc sem si ho ale prohlížet nemohla,
páč po chvíli, co sme spolu mluvili, odešla. „To je kvůli mně?“ povídám. „Asi,
já se takhle s někým bavím poprvé,“ pokrčil rameny. Na to sem se zase
vykulila, ta jejich rodina mi dneska dává zabrat. Prý ale tady na zábavě
poprvé, ne poprvé v životě, což by bylo fakt divné, když předtím říkal, že
spolu chodí rok. Sice dodal, že to nějak skřípe, ale já na to: „Počkej za 6st
let, jako to máme my.“ Pak už za ní radši ale přecejenom šel.
Já se rozhlídla, napila se píva a začalo se mi tam páčit ještě
víc, protože to byla taková ta krásná původní zábava, kde si nikdo na nic
nehrál, a všichni se bavili, nebyla su nejstarší, ale ani nejmladší a ba co
dokonce myslím, že koncentrace lidí mého věku byla neuvěřitelná a přepočet
kluci X holky byl 2 ku 1. Hned mě zamrzelo, že sme s sebou nevzali
Nevětrací, tam by se jí musel někdo líbit, protože mně se z těch 3ří stovek
líbili kluci 2va a to už je co říct. Jenom sem nepanákovala a zůstala celý
večer jenom u piva, protože jak to byla ta pravá venkovská zábava, šmudlali tam
na ty 3ři stovky 10set panáků furt dokola a ani neměli žádné pití, které by ty
bacily mohlo trochu vykompenzovat, páč vodku od Božkova teda nepiju.
Veverkyš se bavil s Walderem, což je nastávající zeď
rodinných známých, u kterých teď Veverky něco rejpe bagrem. Ten kluk je dost
podivně nesympatický. Veverky mi to dokonce pak potvrdil. Ten mě teda nebral,
tak sem se tak střídavě bavila a dokonce tancovala s RA, který se na
parketu vážně zázračně zlepšil. Potom su koumala jak dom, sice Bidlo, což je
RAho bratránek z toho památného Silvestra roku 2008, tvrdil, že můžeme
s nimi, ale jistota nebyla. (Tehdy byl ovšem ještě takový bidýlko, trochu
větší, než stůl, za to teď má bez keců 2va metry. Pověděla sem mu hnedkonc, že
jen na něj kouknu, připadám si stará. Nemohl to pochopit, ale počkej, píďo, za
pár let, to si na mě vzpomeneš.) Poslala sem radši Veverkyho za Milkyho
manželkou, která seděla tak připosraženě u vchodu a dokonce mě pozdravila, což
mě zaujalo a vnuklo nápad, že se přece taky musí nějak dostat do postele a není důvod,
proč my bychom nemohli s ní. To sem ovšem nevěděla, že z prostého
dotazu: „Jak razíš domů?“ udělá Veverky hodinovou polobalící anabázi, na kterou
se já budu koukat se dvěma pívama v ruce. Otočila sem se aspoň na kluky
stojící příhodně u okna za mnou, aby mě dovolili nalepit se ke zdi, páč sem se
chtěla aspoň opřít. Vzali mě mezi sebe a opět nevím, kde má kdy kdo problém se
s někým seznámit, když stačí říct: „Pustíte mě k oknu?“ Chvíli sme
tak povídali, ani moc nevím co, asi se začalo tím, proč držím dvě sklenice a
nepoložím si je na parapet, což sem ale odmítla, páč předtím, když sme se
bavili s Drobšíkem sem to udělala a furt mi někdo máchal záclonou
v pěně. Potom su se snažila vyzjistit, kolikrát týdně chodí ten hezčí do
posilky, ale myslím, že mi to neřekl. Pak sem vycvakla aspoň tu jednu sklínku a
druhou šla vrazit Veverkymu, který byl pořád s Danone u panáků. Cestou
(měla přes 2va metry, tedy ta cesta) su se zase zastavila u Maňány a Siesta mi
ošáhnul zadek. Taky sám Maňána měl nějaké narážky, ale když sem mu připomněla,
že přece nikdy (vlastně jenom jednou) nechtěl mě, ale Nej, tak se zasmál a uklidnil.
Potom sem zaslechla od vedle ploužáky a jak už mi ta pivka konečně
vlezla do hlavy, chtěla su se vydat na průzkum po tom svalnatém hipsterovi,
který sice plnovousem zakrýval nějaké jebáky, ale jinak byl pěkný. Cestou mě ale
pro změnu odchytl RA a toho přece nemůžu odmítnout. Tancování bylo hezké, jenom
mi zase povídal, jak by mě chtěl a jak mě má rád. Pak už tam naštěstí byl Bidlo
a že prý jedem dom. Posháněla sem Veverkyho, který tam najednou nechtěl nechat
Danone, ale měla smůlu, protože mezitím se do auta narval kdosi další. RA jako
vždycky dopředu, Bidlo a přivandrovalec dozadu a prostoru jak v kurníku.
Nenapadlo mi nic lepšího, než se natáhnout na ně a Veverky se mi nasoukal pod
nohy. Popravdě se mi zas tak špatně neleželo (i když druhý den Veverkyš
vyrýval, že si myslel, že si mu normálně sednu na klín), hlavně, když Bidýlko
dal loket mezi mou hlavu a sklo, takže su byla ještě štonc navigovat řidiče, ze
kterého se vyklubal jeho brácha a tím pádem další RAův bratránek, o kterém sem
neměla za ty roky ani tušení, že existuje.
Vyhodili sme se u hasičny a placatili se nahoru. Veverky ještě
zastavil u maminky v kuchyni, kde sem se musela spokojit se sušenkou, za
to Veverky začal okusovat uzené žebro, a protože ví, že takovýhle jídlo
nesnáším, ani když ho má u huby někdo jiný, dělal to obzvlášť okatě. Ale byl u
toho roztomilý fest.
PS: Potom mi to nějak nedalo a písla sem "jakoby omylem" Siestovi. Docela se chytil, a že se sejdeme. Pak navrhl sejít se v sauně, což se mi moc nepozdávalo, tak nakonec nebylo z ničeho nic. I když pár dní se to smskování táhlo. On byl ostatně vždycky komunikačně na úrovni trepky. A já pantofle.
Jo, co se týká jeho jmenovce Hádavky, tak čeká na nové auto A čeká, a čeká. Na jednu stranu když nemá chlap závazky ani podvazky, proč by si neušetřil na auto.I když popravdě za tu cenu už bych dala přednost traktoru, to je fakt. Vím to proto, že sme si taky tak nějak kontinuálně písali, jo, začalo to tím, že se ozval, že prý na nějaké pařbě viděl moji dvojnici a "úplně se mi z toho rozbušilo srdíčko." To mě teda taky, protože to už mi v životě řeklo tolik lidí, že začínám mít obavu, že mě snad někde klonujou, nebo co. A kura, proč zrovna mě?!
PS: Potom mi to nějak nedalo a písla sem "jakoby omylem" Siestovi. Docela se chytil, a že se sejdeme. Pak navrhl sejít se v sauně, což se mi moc nepozdávalo, tak nakonec nebylo z ničeho nic. I když pár dní se to smskování táhlo. On byl ostatně vždycky komunikačně na úrovni trepky. A já pantofle.
Jo, co se týká jeho jmenovce Hádavky, tak čeká na nové auto A čeká, a čeká. Na jednu stranu když nemá chlap závazky ani podvazky, proč by si neušetřil na auto.I když popravdě za tu cenu už bych dala přednost traktoru, to je fakt. Vím to proto, že sme si taky tak nějak kontinuálně písali, jo, začalo to tím, že se ozval, že prý na nějaké pařbě viděl moji dvojnici a "úplně se mi z toho rozbušilo srdíčko." To mě teda taky, protože to už mi v životě řeklo tolik lidí, že začínám mít obavu, že mě snad někde klonujou, nebo co. A kura, proč zrovna mě?!
*V pondělí a v úterý lítám jak debil a stresuju se jak bez
halíře před Vánocema, páč sem zase pracáku nedodala nějaký papír, i když
myslím, že z těch všech předchozích papírů už tam musí mít postavenou
takovou flotilu lodiček, že by po ní Hornblower zaslintal tak, že by přeteklo
moře.
*Ve středu mě začal bolet podbřišek. Nejdřív sem to přičítala
krámům, ale pak to byla jiná bolest. Jen doufám, že sem si to nepřivolala tím,
jak se mi nechtělo rýt tu zahrádku. Celou středu a čtvrtek sem seděla doma
s polštářem na břiše a vařila si přesličku. Ve finále bych to radši
přeryla všechno dvakrát. Protože sme ale kalbu s Nevětrací odložily už
minule kvůli rýmě, rozhodla su se obětovat.
Navíc se ve městě v sobotu konal jakýsi galavečer bojových
sportů, tož sem si vyzkoušela termotriko, který sem si objednala a Veverky ho
má zaplatit trestem za to, že mi nedal žádný pořádný dárek k narozeninám,
a konstatovala, že to snad půjde.
Taky su byla z té bolesti taká nějaká vyměklá. Nějak su večer
do Veverkyho rejpala, protože mi přijde, že v současnosti mám radši ráda
jeho, než on mě, což je naprosto zvrácená situace, která se mi vůbec
nezamlouvá. No, a víš, co z něho vypadlo? Že jak si přes léto myslel, že
půjdu do té Prahy, říkal si prý, že mě nesmí mít tak rád. Vykulila sem oči, to
člověk jen tak nevidí: člověka, který umí lásce poručit, ale jemu se to zjevně
povedlo. Su z toho docela zaražená, protože kdybych byla dejme tomu 3ři
dny v týdnu pryč (což sem ostatně byla doteď, tak nevím, o co jde),
potřebovala bych vědomí, že se milujeme přece o to víc, ne? Nu, nic.
V pátek sem mu tak nějak opomněla říct, že jedeme
s Nevětrací až v sobotu, což vyústilo v to, že si klidně šel
s Verkym na pivo. To by mně ani nevadilo, však ho posílám furt, ale nemusí
to být lautr ve chvíli, kdy si myslí, že já su z domu. To je divné, ne?
Napsal mi až o půl 3řetí ráno, že končí.
*V sobotu su natáhla to termotriko, do kabelky složila jedno míň
huňatý a dlouhý, a skočila do busu. Nevětrací pak za mnou, hodily sme k ní
do bytu moje věci na přespání a šup do vlaku. Bylo dohodnuté, že pojedeme
v noci vlakem z5, buď ve 4tyři, bo v 6st, dospíme se u ní a pak nás
nejspíš moje mamka vezme dom.
Veverky z toho byl trochu zmatený, ale měl smůlu. My dojely na vlakáč, pak do nákupáku, kde sem se hodila trochu do kupy a pak k aréně. Cestu zpátky, že nějak vyřešíme, až to bude akutní. Na místě sem si pak ještě převlíkla ta trika, protože pak v baru bych byla za cvoka. Jinak show byla fajna, to se musí uznat. Svalnatí týpci mě prostě nikdy nepřestanou bavit.
Zpátky sme to vzaly pěšky, páč se mi nějak nechtělo plait za tágo. Já teda byla se svýma keckama v pohodě, ale Nevětrací měla podpadky a tak se jí blbě šámalo. Tož sem jí nabídla, že si to vyměníme. Dost ráda na to přistoupila, ale pak na piškotéce je zas chtěla zpátky, mrška. I když mně se zrovna hodily na krámu a k outfitu. Přece jen mám pěkné, ale ne zrovna dlouhé nohy a každý centimetr navíc dobrý. Jen ta lenost nosit štekle. Kecky sou halt kecky a nikdo mi nerozmluví, že se musí využít čas, kdy su ještě tak mladá, že nevypadá blbě, když nosím boty na suchý zip. Tož su je vyfasovala zpátky, i když nutno podotknout, že tentokrát sem měla kaničkové.
Popravdě už sem zažila mnohem lepší párty. Nevím, že ty podniky všechny tak upadají. Moc lidu tedy nebylo. Aspoň teda bylo na co mrknout, protože to byla after po té show, ale popravdě musím přiznat, že x-fighters sou mnohem akčnější než obyč fighters, protože s tou magajízdou, co sem tenkrát zažily s Wéčkou se tuto nedalo srovnat. Asi to bude tím RedBullem. Jak ale říkám, na to, co tam milostivě dorazilo se celkem dalo koukat, i když k tomu, co se mi líbil nejvíc, se už nějaká liána vinula s přehledem královny džungle. Nu což, potancovat se ale dalo, tož sme chvíli tancovaly, chvíli seděly a pak se přesunuly na spodní parket. Což se nemělo stát, protože následky měly konsekvence asi tak na stejné úrovni, jako vynález parního stroje. Začali totiž hrát Michala Davida. No, za všechno můžou komunisti. Nemůžu ho ani slyšet. Poprosila sem tak Nevětrací, jestli se můžeme přešoupnout zpátky vedle. Odmítla to, že jí bolí nohy a kdesi cosi. Povídám, že přece vedle sou stoly, u kterých sme doposud seděly. Prý se jí nechce. Nebyla sem namletá moc, páč nám relativně brzo došly coiny, ale na to, abych si nenechala nic líbit to stačilo. Lehce mě dožrala, ale páč Míša mi fakt trhal uši, pohodila sem palicí, sebrala je ze země, nasadila si na ně znova náušnice a přesunula se sama. Nalepila sem se k jednomu ze sloupů kolem parketu a čučela jak čivava. Za chvíli se přese mě natáhl docela solidně namakaný týpek pro pití. Uhnula sem před bicepsem, nalepila se zpátky a občas se zavlnila do rytmu. Za pár minut se natáhl znovu. Pak po třetí. Na to sem už něco zakušnila. Pak už mě v rámci toho natahování vzal kolem pasu. Zajímavé, že nic jiného. Dlouhou dobu sme jen stáli, on ruku kolem mého pasu a nic. Nevadilo mi to ale, protože stát tak blízko u takové kupy svalů je samo o sobě dost záživné. Občas se myslím ještě napil, a do toho sme začali aji tancovat. Mluvit před reprobednou beztak nemělo moc cenu. Přesto mě docela bavil, tancovali sme, cuchal mi vlasy, což se líbilo jemu aji mě a občas mně do nich líbnul. Vzpomněla sem si na Veverkyho, ale pusa do vlasů a občas na krk není nevěra snad ani v Islámským státě. Dobře, tam asi jo, páč nevědí, co chtějí, ale tady sme furt ještě ve středu Evropy, no ne?
Mezitím su švidrala, jestli se po mně Nevětrací náhodou neshání. Sem totiž zvyklá od Wéčky, že jedna druhou dlouho o samotě nenecháváme. Vlastně, když sem se nad tím zamyslela, tak ani k takéto situaci by s Wéčkou nikdy nemohlo dojít, páč se z bezpečnostních držíme pořád u sebe. Jak již bylo kolikrát řečeno, nemám iluze ani o tom, že bych přeprala takového toho růžového poníka, co dávají děckám rodiče bez vkusu. Natož kluky, kteří sou můj typ. Protože sou můj typ právě proto, že na první pohled vypadají tak, že by dost účinně těm rodičům dovedli v koupi těch poníků zabránit.
No, kde nikdo, tu nikdo, tož sem se bavila dál. Líbat na pusu sem se nenechala, protože to by už Veverky skousával špatně, ale ten týpek měl takový dost zajímavý způsob slintání do ouška (ještě, že sem se je potom, co mi je ten Michal Davidů utrhl, namáhala sebrat), co se ještě nikdy nezažila, ale přiznám, že sem z toho začala mít pěkně mokro v kalhotech (a kalhotky nenosím, tak sem se trochu začala bát, aby mi to nezačalo prosakovat), tož sme vypadli ven. Tady už sme si aji povídali. Představil se jako Podrick, půjčil mi bundu a tahal mě samozřejmě na hotel. Byl totiž napůl z Londýna a v Čechách si dodělával nějakou trenérskou licenci, prý to vyjde levněji. No, ten mi spadl do klína. Teda do ucha.
Tahala sem z něj info a on mě mezitím tahal na hotel. Odmítla su s ohledem na Nevětrací, a že musíme dom. Docela racionálně navrhl, že u něj můžeme přespat obě a pozorně dodal, že on by samozřejmě spal jinde. Protože venku vcelku nerobil pokusy mě znásilnit, ani nic menšího, když sem nechtěla, byla su nakloněná mu věřit a popravdě mi to přišlo jako docela dobrý nápad. Koneckonců nějaké takové to přespání už sem zažila a jedno dokonce s Nevětrací (pamětníci vzpomenou). Začalo mě to lákat a taky sem měla trochu obavu o Nevětrací, protože podle toho, že mi půjčil bundu, abych nezmrzla, sme už asi chvíli venku byli. Skoro doslova sem ho tak odtáhla zpátky dovnitř a šla hledat. Ani to nedalo moc práce, protože se ani se nehla, uhnízděná jak Gott na Slavíkoj.
Potom, že jedeme domů. Já se ještě docela dobře bavila, tak sem ji prosila, jestli ještě chvíli zůstaneme a potancujeme. Prý ne. O spaní taky nechtěla ani slyšet, ale tak to se nedivím, ale že se musí okamžitě dom, to bylo nabíledni, i přes to, že sem ji prosila (s tím že samozřejmě na týpka kašlu a zatancujeme si ještě spolu a tak). Vůbec teda nevím, co to je nabíledni, ale zní to výstižně. Šla do šatny pro bundy, Podrick to pochopil a začal s pokusem mě políbit. Jak sem byla navzteklená, že i když sme nic pevně nedohodly, tak se najednou musí dom a já do toho zjevně nemám co kecat, dovolila sem mu to, ale je holý fakt, že to byla pusa asi 15tnáctisekundová a dál nic. Nevětrací to ovšem viděla, donesla mi kabát a vystřelila ven. Já s týpkem sme za ní vláli směr zastávka. Zkoušeli sme na ni tak střídavě mluvit, ale kdybych zkoušela vylákat nějakou reakci z toho asfaltu, co sme měli pod nohama, bylo by to asi úspěšnější. V tu chvíli sem začala být dožraná silněji, páč táhnout se za kýmkoli jak husa na provázku nesnáším už od základní školy a všichni kamarádi, s Nevětrací těsně za čelem to moc dobře ví. Navíc sem netušila, proč dělá, že je hluchá. Tak blízko u beden na rozdíl ode mě, neseděla.
Když sme dorazili na tu zastávku, tak sem se ptala, co to kura mělo znamenat a ona jen s nebeským klidem odvětila: "Stejně sem věděla, že za mnou půjdeš," což mě teda rozpálilo. Tak já za ní půjdu, to je jasné, ale holčička by mě tam klidně nechala, že. Ještě mě osolila, že mi kdyžtak zavolá Veverkyho, aby pro mě přijel. To už sem nesnesla, řka, že tohle si teda budu pamatovat. Zašla sem za roh stánku, ještě si trochu zaflirtovat, přitom sem ale poslouchala, kdy se přiblíží bus, protože celkově mi nezbývalo nic jiného, než za ní opravdu jít skoro kamkoli, páč měla společnou jízdenku. Bavila sem se ale celkem dobře. Až do chvíle, kdy kolem přefištěl bus. Nevětrací v něm. A ani se neohlídla. Zůstala sem jak starej vejr. Podrick zůstal jak mladej vejr: "To máš teda pěknou kámošku." Jen sem přikývla, né moc schopná slova. Proč na mě zpoza toho rohu nekřikla, že se to už blíží? Však je před tou zastávkou vidět na kilometr...
A začala sem jí volat. To to rovnou mohla zkoušet ta sova, páč reakce asi taková, jak kdybych na ni houkala z Petřína. Samozřejmě to nebrala. Napsala sem vzteklou smsku, jestli si jako mám na vlak vyšlapat, páč jízdenku měla ve šratofli, zatímco já v té své už nic. Nehledě k tomu, že žádná další tramvaj, se kterou bych jí stihla dojet na nádr, prostě neexistovala. Psala sem další smsky a volala. Nic.
Půl 4 v noci, docela odlehlá zastávka MHD, love žádné a za zády někdo, koho vůbec neznám. Situace k pohledání. Naštěstí se neukázal jako úchylák, pořád se omlouval, i když vůbec neměl za co, a když viděl, jak sem groggy, ještě jednou nabídl přespání. Odvětila sem na to, že mám přítele a nejsem úplně štonc ho podvádět. Trochu ho to vyvedlo z míry, a když sem nad tím později přemýšlela, došlo mi, že sem opravdu nebyla fér, jenže ne k Veverkymu, ale k tomuhle úplně cizímu klučinovi, který si místo šmatli-patli se mnou mohl nalovit nějakou dácnější.
Stejně se na mě ale nevykašlal, a začali sme s jedinou rozumnou věcí - se sháněním taxíka. Murphyho zákon zafungoval neuvěřitelně. Normálně je před klubem přetágováno, ale dneska... Vydali sme se tedy pěšky tak trochu směrem. Opět mi navlíkl svou bundu, což sem vzhledem k tomu bolavému podbřišku potřebovala, což sem taky přiznala. Cestou už sme pár taxíků potkali a mávali jak blbci, než ale nějaký zastavil, trvalo těžko skutečnou dobu. Mezitím su ještě zkoušela té podrazácké svini psát a volat. Nic. Popravdě su byla dost střízlivá na to, abych byla vydeptlá, takže sem se s ním, nevěda, co jiného vymýšlet a kde jako strávit zbytek noci do odjezdu dalšího vlaku, fakt nechala odvízt na hotel. Tohle už ovšem neví nikdo, až na tebe a Wéčku.
Jak sme vešli do pokoje, svlíkl si gatě, zapadl mezi polštáře, a pak ještě šel do koupelky. Já nevěděla co. Svlíkat su se nechtěla. Vykoukala sem, že nejlepší asi bude křeslo (přece s ním nepolezu do postele, když sex není na pořadu noci!) a zamířila k němu. Posadila se. A celá se zhroutila. Teda křeslo se zhroutilo. To ovšem bylo vtipný. Okamžitě se ke mně rozběhl, že to nesmím a co to dělám, a, no, nevím teda doteď, co s tím křeslem dělal předtím on.
Sedět ve sprše se mi nechtělo, a jinde nebylo místo, takže nakonec nezbylo nic, než s dalším upozorněním na to, že ochmatlávání je tabu, vlézt do postele. Furt obalená oblečením jako cibule. Však mi ale žádné teplo nebylo, asi ze stresu. Chvíli klid, pak se po mně začal nenápadně štrachat a zkoušet mě olíbávat. Na pusu sem se nenechala, ale nebudu si lhát do kapsy a tvrdit sobě i tobě, že to nebylo fajn a nebyla sem okamžitě vzrušená jako s Veverkym už dlouho ne. Zvlášť teda ten způsob, kterým mi zajížděl jazykem do ucha, nebo jak by se to řeklo, byl ťip, ťop. Pokaždé sem mu ale zabránila v čemkoli dalším a musím říct, že pokaždé poslechl, stáhl se a možná na chvíli usnul, koneckonců on byl od začátku ten ožralejší. Já ovšem spát nemohla. Pořád sem taky měla trošku strach, že kdyby se rozhodl nebýt svatý, ojede mě a nedá mu to ani velkou námahu. Mohla utýct tak hodina, když sem se rozhodla radši prostě zmizet, a zbytek času se nějak pokusit přežít na nádraží.
Je vidět, že su přežila, ale příjemný to nebylo. Napsala sem pak Veverkymu, jestli mě odveze. Celkem situaci nekomentoval. Cestou sme se ještě stavěli u Nevětrací v bytě. Měla sem tam batoh se všemi věcmi. Po docela dlouhém zvonění na zvonek i na mobil vylezla a podala mi ho, ovšem s takovým pohledem, že mě ani nikdy předtím v životě nenapadlo, že takový vůbec jde vyrobit. Doma sem se osprchovala a vyčerpáním usnula. Pořád sem ale musela přemýšlet o tom, jak se na mě podívala a jestli by průběh večera opravdu nebyla schopná Veverkymu napráskat, jak v podstatě vyhrožovala předtím.
Bylo to psychoodpoledne. Nakonec sem volila asi menší zlo a oznámila Veverkymu: "Já sem asi zlobila..." Řekla sem mu všechno, až na ten hotel, to sem ale jak říkám, neřekla nikomu, kromě Wéčky. Znělo by to blbě, i když pravda je, že sem pak normálně utekla. Však pointa stejně zůstala stejná. Patnáct let se kamarádím se sviní. A mám z toho deprese.
V týdnu sne se byly projít s Nej. Nevětrací jí, když se potkaly, řekla svoji verzi a ta víceméně zněla, že sem nechtěla jít domů. To, že mi ujela s jízdenkou a nereagovala na volání nějak zapomněla dodat. Každopádně je mi z toho blbě.
*Protože nám hrozil kůrovec a další obsílka, jak mě Šlehač laskavě upozornil, a tatík o tom nechtěl ani slyšet, vlítli nám Veverky se Šlehačem do lesa a z nejhoršího ho vysekali. Byla sem vděčná a donesla jim aspoň tousty. Ten samozřejmě jíst nechtěl, to su ho sprdla, že mě nezajímá, na co je zvyklý, ale na mém pozemku se bude žrát pravidelně. Jo a pár litrů z toho taky bylo, zajímalo by mě, kam se poděly. Když sem ale u toho lesa, tak pro dokreslení atmosféry toho čtvrletí (kecám, posledních X let), musím dodat, že sme pak byli aji uklízet a porazit to míň obtížné. Veverky a tatík, a já za nima dorazila. Ovšem potom, co sem doma utěšovala maminku, která taky chtěla úplně normálně jít, ale tatík ji tak setřel poznámkou, ať se nenamáhá, že stejně jde jen proto, aby se předvedla před Veverkym, že dobu trvalo, než sem vyždímala ten hadr na podlahu, ve který se proměnila. Popravdě sem se dusila vztekem a měla toho akorát dost (i když oni si nemají co vyčítat, po tom, co sem viděla, jak ho nechala brečet sesutého na podlaze...). Byla sem ale pevně odhodlaná držet hubu a dělat moudřejšího (někdo už být musí), ale asi 5ět minut potom, co sem za nima došla mě taky něčím vytočil, takže sem naprosto bezbariérově řvala na lesy, ať už se konečně rozvedou, a ať klidně říkají, že sem je k tomu navedla já, protože na tohle už se nedá ani koukat, ani to poslouchat, ani tolerovat, ani no, prostě nic. Kurva, vždyť už celá tahle situace trvá 7dm let. Pokud počítám čas, kdy se tatík milostivě rozhodl, že zůstane s maminkou (potažmo s náma) bylo by to 6st a do Putinovi řiti, trpělivost růže přináší, ale ať hledám jak KGB furt vidím jen samý trny. Když se to za tu dobu nezlepšilo, nejsem štonc věřit, že se to vůbec zlepší, když sou oba tak zjevně nešťastný. I když na přímé zeptání to tatík popírá, řvaní 3ři minuty potom, co vleze do domovních dveří to popření dost očividně popírá.
*Z poslední leče popravdě nic nepamatuju, Asi to nebylo nic moc. Za to, týden na to, sme jeli na leč do vsi za kopcem. Nancy s břichem řídila Dubkovi a ze samozřejmosti, s jakou Dubek pozval Veverkyho na panáka, vyplynulo, kdo řídí u nás. Popravdě su se pak lehce nudila, protože na ty panáky skákali furt a Husinův pes nebyl extra společník. Když už bylo po tombole a Dubek jako vždy spal na stole a vstal, až když sme ho probudili kvůli tomu, že vyhrál kachnu, vyfrčeli sme. Zároveň se konala leč v RAově rodné. Byla tam Éro s Dorntem. Pro Dubka ta změna spočívala akorát v tom, že potom, co zmáknul ještě jednoho, nebo dva, aby dohnal to, co vydýchal, položil palici na jiný stůl a bylo. My s Veverkym ještě trochu potancovali a když toho bylo dost, uznala su, že si můžu dát svíčkovou. Teda, byla mnohem lepší, než zpoza kopce. Spokojeně sem papkala. Co však dále. Nakonec sme se dohodli, že odvezu Dubka a vrátíme se (sem nekonečný dobrák, co) pro Éro s Dorntem, kterému se samozřejmě ještě nechtělo. Nacvičeným chvatem sem začla s Dubkem vrglat a snažila se ho probrat. Inu, probral se. Postavil. Ušel pár kroků. Stočil se k jinému stolu. Položil na něj palici. A znova usnul. I ty charmant parchant. Zamanévrovali sme s ním znova a po chvíli ho vystrkali ze vchodových dveří. Tak se zase zastavil. A položil takovou krásnou obloukovou šavli, že sem to snad ještě neviděla. A to už sem viděla sebe. Nicméně, když sme ho ještě trochu proluftovali a dovedli do auta, tak dobrodrůžo skončilo, protože krásně usnul na kachně.
Však su kvůli tomu málem nabourala, protože Veverky už byl taky pěkně nabouraný, ale tak nějak se otočil a huhle: "ty vole, on spí na tý kachně" otočim se taky a popravdě to byl pohled pro bohy. Pro ty lovecké určitě, protože z kačera měl polštářek a vypadal tak roztomile, že většina štěňátek sou proti tomu hnusný držky.
*Na konci listopadu sme taky urobily secvak se všema holkama. Teda se všema vagínovýma součástma party. S Nevětrací sme se na sebe moc nedívaly, a nekomunikovaly než tak, aby to nebylo nápadné, ale bodlo to u srdce, protože se často smějeme stejným věcem a nejmíň jednou se na takovou narazilo a byl z toho takový ten trapný okamžik, když sme se na sebe chtěly podívat, jak sme zvyklé a obě honem uhnuly očima ve chvíli, kdy sme si to uvědomily. Jako nebudu dělat primadonu, ale tohle kamarádi prostě nedělají. Jí fakt bylo šumafuk, co se se mnou stane a nestane.
Jinak dámská freeride se povedla - Nancy měla takový teřich a vypadala tak rozkošně, že z ní byli pinglové úplně na měkko a robili, co jí na očích viděli. Nazca dostála moravským genům a bylo jí zas slyšet a co se týká Sarah, tak tu překecá málokdo. Sou to spolehlivé ženy. Nebo spíš spolehlivě ženy.
Zpátky sme to vzaly pěšky, páč se mi nějak nechtělo plait za tágo. Já teda byla se svýma keckama v pohodě, ale Nevětrací měla podpadky a tak se jí blbě šámalo. Tož sem jí nabídla, že si to vyměníme. Dost ráda na to přistoupila, ale pak na piškotéce je zas chtěla zpátky, mrška. I když mně se zrovna hodily na krámu a k outfitu. Přece jen mám pěkné, ale ne zrovna dlouhé nohy a každý centimetr navíc dobrý. Jen ta lenost nosit štekle. Kecky sou halt kecky a nikdo mi nerozmluví, že se musí využít čas, kdy su ještě tak mladá, že nevypadá blbě, když nosím boty na suchý zip. Tož su je vyfasovala zpátky, i když nutno podotknout, že tentokrát sem měla kaničkové.
Popravdě už sem zažila mnohem lepší párty. Nevím, že ty podniky všechny tak upadají. Moc lidu tedy nebylo. Aspoň teda bylo na co mrknout, protože to byla after po té show, ale popravdě musím přiznat, že x-fighters sou mnohem akčnější než obyč fighters, protože s tou magajízdou, co sem tenkrát zažily s Wéčkou se tuto nedalo srovnat. Asi to bude tím RedBullem. Jak ale říkám, na to, co tam milostivě dorazilo se celkem dalo koukat, i když k tomu, co se mi líbil nejvíc, se už nějaká liána vinula s přehledem královny džungle. Nu což, potancovat se ale dalo, tož sme chvíli tancovaly, chvíli seděly a pak se přesunuly na spodní parket. Což se nemělo stát, protože následky měly konsekvence asi tak na stejné úrovni, jako vynález parního stroje. Začali totiž hrát Michala Davida. No, za všechno můžou komunisti. Nemůžu ho ani slyšet. Poprosila sem tak Nevětrací, jestli se můžeme přešoupnout zpátky vedle. Odmítla to, že jí bolí nohy a kdesi cosi. Povídám, že přece vedle sou stoly, u kterých sme doposud seděly. Prý se jí nechce. Nebyla sem namletá moc, páč nám relativně brzo došly coiny, ale na to, abych si nenechala nic líbit to stačilo. Lehce mě dožrala, ale páč Míša mi fakt trhal uši, pohodila sem palicí, sebrala je ze země, nasadila si na ně znova náušnice a přesunula se sama. Nalepila sem se k jednomu ze sloupů kolem parketu a čučela jak čivava. Za chvíli se přese mě natáhl docela solidně namakaný týpek pro pití. Uhnula sem před bicepsem, nalepila se zpátky a občas se zavlnila do rytmu. Za pár minut se natáhl znovu. Pak po třetí. Na to sem už něco zakušnila. Pak už mě v rámci toho natahování vzal kolem pasu. Zajímavé, že nic jiného. Dlouhou dobu sme jen stáli, on ruku kolem mého pasu a nic. Nevadilo mi to ale, protože stát tak blízko u takové kupy svalů je samo o sobě dost záživné. Občas se myslím ještě napil, a do toho sme začali aji tancovat. Mluvit před reprobednou beztak nemělo moc cenu. Přesto mě docela bavil, tancovali sme, cuchal mi vlasy, což se líbilo jemu aji mě a občas mně do nich líbnul. Vzpomněla sem si na Veverkyho, ale pusa do vlasů a občas na krk není nevěra snad ani v Islámským státě. Dobře, tam asi jo, páč nevědí, co chtějí, ale tady sme furt ještě ve středu Evropy, no ne?
Mezitím su švidrala, jestli se po mně Nevětrací náhodou neshání. Sem totiž zvyklá od Wéčky, že jedna druhou dlouho o samotě nenecháváme. Vlastně, když sem se nad tím zamyslela, tak ani k takéto situaci by s Wéčkou nikdy nemohlo dojít, páč se z bezpečnostních držíme pořád u sebe. Jak již bylo kolikrát řečeno, nemám iluze ani o tom, že bych přeprala takového toho růžového poníka, co dávají děckám rodiče bez vkusu. Natož kluky, kteří sou můj typ. Protože sou můj typ právě proto, že na první pohled vypadají tak, že by dost účinně těm rodičům dovedli v koupi těch poníků zabránit.
No, kde nikdo, tu nikdo, tož sem se bavila dál. Líbat na pusu sem se nenechala, protože to by už Veverky skousával špatně, ale ten týpek měl takový dost zajímavý způsob slintání do ouška (ještě, že sem se je potom, co mi je ten Michal Davidů utrhl, namáhala sebrat), co se ještě nikdy nezažila, ale přiznám, že sem z toho začala mít pěkně mokro v kalhotech (a kalhotky nenosím, tak sem se trochu začala bát, aby mi to nezačalo prosakovat), tož sme vypadli ven. Tady už sme si aji povídali. Představil se jako Podrick, půjčil mi bundu a tahal mě samozřejmě na hotel. Byl totiž napůl z Londýna a v Čechách si dodělával nějakou trenérskou licenci, prý to vyjde levněji. No, ten mi spadl do klína. Teda do ucha.
Tahala sem z něj info a on mě mezitím tahal na hotel. Odmítla su s ohledem na Nevětrací, a že musíme dom. Docela racionálně navrhl, že u něj můžeme přespat obě a pozorně dodal, že on by samozřejmě spal jinde. Protože venku vcelku nerobil pokusy mě znásilnit, ani nic menšího, když sem nechtěla, byla su nakloněná mu věřit a popravdě mi to přišlo jako docela dobrý nápad. Koneckonců nějaké takové to přespání už sem zažila a jedno dokonce s Nevětrací (pamětníci vzpomenou). Začalo mě to lákat a taky sem měla trochu obavu o Nevětrací, protože podle toho, že mi půjčil bundu, abych nezmrzla, sme už asi chvíli venku byli. Skoro doslova sem ho tak odtáhla zpátky dovnitř a šla hledat. Ani to nedalo moc práce, protože se ani se nehla, uhnízděná jak Gott na Slavíkoj.
Potom, že jedeme domů. Já se ještě docela dobře bavila, tak sem ji prosila, jestli ještě chvíli zůstaneme a potancujeme. Prý ne. O spaní taky nechtěla ani slyšet, ale tak to se nedivím, ale že se musí okamžitě dom, to bylo nabíledni, i přes to, že sem ji prosila (s tím že samozřejmě na týpka kašlu a zatancujeme si ještě spolu a tak). Vůbec teda nevím, co to je nabíledni, ale zní to výstižně. Šla do šatny pro bundy, Podrick to pochopil a začal s pokusem mě políbit. Jak sem byla navzteklená, že i když sme nic pevně nedohodly, tak se najednou musí dom a já do toho zjevně nemám co kecat, dovolila sem mu to, ale je holý fakt, že to byla pusa asi 15tnáctisekundová a dál nic. Nevětrací to ovšem viděla, donesla mi kabát a vystřelila ven. Já s týpkem sme za ní vláli směr zastávka. Zkoušeli sme na ni tak střídavě mluvit, ale kdybych zkoušela vylákat nějakou reakci z toho asfaltu, co sme měli pod nohama, bylo by to asi úspěšnější. V tu chvíli sem začala být dožraná silněji, páč táhnout se za kýmkoli jak husa na provázku nesnáším už od základní školy a všichni kamarádi, s Nevětrací těsně za čelem to moc dobře ví. Navíc sem netušila, proč dělá, že je hluchá. Tak blízko u beden na rozdíl ode mě, neseděla.
Když sme dorazili na tu zastávku, tak sem se ptala, co to kura mělo znamenat a ona jen s nebeským klidem odvětila: "Stejně sem věděla, že za mnou půjdeš," což mě teda rozpálilo. Tak já za ní půjdu, to je jasné, ale holčička by mě tam klidně nechala, že. Ještě mě osolila, že mi kdyžtak zavolá Veverkyho, aby pro mě přijel. To už sem nesnesla, řka, že tohle si teda budu pamatovat. Zašla sem za roh stánku, ještě si trochu zaflirtovat, přitom sem ale poslouchala, kdy se přiblíží bus, protože celkově mi nezbývalo nic jiného, než za ní opravdu jít skoro kamkoli, páč měla společnou jízdenku. Bavila sem se ale celkem dobře. Až do chvíle, kdy kolem přefištěl bus. Nevětrací v něm. A ani se neohlídla. Zůstala sem jak starej vejr. Podrick zůstal jak mladej vejr: "To máš teda pěknou kámošku." Jen sem přikývla, né moc schopná slova. Proč na mě zpoza toho rohu nekřikla, že se to už blíží? Však je před tou zastávkou vidět na kilometr...
A začala sem jí volat. To to rovnou mohla zkoušet ta sova, páč reakce asi taková, jak kdybych na ni houkala z Petřína. Samozřejmě to nebrala. Napsala sem vzteklou smsku, jestli si jako mám na vlak vyšlapat, páč jízdenku měla ve šratofli, zatímco já v té své už nic. Nehledě k tomu, že žádná další tramvaj, se kterou bych jí stihla dojet na nádr, prostě neexistovala. Psala sem další smsky a volala. Nic.
Půl 4 v noci, docela odlehlá zastávka MHD, love žádné a za zády někdo, koho vůbec neznám. Situace k pohledání. Naštěstí se neukázal jako úchylák, pořád se omlouval, i když vůbec neměl za co, a když viděl, jak sem groggy, ještě jednou nabídl přespání. Odvětila sem na to, že mám přítele a nejsem úplně štonc ho podvádět. Trochu ho to vyvedlo z míry, a když sem nad tím později přemýšlela, došlo mi, že sem opravdu nebyla fér, jenže ne k Veverkymu, ale k tomuhle úplně cizímu klučinovi, který si místo šmatli-patli se mnou mohl nalovit nějakou dácnější.
Stejně se na mě ale nevykašlal, a začali sme s jedinou rozumnou věcí - se sháněním taxíka. Murphyho zákon zafungoval neuvěřitelně. Normálně je před klubem přetágováno, ale dneska... Vydali sme se tedy pěšky tak trochu směrem. Opět mi navlíkl svou bundu, což sem vzhledem k tomu bolavému podbřišku potřebovala, což sem taky přiznala. Cestou už sme pár taxíků potkali a mávali jak blbci, než ale nějaký zastavil, trvalo těžko skutečnou dobu. Mezitím su ještě zkoušela té podrazácké svini psát a volat. Nic. Popravdě su byla dost střízlivá na to, abych byla vydeptlá, takže sem se s ním, nevěda, co jiného vymýšlet a kde jako strávit zbytek noci do odjezdu dalšího vlaku, fakt nechala odvízt na hotel. Tohle už ovšem neví nikdo, až na tebe a Wéčku.
Jak sme vešli do pokoje, svlíkl si gatě, zapadl mezi polštáře, a pak ještě šel do koupelky. Já nevěděla co. Svlíkat su se nechtěla. Vykoukala sem, že nejlepší asi bude křeslo (přece s ním nepolezu do postele, když sex není na pořadu noci!) a zamířila k němu. Posadila se. A celá se zhroutila. Teda křeslo se zhroutilo. To ovšem bylo vtipný. Okamžitě se ke mně rozběhl, že to nesmím a co to dělám, a, no, nevím teda doteď, co s tím křeslem dělal předtím on.
Sedět ve sprše se mi nechtělo, a jinde nebylo místo, takže nakonec nezbylo nic, než s dalším upozorněním na to, že ochmatlávání je tabu, vlézt do postele. Furt obalená oblečením jako cibule. Však mi ale žádné teplo nebylo, asi ze stresu. Chvíli klid, pak se po mně začal nenápadně štrachat a zkoušet mě olíbávat. Na pusu sem se nenechala, ale nebudu si lhát do kapsy a tvrdit sobě i tobě, že to nebylo fajn a nebyla sem okamžitě vzrušená jako s Veverkym už dlouho ne. Zvlášť teda ten způsob, kterým mi zajížděl jazykem do ucha, nebo jak by se to řeklo, byl ťip, ťop. Pokaždé sem mu ale zabránila v čemkoli dalším a musím říct, že pokaždé poslechl, stáhl se a možná na chvíli usnul, koneckonců on byl od začátku ten ožralejší. Já ovšem spát nemohla. Pořád sem taky měla trošku strach, že kdyby se rozhodl nebýt svatý, ojede mě a nedá mu to ani velkou námahu. Mohla utýct tak hodina, když sem se rozhodla radši prostě zmizet, a zbytek času se nějak pokusit přežít na nádraží.
Je vidět, že su přežila, ale příjemný to nebylo. Napsala sem pak Veverkymu, jestli mě odveze. Celkem situaci nekomentoval. Cestou sme se ještě stavěli u Nevětrací v bytě. Měla sem tam batoh se všemi věcmi. Po docela dlouhém zvonění na zvonek i na mobil vylezla a podala mi ho, ovšem s takovým pohledem, že mě ani nikdy předtím v životě nenapadlo, že takový vůbec jde vyrobit. Doma sem se osprchovala a vyčerpáním usnula. Pořád sem ale musela přemýšlet o tom, jak se na mě podívala a jestli by průběh večera opravdu nebyla schopná Veverkymu napráskat, jak v podstatě vyhrožovala předtím.
Bylo to psychoodpoledne. Nakonec sem volila asi menší zlo a oznámila Veverkymu: "Já sem asi zlobila..." Řekla sem mu všechno, až na ten hotel, to sem ale jak říkám, neřekla nikomu, kromě Wéčky. Znělo by to blbě, i když pravda je, že sem pak normálně utekla. Však pointa stejně zůstala stejná. Patnáct let se kamarádím se sviní. A mám z toho deprese.
V týdnu sne se byly projít s Nej. Nevětrací jí, když se potkaly, řekla svoji verzi a ta víceméně zněla, že sem nechtěla jít domů. To, že mi ujela s jízdenkou a nereagovala na volání nějak zapomněla dodat. Každopádně je mi z toho blbě.
*Protože nám hrozil kůrovec a další obsílka, jak mě Šlehač laskavě upozornil, a tatík o tom nechtěl ani slyšet, vlítli nám Veverky se Šlehačem do lesa a z nejhoršího ho vysekali. Byla sem vděčná a donesla jim aspoň tousty. Ten samozřejmě jíst nechtěl, to su ho sprdla, že mě nezajímá, na co je zvyklý, ale na mém pozemku se bude žrát pravidelně. Jo a pár litrů z toho taky bylo, zajímalo by mě, kam se poděly. Když sem ale u toho lesa, tak pro dokreslení atmosféry toho čtvrletí (kecám, posledních X let), musím dodat, že sme pak byli aji uklízet a porazit to míň obtížné. Veverky a tatík, a já za nima dorazila. Ovšem potom, co sem doma utěšovala maminku, která taky chtěla úplně normálně jít, ale tatík ji tak setřel poznámkou, ať se nenamáhá, že stejně jde jen proto, aby se předvedla před Veverkym, že dobu trvalo, než sem vyždímala ten hadr na podlahu, ve který se proměnila. Popravdě sem se dusila vztekem a měla toho akorát dost (i když oni si nemají co vyčítat, po tom, co sem viděla, jak ho nechala brečet sesutého na podlaze...). Byla sem ale pevně odhodlaná držet hubu a dělat moudřejšího (někdo už být musí), ale asi 5ět minut potom, co sem za nima došla mě taky něčím vytočil, takže sem naprosto bezbariérově řvala na lesy, ať už se konečně rozvedou, a ať klidně říkají, že sem je k tomu navedla já, protože na tohle už se nedá ani koukat, ani to poslouchat, ani tolerovat, ani no, prostě nic. Kurva, vždyť už celá tahle situace trvá 7dm let. Pokud počítám čas, kdy se tatík milostivě rozhodl, že zůstane s maminkou (potažmo s náma) bylo by to 6st a do Putinovi řiti, trpělivost růže přináší, ale ať hledám jak KGB furt vidím jen samý trny. Když se to za tu dobu nezlepšilo, nejsem štonc věřit, že se to vůbec zlepší, když sou oba tak zjevně nešťastný. I když na přímé zeptání to tatík popírá, řvaní 3ři minuty potom, co vleze do domovních dveří to popření dost očividně popírá.
*Z poslední leče popravdě nic nepamatuju, Asi to nebylo nic moc. Za to, týden na to, sme jeli na leč do vsi za kopcem. Nancy s břichem řídila Dubkovi a ze samozřejmosti, s jakou Dubek pozval Veverkyho na panáka, vyplynulo, kdo řídí u nás. Popravdě su se pak lehce nudila, protože na ty panáky skákali furt a Husinův pes nebyl extra společník. Když už bylo po tombole a Dubek jako vždy spal na stole a vstal, až když sme ho probudili kvůli tomu, že vyhrál kachnu, vyfrčeli sme. Zároveň se konala leč v RAově rodné. Byla tam Éro s Dorntem. Pro Dubka ta změna spočívala akorát v tom, že potom, co zmáknul ještě jednoho, nebo dva, aby dohnal to, co vydýchal, položil palici na jiný stůl a bylo. My s Veverkym ještě trochu potancovali a když toho bylo dost, uznala su, že si můžu dát svíčkovou. Teda, byla mnohem lepší, než zpoza kopce. Spokojeně sem papkala. Co však dále. Nakonec sme se dohodli, že odvezu Dubka a vrátíme se (sem nekonečný dobrák, co) pro Éro s Dorntem, kterému se samozřejmě ještě nechtělo. Nacvičeným chvatem sem začla s Dubkem vrglat a snažila se ho probrat. Inu, probral se. Postavil. Ušel pár kroků. Stočil se k jinému stolu. Položil na něj palici. A znova usnul. I ty charmant parchant. Zamanévrovali sme s ním znova a po chvíli ho vystrkali ze vchodových dveří. Tak se zase zastavil. A položil takovou krásnou obloukovou šavli, že sem to snad ještě neviděla. A to už sem viděla sebe. Nicméně, když sme ho ještě trochu proluftovali a dovedli do auta, tak dobrodrůžo skončilo, protože krásně usnul na kachně.
Však su kvůli tomu málem nabourala, protože Veverky už byl taky pěkně nabouraný, ale tak nějak se otočil a huhle: "ty vole, on spí na tý kachně" otočim se taky a popravdě to byl pohled pro bohy. Pro ty lovecké určitě, protože z kačera měl polštářek a vypadal tak roztomile, že většina štěňátek sou proti tomu hnusný držky.
*Na konci listopadu sme taky urobily secvak se všema holkama. Teda se všema vagínovýma součástma party. S Nevětrací sme se na sebe moc nedívaly, a nekomunikovaly než tak, aby to nebylo nápadné, ale bodlo to u srdce, protože se často smějeme stejným věcem a nejmíň jednou se na takovou narazilo a byl z toho takový ten trapný okamžik, když sme se na sebe chtěly podívat, jak sme zvyklé a obě honem uhnuly očima ve chvíli, kdy sme si to uvědomily. Jako nebudu dělat primadonu, ale tohle kamarádi prostě nedělají. Jí fakt bylo šumafuk, co se se mnou stane a nestane.
Jinak dámská freeride se povedla - Nancy měla takový teřich a vypadala tak rozkošně, že z ní byli pinglové úplně na měkko a robili, co jí na očích viděli. Nazca dostála moravským genům a bylo jí zas slyšet a co se týká Sarah, tak tu překecá málokdo. Sou to spolehlivé ženy. Nebo spíš spolehlivě ženy.
*Jinak celý listopad, aji začátek prosince statečně koluju od nás k Veverkymu a zase nazpátek. Kaufla sem si prstové rukavice, aby mi nezmrzly haxny a jinak to šlo.
*Další víkend sem se vydala za Wéčkou do Práglu. Daly sme sushi, hledaly hospody, kde nalívají Carolans, pak se tím nalily, a zakončily to ohřátým vaječňákem se šlehačkou. Cestou z5 sem se stavila v Decathlonu a kaufla mamině kempingovou židli, aby se na zájezdech měla v čom rozvalit. Nesla se teda ale blbě, ještě, když sem ji potřebovala nějak fikaně zamaskovat.
*Taky se konečně hnulo, Veverky šel do sebe a prýže aspoň položíme podlahu do ložnice. To jednoho potěší, i když je fakt, že tu vyhřívanou napáječku pro dobytky koupil dřív, než tuto. Vybírali sme, aby to šlo k budoucí posteli a k obložení na stropě. Prekérka. Chtěla su něco světlého, protože mít tmavou na stěně i podlaze, udělala bych z té místnosti kobku. Vzali sme si v prodejně vzorníky a zkoušeli a zkoušeli. Nakonec sme ale chtěli kvalitnější, tak sme vybrali ještě jinou.
Krom toho se hnul aji Dubkův mrňous u Nancy v bříšku a just hlavou nahoru. Má zjevně palici po tatínkovi...
*Tradiční vánoční jarmark ve vedlejším městě byl prima, dokonce šel aji tatík a i když se pak s maminou rozdělili, tak spolu aspoň relativně dobře komunikovali. Povedl se mi výborný kauf - každý rok ségře dávám různě potvorné náušnice ze skla, a páč už kale nevím, co sem jí už dala, když sem při přehrabování v košíčku narazila na malá pivka, musela sem je prostě koupit. Vybrala sem ta s tou největší pěnou a tetelila se blahem tolik, že sem je chtěla ukázat mamině hned, jak sme se potkali a zapomněla su, že ségra stojí opodál. Kura, práca. No, a šla sem vybrat jiné.
Chtěla su na adventní trhy do bývalého školního města za Aguš a Daisy, a taky vymalovat chodbu, když už máme tu podlahu, ale vymalovala su si spíš hajzlík. Ono dost lidí tvrdí, že se z těch Vánoc poserou, nebo naopak neposerou. No a já se posrala. Veverkyš měl nejdřív celkem srandu, když sem ale ani třetí den nemohla nic sníst, začal už být nervní a sháněl mi banány a sušenky. Stejně sem se pos... Upřímně, už něco takového zažít nechci. Vůbec nemluvím o těch dvou intimních okamžicích, kdy se mi to jaksi nepovedlo, no, nebo spíš povedlo, že. Jako sranda to fakt nebyla. Nebo teda vlastně celkem byla, že.
Do Vánoc sem se trochu pospravila, i když nemůžu říct, že by to byl rychlý proces. Každopádně z piglování ani malování nic nebylo. Kupodivu sem z toho neměla radost, protože zatímco naše mamina rok od roku povoluje, já musím prostě mít uklizeno, protože Ježíšek přece nemůže přijít do kdejakého svince, že?
Každopádně světýlka sme nakoupit museli. Byla to štreka jak s velbloudem do Himalájí, páč ledky nechceme a klasická mají také podivné designy. Když se k tomu přidalo, že mám ráda drobounká světýlka a ne žárovky jako pullitry, dostalo to neřešitelný konec. Nakonec su ustoupila směrem k šiškám a pár jich vyměnila za sněhuláky, stromečky a rampouchy. S Veverkym sme si stromeček v klidu ozdobili 23řetího a musím přiznat, že když sme ty žárovky umně poschovávaly mezi větvičky, takže jen prosvítaly, vypadalo to mnohem líp, než sem čekala. Klasika je prostě klasika. Stejně jako loni sem si přivezla staré ozdůbky po předcích, co byly doma navíc, protože stromeček v patře už děda nechce, protože mu překáží, a strojili sme, i když sem od toho Veverkyho pak hnala, protože nesnáším ohýbané větvičky a velké koule na vršku malého stromku. Nakonec sme ale byli spokojení oba.
*Předvánoční hospoda se celkem zvrtla. Veverkyš nebyl, ale ostatní kluci měli nějakou trumfovací, objednávali nejdražší panáky, co tam chudák Liška měla (medového Jacka) a Šlehač psal přes Govi Šiškově holce. Teda bývalé, nebo možná vůbec ne holce, prostě té blondýně z léta.
*Vánoce vlastně byly fajn, tatík i mamina se celkem drželi a víceméně hráli rodinu. Jediné, co bylo dost na pováženou byla hádka, kterou sem teda naštěstí zmeškala. Týkala se taky světýlek, protože k těm starým (právě droboučkým, krásným) se už nedají sehnat žárovičky a taky pěkně blbnou, že. Tatík prý ale když viděl ta nová, která mamina koupila (stejná, jako sme měli s Veverkym, jen v jedné barvě) ztropil strašlivou scénu, praštil s nimi a jal se rozchodit ty staré. Což se mu nakonec povedlo, ale mamina už brečela a ještě, když sem 24rtého ráno přijela, byla atmosféra velice přiměřená. Když nad tím tak přemýšlím, tak hysterické lpění na starých věcech je taky příznak nějaké psychické poruchy, ne? No, já na tím ale vlastně přemýšlet nechci.
Štědrý večer se ale vyvedl, bylo to moc fajn, skoro jako dřív. Mamina kromě křesílka dostala soupravu laků, razítek a pilníků na nehty. Fikaně sem jí z toho udělala spoustu malinkatých balíčků, aby pořád měla co rozbalovat. Ségrule dostala náušnice a trochu se podivila, že to nejsou ta pivka: "A já už se na ně těšila." Povídám, to víš, že jo, ty přece nebyly pro tebe (v dubnu sem jí je pak dala k narozkám, což bylo ještě lepší, páč to nečekala: "a já myslela, že už je nedostanu"). Ostatně ségrule bodovala, protože dědovi nakreslila podle fotky portrét, jak sou s babičkou, a tatík dostal našeho psa a kozu z perníku. Tatík ode mě (za finanční spoluúčasti maminy) dostal kvalitní zimní městskou bundu a byl z ní jako skoro vždy a ze všeho náležitě nenaladěn. Od Veverkyho sem dostala baťožinu na kolo s neuvěřitelně sofistikovaným odvětráváním zad a 20vacatery fusekle. Není třeba dodávat, že do měsíce většina magicky zmizela, i když je pravda, že s těmi druhými nejdražšími (taková pecka, že sem je ani nechtěla nosit na obyč šámání) sem na podzim příštího roku přistihla mamina, jak v nich hamsá na hodinu do školy, že byla sprdnutá taky není třeba dodávat.
Back to Vánoce. Po rozbalování a tradičním kafču odfrčeli mamina s tatíkem na půlnoční a já jela o chvíli později s Veverkyšem a jeho rodiči, páč se chtěli taky mrknout. Myslím, že byli spokojení. Já ostatně taky, i když nejradši z celé atmosféry mám když tatík a ještě další hudebníci hrají před kostelem na přivítanou, a pak na konci. Nádhera.
Návštěvy dopadly jako tradičně na jeden den. Jako by nebyly dva vánoční svátky... Takže sme od Starostky frčeli k naší babí. Další den se šlo k Éro a Dorntovi. S Veverkym sme opravdu šli - se sáňkama to vzali přes kopec. Naneštěstí to moc nejelo a taky sme se krapet štěkali. Krapet filosoficky. To je nejhorší.
*S holkama sme si dárky daly celkem v klidu, byla sem z Vánoc rozněžnělá, ale rozhodnutá stran zrádců a podrazáků zachovávat dekórum.
*Tradiční vánoční jarmark ve vedlejším městě byl prima, dokonce šel aji tatík a i když se pak s maminou rozdělili, tak spolu aspoň relativně dobře komunikovali. Povedl se mi výborný kauf - každý rok ségře dávám různě potvorné náušnice ze skla, a páč už kale nevím, co sem jí už dala, když sem při přehrabování v košíčku narazila na malá pivka, musela sem je prostě koupit. Vybrala sem ta s tou největší pěnou a tetelila se blahem tolik, že sem je chtěla ukázat mamině hned, jak sme se potkali a zapomněla su, že ségra stojí opodál. Kura, práca. No, a šla sem vybrat jiné.
Chtěla su na adventní trhy do bývalého školního města za Aguš a Daisy, a taky vymalovat chodbu, když už máme tu podlahu, ale vymalovala su si spíš hajzlík. Ono dost lidí tvrdí, že se z těch Vánoc poserou, nebo naopak neposerou. No a já se posrala. Veverkyš měl nejdřív celkem srandu, když sem ale ani třetí den nemohla nic sníst, začal už být nervní a sháněl mi banány a sušenky. Stejně sem se pos... Upřímně, už něco takového zažít nechci. Vůbec nemluvím o těch dvou intimních okamžicích, kdy se mi to jaksi nepovedlo, no, nebo spíš povedlo, že. Jako sranda to fakt nebyla. Nebo teda vlastně celkem byla, že.
Do Vánoc sem se trochu pospravila, i když nemůžu říct, že by to byl rychlý proces. Každopádně z piglování ani malování nic nebylo. Kupodivu sem z toho neměla radost, protože zatímco naše mamina rok od roku povoluje, já musím prostě mít uklizeno, protože Ježíšek přece nemůže přijít do kdejakého svince, že?
Každopádně světýlka sme nakoupit museli. Byla to štreka jak s velbloudem do Himalájí, páč ledky nechceme a klasická mají také podivné designy. Když se k tomu přidalo, že mám ráda drobounká světýlka a ne žárovky jako pullitry, dostalo to neřešitelný konec. Nakonec su ustoupila směrem k šiškám a pár jich vyměnila za sněhuláky, stromečky a rampouchy. S Veverkym sme si stromeček v klidu ozdobili 23řetího a musím přiznat, že když sme ty žárovky umně poschovávaly mezi větvičky, takže jen prosvítaly, vypadalo to mnohem líp, než sem čekala. Klasika je prostě klasika. Stejně jako loni sem si přivezla staré ozdůbky po předcích, co byly doma navíc, protože stromeček v patře už děda nechce, protože mu překáží, a strojili sme, i když sem od toho Veverkyho pak hnala, protože nesnáším ohýbané větvičky a velké koule na vršku malého stromku. Nakonec sme ale byli spokojení oba.
*Předvánoční hospoda se celkem zvrtla. Veverkyš nebyl, ale ostatní kluci měli nějakou trumfovací, objednávali nejdražší panáky, co tam chudák Liška měla (medového Jacka) a Šlehač psal přes Govi Šiškově holce. Teda bývalé, nebo možná vůbec ne holce, prostě té blondýně z léta.
*Vánoce vlastně byly fajn, tatík i mamina se celkem drželi a víceméně hráli rodinu. Jediné, co bylo dost na pováženou byla hádka, kterou sem teda naštěstí zmeškala. Týkala se taky světýlek, protože k těm starým (právě droboučkým, krásným) se už nedají sehnat žárovičky a taky pěkně blbnou, že. Tatík prý ale když viděl ta nová, která mamina koupila (stejná, jako sme měli s Veverkym, jen v jedné barvě) ztropil strašlivou scénu, praštil s nimi a jal se rozchodit ty staré. Což se mu nakonec povedlo, ale mamina už brečela a ještě, když sem 24rtého ráno přijela, byla atmosféra velice přiměřená. Když nad tím tak přemýšlím, tak hysterické lpění na starých věcech je taky příznak nějaké psychické poruchy, ne? No, já na tím ale vlastně přemýšlet nechci.
Štědrý večer se ale vyvedl, bylo to moc fajn, skoro jako dřív. Mamina kromě křesílka dostala soupravu laků, razítek a pilníků na nehty. Fikaně sem jí z toho udělala spoustu malinkatých balíčků, aby pořád měla co rozbalovat. Ségrule dostala náušnice a trochu se podivila, že to nejsou ta pivka: "A já už se na ně těšila." Povídám, to víš, že jo, ty přece nebyly pro tebe (v dubnu sem jí je pak dala k narozkám, což bylo ještě lepší, páč to nečekala: "a já myslela, že už je nedostanu"). Ostatně ségrule bodovala, protože dědovi nakreslila podle fotky portrét, jak sou s babičkou, a tatík dostal našeho psa a kozu z perníku. Tatík ode mě (za finanční spoluúčasti maminy) dostal kvalitní zimní městskou bundu a byl z ní jako skoro vždy a ze všeho náležitě nenaladěn. Od Veverkyho sem dostala baťožinu na kolo s neuvěřitelně sofistikovaným odvětráváním zad a 20vacatery fusekle. Není třeba dodávat, že do měsíce většina magicky zmizela, i když je pravda, že s těmi druhými nejdražšími (taková pecka, že sem je ani nechtěla nosit na obyč šámání) sem na podzim příštího roku přistihla mamina, jak v nich hamsá na hodinu do školy, že byla sprdnutá taky není třeba dodávat.
Back to Vánoce. Po rozbalování a tradičním kafču odfrčeli mamina s tatíkem na půlnoční a já jela o chvíli později s Veverkyšem a jeho rodiči, páč se chtěli taky mrknout. Myslím, že byli spokojení. Já ostatně taky, i když nejradši z celé atmosféry mám když tatík a ještě další hudebníci hrají před kostelem na přivítanou, a pak na konci. Nádhera.
Návštěvy dopadly jako tradičně na jeden den. Jako by nebyly dva vánoční svátky... Takže sme od Starostky frčeli k naší babí. Další den se šlo k Éro a Dorntovi. S Veverkym sme opravdu šli - se sáňkama to vzali přes kopec. Naneštěstí to moc nejelo a taky sme se krapet štěkali. Krapet filosoficky. To je nejhorší.
*S holkama sme si dárky daly celkem v klidu, byla sem z Vánoc rozněžnělá, ale rozhodnutá stran zrádců a podrazáků zachovávat dekórum.
*O víkendu byl Veverky na malém Silvestru u Kapounových
hasičů. Vyzvedávala su je s Patem a Matem při cestě. Byli namletí až
hanba. Dokonce až tolik, že mi Veverky prozradil, že vůbec neví, kdo mi psal
zprávy, protože všichni měl mobily na stole a každý si s každým dělal, co
chce. To su asi ještě dopadla dobře, páč Pat pak prý psal Husopasce, jestli
s ním nechce šukat. On je do ní totiž zamilovaný. No, to se pozná. Horší
je, že tam pak přišla (mezi tu ryze pánkou jízdu) a rozhodlo se, že jim bude
dělat hasičského starostu. Ocenila sem to slovy HM a HMHMHM, což se mi teda
v souvislosti s ní, zdá se, stává docela často. Jo, proč to říkám – ráno si
Veverkyš nepamatoval, že mi to všechno vyslepičil a jenom tajemně narážkoval, že
kdybych jen věděla, koho nakonec zvolili, tak by se mi to moc nelíbilo. To má
teda recht. Nelíbilo.
*Co se Silvestru týká, tak byl nejhorší, co pamatuju (a to počítám i ten, kdy sem většinu večera strávila ve staré vejtřasce s Verkym a jeho pásovým oparem). No, prostě, konalo se v Dubkově hasičárně, jako rok předtím, ale nebyla ani legrace, ani to nebylo fajn. A to sme ještě s Veverkym a Šiškou dorazili docela pozdě, protože sem se nějak nemohla odpíchnout.
Seděli sme u stolu, jak banda důchodců. Dost nemohoucích důchodců... A vrchol byl, že s tím ještě všichni vypadali vrcholně spokojení... Jako takhle, ne že bych potřebovala nějaký superdivoký mejdan (který beztak znám jen z amerických filmů), ale poslední večer roku bych si opravdu představovala trošku jinak, než dřepět občas si odskočit na totálně vymrzlý hajzlík, prohodit pár slov a ocumlávat pullitr. Sama sem moc nepila, páč mi to po posledním blití ještě nechlastalo, ale ostatní žádný důvod neměli a stejně nic. S Dubkem sme pak udělali snahu s broskvovou vodkou, co sme si vypůjčili z hasičských zásob, ale na tolik lidí to bylo jako nic. Psala sem tedy zoufalé sms. Reagovala Aguš (ta se ale dobře bavila, i s antibiotikama) a Daisy (ta na to byla podobně katastroficky, tak sem si aspoň nepřipadala sama na planetě.
*Co se Silvestru týká, tak byl nejhorší, co pamatuju (a to počítám i ten, kdy sem většinu večera strávila ve staré vejtřasce s Verkym a jeho pásovým oparem). No, prostě, konalo se v Dubkově hasičárně, jako rok předtím, ale nebyla ani legrace, ani to nebylo fajn. A to sme ještě s Veverkym a Šiškou dorazili docela pozdě, protože sem se nějak nemohla odpíchnout.
Seděli sme u stolu, jak banda důchodců. Dost nemohoucích důchodců... A vrchol byl, že s tím ještě všichni vypadali vrcholně spokojení... Jako takhle, ne že bych potřebovala nějaký superdivoký mejdan (který beztak znám jen z amerických filmů), ale poslední večer roku bych si opravdu představovala trošku jinak, než dřepět občas si odskočit na totálně vymrzlý hajzlík, prohodit pár slov a ocumlávat pullitr. Sama sem moc nepila, páč mi to po posledním blití ještě nechlastalo, ale ostatní žádný důvod neměli a stejně nic. S Dubkem sme pak udělali snahu s broskvovou vodkou, co sme si vypůjčili z hasičských zásob, ale na tolik lidí to bylo jako nic. Psala sem tedy zoufalé sms. Reagovala Aguš (ta se ale dobře bavila, i s antibiotikama) a Daisy (ta na to byla podobně katastroficky, tak sem si aspoň nepřipadala sama na planetě.
*V neděli sme frčeli pobořit hory. Popravdě se mi trochu
nechtělo kvůli Nevětrací. Měla sem fest strach, že se opiju a od plic jí vyřvu do ksichtu,
co si myslím o zjevech, co nechávají kamarády ve štychu. Pak sem si ale říkala,
že tam bude dost jiných lidí, za které to stojí.
S Veverkym se pro nás stavil Šiška s Taštičkou. U
mostu sme se spíchli s Bráškou, Nevětrací
a Šlehačovýma a s bavorákem patřícím klukům, které za sebe poslal
Dubek. O kousek dál vyzvedli dokonce ještě jednoho.
Pod lanovkou sme se na obvyklém místě vypakovaly a Nevětrací domlouvala rolbu. Ono se teda ukázalo, že ji v podstatě domlouval Dubek, takže dělala druhou spojku. Nějaká rolba tam teda stála, tak sme se do ní svépomocí naložili.
Vyfištělo se nahoru, a pak, no, já bych řekla, že se tak hlavně hrál pinčes. Trochu se to rozpartičkovalo - já, Nevětrací a noví kluci (jeden byl docela pěkný a druzí dva neuvěřitelní huliči) sme hráli obíhačku a panákovali a vedle v kuchyni robil Veverky se Šiškou a Bráškou debatní kroužek. Párkrát sem za nima mrkla, ale vůbec mě nebavili. Veverky byl ale nějaký podezřívavý, tak se taky moc nebavil. Jo, nutné dodat, že po prvních pár hodinách se naši kluci se usnesli na tom, že se jim ten hezčí klučina vůbec nelíbí a je to pobrnkaný frajer libový a kdesi cosi. Já s Nevětrací (ačkoli sme spolumluvily jen tak z nutnosti, aby to nebylo nápadný), sme se zase shodly na faktu, že je to docela sympaťák, co to má i přes nízký věk v hlavě srovnaný a něco by z něj aji mohlo být. Velice vtipná polarizace. Zřejmě opravdu za všechno může gender.
Roztomile sme se pinkli, pak sem si aji trochu potáhla z těch jejich výpěstků, a už sem byla k sežrání úplně. Bavili sme se ale všichni pěkně, prostě ta nejpohodovější náladička. Zatím vedle to nějak kamenělo. V jednu chvíli sem na Veverkyho naběhla a začala být roztomilá, on ale robil břidlici, že by se s ní střecha dala obložit, a ještě by zbylo na garáž. A ptal se mě, jestli sem taky hulila. Místo odpovědi sem na něj zafuněla, kupodivu ale nic necítil, takže byl hned trochu spokojenější. Nechala sem to být.
Druhý den vařil Šlehač guláš. Zahušťovali ovšem skoro všichni a stejně nic. Taky začala Nancy rodit. Ovšem doma. My šli na oběd nahoru na chalupu. Nejdřív všichni, pak ale začal Šlehač koulovat Nazcu ve sněhu, a nevěděl, kdy přestat, takže když sme došli do restaurace, čuměla půlka z nás, kde je. Kdeby - vzala si klíče a vrátila se zpátky. A jak bylo zjištěno, když sme se vrátili všichni - praštila sebou na postel. Tady stojí za to zmínit neuvěřitelnou houževnatost, kterou ta holka má - vydržela na té posteli příštích víc jak 24 hodin, až do odjezdu. Kam čůrala, a co jedla se nepodařilo zjistit.
Večer už to doktoři nevydrželi, tak Minidubka vyřízli a my mohli zapíjet. Vytasila sem si při té příležitosti gin z mrazáku. Naneštěstí sem do něj dala aji tonic, tak trochu trvalo, než porozmrzl, ale nakonec se mi picnout povedlo a měla sem to rovnou i s ledem. Dále se verze rozcházejí. Já myslím, že Nevětrací chtěla jít stavět sněhuláka, a protože nikdo jiný nereagoval (Šlehač ostatně nereagoval skoro vůbec, páč byl uražený z toho, že je na něj Nazca uražená, i když se snažil ksichtit jakoby se nechumelilo), tož sem se rozrozvernila a šla. Plácaly sme toho sněhuláka (vůbec to nešlo) a pak se mi myslím nějak začala omlouvat a brečet, že to nikdy nechtěla, že jí strašně chybím a že ty smsky fakt neviděla a uvědomila si, že s ní nejsem až v tom vlaku a blabla. Popravdě nevím, jestli je to uvěřitelná storka, protože mám určité pochyby, že byla tak nalitá, v současnosti sme ale byly nažmoulané obě, tak sme stavěly toho sněhuláka a brečely a omlouvaly se, no scéna jak z Titanicu. Teda dojemná.
Pak tam přišli kluci s nezbytnýma brkama a tady je ta jediná fáze, za kterou se stydím a totiž ta, že sem asi poprvé v životě kouřila, protože jak su byla namodro, nebyla sem schopná rozeznat, ve kterém žváru je tráva a ve kterém tabák, a táhala sem ze všech. Pak sme se (myslím - odteď už se vůbec rozcházejí scénáře všech zúčastněných, kromě Nazcy, která byla v bezpečí v posteli) vrátily a snažily rozproudit i pány, ale ti nebyli nadšení, zvlášť potom, co sem - jistěže omylem - trochu pokácela pár skleniček na stole. Ti nadělají - oni se ožrat můžou, ale jakmile se rozveselý holka, je průšvih. Podělaný gender, fakt, že jo. Protože sme se v tu chvíli s Nevětrací už zase kamarádily, kušnily sme svorně nejen na gender a rozhodly si poradit sami. Znova se oblíkly, sebraly sáňky a šly na kopec. Nevětrací táhla sáňky, měla na nic blikačku, já se plouhala za ní, chytala ji za prdel a bylo nám fajn. Jediná nehoda se stala, když sem kobrtla a flákla se do zubů, bylo mi to ale asi tak vzdálený, jako kdyby se někdo praštil do zubů na Kubě. Pak nastala ta špatná část a sice, že kde se vzal, tu se vzal, jak fůrie přilítl Veverky, sebral nám sáňky, vynadal nám, že hanba až na Kubu a zase zmizel. Fakt ale nevím proč, za prvé sme neubližovaly sobě, ani nikomu jinýmu, za druhé oni přece jít nechtěli, tak co najednou ta péče?!
Protože bez sáněk na kopec lízt nerozumno, šly sme taky zpátky. Jak je známé z historie - když už ženy bojují, tak se nevzdávají. Našly sme si tedy aspoň lopaty a frčely kopec pod barákem. Tady byla snad ta nejvtipnější část - když sem se nemohla vyhrabat a přišlo mi to tak k smíchu, že sem ani nemohla chodit. Nevětrací se ale opět hrdinně hrabala po vertikále a bránila nás lopatou, když kluci začali házet kouličky, a já jí jen chňapala po všech volnějších částech těla (pár jich je), aby mě vytáhla nahoru. Bžunda, jako sviňa. To špatné na tom bylo jen to, že to ti blbečci natáčeli, to dobré ale zase je, že na tom videu není kromě tmy skoro nic vidět.
Když sme se došupajdily, klesly sme na lavici a dobytci na nás vykukovali ze dveří. Vzala sem první, co bylo po ruce a mrskla to po nich. Naneštěstí to co byl skleněný popelník, stojím si ale za tím, že sem mířila na nohy, takže se za něj stydím mnohem míň, než za to kouření. Jo, s tím se jen tak nevyrovnám. Pánové, v čele se Šiškou se ale nemohli vyrovnat s tím, že je ze mě, jak Šiška řekl: "úplný hooligans" a zmizli.
Pak, popravdě nevím. Otočilo se mi veselí naruby a pak už si jen vzpomínám, že sem se schovala do jednoho z neobsazených pokojů pod deku a hrozně se sebelitovala, že mě nikdo nehledá.
Popravdě nejdřív fakt nehledali. Pak někdo hledal, nevím, kdo ty dveře otevřel, ale byla sem zašitá fakt kvalitně, tak mě neviděl. Pak jich myslím hledalo víc. Statečně sem se ale dusila pod dekou, i když mi to samotné přišlo jako strašná pitomost už v tu chvíli. Dost racionálně sem si říkala, co a proč to vlastně robím, ta depresívní část ale vyhrála. Potom mě našli. Veverky s Nevětrací - nechala su totiž na spodní válendě položenou kosmetickou taštičku, kterou sem si kdovíproč (asi abych si přepudrovala nos) vzala s sebou, a protože Nevětrací má smysl pro detail, tak si jí na rozdíl od Veverkyše všimla. Pak někde zmizela a my se začali hádat. Pak je ta opravdu špatná část - začala sem ho totiž z té výšky mlátit. Ale tak, jako nikdy. Absolutně sem se nepoznávala, neovládala a třískala ho, jako by to měla být poslední věc před Apokalypsou. V tu chvíli sem byla tak vzteklá jako nikdy a všechno mi bylo jedno. Později už mi to ale jedno nebylo. Nikdy, nikdy sem se tak ještě nechovala. Nenávist je snad jediný pocit, který vůbec neznám a neumím. Až doteď. A pekelně mě to vyděsilo. Tohle nejsem já...
Jasně, musela to být ta kombinace trávy a chlastu, od které sem přirozeně nečekala žádný podraz, protože se mi, opakuju, nikdy nic takového nestalo, ale není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, takže tuhle hnusnou temnou stránku v sobě někde mám. A vůbec se mi to nelíbí.
Další vývin situace byl taký, že ten mazal Shakespeare by se za něj nestyděl - než sem slezla dolů, namazal se pro změnu Veverky (není se co divit, kdyby mě on mlátil, asi bych se upila) a pak se rozhodl, že půjde dom (s odstupem času se vlastně taky nedivím, mě on mlátit, tak... no, necháme to být). Ovšemže dovolit mu jít ven sem nemohla, ještě by někde zmrzl, tak sme se chvíli hádali a strkali, a když vyhrál a vyrazil ke dveřím, vzdala sem to, a poslala za ním kluky: "On už zas chce jít domů, běžte s tím něco udělat." Přirozeně nevěděli, co se nahoře stalo, tak hekli, ale šli. Moc se jim ale nedařilo. Jasně, že su poslouchala za dveřma. Asi tak týden. Pak se jim nedařilo ještě víc, tak už sem to nevydržela (Šlehač si totiž přihonil triko a mluvil o holkách fakt hodně nehezky; doteď si vlastně nejsem jistá, jestli to říkal jen proto, aby Veverkyho uklidnil, nebo to myslel vážně), vtrhla tam, omydlila Šlehačovi ty genderové vyblitiny o hlavu a začala se oblíkat řka, že tohle nikam nevede a domů jdu já. Fakt, trávit s náma dovolenou musí být radost.
Přirozeně se všichni přítomní chytli za hlavu (páč jeden zabejčenej píčus musel bohatě stačit) a začali ať neblbnem (neblbnu). Nefungovalo to (jo, něco s Veverkym máme společnýho). Kolemjdoucí Nevětrací se mi postavila do cesty, Šlehač pak ale obrátil - ať si klidně jdu. Mohl si to dovolit, protože mezitím někdo zbetlil klíče, takže ven nemohl nakonec nikdo, ale byla z toho další hádanice. Ta přerostla v další strkanici s Veverkym, načež sem zase řvala a Šlehač posunkoval na ostatní, aby vypadli a nechali nás tam. Tož vypadli a nechali nás tam. Dobrý, ne?
Další den šla Nevětrací s huličema na lyže a celkem tak byl klid. Kromě toho, že Nazca furt byla v posteli. Odpoledne ale vylezla, protože se jelo dom.
Pod lanovkou sme se na obvyklém místě vypakovaly a Nevětrací domlouvala rolbu. Ono se teda ukázalo, že ji v podstatě domlouval Dubek, takže dělala druhou spojku. Nějaká rolba tam teda stála, tak sme se do ní svépomocí naložili.
Vyfištělo se nahoru, a pak, no, já bych řekla, že se tak hlavně hrál pinčes. Trochu se to rozpartičkovalo - já, Nevětrací a noví kluci (jeden byl docela pěkný a druzí dva neuvěřitelní huliči) sme hráli obíhačku a panákovali a vedle v kuchyni robil Veverky se Šiškou a Bráškou debatní kroužek. Párkrát sem za nima mrkla, ale vůbec mě nebavili. Veverky byl ale nějaký podezřívavý, tak se taky moc nebavil. Jo, nutné dodat, že po prvních pár hodinách se naši kluci se usnesli na tom, že se jim ten hezčí klučina vůbec nelíbí a je to pobrnkaný frajer libový a kdesi cosi. Já s Nevětrací (ačkoli sme spolumluvily jen tak z nutnosti, aby to nebylo nápadný), sme se zase shodly na faktu, že je to docela sympaťák, co to má i přes nízký věk v hlavě srovnaný a něco by z něj aji mohlo být. Velice vtipná polarizace. Zřejmě opravdu za všechno může gender.
Roztomile sme se pinkli, pak sem si aji trochu potáhla z těch jejich výpěstků, a už sem byla k sežrání úplně. Bavili sme se ale všichni pěkně, prostě ta nejpohodovější náladička. Zatím vedle to nějak kamenělo. V jednu chvíli sem na Veverkyho naběhla a začala být roztomilá, on ale robil břidlici, že by se s ní střecha dala obložit, a ještě by zbylo na garáž. A ptal se mě, jestli sem taky hulila. Místo odpovědi sem na něj zafuněla, kupodivu ale nic necítil, takže byl hned trochu spokojenější. Nechala sem to být.
Druhý den vařil Šlehač guláš. Zahušťovali ovšem skoro všichni a stejně nic. Taky začala Nancy rodit. Ovšem doma. My šli na oběd nahoru na chalupu. Nejdřív všichni, pak ale začal Šlehač koulovat Nazcu ve sněhu, a nevěděl, kdy přestat, takže když sme došli do restaurace, čuměla půlka z nás, kde je. Kdeby - vzala si klíče a vrátila se zpátky. A jak bylo zjištěno, když sme se vrátili všichni - praštila sebou na postel. Tady stojí za to zmínit neuvěřitelnou houževnatost, kterou ta holka má - vydržela na té posteli příštích víc jak 24 hodin, až do odjezdu. Kam čůrala, a co jedla se nepodařilo zjistit.
Večer už to doktoři nevydrželi, tak Minidubka vyřízli a my mohli zapíjet. Vytasila sem si při té příležitosti gin z mrazáku. Naneštěstí sem do něj dala aji tonic, tak trochu trvalo, než porozmrzl, ale nakonec se mi picnout povedlo a měla sem to rovnou i s ledem. Dále se verze rozcházejí. Já myslím, že Nevětrací chtěla jít stavět sněhuláka, a protože nikdo jiný nereagoval (Šlehač ostatně nereagoval skoro vůbec, páč byl uražený z toho, že je na něj Nazca uražená, i když se snažil ksichtit jakoby se nechumelilo), tož sem se rozrozvernila a šla. Plácaly sme toho sněhuláka (vůbec to nešlo) a pak se mi myslím nějak začala omlouvat a brečet, že to nikdy nechtěla, že jí strašně chybím a že ty smsky fakt neviděla a uvědomila si, že s ní nejsem až v tom vlaku a blabla. Popravdě nevím, jestli je to uvěřitelná storka, protože mám určité pochyby, že byla tak nalitá, v současnosti sme ale byly nažmoulané obě, tak sme stavěly toho sněhuláka a brečely a omlouvaly se, no scéna jak z Titanicu. Teda dojemná.
Pak tam přišli kluci s nezbytnýma brkama a tady je ta jediná fáze, za kterou se stydím a totiž ta, že sem asi poprvé v životě kouřila, protože jak su byla namodro, nebyla sem schopná rozeznat, ve kterém žváru je tráva a ve kterém tabák, a táhala sem ze všech. Pak sme se (myslím - odteď už se vůbec rozcházejí scénáře všech zúčastněných, kromě Nazcy, která byla v bezpečí v posteli) vrátily a snažily rozproudit i pány, ale ti nebyli nadšení, zvlášť potom, co sem - jistěže omylem - trochu pokácela pár skleniček na stole. Ti nadělají - oni se ožrat můžou, ale jakmile se rozveselý holka, je průšvih. Podělaný gender, fakt, že jo. Protože sme se v tu chvíli s Nevětrací už zase kamarádily, kušnily sme svorně nejen na gender a rozhodly si poradit sami. Znova se oblíkly, sebraly sáňky a šly na kopec. Nevětrací táhla sáňky, měla na nic blikačku, já se plouhala za ní, chytala ji za prdel a bylo nám fajn. Jediná nehoda se stala, když sem kobrtla a flákla se do zubů, bylo mi to ale asi tak vzdálený, jako kdyby se někdo praštil do zubů na Kubě. Pak nastala ta špatná část a sice, že kde se vzal, tu se vzal, jak fůrie přilítl Veverky, sebral nám sáňky, vynadal nám, že hanba až na Kubu a zase zmizel. Fakt ale nevím proč, za prvé sme neubližovaly sobě, ani nikomu jinýmu, za druhé oni přece jít nechtěli, tak co najednou ta péče?!
Protože bez sáněk na kopec lízt nerozumno, šly sme taky zpátky. Jak je známé z historie - když už ženy bojují, tak se nevzdávají. Našly sme si tedy aspoň lopaty a frčely kopec pod barákem. Tady byla snad ta nejvtipnější část - když sem se nemohla vyhrabat a přišlo mi to tak k smíchu, že sem ani nemohla chodit. Nevětrací se ale opět hrdinně hrabala po vertikále a bránila nás lopatou, když kluci začali házet kouličky, a já jí jen chňapala po všech volnějších částech těla (pár jich je), aby mě vytáhla nahoru. Bžunda, jako sviňa. To špatné na tom bylo jen to, že to ti blbečci natáčeli, to dobré ale zase je, že na tom videu není kromě tmy skoro nic vidět.
Když sme se došupajdily, klesly sme na lavici a dobytci na nás vykukovali ze dveří. Vzala sem první, co bylo po ruce a mrskla to po nich. Naneštěstí to co byl skleněný popelník, stojím si ale za tím, že sem mířila na nohy, takže se za něj stydím mnohem míň, než za to kouření. Jo, s tím se jen tak nevyrovnám. Pánové, v čele se Šiškou se ale nemohli vyrovnat s tím, že je ze mě, jak Šiška řekl: "úplný hooligans" a zmizli.
Pak, popravdě nevím. Otočilo se mi veselí naruby a pak už si jen vzpomínám, že sem se schovala do jednoho z neobsazených pokojů pod deku a hrozně se sebelitovala, že mě nikdo nehledá.
Popravdě nejdřív fakt nehledali. Pak někdo hledal, nevím, kdo ty dveře otevřel, ale byla sem zašitá fakt kvalitně, tak mě neviděl. Pak jich myslím hledalo víc. Statečně sem se ale dusila pod dekou, i když mi to samotné přišlo jako strašná pitomost už v tu chvíli. Dost racionálně sem si říkala, co a proč to vlastně robím, ta depresívní část ale vyhrála. Potom mě našli. Veverky s Nevětrací - nechala su totiž na spodní válendě položenou kosmetickou taštičku, kterou sem si kdovíproč (asi abych si přepudrovala nos) vzala s sebou, a protože Nevětrací má smysl pro detail, tak si jí na rozdíl od Veverkyše všimla. Pak někde zmizela a my se začali hádat. Pak je ta opravdu špatná část - začala sem ho totiž z té výšky mlátit. Ale tak, jako nikdy. Absolutně sem se nepoznávala, neovládala a třískala ho, jako by to měla být poslední věc před Apokalypsou. V tu chvíli sem byla tak vzteklá jako nikdy a všechno mi bylo jedno. Později už mi to ale jedno nebylo. Nikdy, nikdy sem se tak ještě nechovala. Nenávist je snad jediný pocit, který vůbec neznám a neumím. Až doteď. A pekelně mě to vyděsilo. Tohle nejsem já...
Jasně, musela to být ta kombinace trávy a chlastu, od které sem přirozeně nečekala žádný podraz, protože se mi, opakuju, nikdy nic takového nestalo, ale není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, takže tuhle hnusnou temnou stránku v sobě někde mám. A vůbec se mi to nelíbí.
Další vývin situace byl taký, že ten mazal Shakespeare by se za něj nestyděl - než sem slezla dolů, namazal se pro změnu Veverky (není se co divit, kdyby mě on mlátil, asi bych se upila) a pak se rozhodl, že půjde dom (s odstupem času se vlastně taky nedivím, mě on mlátit, tak... no, necháme to být). Ovšemže dovolit mu jít ven sem nemohla, ještě by někde zmrzl, tak sme se chvíli hádali a strkali, a když vyhrál a vyrazil ke dveřím, vzdala sem to, a poslala za ním kluky: "On už zas chce jít domů, běžte s tím něco udělat." Přirozeně nevěděli, co se nahoře stalo, tak hekli, ale šli. Moc se jim ale nedařilo. Jasně, že su poslouchala za dveřma. Asi tak týden. Pak se jim nedařilo ještě víc, tak už sem to nevydržela (Šlehač si totiž přihonil triko a mluvil o holkách fakt hodně nehezky; doteď si vlastně nejsem jistá, jestli to říkal jen proto, aby Veverkyho uklidnil, nebo to myslel vážně), vtrhla tam, omydlila Šlehačovi ty genderové vyblitiny o hlavu a začala se oblíkat řka, že tohle nikam nevede a domů jdu já. Fakt, trávit s náma dovolenou musí být radost.
Přirozeně se všichni přítomní chytli za hlavu (páč jeden zabejčenej píčus musel bohatě stačit) a začali ať neblbnem (neblbnu). Nefungovalo to (jo, něco s Veverkym máme společnýho). Kolemjdoucí Nevětrací se mi postavila do cesty, Šlehač pak ale obrátil - ať si klidně jdu. Mohl si to dovolit, protože mezitím někdo zbetlil klíče, takže ven nemohl nakonec nikdo, ale byla z toho další hádanice. Ta přerostla v další strkanici s Veverkym, načež sem zase řvala a Šlehač posunkoval na ostatní, aby vypadli a nechali nás tam. Tož vypadli a nechali nás tam. Dobrý, ne?
Další den šla Nevětrací s huličema na lyže a celkem tak byl klid. Kromě toho, že Nazca furt byla v posteli. Odpoledne ale vylezla, protože se jelo dom.
*V pátek se konalo zapíjení Dubkova mimina. Vyhržoval, že
sezve přes 40cet lidí a uvaří guláš. Sešlo se kolem 20vaceti a vařil držkovku.
S Veverkym sme se shodli, že oslavovat dítě držkovkou je divný, ale
slivovice bylo dost, tak to trochu vykompenzovala.
Stoly byly do velkého Lka a popravdě to tam trochu vypadalo
jak na bitevním poli, páč na jednom konci se zastrategizovali místní hasiči a
myslivci, na druhém kolegové z práce a tak nějak veprostřed bezspolkoví kamarádi
v čele s Fobem, který má k hasičům daleko a s myslivci
v čele s Husinou se nebaví, řka, že je to největší podržčůrák tomu
jejich hlavnímu štajgrovi. Takže se na něj ani nepodíval. Já se zas nemohla
koukat na Píču2, takže střed stolu pro mě byl passé; stejně tam seděla ještě
Sarah, která nás dokonce (konečně) pozvala oficiálně na svatbu, ale to nic
nemění na tom, že ty její věčně opakované historky člověk taky nemůže
poslouchat furt. Na pracovním konci zase seděla taková nějaká odrůda
plaše/vlezlého vocasa, kterého od někudy neurčitě znám, a on mě zřejmě taky,
ale zjistit odkud a a proč sem neměla nejmenší chuť, tož sem se mu taky snažila
vyhýbat. Fakt tam člověk kličkoval jak mezi minama.
Bráška mi ukázal to slavné video – no sem na něm skorem jen
já, ale na to, jak blbnu, nevypadám zas tak špatně. Tož sem si celkem oddechla,
ale stejně ho preventivně přiškrtila hned na začátku, aby si snad nemyslel, že
ho bude moc někde dál beztrestně šířit.
No, zasloužilý fotr pak usnul a Sarah se na dlouhou dobu
zasekla s Fobem. Ti dva se teda hledali. Skorem pak byla taková nuda, že
nezbylo, než chválit Řežovi to divadlo z tuhle, a mrzet se, že na místě
není Šlehač, který pro změnu nesnáší Lounyho, takže by mohlo být trochu
povyraženíčko.
Nevětrací zmizela kolem 11denácté, my s Veverkym byli
doma po jedné. Vezla sem ještě Brášku s Fobem. Což mi tak neva, protože
Bráška má kolem baráku kruhový objezd.
*Jako na prvním sme letos byli na mysliveckém ve Verkyho rodné.
Neplánovaně sem u Veverkyho zůstala přes víkend, tož su si z oblečení nemohla
moc vybírat, ještě, že mi ve skříni zůstaly hadry z Deštníkovy svatby z léta.
Éro mi pak půjčila náušnice (stavěli sme se pro ni, a zavazovali jí šaty) a
nevypadalo to nakonec ani tak špatně. Jen na krku sem nic neměla, i když po
pravdě se mi pak na něj věšel kdekdo. Vlastně bych řekla, že jak někdy bývají
také ty unuděné akce, tak na téhle se pro změnu bavili všichni až nezdravo. Éro
byla od začátku trochu zklamaná, protože Dornt nezklamal a moc si nevšiml, že má
dlouhé princeznovské šaty a je profi učesaná i namalovaná. Lítal tam teda jako
pořadatel, ale to, že ji na začátku hned nepochválil, byla chyba. Statečně sme
to ale přechlastali.
Šulístek teda nic přechlastávat nemusel, páč jeho máti měla
oslavu 50desátin, tož byl trochu naměklý a Starostka pro změnu moc ne, řka, že
kvůli tomu jednomu panáku nebude ani začínat a radši dom odřídí. Pozn red. mají to k domovu necelý kilometr.
Co se té zábavy týče, tak veselý byl Vrtokolák, zvlášť
potom, co sem ho sprcla, že posypal cestu šutrama, takže nemůžeme jezdit na
sáňkách. No, dělá to protahování první rok, tak je ještě nadšenej. Pravý
postrach byl ale jeho brácha, takové malé vlezlé nadšené nic. Na jednu stranu
mi ta zatvrzelost nedat se odradit imponovala, na druhou mě to docela přešlo,
když úplně samozřejmě přišel tancovat pro mě, ačkoli sem seděla Veverkymu na
klíně a bavili sme se v jednom klubku s Kapounem. To už chtělo fak
drzost. No, nejřív sem si ty hovadinky užívala, však na ně taky su specializovaná, ale jednak
se mu potily ruce, dvojnak chvílemi to vypadalo, že se mnou chce vydrhnout
podlahu. Tož sem vysílala zoufalé pohledy ke klukům, co se tak trochu chlámali
jak koně, ale potom zvedli zadky a Kapoun mě za rámě odtáhl jakože doopravdy na
panáka.
Tudumek si to ale moc osobně nebral, protože během večera
zatočil snad se všema přítomnýma ženskýma mladšíma 40tyřiceti. Bylo docela
fajne to pozorovat, jak nejdřív šly, jakoby nic a po prvním tanci vzala každá
kramle nadsvětelnou rychlostí, ale hlavně nenápadně. Narazil až s Éro,
která sebou teda cloumat nenechala, už proto, že měl hlavu přesně ve výšce
jejích koz.
Pozorovala su taky Bařtipánku, která podle všeho má nového
přítele, což je teda zajímavé. Navíc seděla u jedno stolu s Husopaskou,
tož sem je aspoň měla v jednom merku. Z obzírávání mě vyrušil jen
Jágr, který seděl hned za náma a asi mě
chtěl polechtat pod bradou, bo co, ale výsledek byl, že mi skrz blbou
koordinaci zničehonic strčil prst do pusy. No, dobře, kecám, jen mi brnkl o
ret, ale žena ho stejně hned odbrnkala jinam.
Kapoun byl tedy milý, i když to on je vždycky, ale až sem
měla trochu obavu, jak se to bude pozdávat Kapounové. No, s přibývajícíma
panákama se jí už moc nepozdávalo, ale popravdě se ani nedivím. Radši pak šla
dom. To je teda kultura, nechat ženskou samotnou jít z plesu, i když mě se
vlastně nikdo neptal. Ptal se až Mat,
který měl kravatu s nahatou ženskou (taky teda jen o trochu vkusnější, než
klystýr) a sic, zda si chci šáhnout na kozy, že by si pak šáhl taky:
„ale na tvoje“
„z toho nic nebude,“ povídám,
„jo, kdybys tam měl pinďu, to bych si šáhla, ale tahle...“
Zasmál se a začal si rozepínat kalhoty, což nějaká přítomná kamarádka zatrhla, řkouc: „Ty mu říkáš pinďa?“ Což vyvolalo celkem bujnou reakci u okoloslyšících. Nechal teda rozepínání a udělal něco jako pokus sklátit mě do mostu na zem, no, ještě, že cvičím pravidelně.
„ale na tvoje“
„z toho nic nebude,“ povídám,
„jo, kdybys tam měl pinďu, to bych si šáhla, ale tahle...“
Zasmál se a začal si rozepínat kalhoty, což nějaká přítomná kamarádka zatrhla, řkouc: „Ty mu říkáš pinďa?“ Což vyvolalo celkem bujnou reakci u okoloslyšících. Nechal teda rozepínání a udělal něco jako pokus sklátit mě do mostu na zem, no, ještě, že cvičím pravidelně.
Veverky se taky bavil, i když popravdě jak všichni tak
divočili, furt ho někdo omlacoval. Maž byl na to kadet a párkrát ho po rameni
poplácnul aji Krámek, to už sem fakt viděla, že ho sere, tož se mu zahuškala, ať
je v klidu, však si tím opileckým machrováním jen kompenzuje, že je
postižený. Což není sranda, ale fakt, který nikomu to teda nevadí, pokud zrovna
nemá tuto agresivní.
Osobně sem toho teda měla taky akorát, protože popravdě,
když zmizel Krámek, začal znova konit Mat, až sem musela zasáhnout a drcnout ho, že
mlátit tohoto muže můžu jenom já, anžto po těch
7dmi letech snad mám trochu nárok, zatímco jakýkoli jeho nárok je
naprosto vyloučený, jako nezasloužený. I když Veverky si s tím teda
poradil sám a spolu s Kapounem ho zdrbali na hlavě, až mu brejle spadly.
Nakonec su ještě požádala tatíka, aby nám ještě zahrál polku
a vyzmizli sme. Ťapy dupy pěšky, ale hrozné to nebylo.
Druhý den sme rovnou vzali sáňky a jeli k Éro na
svíčkovou. Krom toho měla i česnečku, no osvícená žena. Původně sme tam totiž
měli spát a Starostka se Šulístkem taky, ale vývin situace byl jiný (taky se mi
nechtělo tahat spacák, protože další várku kachních peřin nevydýchám). Vypadalo to, že ji to mrzí, tož sme zašli aspoň na ten oběd.
*Týden byl. Vůbec nevím, proč a jak a nač. Jo, lítala sem
kvůli tomu pracáku. Usmyslela sem si totiž, že bych se mohla rekvalifikovat, a že by mi to ten nanicovatý byrokratický aparát mohl proplatit. Nu, mohl, ale vyběhat všechny ty papíry je o vyšší nervovou soustavu.
*V pátek měl Veverkyš hasičskou vejročku u Kapouna.
Zůstala sem doma a bylo domluveno, že pokud se tam moc neožere, půjdeme buď na hasičský bál, nebo na Podšálkovu akci.
Prý od narozenin. Navečer mi Veverky psal, že rozhodl druhou variantu a Éro nás odveze. Dumala sem teda, jestli není blbý přijít na oslavu jen tak bez ničeho,
ale Veverky to odmávnul. No, bylo to blbý. To se ukázalo hned, jak sme ho míjeli ve dveřích, když si nesl dary od ostatních do auta. Zatepla su mu to teda omlátila
o hlavu, Veverky tou svou ale jen vrtěl řka, že nosit flašky do hospody viděl
poprvé u nás a že se to nedělá. No, lepší teda nosit flašku do hospody, než
nic, že?
U stolu už byl Upík, Verky s Tuškovou a nějaký cizí klučina, co mi
byl úplně fuk a pak ještě jeden, který se mi skorem okamžitě začal líbit. Taky
sem mu nebyla ukradená, protože, když přišla Hrníčka se Směchulkou, velice rychle se
mi přesunul po bok. Nejdřív su teda vyžehlila trapas s Podšálkem a aspoň
mu začerstva pogratulovala (aby bylo ještě trapněji, ukázalo se, že to není jen
tak posezení od narozenin, ale že ty narozky má dneska), a v průběhu večera
sme se sousedem moc pěkně popovídali.
Vážně sympoš, pěkný, upřímný, ale v pohodě. Vyplynulo, že se s ním zrovna na Štědrý den rozešla slečna. Nejde ale říct, že by si stěžoval, koneckonců ptala sem se já, páč su z řeči předtím něco takového zachytila. V klidu mi povykládal, přiznal dokonce, že chodí k psychologovi, no, povídám sympoš. Koneckonců každý, kdo na rovinu přizná, že potřebuje pomoct (přitom ale nekňourá) je osobnost. Pak sme povídali ještě o všem možném, dokonce aji s Tučkovou, která se během večera oproti zavedené tradici projevovala jako člověk a v podstatě nemůžu na její zhanobení říct ani Ň.
Vážně sympoš, pěkný, upřímný, ale v pohodě. Vyplynulo, že se s ním zrovna na Štědrý den rozešla slečna. Nejde ale říct, že by si stěžoval, koneckonců ptala sem se já, páč su z řeči předtím něco takového zachytila. V klidu mi povykládal, přiznal dokonce, že chodí k psychologovi, no, povídám sympoš. Koneckonců každý, kdo na rovinu přizná, že potřebuje pomoct (přitom ale nekňourá) je osobnost. Pak sme povídali ještě o všem možném, dokonce aji s Tučkovou, která se během večera oproti zavedené tradici projevovala jako člověk a v podstatě nemůžu na její zhanobení říct ani Ň.
S Hrníčkou se zase popovídalo o školkách, dala se pizza a šlo se
dolů na piškotéku.
No, ta teda byla. Zima a 15tnáct podivných existencí.
Objednala sem tak Podšálkovi u barmanky speciální narozeninový drink (byl tak
speciální, že ho myslím ani nedopil), a přesunuli sme se s Veverkyšem ke
konkurenci. Jo, nedalo mi, abych pařícímu-kalícímu Štědrozejitému.nezahuškala do ouška radu, když pro mě přišel potancovat. Odmítla su ho, řka: „Jsi mi sympatický a
jsi pěkný kluk, užij si tu s nějakou a odreaguj se, ale nejdi pod svou
úroveň.“ (Už pro případ, že bych s ním něco do budoucna měla mít, tak aby
nic nechytl jinde). Podíval se na mě:
„Tak se nepodceňuj, jen žádám o tanec.“
„Já nemyslím sebe,“ uvedla sem to na pravou míru,“myslím to spíš globálně,“ a rozhlídla sem se okolo. Zasmál se, pochopil a chtěl jít znovu tancovat, ale bylo mi to blbé vzhledem k tomu, že Veverky stál vedle a nikdo jiný netrdlovall, tož su ho odmítla, že ráda půjdu, ať dorazí na ples za týden. Slíbil, že se uvidíme.
„Tak se nepodceňuj, jen žádám o tanec.“
„Já nemyslím sebe,“ uvedla sem to na pravou míru,“myslím to spíš globálně,“ a rozhlídla sem se okolo. Zasmál se, pochopil a chtěl jít znovu tancovat, ale bylo mi to blbé vzhledem k tomu, že Veverky stál vedle a nikdo jiný netrdlovall, tož su ho odmítla, že ráda půjdu, ať dorazí na ples za týden. Slíbil, že se uvidíme.
S Veverkym sme se rozpápali a šli se podívat do
klubíku, zda bude 90vadesátková párty stát za to a přijdou lidi starší
90vadesáti. Páč ti vydřiduši ještě chtěli v jednu ráno vstup, šla sem tam jen
nakouknout a že by bylo 160 lidí, jak tvrdila slečna u vstupu se mi fakt
nezdálo. Možná, kdybych si vzala kaleidoskop. Pověděla su Veverkymu, že to nemá
cenu a radši se vrátíme zpátky vedle k pseudopartě. Na schodech sme ale
potkali nějakého jeho hasičského známého, kterého znám od vidění taky, páč sem
ho kdys kdes neúspěšně zkoušela zbalit. Pochybuju ale, že by si to pamatoval.
Veverky, že teda půjdeme s ním na panáka - no, ztratil se samozřejmě hned za
vchodem, i když nějakého panáka pak myslím donesl.
Vrtěla sem hlavou, že to fakt nemá cenu, Veverky ale, že to
zkusíme a popravdě litoval hned, jak viděl
stav na vlastí oči, a jen dokola opakoval:“To je hrozný, fakt hrozný…“
Byla su toho názoru tu hrůzu mladých neperspektivním ožralek
aspoň přetancovat, tož sme šli, ale protože místo 90vadesátek hráli spíš
80smdesátky, Veverky se nechytal , i když mě tyhle pecky povětšinou sednou, tak
sem zkoušela vyskákat aspoň trochu toho toniku.
Asi po hoďce sme to ale zabalili komplet. Vedle už nikdo
nebyl, tož nezbylo, než zavolat Éro, jestli by pro nás zase nedofrčela.
*Další týden su měla krámy. Taky su byla pár dní doma, což
mi silně nesvědčilo, páč naši zase měli řvací a mě ti to už úplně rozdírá. Ať
už se kurva rozvedou, když k sobě nejsou schopní najít cestu. Poradím si
se svými problémy, ale s jejich už po těch letech ne, Popravdě už sem
došla k závěru, že i když jsou mí nejbližší, není to moje věc a můj
života, takže se od těch problémů musím nějak oprostit a netrápit se jimi, ale
ono se to líp řekne, než udělá. Popravdě sem spíš citlivější a citlivější,
protože to tatíkovo kušnění nemůžu zaslechnout už ani zdálky, jak mě vysírá.
Dřív sem byla schopná to přejít, ale teď mi to nejde, i když se snažím.
Protože lednice dole je teď díky mně uklizená, našel si jiné
věci a bloncá a bloncá. Standardní scénář: Přijde z práce, odloží baťoh,
snaží se rádoby vesele pozdravit, když je lepší čas, tak se zeptá, jak se mám.
Když horší scénář, tak rovnou přejde k piťěrování:
pes zas nemá granule, žral vůbec?
Vleze dovnitř: tady furt smrděj hovna, to je hrozná ta kočka, já už tady ani nemůžu jíst, přes ten smrad,
dojde ke kredenci: k večeři zas nic není, tak sem si přivez tlačenku, kam to tady mám dát, já už to uklízet nebudu, tady není ani kousek místa a kde mám svůj nůž (prkýnko), neberte mi to, nic víc po vás nechci...
No, takže takhle to jde celkem vzato den za dnem. V pátek to zkusil z fleku taky. Zkoušela sem si zrovna 3řetí šaty na školní ples, páč sem se s tou vzedmutou hormonovou vlnou po krámech v žádných necítila, když přišel a začala pasáž o hovnech. Nedalo mi to, protože tam vůbec nic nesmrdělo, vyklízíme každý den a mamina už kvůli těm kydům kupuje fakt drahé stelivo. Jasný, že když se tygros vysere, tak to třeba 5ět minut cítit je, ale to zrovna nebyl ten případ, tož sem mu to taky řekla. Kušnil dál a Veverky se radši odklidil do obýváku, aby nemusel nic podotýkat.
pes zas nemá granule, žral vůbec?
Vleze dovnitř: tady furt smrděj hovna, to je hrozná ta kočka, já už tady ani nemůžu jíst, přes ten smrad,
dojde ke kredenci: k večeři zas nic není, tak sem si přivez tlačenku, kam to tady mám dát, já už to uklízet nebudu, tady není ani kousek místa a kde mám svůj nůž (prkýnko), neberte mi to, nic víc po vás nechci...
No, takže takhle to jde celkem vzato den za dnem. V pátek to zkusil z fleku taky. Zkoušela sem si zrovna 3řetí šaty na školní ples, páč sem se s tou vzedmutou hormonovou vlnou po krámech v žádných necítila, když přišel a začala pasáž o hovnech. Nedalo mi to, protože tam vůbec nic nesmrdělo, vyklízíme každý den a mamina už kvůli těm kydům kupuje fakt drahé stelivo. Jasný, že když se tygros vysere, tak to třeba 5ět minut cítit je, ale to zrovna nebyl ten případ, tož sem mu to taky řekla. Kušnil dál a Veverky se radši odklidil do obýváku, aby nemusel nic podotýkat.
Přervala sem si další šaty přes hlavu a začala řvát, že sem
doma jednou za týden a furt neslyším nic jiného, než o hovnech a když sme u
toho: „Tak taky nevkusně nekomentuju, že
ti smrděj fusekle, i když je to na rozdíl od té kočky pravda.“ Na to se urazil
Pak šel kolko-mikolko a taky se převlíkal. Byla sem
překvapená, že jde taky, protože mamina byla na žádost ředitelky u vstupu, tož
bylo jasné, že tam někde jen bude sedět
a čučet, řekl ale, že by to zas měl na talíři celý rok, že nikam nešli. No,
nevím. Na usmířenou sem se ho pak
zeptala, jestli si mám vlasy sčesat dozadu, bo ne. Odvětil, že někoho tak
blbýho se nemám ptát na radu. No, pro dobrotu na žebrotu, Vypěnila sem nazpátek:
„A on ti někdo řekl, že jsi blbý? Já sem nic takového neřekla, nebo snad ano?“
„No, asi sem dost blbej, když si neumím vyměnit ponožky, aby nesmrděly.“
Chmpf, na tohle bys řekl co? Utřela sem si slzy, namalovala se, vzala šaty, co sem měla před 14nácti dny na tom mysliveckém a fertig.
„A on ti někdo řekl, že jsi blbý? Já sem nic takového neřekla, nebo snad ano?“
„No, asi sem dost blbej, když si neumím vyměnit ponožky, aby nesmrděly.“
Chmpf, na tohle bys řekl co? Utřela sem si slzy, namalovala se, vzala šaty, co sem měla před 14nácti dny na tom mysliveckém a fertig.
Na plesíku moc lidí nebylo (kde sou ty 4tyřstovkové časy), ale
Šlehač s Nazcou a Bráškou přítomni byli a za chvíli dorazila aji
Nevětrací. Kluci naneštěstí zavedli model chlapi sobě, tak chodili na panáky
jen spolu, což dřív nedělali, hajzlové. Veverky se to snažil trochu žehlit, ale radši sme pak s holkama chodily taky jen spolu. Seznámila sem je
všechny s Mossem a ségrulí, páč si k nám sedli. Mimochodem moc jí ty
moje šaty slušely. Stejnak se pak ale s Mossem pohádali. Byla to ale
taková ta partnerská klasika, kterou mají snad všichni stejnou: ona myslela, že
je uražený on, a on myslel, že je uražená ona, ani jeden nevěděl proč, a nebyla
to jeho vina. Až sem se musela smát, vytáhla ho na panáka, cestou vzala i ji a
dala je tam dole zas dokupy.
Popovídali sme jako holky ještě s Míťou, která byla za
muchomůrku a moc jí to seklo. Nevětrací prozradila, že ségra je v Madridu
na Erasmu (ach jo, zas je někdo lepší, než já) a chvilku ke mně pak přisedl
aji Sethi, i když soukromý pokec pokazila mamina a Veverkyšem a Mossem, kteří
hnedkon dorazili. Sem se sebou ale spokojená, páč se mnou ten chlap už zdaleka
nemává tolik, jako loni touhle dobou. Taky dost sešel, přiznejme si to. Ještě,
že tak. I když to bylo potom vtipné, páč když odešel, povídá mamina: "On má teď
nějaké panděro.“, načež povídá Veverky: „Já právě myslím, že se mu nějak ztratilo.“
No, jen když se dohodnou, osobně bych ale taky řekla, že spíš schodil.
*V neděli navečer mě
Veverky hodil do babiččiny vesnice na bus. Byl celkem narvaný, ale sranda musí
být. Pak su si dojela pro průkazku a dál se řídila chytrým
papírem odjezdů a příjezdů a směřovala to ke Kobilhovi. Co myslíš, celou cestu
jako prd, aji od zastávky jsem to trefila a pak zjistím, že stojím vedle 4tyř
naprosto stejných bytovek v řadě a nemám šajn, do které mám jít. Jasně, že
sem to zkoumání zvonků vzala z opačné strany, když su se ale Kobilhovi
dovolala, stála sem už před tou pravou. Ubytoval mě, pobalil si nějaké věci a
zmiznul.
Ráno su vstávala dřív, abych měla fóra. Povedlo se mi to
celkem kale, do příslovečného opačného busu sem nenasedla, i když je pravda, že
do jiného čísla jo, uvědomila sem si to ale hned na další zastávce, vypadla a
vzápětí zapadla do správného. Aji do třídy sem zapadla pěkně, což se nedá říct
o pár členech druhého kurzu, co se zvedli po tom, co lektor pověděl, „Vítejte…“
a oni byli úplně jinde. Hned se taky do jinde přemístili. Za chvíli se vrátila
jakási červenovláska, která odešla s nimi, ale byla správně.
Zmatky pak trochu podpořil aji lektor Váša, který říkal
úplně jiné info, než bylo na webu, což zase nagrclo nějakou brýlatou šprtku
v první lavici a začala to celkem nevybíravě řešit. Taky stran
certifikátu, že když je možné ho získat v 10seti jazycích, měl by ho prý dostat
jen ten, kdo ty jazyky umí. Váša na to, že to asi nikdo zkoumat nebude, ale on
osobně neví, proč by někdo vyžadoval osvědčení v jazyce, kterému nerozumí.
Pak se odešel přeptat na recepci a ukázalo se, že převážně šlo
o organizační bordel související s tím, že to byl první kurz v novém
roce, tudíž s novými pravidly, což se mi zdálo celkem lidské a
pochopitelné, ale nádhera se mezitím zvedla i s kumpánkou a už je nikdy
nikdo neviděl. Možná lepší, protože nás tam zbyla celkem fajna parta: Pránik,
což je klučina zabývající se čínskou medicínou, ostravačka Mary, která se
s ničím necrcá, gymnastka Lola, šumavák Papouch a podle mě nejslabší
článek - pražačka Four. Myslím ale, že podle ní sem zase nejslabší
článek já, takže se to vykompenzuje.
Lektor se pak oklepal, ukázal, že je nejen vtipný, ale aji
vzdělaný a umí to podat. Jak říkám -
fajna parta, protože Pránik k vědě pro změnu dodával zase ty
východní poznatky a konfrontovat to bylo moc zajímavé, zvlášť když se po týdnu
ukázalo, že ve většině dojdou ke stejnému výsledku, i když každý třeba
z druhé strany.
Druhou půlku týdne sme měly pro změnu lektorku Sášu, která
tomu dodala zase další rozměr. Nemůžu si stěžovat. Mimochodem je taky dost
pravděpodobné, že nějakým Božím vedením sem se na ten kurz dostala jenom proto,
abych se konečně smířila s tím potratem, co mamka před lety měla. Občas mě
tak totiž napadne, zrovna jako tuhle na procházce, že su nemusela jít sama se
psem, ale že by prcek už byl dost velký a mohl jít s námi. Taky se mi teď často
honí hlavou, že je to nespravedlivé, že se jim to miminko nepovedlo, že spolu
naši mohli vycházet dávno jinak, mohli sme být fungující rodina, tatík by
neblbnul…
Jednu chvíli se ale řeč zavedla právě na děti a Sáša řekla,
že několikrát potratila, že ale ví, že se ta duše vrátí a mimčo mít bude. Je si
jistá, protože se jí zdálo, že se vrátí. Pránik s ní souhlasil, že je to
možné, a ona dodala, že když se na to zpětně dívá, tak nebyla připravená a
manžel taky ne, i když si myslela, že ano. Takže to vlastně bylo tak, že děcko
řeklo pá; příjdu, až tu bude líp.
Tak sem se nad tím tak zamyslela, a i když s jakýmkoli
stěhováním duší jako křesťan hluboce nesouhlasím, došla sem k závěru, že
ten můj skorosourozenec, nebo ten kdo ho poslal, usoudil, že by mu u nás možná nebylo
dobře. A že naopak myslet si, že teď naše rodina mohla být stmelená a lepší je
sobecké, protože by to tak být vůbec nemuselo a vykoupit to nešťastným životem
někoho jiného by prostě nebylo fér.
No, teď veseleji; ke konci týdne se taky ukázalo, že Lola
není gymnastka, ale bývalá striptérka. Nikomu to ale nevadí.
Jo, s Wéčkou sme byly na sushi a v báru, kde žil
Foglar. Teda, v tej době to asi ještě nebyl bar, že. Ale latté měli fajne
a dokonce nám pak servírka pověděla, že pánové u vedlejšího stolu slaví a zvou
nás posedět. Když sme platily, lákala nás znovu, což nás sice potěšilo, ale
nešly sme, byla mi zima a bylo docela pozdě.
*Nevětrací je po týdnu z práce doma na neschopence, páč
blila.
*V pátek su svištěla dom. Do busu sem se nějak nacpala, a
s víc štěstím, než rozumem, na mě zbyla sedačka s nevyzvednutou
místenkou, tož to šlo. Veverky pro mě přifrčel na nádr a šli sme na pizzu.
Neměli sme to dělat, páč ten mrňavý šmudla kuchař podle mě vůbec neměl být
kuchařem. S tou minulou na Podšálkově oslavě se to vůbec nedá
srovnat.
*V sobotu byl ples Kapounových hasičů. Nej s Očkem
u nás spali a rovnou mě vyzvedli. Byla su totiž od poledne doma, páč sme
s maminou sháněli babí dárek k narozeninám. Veverky jim tak musel
stlát.
Chodilo se pořád na panáky, a aby měl večer ještě trochu grády,
řekla sem Nej, jestli mezi lidmi na sálu najde Husopasku. Nevětrací ji onehdy na pobavě poznala
na první pokus, tak ať to zkusí taky. Hádali s Očkem oba (což Veverky
samozřejmě nesměl vědět). Asi po hoďce si vyžádali nápovědu. „Hubená,“ povídám.
No, bylo to hned na druhý typ. Taky dobrý. Jen nevím, co to svědčí o BMI místních žen.
V podstatě byl celý průběh standardní, akorát hudba
teda pramizerná. Když už se předali a vytáhli klasiku, nešlo na to vůbec
tancovat. Ty valčíky by byly moc pomalé i na lidi v důchoďáku. Přišel pro
mě tancovat Dornt, ale odmávla sem ho k Éro, páč sem věděla, že
s frekvencí jejich tancování není spokojená. Pak su se mu teda na chodbě
omluvila, aby si to nebral osobně, že půjdeme na klasiku, ale nechtěla sem, aby
byla Éro zklamaná, načež odvětil, že to mám pravdu, že mu připadá, že spolu chodí
tancovat pořád a jí je to pořád málo. Nedivím se, je stejný typ jako já; taky
mám pořád málo.
Kapoun byl zase společenský a Kapounová zvolila jinou
strategii – chodila s ním všudeš, a od těch panáků a zvlášť od Veverkyho, který
byl skrz ně (ty panáky) zřejmě postrach, ho honila jak čivavu po vaně. Popravdě se moc
nenechal, a v jednu chvíli mně dokonce odtáhli na paňácu se Smečným a
Veverkymu zavřeli dveře před nosem. Než se dohodli, kdo je znova otevře, a kdo
od Veverkyše dostane přes hubu, byl pryč. Dala su s nima teda kolečko, ale
pak pro jistotu sehnala Kapounovou a pochválila jí krajku na šatech, páč su
nechtěla, aby si to braní na panáky brala osobně. Hlavně proto, že já si brala
osobně Husopasku. Ta podlá vysušená žirafa mi na Veverkyho totiž zvolila
strategii RCHB (Rýpání do chlapského ega), což mě děsně vytočilo. To bylo tak:
stáli sme dole na parketě s Patem a Matem a povídali si, když přišla,
objala Mata a Veverkyho kolem ramen, zapojila se tak rádoby přirozeně do party a
začala do něj něco šít. Já dělala, že se bavím s Matem a víceméně, že
neposlouchám, ale když sem zachytila významné pohledy a: „…když ti to slečna dovolí“, zbystřila sem na úroveň
lovícího leoparda a otočila se k nim. Veverky mlčel, ona se culila a já
k němu jen prohodila: „Bojíš se, viď?“
„Bojim,“ on na to. V odpověď sem dělala jakoby nic a upozornila ho, že naši hosti chtějí dom, což byla pravda, páč Nej měla už v tu chvíli nohy nahoře, jak kohoutek v oboře, páč si nevzala vložky do bot, ňouma.
„Bojim,“ on na to. V odpověď sem dělala jakoby nic a upozornila ho, že naši hosti chtějí dom, což byla pravda, páč Nej měla už v tu chvíli nohy nahoře, jak kohoutek v oboře, páč si nevzala vložky do bot, ňouma.
Popravdě mně se to zabalit ještě nechtělo a Veverkymu taky
ne, tož sme je ještě odtáhli nahoru. Než se ale objednalo, vypařili se zase
dolů, zatímco Husopaska s nějakou další holkou se zázračně objevily pro
změnu nahoře. Fakt, jak v mixéru, to ti povídám.
Veverky k sobě, nevím proč, zavolal tu druhou, a jestli
sem to vyrozuměla dobře, tak se divil, že ji nemohl poznat, nebo co. Ale nevím
jistě, tak sem radši dál neposlouchala a donesla jim ty skleničky dolů. Pak su
se vrátila nahoru, trojka byla ale v tak družné diskuzi, že sem jen
vykoukla za roh a radši zmizela. Očko kouřil venku, tož su si sedla
k Nej a pak na chvíli šla tancovat s Éro. Teda spíš s celou
vesnicí, protože se vytvořilo takové to taneční kolečko, kde sme byli za
pacinky a vždycky někdo blbnul ve středu. Bylo to hezké, jen ta Nej samotná u
stolu a Veverky Nesamotný někde z dohledu mi to kazil.
K Nej su se pak vrátila a pro Veverkyho sme poslaly
Očka. Já tam jít nemohla, když bylo jasný, že si Husopaska z Veverkyho
dělá v rámci RCHB srandu, že je podpantoflák. Na smeč jí teda nahrávat nebudu.
No, poslali sme tam teda toho pravýho, vrátili se snad po
půlhodině. Pak už sme se, aji přes další Veverkyho prodlevy, odkýblovali na
cestu. Byla su ale vytočená jak na Matějský, dílem z tej Husopasky, ale
víc z toho, že sme na něj fakt čekaly jak dyliny, zatímco sem slíbila, že
půjdeme dom v dohledné době.
*Ráno su byla furt nasraná. Nehledě k tomu, že sem si
doma zapomněla brejle a nechtělo se mi brát si čočky, aby oči měly aspoň den
pauzu. Nej s Očkem naštěstí nevyžadovali snídani a odfrčeli, tož sme si
s Veverkym mohli začít vyříkávat. Předstírala sem, že není největší
problém to, že se nahoře zaseknul s Husopaskou, ale to, že se nahoře
zaseknul, tak zdařile, že sem o tom skoro přesvědčila i sama sebe. Nemůžu
prostě připustit, že sem stíhačka. Kdože, já?
Tady to teda připustit můžu. Nikdy, nikdy v životě sem
na Veverkyho nežárlila, ani na bývalky, i když vím, že ta jedna mu nikdy nebude
tak úplně ukradená, ani na holky, co po něm koukají (proč by nekoukaly, když je
krásný), ani na tu, se kterou měl techtličky, když sme měli krizi (jo, tam to
teda usnadňuje, že ji vůbec neznám), ale Husopaska mi bere nervy, protože po
něm fakt jede. A na Veverkym vidím, že je z toho potěšený a kdyby byl
nezadaný, potěšil by ji taky a rád. A to mě teda provokuje, protože si (ho) zrovna
musí vybrat holku(a), která je o 10set čísel vyšší a 10set kilo lehčí, než já.
Ne, že bych byla špek, dřu na sobě jak negr na plantáži a dokonce myslím, že
vypadám snad nejlíp za celý svůj dosavadní život, s tím, že to vlastně
nikdy nebylo špatné. A co se týče té
nadmořské, objektivně by mi nevadilo, kdybych byla ještě menší, klidně jako
Nej, neměla bych z toho nervy, ale když na mě ta čůza z té výšky čumí
a pařnáty má až na zem, jak modelka, tak to mi teda bere glanc. Jak pak má
jeden věřit, když mi Veverky říká, jak su sexy a přitahuju ho?
No, já se z toho dostanu. Už proto, že když sme
s Veverkym začínali chodit, tak si ta pizda ještě hrála s bárbínama,
a když sem flirtovala s prvním klukem, tak ještě čůrala do plínek. Vlastně
je to taká užitečná zkušenost, poznat to z druhé strany. Zajímalo by mě,
jestli si třeba Liv svého času to samý neříkala o mně.
*Odpoledne sme už v pohodě frčeli k babí na
oslavu. K obědu sem tím pádem měla sachr, co Veverky nedojedl a dva
medovníky, páč su ale spala pár hodin, myslím, že se to vykompenzuje. Zvlášť,
když mě teta setřela jak flus mopem, že té mé rekvalifikaci nevěří a kolik si
myslím, že asi budu vydělávat a blablabla. Nasrala mě tak, že sem byla
v pokušení letět na živnosťák hned a začít od zítra, abych jí ukázala, že
ne každý má sny, co se nesplní.
*V pondělí ráno znova měšťákuju. Teda, to vstávání
v půl 5áté mi silně nesvědčí, celá třída ale byla nějako groggy, tak sme
končili dřív.
S Wéčkou sme tentokrát šly do Nebe na koktejl, který
byl prima, ale samotný bar, nebo jak se to vlastně profiluje, mi atmosférou
přišel jako snobská školní jídelna.
*V pátek sem poprvé v životě viděla klučinu, který
vypadal nádherně ve slim džínách. Většinou vypadají buď jak buzny (a to i
buzny, což je škoda, protože ti většinou jinak vypadají dobře), nebo jako
nepravidelné geometrické útvary na špejlích, ale tenhle měl tak rajcovně
namakaná stehýnka a zadek, že když po té jedné (kurva) zastávce vystupoval,
skoro sem brečela.
Dom su razila až v sobotu, a do města pro mě dorazila
mamina. Chytala se mě chytala jakási rýmička a vůbec se mi to nelíbilo. Večer
už sem byla v té vztekle-utírací fázi a ta se mi líbila ještě mnohem míň.
Rozhodla sem se ale, že na ples musím, takže sem musela i na Verkyho
Valentýnskou párty. Veverky z toho byl pochybovačný, že je rozumné jít na
dvě akce za večer, ale já se nechtěla vzdát plesu a on té Verkyho akce, páč to
vypadá, že spolu opravdu zas budou podnikat, tož je záhodno se trochu
pokamarádit, že. S tím sem nemohla než souhlasit, tož bylo rozhodnuto
sfouknout oboje. I když Verky psal něco o 250 Kč vstupného, ale to snad měl být
vtip, ne?
Naštěstí sem měla nos a horní ret po dni smrkání sice
červený, ale ještě ne odřený, takže to s množstvím mejpaku, které by mi
obvykle stačilo na 4 x skoro nebylo vidět. Jen su nesměla znova smrkat, že. Tak
sem tahala statečně hodiny a nos si jen přesušovala, což sem asi neměla dělat,
protože se mi ta hlenstva zřejmě vrazila do hlavy a byla sem po velkou část
večera neuvěřitelně zabedněná. Což bylo mrzuté, protože dokonce Verky se
rozhodl na mě mluvit, což je jev silně neobvyklý, ale po těch mých reakcích asi
bude do budoucna ještě neobvyklejší:
„Prý máme podobný
hudební vkus.“
„Prý máme podobný hudební vkus?“ Po druhé, protože na první
oslovení sem se neotočila.
„Huh, hm?“
„Říkal Veverky…“
„Jo?“
„No hip hop, ne?“
„Jo, to jo. Ty taky viď?“
„Jasný, a co třeba máš ráda?“
„Huh, no hm, hlavně to starší...“
„Český? Ty mám taky rád, třeba Marpa, nebo PSHáčka.“
„Jo, huh, hm, no, třeba tu…humhm…“
Nemohla sem si vzpomenout ani na jeden název písničky, přestože Nebezpečnou s Parketem si ohulím nejmíň jednou do měsíce, nemluvě o takových těch motivačních peckách třeba od Revolty a Bena, co si dávám před cvičením. Ale kdeže, jenom zahleníno. Myslím, že i kdybych ten večer svý IQ narovnala, pořád by v pohodě prošlo dírou do psí boudy.
Nemohla sem si vzpomenout ani na jeden název písničky, přestože Nebezpečnou s Parketem si ohulím nejmíň jednou do měsíce, nemluvě o takových těch motivačních peckách třeba od Revolty a Bena, co si dávám před cvičením. Ale kdeže, jenom zahleníno. Myslím, že i kdybych ten večer svý IQ narovnala, pořád by v pohodě prošlo dírou do psí boudy.
Jinak ale párty šla, Bob s Marley teda nedorazili, ale
nemohli sme s Veverkym z těch tajemných náznaků rozluštit proč, i
když to teda skoro vypadalo, že ho nepustila. Ten Štědrozejitý nedorazil k mé velké
lítosti, i když v podstatě ani nevím, jestli byl pozvaný.
Tučková měla vystříhané papírové motýlky, kloboučky a řetězy, bylo by to celkem hezké, kdyby několikrát za večer neupozornila, co jí to dalo práce. Někdo pil tequillu, já skončila přes Veverkyho velké podivení u vína a švestky, páč sem nevěděla, jak jinak tu rýmu přechlastat. Jo, taky sem ji zkoušela přežrat, protože ten jogurtový dip k řízečkům krásně ladil. Hodila sem na to ještě dva muffíky a pár Bertíkových fazolek, co hostitelé objednali kdesi na webu. Dlužno dodat, že tu, co chutnala jako zkažený vejce každý hned vyplivl. Každý, kromě Veverkyho. Ten ji sežral.
Celkově sem byla spokojená, páč su díky rýmě necítila, jak z Veverkyho táhne to zkažené vejce, až bylo po půl 10sáté, tedy nejvyšší čas se přesunout. Zvedli sme se a Veverky tak napůl z legrace mávnul na Verkyho s peněženkou: „Tak kolik sme dlužný?“ Ten se zatvářil jak mýval před zamčeným chlaďákem: „Ale když ono to je takový blbý, když sme tu byli jen 2vě hodiny…“ Veverky na něj jen čuměl a Verky pokračoval: „Když my sme to rozpočítavali, mělo nás být 14náct a takhle to vycházelo, to je fakt blbý…“ No, tak blbý, aby si to pětikilo nevzal, mu to zas nebylo.
Tučková měla vystříhané papírové motýlky, kloboučky a řetězy, bylo by to celkem hezké, kdyby několikrát za večer neupozornila, co jí to dalo práce. Někdo pil tequillu, já skončila přes Veverkyho velké podivení u vína a švestky, páč sem nevěděla, jak jinak tu rýmu přechlastat. Jo, taky sem ji zkoušela přežrat, protože ten jogurtový dip k řízečkům krásně ladil. Hodila sem na to ještě dva muffíky a pár Bertíkových fazolek, co hostitelé objednali kdesi na webu. Dlužno dodat, že tu, co chutnala jako zkažený vejce každý hned vyplivl. Každý, kromě Veverkyho. Ten ji sežral.
Celkově sem byla spokojená, páč su díky rýmě necítila, jak z Veverkyho táhne to zkažené vejce, až bylo po půl 10sáté, tedy nejvyšší čas se přesunout. Zvedli sme se a Veverky tak napůl z legrace mávnul na Verkyho s peněženkou: „Tak kolik sme dlužný?“ Ten se zatvářil jak mýval před zamčeným chlaďákem: „Ale když ono to je takový blbý, když sme tu byli jen 2vě hodiny…“ Veverky na něj jen čuměl a Verky pokračoval: „Když my sme to rozpočítavali, mělo nás být 14náct a takhle to vycházelo, to je fakt blbý…“ No, tak blbý, aby si to pětikilo nevzal, mu to zas nebylo.
V tu chvíli sem byla naštvaná, ale v podstatě
z toho mám skvělou storku, protože ať to řeknu, komu to řeknu, nikdo nikdy
o domácí párty se vstupným neslyšel.
U nás sme se převlíkli a fištěli plesat. Nos se kupodivu
uklidnil, ani tak vymleto už sem neměla, ale pro změnu mě v průběhu večera
začalo bolet břicho. Navíc kapela hrála všechny ty věci, které dle mého na ples
nepatří, tož sme s Veverkym mnoho nezatancovali. Louny mi ale pochválil
šaty, a vlezloun Dubínek nebyl tentokrát vlezlý, ale nazval mě „krásnou
slečnou“, tož mi trochu otrnulo a ignorovala sem Sethiho. Nejlepší situace ale
byla, když začala zase zpívat Planda. To je dcera jedné divné učitelky
z naší základky a skoro si myslím, že i můj tuctový alt by byl lepší, než
ten její, protože mám ale soudnost, nikde ho, na rozdíl od ní, neprezentuji.
Když v tuhle chvíli teda mluvím o nesoudnosti, měla bych spíš mluvit o
NESOUDNOSTI, protože zprznit Ovečku to už chce um. Teda Bláznova ukolébavka se
to ve skutečnosti, jmenuje, že. Um to ale chce.
V průběhu večera sem se snažila přechlastávat dál rýmu.
Hlavně s Nazcou, protože pánové zase drželi trapné konkláve, které ale
Veverky sabotoval, protože řídil, což mě velice potěšilo, jelikož Šlehače,
který tohle trapné skupinkování Chlapi
sobě onehdy zavedl, to velice nepotěšilo. Ve chvíli, kdy Planda vylezla na
pódium se svým obvyklým kvílením, sem chtěla hned okamžitě jít dolů na frťana,
ale Nazca zrovna měla na hraně, řka, že teď jít nemůže, páč by se pravděpodobně
poblila. Že za chvíli. Nedala se ale lacino a aspoň do toho Plandě začala bučet.
Já ty moraváky fakt žeru. Jak ale Planda začala stříhat tu ovečku, vystřelila
po půlce první sloky, řka: „Tohle fakt nejde vydržet.“
Otočili sme to radši 2vakrát, když dolů dorazil Moss, řka: „To nejde vydržet.“ Divila sem se, že s ním nešla ségrule; prý kecají s holkama. Za chvíli se ale z hůry ozvalo něco původně od Lucky Bílý (jak sme usoudili podle refrénu) a sešla ségrule po schodech, řka: „To už nejde vydržet.“ Panáka si ale nedala, ona radši pivo.
Otočili sme to radši 2vakrát, když dolů dorazil Moss, řka: „To nejde vydržet.“ Divila sem se, že s ním nešla ségrule; prý kecají s holkama. Za chvíli se ale z hůry ozvalo něco původně od Lucky Bílý (jak sme usoudili podle refrénu) a sešla ségrule po schodech, řka: „To už nejde vydržet.“ Panáka si ale nedala, ona radši pivo.
Tombolu sme se Veverkym nějak přetrpěli (ti lamomrdi měli
lístky prodané ještě před 10sátou, takže sme neměli ani šanci si těch svých 5ět
symbolických koupit), pak mi ale fakt bylo šoufl. Rýma úplně ustoupila pupku
jak vzducholoď. Už od Tučkové nic jíst nebudu. 250 kačen a ještě mi bude blbě, ne? Tak sme radši jeli dom. Stejnak skoro jako poslední, protože Šlehačovi se
po společném tanci nápadně rychle vypařili udělat si doma krááásný večer, Dubek
zmizel chvíli po nich a Bráška obletoval ty své mladice.
*V pondělí furt rýmička. Už mám aji ten nos odřený. Děláme
stravovací plány. Teda upravujeme. Všem nám to trvá děsně dlouho. Do toho řeším
další rekvalifikaci (kterou nutně potřebuju, abych mohla začít podnikat tak,
jak chci, nehledě, že tuto je vázaná živnost), když už sem tu, tak,
že bych si obstarala pro pracák ten papír s potvrzením o ceně, ať
s tím zas nemusí lítat chudák Wéčka. Když ten můj jediný pracák
v republice chce všechno v originálech, že. No, měla sem s tím
popravdě docela srandu, páč nejdřív si vybrat z tej přehršle kurzů nějaký
rozumný, pak si obvolat 3ři, co se mi zdáli nejrozumnější v rozumném
termínu, tedy ne na podzim. Ne, že bych volné léto nebrala, ale nějak mám
pocit, že rok na pracáku inteligentovi postačí. Za další rok už bych nemusela
být inteligent.
Volala sem na jeden, o kterém Lola prohlásila, že s ním
byl její kamarád spokojený. Paní byla milá, ale popravdě se mi nezdálo, že
nebyla schopná mi říct ani přibližné datum zakončení, a opakovala, že neví, že
může nějaký lektor vypadnout, do toho ty svátky, a tak… no… Volala su tedy na
druhý, a musím říct, že jestli ten chlápek vypadá tak sexy, jak sexy má hlas,
tak ho asi přefiknu, jen, co ho uvidím, i kdyby to mělo být v poledne pod hodinama. I když tam by to vlastně nikoho neudivilo. Povídal mi asi čtvrt hodiny
a znělo mi to všechno rozumně, i když teda, když sem mu odpověděla na otázku,
jaký kurz, a kde teď právě dokončuju, chytl takový záchvat smíchu, že mi
zalehlo ucho.
Vzhledem k tomu, že přesto, že je fakt, že reklamu na
stránkách měli dost klamavou, celkově su byla spokojená a kvalita informací od
Sáši i Váši mi přišla nesporná, budu zvědavá na jejich variantu. Ještě sme si
domluvili, že papír mám ten s logama, a že mi ho zítra během dne předá. Což
se hodilo, páč sem měla jet za Wéčkou.
*Ve středu sme psali závěrečný test, rozloučili se se Sášou,
a pak šli s děckama na oběd. Když sem viděla sumy na jídeláku ozval se ve
mně vesničan, ale vyřešila su to dětským rizotem a popravdě za tu cenu stálo.
Ještě sme pokecali o možném secvaku na Pránikově chatě a i Four se ukázala
řekla bych v lidské stránce. Byl to hezký oběd a rozloučení potom taky.
Jela sem totiž na druhou stranu města koupit si ty fešné zimní gaťky, co vypadají jako džíny a narazila su
na ně před měsícem při nákupu zimních bot. Teďkon mi je zlevnili (furt sou tedy
drahé, že by se za to dalo měsíc žrát, ale ať nežeru, že jo), tak su ráno mrkla
na web, jestli je pořád mají a táhla se až kajsi. Už to neudělám, páč
nějaká sviňa si na ně dala rezervaci, takže mi je neprodali, a páč se jednalo o
poslední kus v celé metropoli, mohla sem se vzteknout. Dojela su dom a pak
frčela k Wéčce. Měly sme prima pečenou zeleninu, pomazánku a avokádový
tatarák. Ta holka je prostě moje. Chudák ale měla taky víkend prochcípaný a co
hůř, prodělala na tom dva litry, protože jeli s Makynem na Valentýnský
welness víkend, ale nebylo jí vůbec dobře a nakonec to zakydlila saunou, takže
lehla po zbytek neděle. Aji šampáňo v ceně tam zapomněli.
S chlápkem se sexy hlasem sem se nakonec nesešla, páč
to časově nedávalo a prý mi to pošle poštou. Však s tím stejně půjdu až
v pondělí, tož to bylo jedno. Ještě jednou se ujistil, že papír je ten
s těma logama, aby bylo všechno tip top a šla sem spát.
Ráno pro jistotu volám bábě na pracák, že jí dovalím
v pondělí osvědčení a jestli si rovnou můžu podat žádost na tu další
rekvalifikaci. Popravdě byla nevrlá, jak kdyby byla v přechodu na přechodu
na červený, ale prý ať to donesu. Povídám, jestli musím znova přikládat
podnikatelský záměr, když sem v tom předchozím měla napsáno, že ty kurzy
potřebuju dva. Blemc, blemc a nakonec z ní vypadlo, že jo, páč sou nové
papíry.
„Jaké nové papíry? Vždyť na webu nic není…“
„No, voni tam ještě asi nejsou.“
„A můžete mi je teda poslat?“
No, poslala je teda skoro hned, ale to je tak jediné pozitivum, protože samozřejmě to potvrzení o ceně bylo bez log. Tak sem zas hned obratem volala chlápkovi, ten se samozřejmě vysmál, a že to zrovna prve poslal. Ale ani se moc nedivil (zřejmě má se scénářem Jak ze sebe udělat trotla ve třech krocích zkušenosti). A že mi to pošle mailem.
„Jaké nové papíry? Vždyť na webu nic není…“
„No, voni tam ještě asi nejsou.“
„A můžete mi je teda poslat?“
No, poslala je teda skoro hned, ale to je tak jediné pozitivum, protože samozřejmě to potvrzení o ceně bylo bez log. Tak sem zas hned obratem volala chlápkovi, ten se samozřejmě vysmál, a že to zrovna prve poslal. Ale ani se moc nedivil (zřejmě má se scénářem Jak ze sebe udělat trotla ve třech krocích zkušenosti). A že mi to pošle mailem.
Byla su z toho zdechnutá, tak sem se rozhodla, že si
koupím dražší variantu těch gatí a aby nedošlo k failu, jako včera,
zarezervuju si je. Toulala sem se po Sportissimu jak prašivej čokl a pak, že si
je vyzvednu. Rezervace teda byla na maminu, páč tam má kartu. Pán zmizel za
závěsem na půl hodiny (už sem byla úplně upečená) a řešil. Nakonec se to
vyřešilo – tu rezervaci zamítli. Ani sem netušila, že to jde. Asi halt ty
kaťata, co ukazují můj zadek v tom nejlepším světle, mít nemám. Po třetí to
totiž zkoušet fakt nebudu, třeba sem si je neměla za 2voulitr koupit proto, že
na ně narazím v sekáči za 2vě kila. Úplně zbytečný to ale nebylo, koupila
su si nové plesové sandálky s 50% slevou, tož nakonec su celkem
uspokojená. Byla su z toho nějako ale unavená, tož sem se rozhodla jet
dom až nazítří. Veverky z toho teda nebyl moc nadšený, prý ale stejně jen
smrká, takže není o co stát.
*Druhý den ráno sem balila tak zběsile, že to trvalo dvakrát
dýl, než su večer při nařizování budíku počítala. Když sem už už chtěla
vyrazit, s tím, že musím stejně víckrát, páč sem nevynesla koš, zjistila
sem, že na sobě sice mám kabát a šálu, ale ne ponožky. Koukala sem nějaký
hledat, klidně i jetý, ale jasně, že byly na dně té nejumělečtěji nacpané
tašky, kterou su kvůli tomu musela celou vyházet. Pak už to vůbec bylo rodeo –
letěla sem s odpadkama, půlku jich hned nesla zpátky, páč tam byly jen konťáky
na tříděný odpad a ne na směsný, pak sem hodila bágl na záda, tašku na rameno, druhou na druhý a kabelku navrch a do toho sem táhla přes park ty odpadky.
Přiznávám, flákla sem je k nejbližší soukromý popelnici, páč dál už to
nýst všechno nešlo. No, což, taky platíme za odvoz odpadů, i když teda o půl
republiky jinde. Stejně mi městská frnkla před čenichem.
Když sem dovalila na nádr, bus už tam stál. Fronta jak na lebedu v Etiopii. Do toho telefon – babí, jestli budou Veverkyšovi
kydlit dobytek, že by brali maso. Tak sem hned zatepla volala Veverkymu, ať je
to vyřízeno. Prý se musí zeptat. Mezitím sem se do toho busu nasunula a právě
se mi povedlo zvednout tu praseckou tašku do poličky nad hlavu, když volal
zpátky. „No, zrovna se prdelim se v autobuse, tak co?“ Vzala sem to. A on
tam nebyl on, ale jeho mamina. Kura, trapas. Byla sem tak zpitomělá, že sem jí
ještě navrch na rozloučenou tykala. Jestli já ze sebe nezhubnu.
Veverky pro mě pak dojel na autobusák, to taky nebylo bez
komplikejšn, páč sem z jedné strany viděla, jak přijíždí na druhou, tak
su se s těma taškama kýblovala za ním, on ho ale mezitím objel, tak byl
na té mé původní.
Zbytek dne sme se radši jenom váleli a v sobotu taky.
Bylo to teda dost nutné, páč Veverky byl fakt v režimu nemocný a já dost
špatně snáším, když na mě kdokoli kašle. Najmě můj kluk.
V sobotu ostatně nemusel vstávat, páč na pozvánky místo
něj šel Trautik. Pokousal ho teda pes, takže půlku nedochodil, ale dobrovolnému
koni, že ano... Večer sme se teda
vykoulovali do hospody, páč se měla řešit letní dovolená, ale mohli sme zůstat
doma, protože byl přítomný jen Bráška, Řež a Dubek, takže slavná akce to zrovna
nebyla.
*V pondělí píšu nový podnikatelský záměr a odpo jedu na
pracák. Byla sem tam po druhé a po druhé baba byla veprostřed pracovní doby na
nákupu. Nejlepší práce fakt bude na pracáku, jak se do té mafie ale dostat, že.
Druhá úřadbába ji kryla, prý: “Paní za chviličku přijde, jen počkejte.“ Pak tam
se mnou čekal ještě nějaký chlápek. Čekala su přes ¾ hodiny, než přivalila a
pak si (podle zvuku), ještě musela dát jogurty do lednice. Třeba jí ale křivdím
a byl to tvaroh, že. S chlápkem sme na sebe jen čumeli. Když už mě ale
milostivě pozvala dovnitř, povídala, že vyrozumění bude písemně příští týden.
Nej mě vzala domů, byla ale taky načílená, páč si před 8smi
lety založila paušál u O2 a protože po měsíci zjistila, že jí nevyhovuje, zase
ho zrušila. A ejhle za minulý měsíc jí přišla složenka. Zůstala na to vejrat a
snažila se jim dovolat. Samozřejmě nemožné (to vím dobře, teď sem se snažila
dovolat na T-mobile, a od té doby mám mobil furt pod čepicí, páč mi přirostl k
uchu),. Když se jí to konečně povedlo, paní jí pověděla, že přecházeli na jiné
tarify, tož převedli i to její číslo. Ona na to, že dávno žádné nemá a ani
neví, jaké to bylo. Paní na to, že prý to tenkrát zrušila „jen na půl“. No, jak
jde zrušit něco jen na půl, to je zlá věc, že. Nejlepší na tom je, že tu složenku
musí zaplatit, další jí přijde za tenhle měsíc, tu taky musí zaplatit a
k tomu nějaký storno poplatek, či co. Samozřejmě, že je to nesmysl, ale
všichni víme, že kdyby to nezaplatila, budou se s ní soudit a skončí to
exekucí.
*Ve čtvrtek mi úřadbábrle laskavě napsala maila, že se další
rekvalifikaci ZAMÍTÁ. Chtěla sem jí hned volat nazpátek, stejně by se to ale
nepovedlo, páč to poslala fikaně pár minut před koncem pracovní doby a
byrokrati půl hodiny před zavíračkou telefony neberou, jak ze zkušenosti víme.
Utřela sem slzu a šla to rozdýchat ven. Absolutně tu logiku totiž nechápu. Na podnikání tak, jak chci podnikat, potřebuju ty kurzy oba, tuten ještě nutněji vlastně, páč to je vázaná živnost. Jasně sem to do toho podnikatelského záměru psala. Proč mi teda schválili jednu, a tu druhou ne? Zkusejí teď na mě ale přijít, cože nepodnikám, kurvy.
Utřela sem slzu a šla to rozdýchat ven. Absolutně tu logiku totiž nechápu. Na podnikání tak, jak chci podnikat, potřebuju ty kurzy oba, tuten ještě nutněji vlastně, páč to je vázaná živnost. Jasně sem to do toho podnikatelského záměru psala. Proč mi teda schválili jednu, a tu druhou ne? Zkusejí teď na mě ale přijít, cože nepodnikám, kurvy.
*V pátek sem ještě trochu funěla, ale aspoň Veverky už byl
zdravější a skončily mi krámy, tož by bylo líp, pro změnu ale zabíjeli prase,
takže nebyl čas jít do kina na Deadpoola, což mě teda trochu mrzelo.
*V sobotu dopoledne se šlo dělat jednohubky na večerní ples.
Přišla su při té příležitosti na fakt, že ti staří chlapi mě fakt rozčilují.
Dřív mi tak nějak nevadilo, když mi kdosi šáhl na zadek, nebo rádoby náhodou
někam jinam, povídám si; však asi to mám hezké, když na to chtějí položit ruku,
ale postupem věku mě každý zásah do osobního prostoru točí. Třebas Patův a
Matův tatík se přese mne natahoval pro salám, či pro co, a tak jako neúmyslně se
mi opřel o rameno. Vytuhla sem se sýrem v ruce a litovala, že v ní
nemám párátko. Bych mu ho do té vlezlé pařnáty asertivně zapíchla,
chlívákovi. Mám snad na viditelném místě vytetováno ODKLÁDÁČ HNÁTŮ? Nemám, ne? Tak co?!
Aby nebylo všechno v klidu, vyšel na to samé datum i ségry maturiťák. Tam sem ovšem jít musela a na místní hasičský zase musel Veverky. Vyřešili sme to přejezdem, aspoň sme odvezli babí, která by tak dlouho jako naši stejně nevydržela. Ještě sem se teda musela převlíkat, protože ségra měla světle modré šaty a já měla v úmyslu si na hasičský vzít vínové, tož bychom dohromady na fotkách vypadaly jak cirkusačky, co nebylo žádoucí, i když je pravda, že vypadat na plesech těchhlech "uměleckých" škol nejde být výstřednější, než ti výstřední, páč to už nejde.
Aby nebylo všechno v klidu, vyšel na to samé datum i ségry maturiťák. Tam sem ovšem jít musela a na místní hasičský zase musel Veverky. Vyřešili sme to přejezdem, aspoň sme odvezli babí, která by tak dlouho jako naši stejně nevydržela. Ještě sem se teda musela převlíkat, protože ségra měla světle modré šaty a já měla v úmyslu si na hasičský vzít vínové, tož bychom dohromady na fotkách vypadaly jak cirkusačky, co nebylo žádoucí, i když je pravda, že vypadat na plesech těchhlech "uměleckých" škol nejde být výstřednější, než ti výstřední, páč to už nejde.
Ples jinak byl absolutně v pohodě. Dorazili me do nejlepšího a rychle to doháněli. Ty šaty vykládané jemnýma síťkama v pase a pod zadkem měly velký úspěch, stejně jako na školním bále. Postřehuschopnější pánové si totiž všimli, že ty průstřihy sou fakt rafinované a dokázali to ocenit. Dlužno dodat, že Veverky k nim nepatřil a doteď nepatří, páč jak sám řekl, netuší, co na těch šatech všichni mají. Ale když říkám všichni, tak fakt všichni, tolik pochval se mi na jeden kus oblečení ještě nesneslo. Jo, vlastně to ale mají v rodině, protože Starostka taky tvrdila, že sou lepší ty modrý. Tak jasně, v královské modři su královna. Ale tentokrát to šlo i bez modře. I když třebas Dornt to pak už s tím hlasitým porovnáváním hýžďových svalů přeháněl, a Kapouna zase pořád honila Kapounová. Později večer se mi ještě zdařil majstrštyk a sice, že Jágr se mnou a s Haškem šel na panáka. Prý prvního po dvaceti letech! To se mi líbilo, páč sem nakloněna věřit tomu a ještě sme pěkně popovídali, ale v rámci veškeré slušnosti, to se musí uznat. I když ta naše řeč s Haškem o jeho bývalé ženě už byla mírně nevkusná, ale nešlo mi odolat nezarýpat (to je ta, blahé paměti, co když měla nové tetování protančila celý ples v šatičkách bez rukávů, i když ostatních 150 platících bylo v sakách, páč pořadatelé nějak zapomněli zatopit).
Nakonec se na bále ukázal i tatík, který nelenil si ještě přifrčet (ráda sem ho viděla, protože bez maminy je tak příjemný, jako býval kdysi), a poslední úspěch mě úplně dojal - Vendys, což je místní nejtlustší, a jak to bývá, nejrýpavější chlap, mi z ničehonic donesl panáka, a že si budeme tykat. a bez rýpání.
PS: Dornt mě tedy pak už lehce štval a lehce naháněl hrůzu. Ono je pěkné dát někomu najevo, že se ti líbí, ale není košer dávat to najevo holce přítelkynina bratra, a už vůbec né před přítelkyní a tím bratrem, i když stran Veverkyho tolik okatý nebyl, což pak bylo skoro škoda, protože, jak říkám, to šmatli patli a hamci v tanci mě slušně vytáčelo.
*V sobotu dopoledne bylo zahájení dalšího kurzu (zaplatila sem si ho sama, když svině nepustily chlup). Přálo mi štěstí a bus,
který sem nestihla, jel pozdě, takže sem přišla dokonce včas. Ale sednout si su už musela na kraj.
Dle očekávání byl pán v telefonu stejně sexy, jako jeho
hlas. Ten nejkrásnější a nejsympatičtější, no jak bych to řekla, je chlapská
varianta MILFky? Přiznám bez mučení, že s někým takovým bych asi podvedla.
A co podvedla, chtěla bych s ním žít a dokonce mu s láskou
v 70dmdesáti měnila plíny. Jo, až tak.
Naštěstí celkem brzy po ofiko řeči zmizel a nechal nás
s lektorem pro první týden – Šobim. Též moc pěkně vyrýsovaný vršek.
Z toho ohedu bych ho asi někde na akci balila, ale úplně můj typ by nebyl.
Ostatně, kdo by byl, když tamten chodící sex odešel. Jinak pár kluků a jedna
žena, která odpoledne taky zmizela a přišla místo ní druhá.
Na oběd sem si skočila do sámošky koupit vodu a pak sme
kecali v chodbičce s Micahem, borcem z mého nejlepšího školního
města, jedním takým opláclejším, s Hulkem, a ten třetí popravdě už nevím,
kdo byl. Bylo to ale celkem příjemné. Jen mi fakt nechtěli věřit, když sem
řekla, že sem v životě nebyla ve fitku.
Kecáš.
Nekecám.
Fakt kecáš.
No fakt nekecám.
Do toho se ozval Šobi: Naučíme…
Kecáš.
Nekecám.
Fakt kecáš.
No fakt nekecám.
Do toho se ozval Šobi: Naučíme…
Pak su ještě vysvětlovala, zvlášť nedobrovolnému předsedovi
třídy, který měl okno za zadkem, že ho má taky občas odevřít. Asi to i
pochopil, je to ale nějakej vtipálek.
Taky mi to nedalo a
vsunula sem se ze strany mezi týpka v takém babičkovském svetru, které sou
teď moderní a dalšího celkem nevýrazného, řka tomu prvnímu, když přišli
z oběda, že bude mít aspoň dvě místa pro sebe a může se rozcapovat. Ten
svetr mě teda ale zmátl, protože druhý den na praxi sem z něj vyvalila
oči, protože chalan by mohl aspirovat na missáka. K tomu je fakt frajer,
ale kovaný. Žádná pseudo náhražka – prostě krásný, pohotový, sebevědomí, vtipný,
sexy extrovert. V průběhu týdne se ukázalo, že dokonce není ani blbý,
takže už vážně kombinace na pováženou a skoro si tak říkám, že nad můj level, i
když sem popravdě nikdy takhle neuvažovala a vždycky sbalila toho, koho sem
chtěla. No, asi stárnu a se stářím přichází demence a pochyby. Fuj, s tím
musím něco dělat. Třeba začít chodit do tělocvičny.
Jinak nevýraznému sem skoro tak hned potom, co sem udělala
ten vsouvací manévr, drkla do lavice a tím pádem do kafe, které mu polilo půlku
papírů, co sme dostali, za což byl tedy vděčný, ale vzal to ještě celkem
sportovně. Jen ten hrnek mám od té doby každý den na talíři.
První praxi sem celkem zvládla, i když su na všechno čuměla. Z5 do učebny sme ještě spolu s Hulkem a Hurvajzem, který se mi
zdá trochu zvláštní, jeli s Nelly, ze které se vyklubala fakt v pohodě
ženská.
Nazítří byl průběh tak podobný. Když su nastupovala do vlaku, povedlo se mi to nějakou zvláštní nepravděpodobností do vagonu a dveří, kde stál ten týpek, kterého zvolili předsedou. Usmála sem se na něj a chtěla začít řeč, on se ale zaksichtil nejistě jak tatranka v Tibetu. To mě taky znejistělo. "Chodíme spolu na kurz, že jo?" Na to ale naštěstí přisvědčil, tož sme ji mohli sežrat.
Do třídy přibyla taková trošinku vyměklá blondýna Káef, asi ale celkem milá, akorát mi přišla trochu jednodušší. Na praxích teda taky zrovna neperlím, ale Šéfik sem tam jeví sklony se o mě starat, což je celkem příjemné. Taky sme mu s Nelly slíbily zavolat ve tři ráno (páč napsal svoje číslo na tabuli, kdyby něco, když už je ten předseda. Stejně mu ho Šobi skorem hned smazal), což sem teda udělala až v úterý, protože někdy spát musím, no ne. V sobotu mi to totiž vůbec nešlo. Převalovala sem se skoro celou noc, to se mi už dlouho nestalo.
Do třídy přibyla taková trošinku vyměklá blondýna Káef, asi ale celkem milá, akorát mi přišla trochu jednodušší. Na praxích teda taky zrovna neperlím, ale Šéfik sem tam jeví sklony se o mě starat, což je celkem příjemné. Taky sme mu s Nelly slíbily zavolat ve tři ráno (páč napsal svoje číslo na tabuli, kdyby něco, když už je ten předseda. Stejně mu ho Šobi skorem hned smazal), což sem teda udělala až v úterý, protože někdy spát musím, no ne. V sobotu mi to totiž vůbec nešlo. Převalovala sem se skoro celou noc, to se mi už dlouho nestalo.
Největší legrace byla ale v půlce týdne, kdy sme si
měli měřit podkožní tuk. Káef chtěla hned být se mnou (Nelly dorazila později,
tak nemohla bookovat), ale Šobi to zatrhnul, že se musíme vystřídat
s klukama. Tak hrozné to nakonec nebylo, protože Nelly dorazila, tak sme první měření dělaly na sobě. Skočila sem se převlíct do plavek a už to začalo. Byly sme ještě s Nagym,
což je pán sedící po mé pravé ruce, který do mě už tři dny rýpe kvůli tomu
rozlitému kafču a Ronniem tak trochu v rohu, což se celkem osvědčilo,
protože kluci věděli trochu přesněji, než my, co dělat. Popravdě, nemyslím, že
by měření jednoho člověka mělo trvat hodinu, a asi ani nemělo všem vyjít, že sou
podvyživení, ale psina byla neskutečná.
Ono chyť si kožní řasu onde a támhle, když to buď klouže, nebo vůbec nejde nabrat. Pak, že se teda prohodíme, a teď nevím, jak přesně to bylo ale byl to určitě popud Nagyho, který řekl, ať změřím Ronnieho a přistrčil mě k němu, což neměl dělat, protože mám tak skoro ovulaci a toho kluka sem si ve třídě, ani předtím na praxi kale nevšimla - říkala sem si: no, takové trochu ušaté nic. Pravda, s pěknýma svítivýma očima, ale což, že, když Miss je hezčí a Šéfik svalnatější. Jenže ono se ukázalo, že Missák, na kterém Šobi prováděl předváděčku má fakt o moc hezčí vršek, než spodek a to i včetně zadku, a naopak Ronnie, když se svlíkl, vypadal velmi exkluzivně. Byla su fakt překvapená, protože lidí, co vypadají líp svlečení než oblečení je asi tak 0,00002%. Asi jako elfů. Toho sem taky ještě neviděla.
Ono chyť si kožní řasu onde a támhle, když to buď klouže, nebo vůbec nejde nabrat. Pak, že se teda prohodíme, a teď nevím, jak přesně to bylo ale byl to určitě popud Nagyho, který řekl, ať změřím Ronnieho a přistrčil mě k němu, což neměl dělat, protože mám tak skoro ovulaci a toho kluka sem si ve třídě, ani předtím na praxi kale nevšimla - říkala sem si: no, takové trochu ušaté nic. Pravda, s pěknýma svítivýma očima, ale což, že, když Miss je hezčí a Šéfik svalnatější. Jenže ono se ukázalo, že Missák, na kterém Šobi prováděl předváděčku má fakt o moc hezčí vršek, než spodek a to i včetně zadku, a naopak Ronnie, když se svlíkl, vypadal velmi exkluzivně. Byla su fakt překvapená, protože lidí, co vypadají líp svlečení než oblečení je asi tak 0,00002%. Asi jako elfů. Toho sem taky ještě neviděla.
No, měřilo se to na něm ale stejně blbě, protože žádný tuk
neměl a kde nic není, není co chytit. Tak sem mohla (musela) šahat o to víc.
Bylo mi z toho vedro jako sviňa, protože su si přes záda přehozený svetr
nechtěla sundat, páč zas tak až na také promenády nejsu úplně stavěná, i
když Missák mě potěšil, řka, Hele, miss bikiny, když sem přišla. Dej tomu
tak 5ět let, povídám. Ale né, stačí tak
rok, odvětil, což mě teda potěšilo ještě víc. Tož sem si tak stírala pot, co mi
kapal Ronniemu na břicho: "Mně je vedro," povídám evidentní. "A jakto?" On na to. "No, už sem si dlouho nešáhla na chlapa," vypadlo ze mě, na což se všichni v doslešné začali chlámat jak koně
Jak sem tak v té noci napísla Šéfikovi, tak komunikace pokračovala. Aji přes den. Dřív se posílaly v lavicích papírky, teď smsky. Pokrok nezastavíš. Tož tak nějak samozřejmě vyplynulo, že jdeme do kina. Tak sme spláchli toho Deadpoola, který mě nezklamal, a pak v průběhu dalších dní ještě Grimsbyho, který mě nadchnul, i když Diktátor byl lepší, a zasraného Batmana se Supermanem, který mě tak otrávil, že dlužno konstatovat, že to už mě víc bavil ten jeden díl Ženy za pultem, který sem viděla. Ten sem teda ale vidět nechtěla, kdežto na tuto su se těšila rok předem. No, tak to dopadá.
*Další den se dovybarvil Hurvajz – nejen, že ví, kdy ve
kterém hampejzu mají happy hours, ale málem sem se kvůli jedné z jeho
asociačních hlášek udusila kafem, z čehož měl Ronnie děsnou psinu. Však
ale, když se zrovna probírají mozkové pleny a on se zničehonic vítězoslavně ozve: Jo, to je ta, co
se přes ní Hannibal nemohl dostat! no, udusil by ses taky. Vůbec to
s ním je celkově stylem: Hláška-Šéfik se podívá na mě a na Missáka-Missák se otočí na mě-já na Šéfika a Ronnie
do toho dodá, že tady už se teda ničemu nediví. Takhle tak 5-6 za odpoledne. Sem s nima prostě šťastná, s klukama.
Vlastně za celý kurz se vyskytly jen dva problémy - první byl, že sme si s Wéčkou zahulily a přestože to bylo slabé a jediná její reakce byla, že si vytáhla prkno a šla žehlit, já na tom byla špatně. Je mi na tom ale divné, že ne hned, ale až druhý den. Měla su depresi jak filmovej kritik z amatérskýho porna. Získala su pocit, že k sobě s Veverkym vůbec nepatříme, že mě omezuje a že tenhle vztah opravdu není ten pravej a napořád. Kde se to vědomí ale vzalo, vůbec netuším.
Jo, ten druhý problém byl, že Kobilha, u kterého sem bydlela se vystěhovával za přítelkou. Teda svým způsobem to bylo dobře, páč už u ní žil, kdyby ne, těžko bych mu mohla okupovat postel, ale časově to vycházelo tak, že musel mít vyklizeno o týden dřív, než sem já měla dorobeno. Byla ale legrace - utřela sem si slzy a podávala mu věci z okna.
Krom jiného su písla Nej, co o našem vztahu soudí. Co se týče Nej, byla velmi diplomatická a pověděla, že ví hlavně to, že sem vždycky chtěla cestovat a tak, a to s Veverkym asi nepůjde. Zkusmo su mu tedy napísla, jak by to viděl, kdybych se v nějakém městě rozhodla zůstat. Reagoval překvapivě rozumně a doma, když sme to probírali, tak taky. Prostě sme se dohodli, že zkusím štěstí ve městě a že to zkusíme. Když to nepůjde, rozejdeme se. Úplně v klidu.
Situace doma u rodičů ovšem byla taká, že by to ani kilo zelí neopravilo. To už by totiž nespasily ani tvrdý drogy. Ani kombinace. Pokaždý, když sem -celá rozzářená- dojela, spláchli mě naši jak colgate z umyvadla.
Vlastně za celý kurz se vyskytly jen dva problémy - první byl, že sme si s Wéčkou zahulily a přestože to bylo slabé a jediná její reakce byla, že si vytáhla prkno a šla žehlit, já na tom byla špatně. Je mi na tom ale divné, že ne hned, ale až druhý den. Měla su depresi jak filmovej kritik z amatérskýho porna. Získala su pocit, že k sobě s Veverkym vůbec nepatříme, že mě omezuje a že tenhle vztah opravdu není ten pravej a napořád. Kde se to vědomí ale vzalo, vůbec netuším.
Jo, ten druhý problém byl, že Kobilha, u kterého sem bydlela se vystěhovával za přítelkou. Teda svým způsobem to bylo dobře, páč už u ní žil, kdyby ne, těžko bych mu mohla okupovat postel, ale časově to vycházelo tak, že musel mít vyklizeno o týden dřív, než sem já měla dorobeno. Byla ale legrace - utřela sem si slzy a podávala mu věci z okna.
Krom jiného su písla Nej, co o našem vztahu soudí. Co se týče Nej, byla velmi diplomatická a pověděla, že ví hlavně to, že sem vždycky chtěla cestovat a tak, a to s Veverkym asi nepůjde. Zkusmo su mu tedy napísla, jak by to viděl, kdybych se v nějakém městě rozhodla zůstat. Reagoval překvapivě rozumně a doma, když sme to probírali, tak taky. Prostě sme se dohodli, že zkusím štěstí ve městě a že to zkusíme. Když to nepůjde, rozejdeme se. Úplně v klidu.
Situace doma u rodičů ovšem byla taká, že by to ani kilo zelí neopravilo. To už by totiž nespasily ani tvrdý drogy. Ani kombinace. Pokaždý, když sem -celá rozzářená- dojela, spláchli mě naši jak colgate z umyvadla.
*V pátek su frčela zpátky kurzovat. Mladší bratránek se totiž ukázal jako grand a zařídil mi bydlení u své holky, která bydlí u staršího bratránka. Popravdě je to dost zvláštní model, taky když je vidíš při kupě - na první pohled nevíš, kdo s kým vlastně chodí, ale co mi je do toho. Kdybych já kupříkladu měla možnost spát s oběma, tak do toho jdu. Mám totiž celkem pěkné bratránky, i když je každý úplně jiný.
Ubytování u Bratránka tedy proběhlo v pohodě, protože za chvíli šel někam na pivo. Tak su ještě pokecala s klučinou, v jehož pokoji mám být potom. Ty voe – neonatolog. Pecka.
Ubytování u Bratránka tedy proběhlo v pohodě, protože za chvíli šel někam na pivo. Tak su ještě pokecala s klučinou, v jehož pokoji mám být potom. Ty voe – neonatolog. Pecka.
V sobotu su od tramvajky šla za Šéfikem. Pak su teda
odbočila do sámošky, takže su mu mohla až ve třídě vysvětlit, že na policajta si
fakt moc dobře nehlídá záda. Kdybych byla islámský terorista, nejen, že mu
v pohodě useknu hlavu, ale ještě si na přechodu stihnu nabrousit mačetu.
Nelly byla nějaká hotová, v práci prý trošku
panákovali. Ale je pravda, že nějak dost byli hotoví všichni. Taky nebyla moc
legrace, protože Missák má prý rýmičku, tož nedorazil a Ronnie taky ne, tož sem
neměla na koho slintat. Na oběd sme šli s Micahem, který si naneštěstí
nechal ostříhat vlasy a s Arrym, to je klučina z takové té „tiché
sekce“, jak říkám Šéfikovým spolusedícím, kteří se zatím moc neprojevili. I
když je pravda, že v přítomnosti Šéfika a Missáka je těžko se jakýmkoli
způsobem prosadit. Ukázalo se ale, že je docela fajn, taky byl makat
v Americe, tož sme probírali hlavně cestování.
Večer su byla dokonce tak hotová, že sem se na všechno
vykašlala a šla v 9vět spát. Těch poctivých 12 h mi popravdě docela bodlo.
Stejně sem ale ráno přišla pozdě, náhodou ale zase s Arrym. Missák už se
trochu dal do kupy, tak se ptal, jak je a tak, což bylo milé, nikoho jiného
z nich to ještě za celou dobu nenapadlo. Ten kluk prostě má kvality.
Pak bylo taky fajně. Měli sme strečink s Bunny, která
je fakt pohodová.Tak sme se tak různě povalovali po sále a legračilo se. Při
diagnostice předváděl jako vždy Missák a při zkoušení se zase všichni ochotně
svlíkli. Já se ochotně nesvlíkla, protože nenosím kalhotky a zrovna nechci, aby
to po tak krátké známosti vědělo 12 lidí. Svlíkla se tedy Káef a s Šéfikem
sme jí posuzovali podhýžďovou rýhu. Jinak su toho ale moc obkouknout nestihla.
Na oběd sme nejdřív razili společně, pak sem si ale od
Šéfika vyškemrala klíče a trhla se k číňanoj, protože mi špagety zrovna
dvakrát nejdou pod nos. Moc sacharidů. U číňana byl zase kupodivu Arry; mám na
něj teď nějak štěstí. On už ale s kachnou končil a já si to vzala
s sebou, takže sme moc neposeděli. Ve třídě sem se poryla v rýži a za
chvíli se vrátila i hospodská sekce, teda půlka - Káef s Bunny to vzaly
ještě přes cukrárnu. Káef se pak nějak nezdála židle, co na ní seděla, tak ji
na nevím čí radu, možná Šéfikovu, prohodila s tou Hurvajzovou. Řka, že když
ten si rozbije hlavu, nebude to taková škoda.
Pak sme měli nějakou teorii a nakonec masáže v praxi. Kluci si tak nějak rozdělili dvojičky a já si připadala trochu jak v 16stnácti na piškotéce při ploužáku, páč sem zůstala sedět mezi brejlatou a tlustou. Což fakt ze srdce už od 16stnácti nesnáším. Káef po mně teda tak nějak koukala, a pak, že se jí nechce svlíkat. Já se klidně svlíknu, povídám, a ona zmizla. Na svou obhajobu musím říct, že docela na dlouho, tož su mezitím koukla na Micaha, který se taky nezadvojičkoval zrovna rychle a jestli to zkusíme. Tož, že ano. Nastěhovala sem si židli dozadu a v tu chvíli myslím přišla Káef zpátky, ale protože jako jediný už zbyl Hurvajz, sedla si radši na druhou stranu třídy. Pak sem měla takové intermezzo s tílkem a podprdou, dokud mi Bunny neporadila, ať si prostě stáhnu ramínka a pak, ať si dám přes kozy ručník, protože to tak trochu vypadalo, že všichni chlapi mají krk vyvrácený mým směrem. Páč su ho měla v batohu, Šéfik mi věnoval jeden ze svých.
Pak sme měli nějakou teorii a nakonec masáže v praxi. Kluci si tak nějak rozdělili dvojičky a já si připadala trochu jak v 16stnácti na piškotéce při ploužáku, páč sem zůstala sedět mezi brejlatou a tlustou. Což fakt ze srdce už od 16stnácti nesnáším. Káef po mně teda tak nějak koukala, a pak, že se jí nechce svlíkat. Já se klidně svlíknu, povídám, a ona zmizla. Na svou obhajobu musím říct, že docela na dlouho, tož su mezitím koukla na Micaha, který se taky nezadvojičkoval zrovna rychle a jestli to zkusíme. Tož, že ano. Nastěhovala sem si židli dozadu a v tu chvíli myslím přišla Káef zpátky, ale protože jako jediný už zbyl Hurvajz, sedla si radši na druhou stranu třídy. Pak sem měla takové intermezzo s tílkem a podprdou, dokud mi Bunny neporadila, ať si prostě stáhnu ramínka a pak, ať si dám přes kozy ručník, protože to tak trochu vypadalo, že všichni chlapi mají krk vyvrácený mým směrem. Páč su ho měla v batohu, Šéfik mi věnoval jeden ze svých.
Pak už to bylo příjemné, i když podle Bunny mě Micah jen tak
šolíchal a málo tlačil. Pak sme se prohodili a říkala mi v podstatě to
samé. Pak se ozvala děsná rána. Otočili sme se a Hurvajz spadl ze židle. Teda
se židlí. No, nekecám. Jako je mi jasný, že když mu ji Káef podšoupla,
nepočítala s tím, že by se s ním mohla fakt zlomit, ale… No, Šéfik
aspoň mohl zopakovat, že to bylo jen do hlavy, takže žádná škoda…
Zkouška z anatomie nedopadla slavně, ba co více dost neslavně. Kdyby si Hurvajz nespletl stroje, vylítly bychom s Nelly obě a naopak.
Zkouška z anatomie nedopadla slavně, ba co více dost neslavně. Kdyby si Hurvajz nespletl stroje, vylítly bychom s Nelly obě a naopak.
Po zkoušce sme se rozloučili ve trojce s Nagym, Missákem a Šéfikem. Teď to zní zajímavě, ale myslím tím jen, že sme poslední zůstali stát, a kluci si zakouřili. Teď to vlastně zní ještě zajímavěji, co?
*Pak su se mordovala se seminárkou, která mi tak neuvěřitelně nešla, že bych do toho nakopala. Aspoň se ověřilo, že na tu další vejšku sem se fakt neměla dostat, protože bych ji nejspíš nepřežila.
*Praštila sem ale ale přes kapsu a vyrazila do bývalého školního města za kamarádama a zrovna na výstaviště a filmový festival. Měli sme se vidět s Daisy, Bazalem a Aguš a první plány vypadaly skoro tak, že s každým z nich strávím jeden večer. Hrozně sem se těšila, jako naschvál ale Bazal musel neplánovaně na služebku a Daisy chytla teploty. Takže su nakonec spala jen u Aguš. Má to teď těžké, holka. Osvojila si malého synovce, o kterého její ségra nejeví zájem, a který je vážně nemocný, studuje, pracuje a udržuje tajný vztah se šéfem katedry. Na jednoho až dost. Strávily sme spolu ale prima večer - zatáhla sem jí na pár filmíků a pak sme šly na piškotéku. Z té sem ovšem byla zklamaná, no, když není na kom si dobýt baterky, tak halt není.
Jo, ještě sme s Micahem stihli zajít do veganské restaurace na oběd.
Druhý den sem sypala na výstaviště. Šmajdala su si ve výborné náladě - já tyhle akce prostě miluju. Tak se šupím kolem Borce. Smála su se na něj, on se pousmál; poznal mě. Tak sme tak povídali, i když trochu roztržitě. Však pořád chodili lidi a navíc bav se jen tak s někým, když si za rok prohodíte jen pár smsek. Pak z ničeho nic vytáhl dva poloobroušené šutříky, že prý si udělal radost a ať mu povím, který je hezčí. Váhala sem, ale po chvíli vybrala ten tmavší. Na to řekl, ať si ho tedy nechám. Potom se na mě tak zkoumavě podíval, obešel stánek a řekl, že jdeme na pivo. Pak to bylo, no, koukám, že jak o něco jde, mám sloh jak prvňák, no bylo to prostě zajímavý.
Víš jak se říká, že každému po světě běhá jeho druhá polovina? Já na to věřím, a protože nejsem tak úzkoprsá (i když je mám docela malý), věřím, že těch polovin existuje dokonce víc. A tenhle chlap je jedna z nich. Vím to a on to ví evidentně taky. Tím nechci říct, že by bylo všechno dokonalé a nikdy by mě ve vztahu nezačal srát, ale je to prostě tam. To NĚCO. Je to v tom, jak na mě působí, jak si všiml, že mám v jednom oku tmavou tečku (Veverky to neví ani po 7dmi letech a to na sebe zevlíme dost často), jak sme si povídali - o všem od papeže po sex, v tom, jak mě na závěr objal. Stop ale rozplývání.
Jo, když sem ponakupovala, co mi peněženka dala (rašelinku pro masožravku sem teda zapomněla), kaufla sem si bramborák, rozložila kolem sebe tašky a plácla se na louku. Nevím, co by mi v tuchvíli ještě mohlo chybět ke štěstí. Tohle město je prostě moje.
*O pár dní později se ještě konaly písemné atestace. Měla su krásně naplánovaný odjezd den předem, páč tak brzo ráno bych se do štatu nedostala, což se ukázalo jako problém. Rozhodla se nám totiž rodit Slanina. Loni mi to taky udělala před zkouškou, ona má snad radar, bo co. Mamina v práci, doma jen 80smdesátiletý děda a Ségrule. Normálně vše zvládám s přehledem, koneckonců v plodových obalech se pižlám už od mala, jen to načasování teda bylo kritické. Ale protože je to hodná holka, první mládě vyfrkla jakoby nic, odskočila sem si, přišla a už sa tam válel krásný malý huňáček. Jen pít teda nechtěl, potvora, takže děda se Ségrulí furt chodili ohřívat mlezivo, přesto se ale nenapil. Je teda pravda, že jako žena, co ještě nikdy nekojila (a celkově se zanedbatelnými mateřskými sklony) na to otevřít jim správně držtičku, aby si z misky mlíka nefrkli do čumáčku, prostě nemám ten grif. Horší ale byla situace s tím druhým. Že tam ještě jedno je bylo evidentní. Ne a ne ale vylízt ven, i když se máma snažila. Nejsem dost odvážná na nějaké velké tahání, i když je to u krav atp. běžná praxe, mám prostě strach, že těm drobkům něco zlámu, bo tak, i když je to v podstatě nemožné, jak sou ohební. Hodiny teda ubíhaly, psala sem Veverkymu, že odjet nemůžu a Wéčce, že se večer rozhodně nesejdeme a pořád nic. Pak se do toho teda vložil děda, který byl ostatně houževnatý asi po celý život. Tož tahal, já chytala. Vypadlo to ještě celé zakrosňané, takže se mohlo udusit, a já se do těch blán nemohla dostat, jak se slizounily. Když sem se, konečně dostala, tak už sem nechtěla. Muselo už totiž být mrtvý dýl; je na to myslím termín vady neslučitelné se životem. Vím, proč nerada koukám na horory, oni se občas dost blíží realitě, i když nic takového sem naštěstí ještě nikdy neviděla a vidět nechci. Zůstal tu ale jeden problém - já to už viděla. Asi před 14nácti dny se mi zdálo skoro to samé, akorát v tom snu to mládě nějakým záhadným způsobem žilo.
To je to, co mě strašlivě vyděsilo. Ne, ta skořápka, kterou sme prostě zabalili do hadru a děda ji zakopal, na té nic zlého nebylo. Ale to, že se mi o tom zdálo. Já žádnou schopnost předvídat katastrofy nechci. Ani omylem. Byla sem rozklepaná, že se mi o žádné zkoušce nazítří ani nesnilo. Doslova. Když dojela mamina, trochu mě uklidnila, ostatně ségře sme neřekli přirozeně nic a druhý (první) bobíšek se měl nádherně k světu, hlavně potom, co mu prostě strčila misku pod čumec - a jak říkám, ty matky už mají nějaký trik, či co, protože začal pít, že měl za chvíli bříško jako mičudu.
Já ovšem byla v čudu. Když su večer dorazila k Veverkymu, řešila su neřešitelné - k té zkoušce sem se žádnou dopravou už nemohla včas dostat. Po telefonu mi Milfák sdělil, že není možné začátek posunout, ani nic jiného s tím dělat, tak Veverkymu nezbylo, než mě druhý den ráno odvézt. Nebyl nadšen, co mám říkat, ale byl schopen, a to je to, co by chlap měl být.
Jinak ty testy nebyly brnkačka, ale s Missákem sme pěkně opisovali a ten instinkt na správné odpovědi, co mě provází celý život mě úspěšně provedl i teď. Když mi Bunny nakonec pochválila i tu seminárku, že se jí moc líbila, docela sem se doklidnila.
*Na první letošní pouťovou zábavu Kapounových hasičů se konala aji rozlučka Sarah. Jela sem tam s Nancy, takže sem jela z5 dom, ještě než sem si stihla objednat, protože Minidubek se rozbrečel a nadto venku začala neuvěřitelná čina - déšť a kroupy a tatík mi do toho volal, jak je doma, jestli není rozvodněný potok. Povídám že nevím, páč tam nejsem a on na to začal řvát, že je děda doam sám a co když se nám rozvodnil potok a vůbec. Takže i když bych se dostala do bytu bez problémů i později, nejspíš s Paštičkovou holkou, stornovala sem domácí limonádu a odvalila s Nancy. Pět minut po tom, co sem dorazila domů (kde se samozřejmě lautr nic nedělo) dorazil i tatík. Myslela sem, že se vzteknu.
To bylo tak kolem 6sté, tož vyrazit na pouť do Verkyho rodné času dost. Byla sem ale rozčílená a zmoklá a vůbec, tož s mi nikam nechtělo. Nakonec sem razila a nebylo to tak hrozné (páč pršet už přestalo).
*V sobotu ve druhé půlce května sme měli třídní sraz po
dekádě. Popravdě to bylo super. Odpo sme se šli podívat na školu, jestli konečně nespadla - bylo nás pár, ale pak sme došli ještě na zmrzku a obkouknout Teleho rozestavěný domeček, na který je hrozně roztomile pyšný. Btw s Einý čekají mimčo. Pak byl přesun do hospody. Učitelek dorazilo jen pár a ještě se po čase odrazili o štaci dál, páč u nás byla hasičská zábava, ale za to se ukázali i spolužáci, které sme jako zdravé jádro, co se schází pravidelně, fakt nečekali, takže bylo moc fajně. Pak to všechno nějako poodcházelo a já se tak hezky namlela okurkovou vodkou, že se mi ještě chtělo kamsi vyrazit a psala su Sethimu, jak to u nás vypadá. Odpověděl až po drahné době, prdlavka starej.
Přemlouvala su tedy kluky, abysme ještě mrkli na tu zábavu, i když už bylo dost pozdě. Stran toho byl nejlepší Šlehač: "Co bych tam asi dělal?" Když su se ale teda zvedla, že pojedu se Šiškovou mamkou dom, když se mnou nikdo nechce pokračovat dál, ozval se, že jakto, že by třeba šel. Říkám:
"Vždyť jsi povídal, co bys tam dělal..?"
"Sem ale neřekl, že tam s tebou nepůjdu."
"To si příště rozmysli rychleji," kontrovala sem a zmizla. Vyčačořila sem se z auta a ještě koukla po té zábavě. Tatík právě balil fidlátka a já u toho balila Sethiho, který jak byl namletý, říkal, jaké sem koťátko a jevil zájem o to, abych zůstala déle "pokecat", já ale už vystřízlivěla, tak mi dělalo dobře se na něj vy...
Přemlouvala su tedy kluky, abysme ještě mrkli na tu zábavu, i když už bylo dost pozdě. Stran toho byl nejlepší Šlehač: "Co bych tam asi dělal?" Když su se ale teda zvedla, že pojedu se Šiškovou mamkou dom, když se mnou nikdo nechce pokračovat dál, ozval se, že jakto, že by třeba šel. Říkám:
"Vždyť jsi povídal, co bys tam dělal..?"
"Sem ale neřekl, že tam s tebou nepůjdu."
"To si příště rozmysli rychleji," kontrovala sem a zmizla. Vyčačořila sem se z auta a ještě koukla po té zábavě. Tatík právě balil fidlátka a já u toho balila Sethiho, který jak byl namletý, říkal, jaké sem koťátko a jevil zájem o to, abych zůstala déle "pokecat", já ale už vystřízlivěla, tak mi dělalo dobře se na něj vy...
O tom, jak to tady mám rád svědčí zejména fakt, že si " oblíbenou literaturu" čtu jen ve chvílích naprostého volna, klidu a pohody. Těch příliš mnoho není, tedy jsem se konce příběhu jež zejména v poslední 1/3 nabral spád dějových zvratů ( mám na mysli hlavně přesun bydlení a děje s tím souvislé ) dobral až nyní a rozdychtěn potřebou pokračování si musel nechat zajít chuť.
OdpovědětVymazatSnad jen komentář k ději.
Lidé kteří si nejsou lhostejní se buď nenávidí, nebo milují, či něco mezi tím, což se projevuje ne vždy účelnou a smysluplnou aktivitou nezřídka s naprosto stejnými projevy obojího v nejroztodivnějších nuancích. Teď mám na mysli nejen rodiče. To že V. nedá najevo že ví o tečce v Tvém oku neznamená, že o ní neví. Soudě dle psychologického profilu se jedná o inteligentního bystrého temperamentního jedince, který se nesnaží svůj potenciál dávat cele na odiv.
Chemie je mocná a to zejména v periovulačních fázích cyklu. Hormonální kouzla působí nejen vlastní produkce, ale i hormonální antikoncepce o čemž svědčí fakt, že jedinci kteří "si voní "- vlivem HAK se nezřídka po jejím vysazení rozejdou. Masáž, intimní blízkost jedince opačného pohlaví zbaveného tělesného pokryvu s feromonovou clonou dělá divy i s racionalitou a směrem myšlení a to přesto, že feromony jako takové u člověka oficiálně přiznány nikdy nebyly. Každopádně bych chtěl vidět mužskou verzi MILFa, abych si udělal obrázek jak takové stvoření vypadá. U ženy mám představu jasnou. ��
Z uvedeného by bylo ještě dost toho, co bych uvítal v podrobnější verzi, rozhodně se však těším na pokračování!!!
Snake