Zkoušky, diplomka, zkoušky, státnice... a jak se to podepisuje na sexuálním životě...

*Další týden se mi, trochu překvapivě ozval Crowe, jestli nechci na víno, nebo na zelený čaj. Popravdě hrozně koukal, když sem si ten čaj opravdu dala. Byl to fajn večer. Jak se přiožrával, i když se za to skorem omlouval, bylo zábavně. Dozvěděla su se, proč je Indie úžasná a jak to chodí v Thajských klubech. Prý když se navštíví nějaký z těch lepších, kde bělouši neprcají na kruzích zavěšené asijce do prdele, tak se narazí na nejkrásnější ženské na světě. No prosím, já to říkám pořád – kampak se slovanskýma držkama. Popravdě se mi taky moc nelíbí, ale spíš za to může můj nekritický obdiv k míšencům. Pak mě ještě kulturně doprovodil a uvidíme, jestli se uvidíme. Prostě opakuji, úplná pohodovka večer, nechápu, proč to tak nemůže jít třeba se Sethim.

Ve středu su se probrala, zhltala něco k jídlu, chvilku to zkoušela ještě vydržet, ale pak, přiznám se radši sem prchla, páč to by člověk spíš vydržel 2vě hodiny natažený nahatý v Praglu pod vocasem, než s tou nevětranou holkou v jedné místnosti (Daisy se totiž permanentně učila a nevydržel by s ní ani svatej. Ani kdyby byl přikovanej ke kůlu.). 

Pláchla sem do krámu, a koupila si boty. Takové ty šikovné, co se v nich nedá hýbat jinak, než pomalu a elegantně, jinak člověk spadne ze dvou metrů. Prima věc, vezmu si je na ten ples bez Veverkyho, jak máme v plánu jít jen s holkama. Tam je nepravděpodobné nějaké větší trdlovaní, takže budu jen stát na výsluní. Těším se jak malý děcko. Navíc týden je ideální doba k tomu zredukovat zbytek špíčku, co ještě mám na krásných plochých břišních svalech. Jo, abych to nezakecala, ty boty stály kilo deset, takže i kdybych je měla vzít jednou, je to pořád rentabilní.

Stavila su se ještě pro trochu kokosu a na koleji se vrhla na okno, než ta opice přijde a zatrhne mi to. Kura, můžu snad ale za to, že se mi z nedostatku kyslíku robí šoufl? Daisy naštěstí tu zkoušku udělala, popravdě nevím, co bych dělala, kdyby ne. Asi se též šla pověsit z parapetu. Ale jak říkám, klaplo to. A hned jestli půjdeme na sushi. Tož sme šly. Mezitím su si ještě zacvičila a pak na mě už Daisy pospíchala, tak su si zapomněla hodit do tašky náhradní tampón. Tož té chcíplé rybě by to tak nevadilo, ale vadilo to, když se mi ozval Bazal, jestli za nima dorazím do hospody. Ještě, že Daisy pak měla secvak s Mikádo, ta mě zachránila. Sice měla takový ten jak špunt do lahve, takže sem musela myslet na něco hezkého, když su se ho tam snažila nacpat, ale hlavně, že bylo. 

Jinak Daisy povídala, že Vánoce včetně Štědrého dnu měla proučené, akorát na Silvu se prý tak zlili, že si nepamatuje ani ohňostroj. Což je co říct. Ale po saké musí odpadnout každý. Teda asi krom Selfiho s Upírkem kteří pokračovali někam směr klub, kde je dojel nějaký jejich učitel tequillama. To se jim zas prý ráno Daisy vysmála, páč byla celkem ready.

No, Bazal mi pak písl ještě víckrát a holky šly tím samým směrem, tož sem se rozhodla se za nimi mrknout. Jen mě štvalo, že sem se nestihla nasoukat do sukně a punčoch, protože vypadat co nejkomerčněji, abych Valíka krapet vyšťouchla, mi přišlo nasnadě. Aspoň, že místo botasek su měla kozačky. Jo, díval se na mě, ale samozřejmě, že to bylo vínem. Pak přišel nějaký další kolega doktorand, tentokrát z historie. Popravdě docela sympoš, zvlášť když sem okoukla, kolik má na ruce pásek z festů. Potom přišla ještě holčina, co s nimi měla cosi robit. Ta mě štvala, ne teda proto, že se tvářila divně, ale páč ji odněkud znám a zas nevím odkud. Takovej kritickej ksicht bych si ale v zájmu vlastního bezpečí měla zapamatovat.

Potom byla ta nudnější fáze, páč  opravdu řešili nějaké pracovní věci. Naštěstí se Suri nudil úplně stejně, tak sme na sebe aspoň mrkali pokaždé, když workgrupa řekla slovo raut. Pak bruneta odešla a pozornost sme na sebe přesunuli spíš s Bazalem a povídali si povětšinou o lyžích, páč ti dva začali ohromně řešit volejbal. Popravdě su si chvílemi u toho stolu připadala lemplovitě. Tak doktorát dneska už nikoho neoslní, ale že je ta skorosvatá trojka dobrá (hodně, hodně dobrá, žádné okresní ligy) ve všech sportech od toho volejbalu až po stolní fotbálek …a když do toho přidali ještě zasvěcené řeči o vnitrouniverzitních vztazích snad na všech univerzitách v ČR s přesahem do Německa, to už jednoho zasmuší. Snažila sem se aspoň vypadat s tím zeleným čajem dekorativně. 

Je teda pravda, že Valík si občas všiml, že se nudím, co bylo příjemné. Stejnak su se ale chtěla sbírat. Jen šámat samotné se mi nechtělo, tož su je pěkně hromadně sprdla na hromadu s tím, že sou tu 3ři - 3ři chlapi- takže jeden z nich mě doprovodí, i kdyby nechtěl. Beztak už mě totiž dožrali tím, že žádný z nich neprojevil snahu za mě ten blbej čaj zacálovat. Cestu pak na sebe vzal Bazal, ovšem s tím, že já je nejdřív doprovodím za holkama. I stalo se, ty už ale ve vedlejší hospodě nebyly. Za to su ovšem nemohla, tož se pánové usnesli přemístit do ještě vedlejší (krásné irské, tam to mám ráda, to je fakt) a Bazal tvrdil, co mohl, že jedno a doprovodí mě. Dopadlo to samozřejmě nejmíň na 5ět a kolegové sice pili cosi slabšího, ale stejně. 

Ani vlastně nevím, proč su tam pořád seděla. Nebylo to všetky oči na mě, jak mi to dělává dobře, i když postupem času těch očí bylo pořád víc. Pak se ale trochu zasnažili. Jednu chvíli su toho už měla vážně dost, tož sem si Valíkovi postěžovala, že sedět jen tak mě nebaví a že nejsu zvyklá, být s chlapama u stolu, aniž by mi něco pěkného řekli.  Pak už to Valík organizoval způsobem, který na férovku ukazoval, že je učitel a je zvyklý udělovat úkoly: „Tak, teď každej řeknete, jak byste tady ... sbalili.“ A sám začal s tím, že by mě pozval na večeři (safra, to nemohl včera, když su měla hlad a ještě trpěla s Daisy?) 

Pokračoval Suri: „Já bych ji vzal do Ameriky na Brooklinskej most a…“ A cože sem se nedozvěděla, páč mi nedalo mu do toho neskočit: „A shodil mě dolů, viď?“

Nejvíc to ale rozbil Bazal. Seděl tam, tak po těch pivech, a povídá: „Já bych ji unesl na Aljašku a …“ No much, Aljašku bych brala, i ten Brooklinský most, i když není originální. Ale domluvili sme si aspoň ZOO. Teda se Surim. I když Valík mu to vlastně přidělil, řka: „Já mám tu večeři, ale teď tady nebudu, tak ji zabavíš.“ Bazal teda vyfásl jen ten odchod domů, chudák.

Suri šel pak někam směrem k wéckům a páč jednak su už taky potřebovala, dvojnak su ho chtěla vidět bez těch kompaňérů, vytančila sem za ním . Chvilku sme tak popovídali na chodbičce. Povídám, jestli ta ZOO platí; prý ano. Pak sme řešili, jestli dát schůzku někde někdy, když nemám fcb, ale nakonec ho dotrklo, vytáhl mob a zeptal se: „A nějakou takovouhle předpotopní technologii máš?“ A to zas jo. Pak su se vrátila, páč sme asi vypadali podezřele. Dál se diskuze už je zvrhla ke skupinovým šmajchlovačkám. Všichni 3ři jeden po druhém sebekriticky doznali, že se 3řema holkama by to v posteli nedali (vyšlo to z narážky na ty holky, co přespávali u Valíka). Takže se tak nějak domluvilo, že bych musela přivést ještě holky. Tomu su se vysmála víc, jak tomu jejich nedostatku fantazie, co se týká více holek najednou, takže sme se nakonec domluvili jen na kalbě, i když slovo „s přesahem“ úplně  viselo ve vzduchu. Nu, mně je to fuk, sou to dospělý lidé. I když decentně su se urazila, takže Valík zase zachraňoval, že samozřejmě všichni u tohoto stolu chtějí mě, ale aby to bylo genderově vyrovnané… Pak mě ještě zprcnul, že su moc sebekritická, když sem ten výrok kritickým pohledem zpochybnila. To bylo od něj roztomilé, navíc pro jistotu zopakoval, kdo se mi kdy má věnovat. Přišlo mi to vtipné, tak su se jen smála s tím, že vlastně drogy a rock’n roll si přidělili a na Bazala zbyl ten sex. I když nevím nevím, po těch pivech. Suri se mnou souhlasil, ale Bazal se bránil: „To se vsaď.“ Naštěstí se nevsadili, nevím, jak bych se z toho vymontovala.

 Zato pak se hecli na kliky. Vyprovokoval to Bazal, i když je pravda, že Valík do něj jel skorem furt. Ale také tiché vody hrozně svádí, i když mě osobně víc láká kopat do pseudomachrů, jako je právě Valík. No, dopadlo to nejdřív na 30 kliků, pak dalších 20vacet. Čumákovala su jak blázen, ale Bazal se fakt natáhl do uličky a jel. A pěkně. Stejně tak sem byla překvapená, že Suri se taky hecl, ale už asi chodím s Veverkym moc dlouho, když mě něco takového překvapuje. Musím si přestat připadat jako Popelka na plese a užívat si , že můžu beztrestně zírat na krásné prdelky. Však aji Surimu to šlo. Ne tak, ale už předtím su mu viděla na rukách, že to asi nebude jenom volejbal. Valík se též ukázal, ale huhlal, že nemůže, páč má už pár měsíců něco s ramenem. Nadlehčoval ho, ale bych řekla, že má na víc, než prezentoval.

Popravdě, i když su tvrdila, že nechápu, jak tuto má na ženské zabírat, tak to zabíralo. Prostě miluju, když chlapi nejsou sračky. A i když ani jeden z těhlech není můj favorizovaný typ dvoumetrového kulturisty, bylo to pěkné pokoukání. Na Valíkovi mě navíc bere, že na rozdíl od Čumáčka nemá ani trošičku pivson a co se týče Bazala, tak ten má tak perfektně úzký boky a plochý břicho (něco jako Lady), že už takhle myslím jen na to, jak mu rozepnout pásek a olízat pánevní kosti. Nesmím se s ním halt ožrat. Ještě, že v ksichtě je jenom lepší průměr, jinak by to opravdu nemuselo dopadnout dobře. 

V průběhu večera se mi totiž pozdávalo čímdáltím víc, že máme stejný humor a díváme se po sobě ve stejných okamžicích. O tom, že se mi též páčí, jak je všestranný a obecně docela šikovný, aniž by ztratil takovou lehce zavádějící skromnost a klid, ani nemluvě. Navíc, když se ožere, je skoro stejně roztomilý jako Veverky. No, i když do něj mu ještě nějaký ten levlík chybí, Veverky je ve správně napité náladě tak sladký, že nasrat na pánev, člověk by ho zežral celého aji s kostrčí.

Potom už jen vím, že nás z toho pubu začali sami vyhazovat. Klukům se nějak moc nechtělo, tak čísníka (podle mě trapněji jeden, než druhý) přemluvili ještě na malé. Smetáci. Pak nějak došlo na moje kozy – hádaly sme se, jestli mám Céčka. Povídám B a dobrou podprsenku. Oni na to, ať neučím starý orly lítat. Stála sem si ale na svém, i když mě taková pozornost potěšila. Jo, jak se na to přišlo; tím, že su konstatovala, že si vedle Aguš připadám většinou upozaděná, zdůraznila su ale, že mi to nevadí, protože náladu na na všecky oči na mě musím mít, zatímco Aguš ji má zřejmě pořád. Přesto mi to ale vymlouvali, že čím by se tak mohla líbit, možná kozama. Ty má moc pěkné, to si myslím, že ty moje nestojí vedle těch jejich ani za zmínku, ale přesto mě chvála tvaru potěšila. Pak už se naštěstí šlo dom. 

Odolala sem touze přeptat se barmana, jestli mi nechce dát ten Bazalův keramický korbílek, který by si mi ohromně šikl na čaj. Však ještě není všem dnům konec.

Valík se odpojil, Bazal šel se mnou a Suri zmizel o kousek dál. Z Bazala su pak vytahovala, jak to myslel s Aguš a těmi katederními problémy. No, prý Crowe na nějaké schůzi vynadal Valíkovi, že si tahá studentky dom. A to prý někdo musel napráskat a Bazal s Valíkem si myslí, že to byla Aguš. Mně se to moc nezdá, páč Crowe tam přece na rozdíl od Aguš sám byl, tak asi ví, jak to s těma holkama bylo. Kdoví, co tam je jiného, ale Bazal přitvrdil s tím, že čím víc Aguš poznává, tak si myslí, že je svině. Nu, já sem ten poslední člověk, který by někoho omezoval v názorech, a je pravda, že Aguš se nelíbí, jak Valík učí a to určitě Crowovi řekla, ale další  vývin situace nejsu s to posoudit, i když Bazal si rejpnul, podívej, jaká je kamarádka, včera jsi potřebovala někam jít a nešla s tebou. Zaujalo mě, že si to zapamatoval, ale tuto sem do určité míry schopná omluvit; jednak ji furt asi bolí žebra (nějaký dobrák ji krátce po poledni v krajském městě na přechodu kousek od nádraží totiž vytrhl kabelku z roky tak fajně, že ji přitom hodil na přijíždějící auto), dvojnak fakt má práce dost.

Krom toho Bazal má Valíka víc a víc rád a já mám víc a víc ráda spíš jeho, protože na Valíkovi mi furt něco neštymuje. Uznávám ale, že to může být ovlivněno tím, jak moc je podobný Čumáčkovi a z něho su teď docela dost smutná a naštvaná. Nu nic, Bazal mě na rozloučenou objal, já ho nasměrovala direkt, a šla na kolej. Tam su si dala nabít ten nešťastný mbil a poslala smsku Vevrkymu, že su nemohla odpovědět dřív. Kousavě pak dodal, že to musí být úžasné město, když tam dělají sushi ve 3ři ráno. Neodpověděla su na to, páč také sarkasmy sou víc podobné mě, než jemu a co se sebou samým, že. Poslala su ještě jednu Bazalovi, jestli okay došel a mě přišla od Suriho, jestli su zvládla večer za střízliva se třema ožralama, a: „se tesim do ZOO nebo tak.“ No, fajne, uvidíme. Tu ZOO bych ale vidět fakt chtěla.

*Další víkend byl reprezentační ples Nejiny firmy. Tedy firmy, kde maká, že. Vyrazily sme ještě s Nevětrací a Ramlicí ale byly to víceméně vyhozený prachy, i když měli na stolech zákusky, k jídlu řízky a Nevětrací se lehce pinkla. Nejlepší na celým večeru tak nakonec bylo, že se Nej s Očkem vraceli dom pro lístek a diskuze s echtšéfem, který má rád mladé kádryně, že. Ale po mně zas tak nejel. Nu, též nejsu na zakulacené 50desátníky, byť sebezaopatřenější. Druhou nejlepší věcí byla diskuze Nevětrací a Ramlice o stahovacím spodním prádle. Měly ho na sobě obě. Jen sem se zařekla, že v takhle mladém věku se k podobným součástkám dopracovat fakt nechci. A dala si další zákusek. 

*Poté nastalo zkouškové. Zrovna su byla nějak pitomě nachcípaná. Na rozdíl od jindy su tedy zrovna nemachrovala (já vlastně nikdy nemachrovala, ale až teď mi došlo, že dávat všechny zkoušky i zápočty na poprvé je asi výjimka). Test z teorie se mi nedařil, protože ten blbštajn kladl otázky zvláštním způsobem a alarmující bylo hlavně to, že nechtěl slyšet/vidět, co všechno člověk ví, ale jenom odpověď na tu danou dekadentní otázku. Byť 3říslovnou. Což je u vysokoškolského pedagoga věc tak nevídaná, že sem tu fintu pochopila až na 3řetí pokus. Je teda pravda, že ten předmět sem naštěstí neměla povinný, takže mě to nemuselo stát takové nervy jako velké procento lidí, co na něm opravdu vyšupajdilo svinským krokem ze školy.

Nejzasranější byl ale hlavní oborový předmět. Protože prý jim hrozně lidí prolítává u státnic, měl to být test jako státnicový. Moc pěkné. Však ano, povedl se mi až na poslední pokus na začátku února. To už su ale byla chcíplá jak kuře na paprice.

Taky zkurvený projekt na diplomku mi byl čert dlužen. Teda hlavně jeho schválení. Stalo se totiž, že mi loni schválený nebyl, ale pí. sekretářka, ačkoli jinak úžasný člověk, mi ho zapsala. Nakonec nevím, jestli to bylo dobře, bo špatně, řešit se mi to ale vůbec nechtělo, tož tak nějak utekl zimní semestr a nic. Pak už sem to sice řešila, ale aby byla změna, nechtělo se řešit vedoucímu, takže mi, jak je dobrým zvykem vedoucích, odpovídal později, než pozdě. Navíc to měla kontrolovat baba, co si zrovna odešla na mateřskou, takže systém byl zhruba taký, že já to posílala opakovaně jemu, on mně nic, já sekretářce, že on mi nic neposílá (navíc externista, tož bylo těžký naklusat na něj osobně), pak znova jemu, on mně, opravené znova jemu, já sekretářce, že on už něco, ale pořád nic, ona mně, ať to už pošlu, tak znova já jemu, on mně nic, tak já znova jemu (trochu víc sprostě), pak on mně,  já jí, ona kontrolorce, pak já jí, proč pořád nic, ona mně, že ona nic, pak jí znova, a mně, že to posílala znova… Taký zasraný blázinec, že by to jednoho donutilo prodat majetek a odjet do Ekvádoru pozorovat kondory.

Ostatně Nevětrací takové štěstí neměla - přerušovala do dubna školu kvůli nemocnému dědovi. Mezitím dosmolila bakuli a měla dojem, že když už jí vedoucí katedry milostivě dovolil květnový opravný termín, všechno bude dobré. Nebylo, protože práce musela být nahraná v březnu do systému, který ji ovšem nepustil, když měla přerušené studium. Ono se tedy řekne počítače, spása lidstva, ale studovat bych chtěla před 15tnácti lety, jako moje mamka, protože když jí jen naznačím, jaké sou se všema těma STAGama, FISama a jinýma výplodama chorých myslí problémy, kulí oči. Tatík kulí ostatně i jiné věci. Ten vůbec nemůže pochopit, proč sou jednoduchosti tak složité.

Na Nevětrací se to vůbec docela valí, páč vyšpízlovala, že její sestra nějakým záhadným a podlým způsobem komunikuje s Čumáčkem. No, mně to popravdě moc netankuje, však si může mluvit a jezdit na lyže s kým chce, sice bych byla radši, kdyby ty permice za poloviční cenu dával mně, ale co se dá robit. Ovšem Nevětrací je z toho rozvrkočená, jak sme se s Nej shodly, až skoro nepřiměřeně. Nevím, kdy mi uteklo,  že se do něj zakoukala. Přitom (to sme se taky shodly) k sobě vůbec nejdou. Nehledě na to, že on opravdu dává přednost vysportovaným babám.

*Odskočila sem si od zkoušek akorát s Aguš na kafe a pak do kina na 50 odstínů. Popravdě sem knihu přečetla akorát 1rvní, ta šla, i když byla psaná takovým tím lehkým jednoduchým způsobem, že to člověk na rozdíl od Zločinu a trestu přečetl za 2vě hodiny, ale 2ruhou sem odložila ve třetině a vrátila Nevětrací, páč by to byla ztráta zbytku odpoledne. Halt kdo čte Anitu Blakeovou, tak se nad ničím lacinějším nevzruší.

No, k tomu kinu; takový intelektuální brak, aby se nad ním museli všichni ofrňovat už z principu mocné většiny to nebyl, dokonce bych řekla, že lepší, než většina obyčejných cajdáků, ale ten opičák v hlavní roli nám to kazil oběma. Podle knihy mělo jít o magicky přitažlivého chlapa, ne? Jo, kdyby byl místo něj ten okatý kunďák z Upířích deníků, bylo by to jiné kafe. Takový ksicht se už nenarodí.   

*Po všech těch nemocech a školních kravinách sem se děsně těšila na hasičský ples do sousední vesnice. Koumala su, jak se co nejlép vyfiknout a učesat. To první chtě-nechtě posuzoval i zbytek rodiny. Větší shoda ale nepanovala, jen jedny šaty mi tatík urazil jako vhodné na pouť, ale kuš do jeho názorů, když minule zase vykládal, jak je strašné, že dneska ženský nosí na plesy jen černou.

No, popravdě, za ty přípravy to nestálo. Schlastat bych se asi už kupodivu mohla, ale nějak se mi nejevily podmínky. Seděli sme hrozně rozcrcaně, Sethi, který by mě jako jeden z mála nejspíš nahlas pochválil vzhled, naschvál nedorazil (ale nenapsala sem mu, kapiš, už se té závislosti zbavuju), Nancy byla nanemocnělá, tak moc nepila, Nej vůbec a zbytek byl onaký nanicovatý. Jednu chvíli sme se teda hezky pozuráželi se Šlehačem. Skoro jak za starých časů, pěkně jakostně. Zdá se mi ale, že Nazca na to koukala sice ne překvapeně, ale nějak divně dlouze. Korunu večeru ale dodal Čumáček, který sice nevypadal, že s Bařtipánkou chodí, protože to spíš vypadalo, že se o ni dělí s Měřem, ale už to mě načílilo, páč aby se člověk byl ochotný o něco dělit a kompromisovat tak, tož musí předmět daného kompromisu být fakt extra. A stojím si za tím, že ta holka nic extra není. Jo, jo, chápu, každý má jiný vkus, ale kura, nějaké základní zásady estetiky by tam snad být měly, ne? No, v podstatě, ať si ale dělá, co chce, nechci, aby za mnou táhl jako losos a to lehké zblbnutíčko, co sem k němu kdysi cítila je pryč, ale kurevská práce, pozdravit by po těch letech, co se známe, fakt mohl, ne? Takhle se chová skoro 40tyřicetiletý chlap? Totiž tak, že dělá, že sem průhledná? Ty zčubenej parchante, tak tohle ti Karma vrátí. No, a kdyby ne, já ti to vrátím určitě. 

Nejvíc mě na tom vytáčí, že opravdu asi nemám odhad na lidi, a povedlo se mi kvůli tomu si do úzké skupinky přátel zařadit, jak se říká, svini převlečenou za kamaráda. No nic, urobíme selekci. A rada pro příště zní – nekompromisně běž holka po tom, co se ti bude zdát jako největší debil, protože ten největší debil je ve skutečnosti ten, co se ti jevil jako přítel na celý život. 

*Do školy sem jela ve středu. Hnedkon sem se nagrcla, když su zjistila, že su pitmec zase nekoukla na jeden z virtuálních katederních komunikačních toků, kde samozřejmě psali, že předmět, na který sem se kodrcala je až od příštího týdne. A ten další, jak mi sdělil nevzrušeně Bazal, je někde v kafárně. No, to už sem si ověřila na koleji na webu sama a trochu naštvaně tam vyrazila. Jednalo se vlastně o křest díla jednoho z učitelů. Naneštěstí sme tam studenti byli přes všechna srdečná pozvání 3ři, a ještě sme se nějak neznali, tak to bylo trochu trapné, ale přesto poučné. A ukázat, že mám zájem o to jejich děníčko nemohlo škodit. 

Navíc pak dorazil i vedoucí katedry, kterého mám chuť už delší dobu (vlastně od té zkoušky loni) sníst, páč je neuvěřitelně úžasně nakombinovaný z roztomilosti a moci. Z toho vyplývá, že reálně hrozí, že když sem se jakžtakž vyhrabala ze zakoukání do Sethiho, vyblázním se po tomhle. V rámci strategie sem si tak zašla koupit placku, protože šéfik zrovna stál poblíž a bylo záhodno ukázat mu výstřih, tož když se povedlo a skutečně se podíval (což mě potěšilo, pořád si totiž po tom plese s Čumáčkem připadám trochu neviditelná), zmizla su.

Vypadla sem dřív, než mohlo být ještě trapněji, než trapněji. Nedalo mi ale písnout Valíkovi, že jeho křest byl lepší, páč na tomhle bylo jen pár sušenek a tyčky z Tesca, které ale mizely nepřiměřenou rychlostí už ve chvíli, kdy sem odcházela. No, odepsal, jestli to není ta akce, která to je. Byla. Kdybych tam já pitomec vydržela o chvilku dýl, mohl mít večer jiný dopady. No nic, sem prostě neprogresivní. Podle všeho tam musel dorazit chvíli po tom, co sem odešla, páč tyčky už byly snědený. Ale kurnik. Napísla su mu, že sme se minuli, ale stejně by to asi vypadalo zvláštně. Na to jen odpověděl: Osud. Ty, blbe, já ti dám osud. Nu, aby to nevypadalo, odpověděla su moudře, jak apačská babička, že: Je takovy, jaky si ho udelame. A skončila s ním. Jak události posledních dnů nabádají, provedu nekompromisní selekci. Tzn začnu si to tvrdě vyřizovat s lidma, kterým sem dobrá jen na ošmatávání. Jo, a ještě tvrději s těma, co nechtějí ani to. To by bylo, abych já někdy nedostala to, co chci. Což je v tomhle případě pozvání na večeři, protože ta věčná dušená zelenina se mi už zajídá.

Aby ale nebylo lásky málo, Daisy začala chodit s Upírkem. Selfi to nesl poměrně blbě. No, měl si uvědomit, co chce, dřív. 

*S novým semestrem sem si vykoukla tréninky jednoho takového sportovního bojení a začala na ně chodit. Fyzičku teď nemám úplně mizernou, ale stejnak mě ty rozcvičky dostávaly. Zejména ta honěná, kdy babu předáváš na zadek. Taky s postupným dojitím od pouhého šoupání po podlaze k sestavě mám problém, protože se mi sice nikdy nepletla pravá a levá (jako například mojí mamince, která tím je proslulá, jak Hitler knírkem), ale mám takové špatně specifikovatelné problémy s koordinací. Blbě mi jdou třeba složité taneční pohyby, kdy mají všechny ruce a nohy jít jinak, ale pracuju na tom.

*O víkendu byl jakýsi nascípaný pro změnu Veverky. Ojtík ale robil bowling, tož sem jela. No, zas tak slavná akce to nebyla, navíc sem se nějak pohádala s tatíkem.

*Ve středu sem po další inspirativní hodině máchání rukama volala holkám, kde jsou a jestli jdeme na sushi (japonskou image třeba dotáhnout, no ne?), teda oslavit začátek posledního semestru. Naneštěstí zrovna stály před čajkou a nemohly dovnitř, páč bylo jaksi plno. Tož sem valila dom ke hlívě se zeleninou. Moc sem z ní ale neměla, páč probíhala domluva s Daisy na jedné straně a s Bazalem na druhé. Nakonec to dopadlo docela dobře, páč se pro mě stavil na kolej, pak sme šli pro holky, a dál za Surim do hospody. Naneštěstí vybrali jednu z nejmenších ve městě, a sedět zády do uličky ve sklepě, kde se všechno tak odráží, že krom toho, že mě občas někdo narazil zipem mikiny a hostinská břichem, sem měla pocit, že mi všichni mluví do týla. A navíc točili jen sviňáky. Tak kura, člověk čtvrt roku nepije, a pak toto?!

Navíc to bylo také rozcrcané. Seděli sme na druhém konci stolu, Suri se 2věma kamarády na druhém, pak k nim přisedl Valík s nějakou erasmačkou. Ten mě tedy nadzdvihl, protože od předminulého víkendu všechny osoby, co robí, že mě nevidí, poflušu do ksichtu.

 Chvíli sme to vydržely, pak se ale holky sebraly do původně plánovaného klubu a já se přidala. Byla sem rozhodnutá si zvednout ego, a když se mi to nepovedlo na tuté lokalitě, není nad migraci někam, kde mě docení. No, kupodivu se to povedlo. Ten pásek na šatech a kozačky umí divy. A jak zní parafráze Daisy – je to možný, že sem zadaná jen týden, ale zrovna tady je krásných kluků jako za celý minulý rok nebylo? Musela sem jen souhlasit. A to sem v sobě měla nejdřív jen jedno malé pivo, takže alkoholem to být nemohlo.

Skupinka co s náma nejdřív tancovala, se moc neprojevila, zato se mi líbil takový typický košilový třicátník. Páčila sem se mu taky, a krom toho: „Krásně voníš.“ Kromě čuchání mě ale pořád zkoušel líbat. Na to su mu vyložila, že mi ani není 16stnáct, a ani nejsem opilá, takže na něj sice mrkám, ale nic nebude. Na večeři bych se teda někdy pozvat nechala (hlad je hlad), ale asi to nic pochopil radikálněji, než sem to myslela. Nu, na zvýšení nálady byl ale fajne. Mezitím dorazili aji opičáci z hospody. Já měla zrovna v centru zájmu košiláče, který byl kol a kol vzato hezčí a kulturnější než celá ta parta dohromady, tož sem se nějako nehnala. Holky taky ne, konstatovaly sme všechny, že když už přišly, mají přece přijít oni za námi. Mikádo s Daisy jim teda vyšly trochu naproti k baru, ale za chvíli se vrátily s pitím za vlastní, a mírně nagrclé, protože pánové kolem nich prošli, aniž by je zaregistrovali. Což na těch pár metrech ani snad není možné, ale což, já to říkala, že sou kokoti.

Pak sme tancovali a taky su se vydala opatrně vyšpízlovat, kde jsou. Seděli úplně vzadu ve sklepě u druhého baru; ani to nevypadalo moc lákavě. Pak se ale situace vlastně úplně náhodou pohnula směrem, protože sem vyhrála poukázku za 2voukilo, která se dala vyzvednout jen dole. Mikádo byla samozřejmě správně nadšená, ale Daisy zrovna přišla nějaká srdceryvná smska od Selfiho, takže byla rozložená a lehce protivná. S Mikádo sme na sebe jen vyvalovaly oči. Když sme čekaly u baru, kopudivů Valík zvedl královský zadek a ostatní nás už taky viděli (však ze 3ří metrů...). S pitím sme pak sedly k nim. Teda Mikádo okamžitě zaraketila k Surimu, Daisy se šoustla na židli a mně uvolnil gauč jakýsi jejich doktor. Titul netitul, koukal na mě jako na ženskou a tak, tož sem se s ním normálně bavila. Nemám ráda kapacity, co si na kapacity musí hrát, což tuten naštěstí nebyl. Valila sme do něj dotazy na diplomku a na toho mého nešťastného vedoucího. Konstatoval, že ho zná spíš od vidění, ale protože působí tak plaše, měla bych asi vystupovat trochu jako domina a rovnat ho, aby se mnou mluvil. Na to su se začla smát a brečet, páč to přece vůbec neumím. Však ani jako žádná domina nevypadám, ne? Svetr nesvetr a vysoké podpadky včetně...

Smál se taky a prý teda to chce opačnou strategii: „bezradná nevinná žena.“

„Ta nefungovala, po ní mi neodpověděl tři měsíce,“  říkám.

„Aha,“ on na to, „tak to chce tu dominu.“

Když su dopila, a vytáhla z něj všechno užitečné, přestalo mě to mírně bavit, a protože Daisy vypadala ještě hůř, šly sme tancovat. Zadařilo se se sympatickými týpky, tentokrát v bílých košilích. Rozumovala sem, který se mi líbí víc a tak po 5-6 písničkách došla k závěru, že ten míň hezký, protože je zajímavější. Naneštěstí musel pan zubař odejít, ale 2ruhý s námi zůstal. Vlastně po zbytek večera. Prima, slušný pěkný kluk. To aby člověk s baterkou pohledal. Občas sme si já, bo Daisy odskočily zkouknout situaci vzadu, jinak sme byly s Chemim. Při jednom odhopu su se očima střetla se slušně charismatickým blonďákem. Měl ten správný flirtovací pohled. Takové to: vidím, že mě vidíš, já tě taky vidím, a není to vůbec špatný. Slova v pohledu sou hrozně sexy a umí to málokdo. 

Vykukovala sem na něj pak z poza baru, ale byl moc za rohem na to, aby byl vidět. A když se konečně přiblížil, měl na sobě bundu – zjevně na odchodu. Aspoň sem se usmála a hele, kuk, šel ke mně a něco huškal. A pak už sem jen mrkala na drát, páč kromě mě ho pozdravil i Chemi a asi po půlhodině dohadování se ukázalo, že se kluci znají z nějakých housepárty Chemiho bratránka. Podle všeho dost povedených. Nicméně Jason nezanedbával ani mě. Za předně se ten kluk opravdu úžasně usmíval (tak skoro jako Šnajdr, a že ten se směje velice kvalitně), sem tam udělal pokud mě políbit, ale úplně mi vyrazil dech, když mi jen tak do ouška povídá: “Ty nemáš kalhotky?“

Za nic si nemůžu vzpomenout, co sem mu na to odpověděla, snad něco vtipného, ale asi ne, protože sem byla konsternovaná a v podstatě nadšená, jak malé děcko. Že žádné nenosím několik let je fakt, že on si toho za ty roky ale 1rvní všiml, je 2ruhý. Ach, miluju jedinečnosti. Koneckonců já mu chválila pro změnu zuby, takže dokonalá kooperace.
Vážně se mi ten kluk líbil a dokonce skoro respektoval, že žádné šmatli-patli na baru netoleruju, ale bylo to stejně příjemné. Naneštěstí ale měl s sebou nějakého kejmoše, který byl za prvé nadraný, za druhé prý u něj měl spát, nebo co. No, Jason dlouho odolával (chudák kluk se kymácel na židli jak vykvetlej salát), pak ho ale odvedl, s tím, že ho jde aspoň posadit na taxík. Slíbil samozřejmě, že je za chvíli zpátky, protože si mě nenechá utéct, ale známe svoje lidi.

 Ukázalo se, že je známe dobře. Zatra, už mě ta moje věčná pravda fakt štve. Tenhle frajer působil fakt slibně, někoho mi připomínal, ale nevím koho, prostě nějakého jiného sebevědomého sympaťáka, které mám štěněcky ráda, skoro ovšem nejsou k dostání. Ale zase prrr, troufám si říct, že teď zase sem zamilovaná do Veverkyho, ale kura, su jen člověk, ne?

Pak sem zaskočila ještě dozadu, kde se veselila Mikádo a pořád opakovala, že měla absinth (takové věci není třeba říkat nahlas, ty sou hnedle vidět, kapiš) a pak sme se společně odmotali nahoru. Povídám tancovat. Šel se mnou kupodivu Valík, ale protože ty panáky s Jasonem a Chemim přibyly a taky su byla mírně zklamaná, že se krásný modrý bunda znovu neukázal, a pořád načílená na Čumáčka i na něho, a jaksi, no, nějak se mi ti dva protivci spojili do jedné nezáviděníhodné entity, tož su na něj asi byla krapet hnusná.

 Teda, hnusná, spíš in gin veritas. Díval se na mě a ptal se, jestli se na něj zlobím, na což su řekla, že ne, že je mi ukradený. Pak su odešla s tím, že mě to nebaví. No, královna Středomojeegozemě. A to ještě nevím, jestli su mu neřekla něco jiného. Ale což, on si začal s neslušným chováním.

Pak su chvíli robila taneční sendvič s Chemim a Surim, toho mi ale zanedlouho přebrala Mikádo. Teď už se té jejich superbokové divočině nedivím, páč mi Daisy dodatečně prozradila, že spolu už předtím spali. Já si vykoukla ještě kluka, kterého su pozorovala jako dobrého tanečníka po celý večer, a no, teď se hodil. Řekla su mu pak, že ho nebalím, ale evidentně se nám spolu tancuje tak dobře, že bychom si to měli zopakovat. Prohodili sme proto čísla, a uvidíme.Však o nic jiného by fakt nešlo. 

Dojezd večera mi ale pokazila Daisy, která chytla rapla, že musíme jít dom. A protože se jí evidentně vrátila nasranost ze Selfiho, radši sem šla, páč by mě tam byla v téhle náladě schopná nechat, a vrávorat, byť s pepřákem, 3ři kilometry, se 2věma promilema, v 5ět ráno na 15tnáctičíslových podpadcích, není zrovna moje oblíbená matematika.

Chemi splnil, co slíbil a vážně nás doprovodil (a narozdíl třeba od Alíka to bylo dost nezištné, páč nám ani jedné nikam nehmatal). Chvíli mě teda zkoušel nést na zádech, byla to legrace, ale bála su se, že spadneme na držku, páč v nošení nad asfaltem věřím jen Veverkymu, tož su radši dál dupala po svých. Zatrachtilá věc.

*Ve čtvrtek mi ani nebylo tak moc špatně, ale únava je únava, tož sem se stejně do školy nevyhrabala. Bazal mě statečně podepsal, a já se hrabala dál v projektu diplomky. V pátek tožky, večer su ale jela dom. Tatík na mě počkal, vzaly sme ještě Nevětrací a nechaly se vyklopit v hospodě. Před Nevětrací teda ty kecy neměl, ale než nastoupila, neopomenul zdůraznit, jak sem strhaná, a to ještě jdu někam trajdat. Nutilo to k zamyšlení, protože po tom čtvrtečním spánku sem si oproti jindy vůbec nepřišla strhaně, ba dokonce odpočatě, a ta spousta hezkých kluků, kterým sem nebyla fuk, mi taky celkem na dobré náladě přidala, ale on to halt ví líp.

Skorem sem se pak ale přiklonila k myšlenkám ve stylu, co tam lezeš, krávo, páč Nancy měla jako poslední dobou obvykle depku, a sedět vedle takových tvorů v autě i u stolu je o ztrátu zdravého rozumu. Dokorunoval to ten ucpaný hajzl Čumáček, který mě zase vyignoroval, jak Ředitelství silnic a dálnic polní cestu v Pošumaví. Oplatila sem mu to stejnou mincí, ale noční úvahy mě pak přivedly k tomu, že fikanější bude zaujmout úplně opačnou strategii (i když to bude těžký), a být na něj tak milá, že by se i Mussolini rozplynul. Já ti osladím se na mě vykašlat, prevíte, to tě bude těžce mrzet (pokud ho to teda nemrzí už teď, protože Wéčka tvrdí, že to dělá proto, že se do mě zamiloval, a když to nikam nevedlo, chce zapomenout. No, tím hůř.). 

Jináč Šiška byl taky nesvůj, protože kvůli práci nepil. Nejlepší část večera byla tak nakonec ta, kdy sem si spálila hubu o pizzu.

Dom su tak dorazila relativně brzo, něco po 11denácti, ale to mě zas dorazily jakési nevlídné smsky od Veverkyho, a tatík byl taky lehce kousavý. Ať mlčí oba, byla sem tam necelé 2vě hodky a za tu dobu vypila půllitr čaje. A vůbec, i kdybych se zlila jak kozák a umlátila půl hospody podtáckem, co je komu do toho?!

V sobotu su šla muzejničit. Potřebovala su odeslat ten projekt, najust ale nebyla chvíle klidu. Společenská babka pindala lautr futr a dveře se za dopoledne netrhly. K vzteku. 

Odpo su pak už jen stihla vyvenkovnit psa a fištěla k Veverkymu, kde sem se opláchla, drobek namalovala, a už přijely Nancy s Dubkem a Nevětrací. No, jejich chyba, museli čekat, než si udělám vlasy. Ostatně Nancy mezitím s: "A tam máte co?" jako takový malý sladký gestapák stihla prolízt celý byt; člověk ani nevěděl, jestli se má smát, bo brečet. Jen su byla vděčná Veverkymu, že kromě 13řinácté komnaty a spíže (ani jedno nepoužíváme) dokonale uklidil obývák, kuchyň i jídelnu (krom toho, že mám z obývačky tělocvičnu ani jedno nepoužíváme).

Ples ale byl dobrý, protože trend se změnil a zřejmě sem se už materializovala v místě. Takže bylo fajne. Až na to, že Veverky nepil, a RA pil až moc na to, aby mohl Nevětrací zaimponovat. Plán seznámit je tak vůbec nevyšel, páč ten debil přišel s nějakým kámošem a oba byli zlití jak stoly po půlnoci ještě před půlnocí.

 Velice milí na mě byli Veverkyho kamarádi (i když on tvrdil, že to bylo tím, že su byla výjimečně milá já na ně), rozkošně využívali toho, že Veverky nepije a brali na panáky mě. Zvlášť Podšálek na mě mrkal superpoťouchle, skoro jako bysme byli freundi celoživotně. Jestli to teda nebylo tím LSD, co mi pak s Verkym poté nabízeli, i když Veverky mi to nechtěl věřit, řka, že si ze mě dělali srandu. Nu, že mě chtěli fest připít, to jo, to mi došlo a s radostí su na tu hru skočila, páč mi sosalo pěkně a když mi to jednou za čas jde jako v mládí, tak mě jen tak pár sklínek nemůže porazit, ale ty drogy bych jim skoro i věřila, beztak Veverky jednou musí přestat být naivní.

Verkymu pak nějak záhadně zmizela Tučková, což dle mého slušně využíval - obdivoval jak Nevětrací dobře vypadá, koumal, jak se k ní (ji někam) dostat, a když nezabrala, páč na 140řicetikilové chlapy moc není (Když sem jí vyřídila, že Verky vzkazuje, že jí to moc sluší, odvětila, že za to on vypadá strašně. Tak ofrňovat se zas ale podle mě nemusela, s čímž Veverky souhlasí.), probavil se zbytek večera s nějakou ubrečenou děvušenkou, které se vyskytují včetně nezbytně rozmazané řasenky v počtu jednoho kusu plus mínus 25 kilo na každé akci čítající víc, než 50 lidí, a jak Veverky říká, sou nejsnadnější obětí.

 Já tuhle strategii (teda, víceméně dělat, že su strašně nešťastná, slzet a čekat na prince, co mě zachrání) moc neberu (už proto, že to beztak dělá chlast, opravdu nešťastní lidé do společnosti nechodí). Navíc teda podle sebe soudím tebe, a být chlap, o žádnou ubulenou pizdu ani nezakopnu, protože mít někoho, kdo reaguje takhle emotivně na veřejnosti doma (byť na jednu noc) by bylo krajně vošajstlich. Jak také moudře dodává Veverky, ještě, že muž nejsem, protože bych byla ten nejmachoidnější, nejpřechytřelejší a nejnamakanější frajer v kraji, se sbírkou zářezů delších než Barney z Jak jsem poznal vaši matku. Jak říkám, ještě že ...no, vlastně škoda...

Na panáka su pak vytáhla i Starostku, která nepila a potěšila mě: „No, tak jen, že jsi to ty.“ 

Veverky byl pak ale z toho mého tempa lehce rozhozený, páč su trávila nahoře dost času, ale v poslední třetině večera kupodivu skoro bez pití, páč su se po úspěchu s Podšálkem a Verkym, kteří si kvůli mému estetickému mínění vyměnili kravaty, krapet rozcapila s Kozákem. Ten ale rady ohledně oblečení nejenže přijímal ochotně, ale ještě se ptal sám, a navrhoval, že bych s ním teda mohla jít na nákup, poradit mu co na sebe. No prosím, není každý nevděčná svině.

Tombolu sme trochu přenudili, ale páč su seděla u stolu se svýma, nevadila mi tak, jako jindy. Pak sme ještě chvilku tancovali, ale kapela se zašprcla a místo polek začali s rockovýma a popovýma obludnostma z minulého tisíciletí, tož žádná sláva. Navíc se řešil problém ohledně Veverkyho tatíka, který mě poprvé v životě pozval na polku, což svědčilo o tom, že je nametený nehorázným způsobem, a jako takový vůbec nechtěl domů. A dcery to odmítly řešit, tož se vztekal pro změnu Veverky, že on se pro něj vracet nebude. S čímž sem souhlasila. Stejně bych ale ještě zůstala, ovšem Nancy byla unavená a Nevětrací se taky už nexichtila, po tom, co se jí nápadníci nevěnovali, bo odešli. Možná Dubek by zůstal, ale lámat přes koleno su to odmítla, i když sem byla úžasně v náladě. No, nezbylo, než ji doma nadarmo přespat, což si ale Veverky odnesl.  To mu vrátím, počkej, až se budeš taky někde super bavit.

*Ve středu su šla na trénink, pak to sushi, co minule neklaplo. Pak su měla tahání vrátit se do klubu z předtýdne, a zjistit, jestli to byl Jason, co se mě ptal, jestli tam příští týden budu, bo ne. No jo, no, zas sem se do někoho zakoukla.

Vyfikla su se dost dobře. Skoro bych řekla, že to bylo až moc overdress, ale což, kdo nechce dámu, ať si vezme děvku. Aguš se mnou docela ochotně šla poté, co sem jí sdělila, že tam chci někoho potkat. Nejdřív sme si ale šly sednout na pivko a povykládala mi o tom, že někdo na vedení poslal anonymní stížnost na Crowa, že obtěžuje studentky a že se s nima nemá po večerech scházet. No, pěkné svinstvo, jakoby to nedělala většina. A to se ještě dá říct, že většina se studentkama/studentama, abychom byli genderově korektní, aji spí, což se o případě stát versus Crowe/Aguš ani říct nedá. Každopádně Aguš z toho byla rozčílená, a páč je čímdálvíc naprdnutá na Valíka (s tím nemůžu, než souhlasit) hudrovala, proč někdo nepráskne spíš jeho, protože je známé, že jednu svou studentku obtěžoval žádostma o večeři atp. dost fest, a když odolala, a jednou náhodou nemohla jít na nějakou třídní akci, nepřijal omluvu a jako jediné jí místo toho narval ve zkouškovém další seminárku. No, věděla su, že je slizoun, ale že až takový? A Bazal mi o něm bude vykládat pohádky ovčí babičky o tom, jak skvělej je to člověk, a Bazal prý odhad na lidi má, jak už tu bylo řečeno. No, dle mě skvělý člověk fakt není, možná jen pro místní, co mu vlezou do zadku, což mě přivádí ke rčení, že vrána k vráně, ale co, třeba Bazal ještě tak opeřený není, a při troše štěstí ani nikdy nebude. Krom toho su se dozvěděla o 2vou Agušiných nevěrách. Výčitky prý měla 2va dny. Hm, asi bych je měla dýl. I když možná ne, ale zkoušet to zatím nebudu...

Pak sme se přemístily. Nevím teda, co se minulý týden dělo, že tam byli tací borci v takém množství, ale tentokrát se stav vrátil k normálu. Nejenže nebyl Jason, ale ani nikdo jiný, kdo by stál za víc, než jeden pohled a jedno nakrčení nosu. Taká úroveň, no fuj. Ještě se tam vyskytovala taká dvojice postarších opičáků, kteří se do nás zakoukali, konkrétně ten jeden jel po Aguš jak řití po tobogánu. Nakonec sme kvůli tomu robily manévry jako v mínojským bludišti, protože postupem večera se od něj nedalo než zdrhat.

 Jediný hezký kluk, kterého sem začekovala díky super zadku a kšiltovce (kouty, ani plešku pod ní ale evidentně neměl, vykoumla sem to, když mu ji kámoš zvednul) se bavil s jakousi vycmrndlou brunetou. Ještě jednou sem ale přehlídla zbytek a nedalo se svítit, jediného chlapa na ploše si člověk utéct nenechá.

Ti 2va Minotaurové nás mezitím na něco pozvali. Nechtělo se mi jít, postupem věku se na pití nenechávám zvát kdejakým žabincem, ale na další drink sem tentokrát fakt neměla coiny. Nedalo se střílet, ale aspoň su se migračním pohybem k baru dostala nenápadně do teritoria, ve kterém by šlo s kšiltem potenciálně navázat kontakt. Aguš mi ho sice částečně zakrývala, ale tím líp, a po chvíli mě stejně zaregistroval. Teda, jakový mistr flirtu jako borec z minulého týdne nebyl, na to mu myslím chybělo sebevědomí, ale jak už sem řekla, to umí málokdo. Chvilku su pak robila ničevó, a pak Aguš zatáhla ke stolečku naproti. Párkrát se otočil, ale pak si začali brát bundy. Kura, minulý týden fakt hadr. Nedalo se nic dělat, v rámci strategie sem Aguš poprosila, jestli by si na chvíli někam neodskočila. Pochápala rychle a zmizla, furt mi tam ale přebýval ten nýmand, co za ní (námi, postupem večera za všema) pálil. A robil jakože se se mnou chce bavit. Páč kšiltka už se oblíkal tempem nahatýho v Minsku, nešlo to jinak, než rovnou říct: „Mohl bys prosím jít na chvíli pryč?“ Aguš teda už předtím říkala, že má vedení jak transsibiřskou magistrálu, ale nevěřila su tomu, což byla chyba, protože nevykvajz. „Můžeš jít pryč? Jako vypadnout?“ Opakovala sem, ale trvalo, trvalo.

To Mazel v kšiltovce měl podstatně rychlejší synapse a slušný start, páč za mnou vážně hned přišel. Představil se a omlouval, že odchází, mají tu prý nějaké kamarády z ciziny, bo co a prostě musí jít. Ale jestli mu nedám číslo. Povídám, že tolika borcům už sem v životě dala číslo, a oni se nikdy neozvali… načež samozřejmě řekl, že se ozve, tož má ho mít. Mně o nic nejde. Pak se dokonce ještě vrátil, že si to blbě uložil. A skoro zároveň poslal zprávu, ve které se představil. No, prosím.

Zbytek večera ale nestál za moc. Měla su moc málo chlastu na to, aby se mi tam líbilo, a nebyl tam už nikdo, kdo by se mi líbil, což mi zkazilo náladu ještě víc, protože su měla chuť dál si zvedat id a ego, nebylo ale na kom. Dost chlastu na to, abych písla Mazlovi, že se bojím jít domů sama sem ale v sobě bohůmželé měla. Kupodivu ale odpovídal; jestli se má vrátit (ze sousedního města) a odvézt mě. Romantické gesto by to teda bylo, to měl pravdu, ale taky krapet podezřelé. Písla su teda radši Alíkovi. Ten se kupodivu taky ukázal, ale pak nějako pomizel a ukázalo se, že už je doma. Odsekla su, že to je teda kamarád, načež napsal, že sice moc oceňuje, že se jednou za půl roku ozvu, že chci doprovodit domů, ale je prý hotovej z tréningu. To mi teda bylo fuk, naštval mě tím ozýváním, není to pravda, jen tak, kamarádsky, sem mu písla několikrát, a nikdy nezareagoval, a víc nejsem od neblahé zkušenosti s Kokotem, ochotna lízt do zadku žádnému klukovi. 21rvní století/ne21rvní, nejsu ani feministka, ani postfeministka – ozvat se má chlap. Chce-li cosik.

Šámala sem teda dom sama a pěkně dožraná. Sama si za to ale taky můžu, kdybych někomu z těch zbylých entit řekla, ať mě doprovodí, určo by to udělali, ale přišlo mi jako blbá varianta si nějakého úchyla dobrovolně zvát za záda.

Trochu sem se pak nad tím zamyslela a došla k tomu, že su chodící příklad toho, proč 30cetileté ženy nemohou sehnat ideálního muže. A naopak. No: sou kurva vybíravý.

Ti chlapi pořád sou a sou stejný jako zamlada, jenže to člověk bral všechno šmahem. Třebas mně osobně za mlada stačil jen tak na flirt skoro kdokoli, na něco víc nad určitý limit a na ještě ještě víc tam byl vždycky jasně vymezený limit. Nu ale čím jsem starší, tím se laťka posouvá nahoru a už ani to blbé flirtování nechci provádět na nikom, kdo není super. A těch nikdy moc nebylo, že. Reciprocita.

 *Čtvrtek su přežila. Dokonce sem jela dom dřív, a v rychlíku byl pěkný klučina, tak sme se na sebe dvakrát podívali. Něco su taky podatlovala, páč jestli tu diplomku chci stihnout, psát musím furt. Veverky byl té lásky a dojel pro mě k vlaku, tož su nemusela čekat 2vě hoďky na naše, než jim skončí v kostele kultura. 

*V pátek zkouším psát doma, ale pokoušela mě všechna zvířata a taky touha vidět Sethiho, tož su šla na prochajdu, což mě zase zdrželo. Večer su vyzvedla Veverkyho na hasičské schůzi a pak sme se pohádali, protože už mě zase doma načal tatík, který měl novou fajfku, což bylo fajne a měl z ní radost a já ho v tom podporovala, pak ale cholericky přešel k neuvěřitelnému vztekání, když se nás všech ptal, jestli ten tabák v předsíni smrdí a všichni sme popravdě řekli, že ano. Načež uznal za vhodné chovat se jako pětileté dítě na písečku, když mu jiné dítě řekne, že má divný kyblíček. Řval a bezprizorně pobíhal, a žádná moc na světě mu nemohla vysvětlit, že mu to nikdo nebereme, ale nemůže se divit, že jako laikům nám všechny tabáky smrdí stejně, to jest hospodsky. Pekelně mě rozhodil, tak su to pak projektovala: řvala na připitého Veverkyho, který to samozřejmě nemohl chuďátko v nejmenším pochopit, a pak hodinu brečela v obýváku.

Do soboty sem se trochu povzpamatovala, a píšu. Taky mi psal Šlehač, o číslo na Veverkyho, a z další komunikace vyplynulo, že taky píše jak debil, což je jedině potěšitelné. Navíc má ještě míň času, než já.

Dopoledne se mi ozval Mazel. Obligátní 3řídenní mezera, a smska cca jen o tom, jestli mám fajn víkend. Pak sme přehodili ještě asi 2vě (tak to, že písá jak Veverky se mi nezdálo, já ty dys snad přitahuju, bo co) a skončilo to tím, že se přeptal na facebook, načež su odvětila, že nevedu, a jeho tak vykolejilo, že su tvor sto let za dinosaurama, že se doteď znovu neozval. Pche? Pche.  

Večer sme s Veverkym šli na ples, abych si trochu orazila. Byl to ten  vysokohorský bálík, o kterém sem kdysi prohlásila, že tam už nepáchnu. Už mě to přešlo, tož su na sebe šplíchla bruna bannaniho, abych nepáchla, a šli sme potancovat. Klídek. Veverkyho rodiče šli taky, jediný problém večera tak byla zase polka s Veverkyho tatíkem, kterou nemůžu vymotat.

*V neděli zas píšu. Nic moc a Veverkyho mamina musela na tom dětském candrbále v sobotu dopoledne chytit nějaké svinstvo, páč v neděli odpoledne se jí udělalo blbě.

*V pondělí zas píšu, už to ale šlo trochu líp.

*V úterý mě Nevětrací vytáhla na lyže, tož já vytáhla maminku jako řidiče a psa jako adrenalinový element, a frčely sme. To bylo fajn, slunko šajnilo, krásně sem se relaxla. 

Taky mi pak šlo psát, potom su ale začínala mít pocit, že su to bacilstvo od Veverkyho maminy chytla. No, potěš, to fakt nepotřebuju. Veverky byl ale hodný a dojeli sme si pro pizzu.

*Ve středu jedu do školy. Od rána su přichlíplá a z toho řádně nagrclá. Taky se takmier všecko jebalo, nejdřív výluka, pak su utratila nehorázné prachy za modafen, potom ještě zpoždění. Do toho se děsím, že mi proteče špunt, který se mi na těch podivných hajzlíkách v hypermarketu nechtělo měnit ani trochu, a ve vlaku už vůbec ne. 

*K večeru se to vylepšilo díky tomu pseudoefedrinu v těch tabletách, na tréning sem stejně ale radši nešla. Škoda, ten blonďák je fakt milý a chtěla bych s ním pokamarádit. Snad bude příští týden vhodnější konstelace.

*Čtvrtek už byl trochu lepší. Oddepkovala sem se a písla Hádavkovi, že mu píšu, když mám dobrou náladu, aby si nemyslel, že ho jen využívám. Byl nadšen, skončilo to tím, že mi psal Chci tě! A pak, že na sex už je starej, ale sešel by se rád častěji. Jo, to já všema deseti, však konstruktivního povídání není nikdy dost.

 Odpolko su při poslední hodině měla chuť buzerovat, takže sem si držela haxnu, abych nepísla nějakou blbost Sethimu, bo Mazlovi. Jo, už sem si všimla, že touha po Sethim mě popadá hlavně  ve chvílích lehké krize. Proč, to nevím, asi nějakej Freud, a připomíná mi fotra.Teda myšleno jako někoho, o koho je možno se opřít, což by teda v tomhle případě byla naivita slepice, co chtěla lítat.

Zavolal mi ale Buf kvulivá práci; prý že sem si určitě myslela, že na mě zapomněl. No, vlastně určitě. Náhodou ale aspoň něco pozjistil a mám jim poslat životopis. Tak cosi sesmolíme. Povídám, že bychom se taky mohli sejít na pivko, no, možno prý jen do konce března, nebo pak v létě. To by chtělo do konce března povídám. Tož uvidíme.

Na nádraží su potkala nečekané zpestření ve formě Pandy s Bazalem, kteří dřepíkovali nad pizzou, chca jet stejným vlakem. Fajně sme si postáli v chodbičce. Pánové byli ještě lehce opívění ze včera, takže byla aji legrace. Chvilku mi ale trvalo, než sem do jejich konzervace pronikla, i když Bazal se občas otočil přímo na mě s nějakou hovorovou berličkou. Trochu mě to štvalo, páč obvykle se mi s klukama baví dobře, ale buď sem už vyšla z praxe, bo byla nervní, že po celodenním sezení ve škole zrovna nevoním, bo za ta mohly ty krámy a tablety, no, myslím, že bývám kouzelnější, ale zase taková katastrofa to nebyla. Jenom mohlo být o trošičku líp.

S Pandou su pak jela ještě chvíli dalším spojem a ujistilo mě to, že dojem z minula a předminula byl správný – tenhle kluk by pro mě byl jeden z těch pravých. Vedle něj by mi nevadilo strávit život. No, jestli on došel, nebo snad s trochou štěstí dojde, ke stejnému závěru, těžko říct. Docela mě ale děsí, že s Veverkym prostě takový pocit nemám a nejsu si ani jistá, jestli su někdy měla. Ale kura, ale co, rovnou kurva, nebo ještě radši KURVA, co s tím???

 *V pondělí sem se mezi psaním diplomky k pláči pobavila nad diskuzí pod jedním z videí Jardy Konáše. Polemika jako kráva, a osvětlila mi, že pseudointelektuál a pseudointeligent je nejhorší druh člověka, včetně masových vrahů. Více osob se tam totiž spravedlivě rozhorlovalo nad tím, co se s národem děje, že chodí na diskotéky a jak tak z mladých roste stádo tupých zmanipulovatelných ovcí. Jako vždy tuty názory většinou byly od mladých, kteří se radši, než polykat komerci, uchlastají skoro kvalitního vína -za dvacku sklenička- v zapadlém superzahuleném pajzlíku, který je zaručeně tak nemainstreamový, že tam chodí jen všichni ostatní studenti z nejbližších 3řech kateder. 

Většinou se tam spokojeně dojdou poplácat po rameni po konzertě hudby, o které se kolektivně (většinou parta max do 5 ks, obvykleji 3 ks) domnívají, že je kvalitní, páč jich tam bylo právě jen těch 5ět, a nepřítomnost stáda tupých hovad je naprosto zaručený punc.

Klíč je ovšem v tom, že pseudoinťouši sou po těch skupinkách, což je zárukou naprosté originality a dodává jim to sílu vzdorovat všem těm odporně masovým záležitostem. Howgh. 

*V úterý taky píšu, pak škola. Asi nic moc, páč už si z toho týdne houby pamatuju. Možná jen trénink. Asi to šlo. Bloncáček se mi fakt líbí, kouká mu z očí, že je to dobrý klidný člověk, ale ne poleno. Což je důležitý.

*V sobotu měl Šulístek 30řicetiny. Dorasila sem na ně z práce z muzea. Dostala su od pána, co plete pomlázky takovou tu vlnkovanou. Vzala su to s sebou a Veverky pak dovnitř, aby se trochu rozproudila zábava. No, trochu jo. Naneštěstí seděl vedle Oslizloman, z čehož sem nejdřív neměla radost, ale jak su byla taková napůl rozjetá a napůl nemocná, hodili sme řeč a bylo mi všechno fuk. Jeho ženě teda asi ne, jak podotkl Veverky, asi sme se před ní neměli bavit o všech barech v mým školním městě (on tam totiž pracuje, což sem nevěděla), ale jak podotýkám já – těžko za její komplexy a jejich problémy můžu. Když jí muž trajdá a ona musí být se 3řema dětma doma, je to - jak podotkl Veverky podruhé - problém, ale jak znovu podotýkám já, není to můj problém, a doufám, že ani nikdy nebude. Protože problém je takový, jaký si ho uděláš. A když nechce sedět doma, proč si toho posledního klučinu dělali? Najmě nehovořím o těch prvních 2vou děckách. Nežijeme před sto lety, když někdo nechce mít kozu ve chlívku, za kopcem pole a hejno prcků za pecí, tak přece nemusí, nikdo rozumný ho lynčovat nebude a předsudky od předpotopců rozumného člověka nezajímají. Hm, dneska sem nějaká krutopřísná.

Z oslavy su odvezla Veverkyše dom, aby urobil u dobytka, páč jeho rodiče pořád unisono nejsou schopní vstát z gauče. Aspoň, že to chytli oba naráz; nenudí se. Chvilku sem si taky schrupla a pak sme se s Veverkym podohadovali, že on ještě půjde slavit, zatímco já na ples za partou. No, kdybych věděla, jak to dopadne, šla bych ještě taky na zákusek. Takhle sem pak byla na zakousnutí já. Domluvená su byla se Šlehačem, že se za zábavou půjdem mrknout, trochu sem se ale zdržela, no, ještě, že tak, páč nebylo o co stát. Bráška má teda depky furt, to ještě nebylo tak hrozný, ale manželé Dubkovi na tom byli o dost hůř. Krom toho, že Dubkův tatík nějak z kraje večera dostal infarkt a odvezli ho do nemošky, byli ti 2va řádně nahádaní a jak je člověk ožralý a k tomu nahádaný, nevede to k dobrým koncům. 

Co sem vydedukovala, táhlo se to s nima od včerejška, ale celkovo z pochopitelných důvodů. Asi byli někde kalit, nevím, jestli spolu, bo každý zvlášť, ale stalo se, že Dubek dorazil před barák, odemkl, zamkl, lehl, usnul. Chudák Nancy dorazila před barák. A nemohla se do něj dostat. A Dubek prý nebyl žádným rámusem k probuzení, takže se musela zase zapakovat a přespala někde nahoře ve vesnici u kamarádky, bo co. No, pěkné, pěkné. V té chvíli sem si znova musela pogratulovat, že mám přítele, se kterým se mi tohle nemůže stát, protože aby mě někde zapomněl, tzn aby zapomněl, že má ženu, to nevím, co by musel vypít a přifetovat k tomu. Což též o něčem svědčí.

Ti 2va teda měli poměrně tichou domácnost a co horší, pak žádnou domácnost, páč Dubek se někde zdejchl a Nancy se držela ve společnosti Aminy a nějaké další holky, přičemž vždycky, jak dojde k takovému tomu nešťastnému pyramidovitému útvaru, ve kterém 2vě ženy objímají jednu, nastávají nefalšovaně zlé časy. Vstala sem s tím, že se po Dubkovi půjdu mrknout a krapet ho posprdnout, ale pak su ho nějak nemohla dohledat. Vrátila sem se teda na místo, kde se to už trochu uklidnilo. Chvíli sme povídali se Šlehačem, aj Dubek se tam ukázal, pak ale zas zmizel a ona začala zase brečet. Měla sem nutkání vzít kramle, stydím se, ale když ono to na mě fakt přelézá; nejsem sama natolik stabilní osoba, abych mohla objímat jiné nestabilní osoby. Šlehač ale tvrdil, že odejít je trapný, ale nevím teda - sedět naproti ní a dělat jakoby nic mi přišlo ještě trapnější. No, byl to večer jak prasa. Páč to ani přechlastat nešlo, písla su mamině smsku, aby pro mě krátce po půlnoci přijela.

Doma su chvíli pozevlila po jakémsi webovém chatu, abych se uklidnila.

*Další den zase práce, snažila sem se ale aji něco umakat do školy. No, s tou ukecanou paní a zmatečnou Czenkou to moc nešlo.

 Po návratu z muzea sem rychle sbalila čokla a hup na prochajdu. Doufala sem, že někde natrefím na Čumáčka, ale už zřejmě jel dom. Za to sem neuvěřitelným načasováním potkala Sethiho. Podle všeho přijel s rodinou z města a zrovna přede mnou skorem zavíral dveře. Pak se ale otočil, pozdravil a chvilku sme popovídali. Připomněla sem mu, aby mi dal s prací fakt vědět, pak něco o dovolený, no žádné impertinence, ale snažila su se působit vela mile. Nakonec su bídla, jestli nechce s námi na prochajdu, na což samozřejmě řekl, že nemá moc času. Povídám „vítej v mým světě,“ a papa.

Musím teda přiznat, že bych radši potkala Čumáčka. Protože to bych rozhodila já jeho, kdežto takhle Sethi rozhodil mě. Pořád mám nechutnou chuť nechutně s ním něco mít. Nechutné.

*Přes víkend zase makačenko. Tenhle březen teda fakt stojí. Slíbila sem dědovi, že s ním zase mrknu na počítač, ale taky to neklaplo. Už mě to psaní začíná dost srát. Kromě chvilky s dědou a druhým dědou a babí, které sem taky neviděla ani nepamatuju, potřebuju zrýt zahradu, přesázet kaktusy a už vůbec nemluvě o tom, že sem letos chtěla prodávat kraslice, ale takhle nepostíhám namalovat si ani žádný pro radost.

*Ve sředu su frčela do školy. Parchant tu hodinu zase zrušil. Tak já vstávám po 5átý a co z toho mám? Akorát zedřený záda od báglu.

Večer trénink. Roztomilý blonďáček Bloncáček nebyl, ale skoro naštěstí, páč jak mi minule nebylo dobře a vynechala sem, nějako su nestíhala a počumovala na novou sestavu jak tele po jatkách.

Pak sme si po mnoha smskách domluvili s  Bazalem secvak (parchant furt chtěl, abych šla k němu dom). Čekal na mě jenom 20 minut. Byl to vůbec večer ve znamení první/druhý, první/druhý/třetí.

Zašli sme na pivo, pak ještě na dvě a byla to sranda, protože v první hospodě se mi moc líbil číšník, měl takový fajne řezaný ksicht, ale páč už zavírali, museli sme jít dál. Ve druhé nebyl zajímavý nikdo, jen parta vedle se bavila o ruských filmech, takže sme se já po jednom, Bazal po dalších dvou zvedli a šli do dalšího podniku. Tam to bylo legrační, páč mimo jiné tam seděl číšník z toho prvního a aby toho nebylo málo, do čtvrt hodiny přirasila do třetí hospody i parta ze druhé hospody.

No, krom balení číšníka z první hospody, který čuměl střídavě na mě a střídavě balil nějaké stvoření v teplákách, co měl vedle, sme s Bazalem měli prču z dění před barem, protože kolem dvou holčin se tam motali dva kluci a ještě barman a byl to legrační vývin situace, protože první kluk chtěl tu první holku, ta ale dělila pozornost jinam, tak se zaměřil na druhou holku, která sice chtěla jeho, ale on ještě nebyl tak úplně přesvědčený, že ji fakt chce a nechce tu první. Bžunda jak s opicema na pouti.

 Bazal mě do toho furt přesvědčoval, at jdu fakt k němu na byt, že skouknem nějaké komedie. No, nakonec sem souhlasila. Uvařil mi čínskou polívku a koukali sme na Přednostu stanice. Pak už su byla unavená. Samozřejmě mě přesvědčoval, ať přespím. Popravdě mi to bylo už skorem jedno, tož su nakonec podlehla a stulila se mi na rameno. Samozřejmě oblečená. Občas mu ruka kamsi sjela, ale jinak nedělal žádné větší kraviny, jen pusu do vlasů, což mám ráda a nedá se to považovat za nevěru snad v žádném vesmíru. 

Pak su ale docela neromanticky začala smrkat. Chvíli to ještě šlo, pak ale fest. Tož vstanu a povídám:

 „Z čeho máš polštář, prosímtě?“ 

„To nevím,“ byl celkovo zaskočený. Čuchla sem si a kýchla: „Já ti to povím; z peří, fuj.“ 

No, takže žádné spaní nebylo a táhla su se v tej zimě na kolej. Asi dobře, s kamarády se nemá pobývat v jedné posteli.   

*Přes víkend ve městě zase píšu.

*V pondělí su v řeznictví potkala nádherného chlapa. Prototyp mého typu: 2va metry na plus mínus 120 kilo, ale svalů! Fakt čistejch. No, taky si tam nakoupil dost bílkovin, že.

A ani se na mě z té své výšky nepodíval, ach jo. Ono se teda někdy hodí být neviditelná, ale zrovna jak naschvál… Nezbylo než utřít si pěnu u huby, zakoupit dušenou šunku a zmizet. Navíc mi zase připomněl Sethiho, který je sice trochu menší, ale kdyby na sobě makal, vypadal by podobně. Teda před 20vaceti lety. To ostatně Veverky taky, ale no, na to sem si nevzpomněla. Halt úměrně s tím, jak mi škola bere nervy, bere mě starej fetiš Sethi. Fláknu se ale radši přes ruku, než abych mu napsala jindá, než ke svátku, na což ostatně taky odpověděl jen komisním Dekuju moc.

Zato se jmenovcem Valdou byla slušná komunikace, a že bychom se konečně mohli vidět. Dokonce mi nabízel, že pro mě dojede do města, nebo že tu zakalíme, ale nakonec to nevyšlo. I když nepochybuju, že na kolej bych ho propašovala jakoby nic.

* Koncem měsíce sem dosmolila teoretickou část, i když su se většinu času viděla na zahrádce a u přesazování kaktusů, a že takové představy rozptylují není nutné zdůrazňovat. Jinak sem se rozptýlila muzikoterapeutickým konzertem, který mě vážně nadchl. Proč sem nešla kamsi studovat toto? S tím studováním su to ostatně ještě přemýšlela a protože se mi nechtělo na doktorát, tož že zkusím ještě inženýra v jiném městě. Taky jde o to, že bych si o další dvě léta prodloužila mládí, že. Pracovat můžu v klidu příštích 70desát let, ale studentský léta už mít nebudu. Ideálně bych chtěla upíchnout v Práglu, páč Wéčka mluví něco o tom, že se velice pravděpodobně bude stěhovat a myšlenka na to, že bychom mohly dva roky bydlet spolu mě vlastně držela nad vodou. Dala sem si proto přihlášku na obor, který bych teoreticky mohla zvládnout, i když jinak mám odmala zaměření čistě humanitní a sociální.

*Taky su se zabývala přihláškou ke státnicím. Kde to najdu, komu to mám dát, co vytisknout, vlastně opačně, nu, to je egál. Teda ale popravdě, Zuckerbergera bych umlátila bačkorou, dostat se mi do ruky. To byl zasraný nápad. Kdo má bez toho jeho vynálezu vystudovat? Vždyť to je úplně nemožný, když je člověk tak odříznutý od všech informací. Psala sem tedy Wéčce a potom holčině, co sme s ní smolily referát na feminismus. V mezičase taky Šlehačovi, protože jako jediný další student z naší vesnické party jevil jakési známky pochopení. Teda ne pro feminismus, ale shodli sme se na tom, že by bylo záhodno se z těch starostí pominout.

*V rámci orazu sme s Aguš chtěly jít na jejich ples a pak na katederní náš. Vycházely dva dny po sobě, ale proč ni. Odpolko su ještě sehnala škrabošky na ksicht. Bylo to zase v mém neoblíbeném klubu, ale co se dalo robit. Taky su se popravdě docela nudila. Jediný zajímavý byl na místě Panda, ale ten se potom dal do řeči s Crowem o Indii, páč tam chce v létě razit. No, a oba je balila Aguš. Nějak mi to neštymovalo a ani přepít se to nedalo, i když sem to vlastně ani moc nezkoušela. Jen su písla ještě Bazalovi k narozkám a pokusila se ho nalákat, aby dorazil za námi, ale asi měl nějakou krizi z vyššího věku, páč slavit odmítl.  A to už se ho předtím snažil přesvědčit Panda i Bystrouška. 

Vyrazili sme pak s nima ještě na piškotéku, ale ani tam mně to moc nebavilo. 

Druhý den mi bylo šoufl. A to sem nedorazila ani tak moc pozdě, ani toho vlastně moc nevypila. Myslela su samozřejmě, že se do večera vzpamatuju, zvlášť ještě, když Aguš psala, že její taky blbě, tož sem se vysmála, ale večer sem se už nesmála a poslala je s Emou samotné. I když mě to pěkně štvalo, páč sem táhla do města šaty a sandálky, a kdy by byla lepší šance na katederního šéfa zapůsobit?

Druhý den mě furt bolel žaludek, jak kdyby mu za to platili v dolarech. Alarmující. Dva dny mi špatně ještě nikdy nebylo. Kdyby tak ta akce aspoň za něco stála… Aspoň ale bylo jasné, že nesimuluju.

Další den žaludek pořád jakoby nebyl můj a přidala se k tomu aji hlava. Stejně su si ale s maminou nemohla odpustit Velikonoční večeři. Taky předčítání na Velký pátek sem teda musela zmáknout.

Nazítří to bylo trochu lepší, jen mě pro změnu bolelo za krkem. Vyrazili sme ale s Veverkym na Rychle a zběsile 7dmičku. Viník teda krapet zfotrovatěl, ale Rock je furt Rock. Snědla bych ho k obědu, kdybych se nebála, že se přežeru a bude mi zase šoufl. Naši byli ještě v hospodě, Šiška nás zval, ale po tom kině se nám už nějako nechtělo. A chtěla su být na neděli na malování vajek v cajku.

*V pondělí dorazil mírně nadprůměrný počet sockařů. Kluci ale zklamali, páč se ukázal jen Bráška s Arným. To je zase skóre, toto. 

*Úterý píšu.

Na cvičení přítomný Bloncáček i ten menší mazlík (taky světlý, ale snad ještě hezčí, i když jak říkám, o dost menší). Za to já krapet nepřítomná, páč jak mám v palici tu diplomku a státnici, postřeh mám jak od bot krabici. Krásný mrňous se na mě ale smál (i když se v podstatě stejně dobře mohl smát mně) a Bloncka mě, řekla bych fakt neoprávněně, chválil a dokonce poplácnul po rameni. Vyvozuju z toho důsledky, páč myslím, že nikomu jinému to neudělal, ale na větší pozorování su jak už bylo naznačeno neměla duchapřítomnost, páč su byla ráda, když mě zrovna nikdo nesejmul, páč sem furt někde nevhodně postávala.

Rovnou z tréninku (trocha pudru a voňavky to dorovnala) sem šla na schůzku s nějakým smetákem z chatu. Sedla sem si v domluveném podniku a objednala si kafe. Musím teda říct, že to bylo za celou historii poprvý, co sem na nějaký meeting přišla dřív. Tak sedím a čumím. Jediná samotná holka. Pak přišel nějaký kluk, co mi připadal jako ten z fotky, ale popravdě ta moje paměť na ksichty je fakt tristní, tož ruku bych za to do teplýho guláše nedala. Páč přisedl k nějaké partě, podpořilo to mou teorii. Čekala su ještě čtvrt hoďky, pak mu napsala a když mě to přestalo bavit, zmizla su. 

Už sem byla na koleji, když mi najednou hrozně psal a volal. No, on mě fakt neviděl. Muheh, však to říkám pořád, že občas sem asi jako ten břídil z původních Misfits. Teda neviditelná.

Nicméně z chlapů mi hrabalo dál. To je ta ovulace. Člověk, teda žena, si na pár dní v měsíci připadá jako Žena. Takový ten zdánlivě odnikud se beroucí pocit, že můžu všechno. A fakt je, že když si to jeden myslí dost intenzivně, tak je to taky pravda. A nejhorší je, když zrovna není poblíž nikdo, na kom bych si to prubla. Samozřejmě vzhledem k Veverkyho existenci čistě teoreticky, ale aji ta teorie by se kura hodila, když je jeden ve stavu, že nemůže koukat na klipy v televizi, protože jak se v nich mihne chlapskej sval, takmier jakýkoli, sem přilepená držkou k obrazovce. A že displeji slintání nedělá dobře a náhražka inteligentku neuspokojí, je taky zbytečný říkat.

 A jako naschvál, když sem si šla ohřívat rizoto, stál v kuchyňce tak krásný exemplář, že to vypadalo fakt jako naschvál, páč kluků je na tutom patře jen jeden pokoj a tutoho su za celý semestr neviděla, to bych si pamatovala jak marxista datum vydání Manifestu. Naneštěstí master brzo dokuchtil a jal se mizet. Nadto si s někým huškal ve sluchátkách, takže su mu jen otevřela dveře a pak šla strčit palici nad dřez, aby to mělo kam kapat.

Nechtěla sem to ale nechat jen tak, protože takhle bezva kombinaci tmavé kůže, černých vlasů, modrých očí a postoje borce sem neviděla ani nepamatuju. Vůbec nevím, do jakého etnicko-rasového šuplete bych ho zařadila. Na Řeka moc krásný, na Inda moc vysoký, Italové mají trochu jiný odstín. Možná, kdyby se sprskl Ital s Cigánem, tak nějak by asi mohl vypadat. Prostě kundovní kus, ale asi bych tej eugeniky měla nechat, třeba chudák byl jen fakt, fakt dlouho v solárku.

Rozhodla su se zakydlit 2vě muchy jedním fláknutím – kromě přimrdání ke zdi su totiž měla chuť na chilli papričky a nešla mi otevřít zavařovačka. Ale jako skutečně nešla, zkoušela sem to den předtím aj utěrkou a teďkon vší silou znovu, abych nevypadala, jakože někam lezu pod průhlednou záminkou. Přepudrovala sem si teda, kdyby náhodou, nos a šla na borce klepat. Jasně, že se stejně jako minule vyděsili, kdo ide a pak, ke vzteku, mi zase, přesně jako minule, když sem sháněla ořezávátko, otevřel ten nijaký Slovák, či co. A ještě ke všemu mi tu sklínku hned otevřel, nemrát jeden. Musím si došlápnout na Veverkyho strejdu, že to tak blbě zavařuje, že to jde hned odpikslit. Kdyby se mu to nezadařilo, třeba by krasavec vylezl z pozadí na pomoc. Takhle sem ho fakt viděla jen v tom pozadí… Jak můžou po světě pobíhat tak přitažlivé kusy, aniž by mi patřily? Jak zatra jak?

*Potom už jen de facto píšu, píšu a píšu. Su z toho tak mimo, že neumím už ani psát. V smskách vynechávám písmenka a jak mastím zápisky do sešitů, tak to už by ani Champollion nerozluštil. Ze psaní mě vlastně vytrhly jenom hádky našich, když sem náhodou zavítala od Veverkyše domů. Tatík tomu ostatně dodal korunu, když mě vezl další týden na vlak do školy. Dovolila sem si ho totiž požádat, zda by nemohl být klid aspoň, než to dopísám, protože mě to řvaní decentně ruší. On se nad tím tak zamyslel a povídá:

„My se ale normálně přes týden takhle nehádáme.“

 „Aha, takže si to necháváte vždycky, až když přijedu.“ Podotkla sem ironicky. Zamyslel se, až se mu kromě gum začalo čadit z hlavy:

„No, vlastně jo.“

„Aha, a nechceš mi nakonec říct, že je to kvůli mně?“ To už bylo od toho intelektuálního výkonu zakouřené celé auto, když povídá:

„Vlastně jo, když vždycky necháš v obýváku bordel, člověk příjde domů a je tam počítač, nedopitej hrnek a posmrkaný kapesníky…“

Tak, přiznávám, že mě dostal. Za prvé je fajne vědět, že v rodném obýváku si člověk nemůže položit noťas na stůl a za druhé je ještě lepší vědět, že za léta se vlekoucí krizi manželství mých rodičů může můj hrnek s čajem. Po celý zbytek dne sem z té konstrukce byla rozložená jak leporelo.

Večer na tréningu nikdo zajímavý. Jen dávám moc energie do nápřahu a žádnou do úderu. To je pro mě vlastně typické. Jo, a ještě posmrkané kapesníky.

*Wéčka má krizi. Dělala kamsi pohovor a místo ní vzali tu její kamarádku, kterou bych moc kamarádkou nenazývala, páč podle mého je to pěkná šikanátorka a manipulátorka. S Makynem (aniž bych ho kdy v životě viděla) se shodneme, že by se jí Wéčka měla zbavit, aby jí neotravovala život, ale ta ji prý taky potřebuje, kvůli matrijálům a učení. No, než by mi kdo rozkazoval, v kolik mám vstávat, radši bych se učila tisíckrát sama.

*Daisyn vztah s Upírkem úspěšně pokračuje. Dle posledních informací šukají 5x za noc, což, jak Daisy kriticky přiznává: „Je i na mě moc.“

*Druhým bodem, co mě z psaní odreagoval, bylo dlouho plánované pivko s Bufem a Sethim, které neklaplo, a pak datum státnic. Jasně, že vychází stejně se zájezdem. A jak? No, o 4tyři blbé dny. Kura, kura, kura. Nelituju toho ale jenom já, v náhlém (jinak chronickém) záchvatu sem totiž písla Sethimu. Tak pokoutně mi totiž přinapadlo, že on je poslední šance – bez řidiče se jet nemůže. Hned vzápětí mi teda došlo, že každý je nahraditelný a navíc sou už objednané trajekty, takže je to pitomina.

 No, odepsal 2ruhý den ráno, když sem byla zase na cestě do školy. Prý si právě přečetl tu „desivou zpravu“ a jestli vážně hrozí, že nepojedu. Povídám, že je to hotovka. A on mi hned volal a ptal se, co a jak. Bylo to prima, jen, popravdě, sem půlku neslyšela, páč su se zrovna nacházela v náhradní autobusové dopravě. Po skončení su mu písla, že to od něj bylo milé, že se ozval a on na to, že mě aspoň rád slyšel, když už ne viděl. Odpověděla su myslím něco ve smyslu, že to může častěji a on hned, že zavolá znovu. Už sem ale potřebovala dělat něco užitečnějšího, tož su odpísla, ať se ozve v pátek, až zase budu ve vlaku.

Ve vlaku sem sice nebyla, páč su kvůli diple zůstala ve městě (abych to měla blíž do knihovny, protože tahat všechen ten materiál k nám do hor, to aby si člověk pořídil mulu), ale fakt zavolal. Sice o hodinu dřív a prý si na mě musel dát upomínku do mobilu, což sem nevěděla, jestli brát jako poctu, bo degradaci, ale zavolal. Pokecali sme úplně v pohodě, asi 20 minut, tak o všem. O mé diplomce, o jeho studiu a nějakých esejích, co má psát. Jak říkám, pohoda, ale pak su měla rozpačitý pocit. Věděla sem, že su to mohla zahrát jinak, víc dvojsmyslně a svádět ho, nejen kamarádsky povídat, ale nakonec su byla ráda, že sem to neudělala. Wéčka mi to jen potvrdila.

*Další víkend a týden krizovka. V dohledné době sem totiž měla odevzdávat. Vedoucí sice po pár týdnech odpověděl na teoretickou část, že se mu docela líbí, ale zbytek byl načisto na mně, páč už nebyl čas cosik posílat a čekat na odpovědi, aniž by to trvalo do Vánoc.

 Jediný den sem nešla spát ráno před 3řetí. Jako vždycky se mi totiž to psaní posunulo cca o 2va dny a mamina najust jela na kurz do Praglu, takže korektury jedině online. Byl to masakr. Odevzdání ofiko sice až za 5 dní, ale chtěla sem mít jistotu a nenechat to na poslední chvíli. Navíc, kdy by se mi to hodilo, zase nejsou na studijním. Takže den, kdy tam sou, tož poslat do tisku nejlíp hned, a to už se nedoplatím. Taky sem se nedoplatila. A do školy jela místo v 9 ráno až o 1edné, páč mamina mi to upravené poslala až někdy k 5áté ráno, protože ještě kolem 3řetí to posílala Vývanovi, páč už prý fakt nevěděla, jak naformátovat obsah, aby neskákaly stránky. Myslela su, že to pak už jen odešlu na vazbu, ale ještě jednou su to /naštěstí/ projížděla a ona mi tam nechala zdvojené poznámky pod čarou. Tož su to ještě opravovala další 2-3 hodiny. Samej stres. Ani na cvičení sem večer nešla.

Za to další den sem si malovala. Do tiskárny, na studijko, na katedru a odpoledne na Pandovu grilovačku. Jo, naivita. A přitom to šlo dobře, ještě mi nějaký maník, co za mnou šel na ulici pověděl, že mám v té sukni luxusní zadek a jestli mu dám kontakt. Do tiskárny sem tak šla s velice nadnesenou náladou. Pak se to posralo na studijním. Jak sem měla problémy s tím projektem a taky nemám fcb, kde se všechno ví, nějako sem nic nevěděla a tím pádem neodevzdala nějaký papír vytisknutý ze systému. Zasraný držkobůk.  Sekretářka to ostatně vyjádřila dost jasně, když sem se přiznala, že ho nemám, řekla mi:  "Chudinko."

Průser jako kráva, naštěstí paní byla moc milá (což je na studijní oddělení všech škol na světě naprosto ojedinělá věc) a ochotná s tím něco zkusit udělat. Ještě, že to šlo, taky by to ti zkurvení byrokrati mohli mít s nějakým časovým limitem, jako že by od zadání do odevzdání musel být nějaký čas, či co. Naštěstí to ještě takhle nedomysleli, ale nechybí málo. Každopádně byl denní program následující: Tiskárna, studijko, katedra, sehnat vedoucího na podpis, studijko, knihovna, dva počítače v knihovně, páč první mi nesežral cédo, studijko, katedra. Pak sem se chtěla jít oběsit, ale nakonec su šla na tu grilovačku. A pak dom.

*Víkend taky žádné leháro, hnala sem se do města skrze tu zájezdovou brigádu dohozenou Bufem. Měla sem to jak bojovku, páč sem v tom pěkném městečku ještě nikdy nebyla a Veverkyš mi vytiskl blbou mapu. Mám tutaká vzrůša ale ráda, a měla sem dost času, takže sem si alenkoříšodivovala, a když su v tej rozlehlej krajině potkala íčko, vlezla su si tam pro mapu, kudy tudy, k tomu hotelu. Byl to kouštíček.

Ještě su tak obejdovala na nábřeží a zbaštila sváču a pak už se schůzovalo. Nakonec sem jim to podpísala, su zvědavá, jaké to bude. No, každopádně to bude za víkend o dost víc loves, než v muzeu, i když se asi taky víc předřu. Ten maník, co dělal kurzovního šéfa byl celkem zábavný, tož to uteklo. Dom mě pak dokonce vzala slečna skorem od nás, což bylo fajne, páč sem od ní dozvěděla zbytek věcí, na které mi bylo trapné se ptát, protože sem se ptala jen já.

Vyklopila mě dole ve Verkyšově vesnici. Tam sem se toulala ke splavu, páč byl taky na školení a Starostka, co teď bydlí dole, byla najust u rodičů nahoře. Trochu sme se tak popomíjeli, což by mi nevadilo, kdyby mi netáhlo pod koženku, ale přežila su. A pak sme šli na pizzu.

*O víkendu sem si udělala, myslím, celkem zasloužený odpočinek. Sbírala su acháty na poli, hrabala se v hlíně na zahrádce jako krtek a byla nejspokojenější člověk na světě. Zvlášť potom, co sem vyrýpala 3ři obzvlášť podezřele odporné plevelné rostliny a tatík mi je odnesl vyhodit, páč sem se na ně bála šáhnout jinak, než násadou.

O víkendu měla ségra narozeniny. Chtěla sem jít dát fotoknihu s obrázky za každý rok, ale nestihla su udělat ani obálku, takže ji dostane nejspíš ke 30řicítce. Krom toho měl oslavu Starostčin druhý prcek, a to byl průšvih, páč sem samozřejmě zapomněla, že má narozky a o oslavě nevěděla už vůbec nic, ale nevypadalo to nakonec tak blbě, páč Veverky to doma vysvětlil tak, že máme taky oslavu, což byla koneckonců pravda. Sláva.

*Ve středu zase škola. Krapet sem chytla od opičáka Veverkyho nechcípání a večer mi nebylo dobře. Takže trénink zase nic. S těma kreditama už počítat nemůžu, ten zápočet mi nedaj, ani kdybych se tam svlíkla, což by asi stejně nepomohlo, když tam je půlka bab. A protože mě nikdy žádná nebalila, usuzuju, že lesbičkám se nelíbím. Ne, že by mě to ale moc mrzelo. 

*Ve čtvrtek odpolko su zmákla kafe s Aguš, která mi povykládala, jak minulý týden po tej grilovačce dopadli.

Z večera mi volala Wéčka. Nazítří měla mít pohovor a zkušební hodinu v další škole. Byla nervní jak prase a masila přípravy. Skončila s nima ve 4tyři ráno a zjistila, že vlastně za hodinu vstává, a že to asi nevstane. Psala mi ještě v noci a páč sem taky nemohla spát, přesvědčila su jí, ať to stejně zkusí, však když už se s tím matlala, ne?

Asi sem z ní byla dost nervní, páč sem se sama probudila po čtyřech hodinách spánku a už nemohla zabrat, což se mi nestává ani výjimečně. Docela se to ale hodilo, páč po odevzdání diply sem se rozhodla odměnit návštěvou výstaviště. A tam čím dřív, tím líp. Dokonce se mi povedlo udat v knihovně bágl, tož su si šla jen tak v šatičkách. A jala se shánět plumosku. Ty parchanti je ale jen vystavují, ovšem prodat, to ne. A já bych ji tak chtěla, takový špek…

Jinak sem se ale pěkně namlsala, jen, co je pravda. Kaufla su si mamli, překrásnou fuchsu a angličana, a mamině s babí taky po muškátu. Nově vyšlechtěné, ty tady ještě nikdo mít nebude. Pak se mi ještě hodila demnoza, kterou sem sice pokládala spolu s prvním prodavačem za ferocactus, ale druhý nám to vymluvil. Krásné oranžové trníky, no nekup to. Pak su ještě zašla za tím kaktusářem z podzimu. Tam su strávila větší chvilku, až nakonec konstatoval, že jestli su tak vybíravá ve chlapech, jako v kaktusech, musí to být prča. Kaufla su si u něj ale, kromě další kobercové mamle, partnera pro to gymno, co už mám doma a ono chudák kvete bez nároku na opylení, on mi zase přidal mykorhýzu jako dáreček. Taký krásný chlap. No, odcházela sem ale otaškovaná jak Paris Hilton.

Pak se mi ještě rozleželo, a koupila sem nám s Veverkym masožravku. Nejvíc se mi sice líbí ty se zaklapovacíma hubičkama, ale brala sem nakonec saracénii, páč mi bylo řečeno, že pochytá fakt dost much. Což by bylo záhodno, páč nacpat ty nálety a pak nánosy hmyzu, co sou v obýváku, do střívka, máme do týdne šišku salámu, jakoby nic. Obhlížela sem teda víc stánků, ale protože paní u jednoho byla obzvlášť milá a všechno mi vysvětlila, vrátila sem se tam, i když byla krapet dražší.

Stavěla su se pak v knihovně pro bágl, dala jim za to, že mi ho nechali v šatně malou ledovku, páč sem měla fakt dobrou náladu, a nekup to, za dvacku, když to může udělat radost. Asi taky udělalo, moc kytek tam nemají.

Pak už bylo hůř. Přemístila sem co se dalo do báglu, a zbytek do tašky k ruce, ale stejně su se s tím na nádraží táhla jak negr z plantáže. Občas fakt nechápu, jak můžu být tak hladová si koupit lístek na bus Když já místo něj ale radši něco trvanlivějšího. Třeba tu kytku…  
 

Když sem tak seděla v buse a po 7dmý se píchla o tu demnozu, začala sem psát ke svátku. Tohle jméno je fakt populární, i když nechápu proč. Věřím dost silně na nomen omen, ale zrovna vlastníci tutoho jsou takoví protivně nezaškatulkovatelní. No, když mě píchla po 8smý, začala sem tu tašku přerovnávat a dokoukla na vizitku, co mi dal ten kaktusářský borec. A hele, on se taky jmenuje nezařaditelně.

Chvíli sem přemýšlela, jestli to není moc drzý, ale pak mě napadlo, že taková náhoda se nesmí zanedbat a písla sem mu gratulaci na jedno z uvedených čísel. Nic zavádějícího, však ten mob ani nemusel být na něj, ale třebas na manželku, jestli mají rodinnou firmu. Naštěstí sem se ale trefila a chvilku sme popsali. Pěkně, vtipně, mile. I když tu manželku má mimochodem taky.

Byla su z toho v ajfru ještě druhý den. Ráno mě teda probudila smska od Istrie, ať si do muzea nezapomenu vzít klíče, že kóduju. Čumím na to jedním okem zalepeným, druhým taky bez brejlí a volám jí zpátky. Kura, v jakém muzeu, však su doma v posteli, ne? 

Vůbec mi to nebrala, tak volám ještě Elke. Ta taky nic. Nevěděla sem, co dělat, tak z tý postele sem ale už vylezla a volala furt pryč. Chuďa Elke mi to nakonec vzala, ale byla na dovolený, tož mi jenom mohla sdělit, že tam fakt mám být, ale jinak mi pomoct nemůže. Pak se mi konečně ozvala Istrie, tož nezbylo, než ji poslat odemykat. Sama sem vystřelila, dom pro klíče a jela jak v Monte Carlu. No, už bylo teda otevřeno, ale proto, že Elke zburcovala Naďu, a ta tam dojela, asi zároveň s uhnanou Istrií. Aby se neřekllo, že je to pořád malý trapas, potkala sem Naďu s mužem v marketu, kam sem si pak šla koupit aspoň něco ke snídani…

 Krom nedobrovoničení v instituci sem přes víkend četla a zpracovávala knížky na středeční předtermínek předmětu, na který sem se loni nenacpala. Ještě to šlo, Virilio se mi dost líbil a Jazyk a skutečnost byl taky zajímavý.  Navíc sem si natáhla karimatku na louku a aspoň při tom chytala bronz. Popravdě takhle při poležení venku člověk ale chytí spíš sem tam sračku, páč ti ptáci sou fakt svině.

*Onhedy sem spala u Veverkyše, ale ráno musela jet dom, páč mamina psala, že Slanina bude asi přece jenom mít kůzlátko. V matné představě srandy, která vypukne, až se mě na zkouškách zeptají, co sem dělala, že sem neměla čas se to naučit, a já popravdě odpovím, že rodila kozu, su si sbalila čemodan a frčela dom.

 Děda celý vystresovaný, ale já mám v panických situacích klid přímo v povaze. Šla su se na ní mrknout. Mohlo by to být, povídám si, ale jdu se nasnídat. Však se nezblázní. Po dobrotkách jdu zpátky a hele, ona tam leží Minislaninka. Velká Slanina je borec, takové krásné mimino, tak rychle, a jak perfektně se o něj starala. Já ho jen pěkně osušila, poklidila okolí od krve a šla snad všem poslat MMSku, jak su byla nadšená. Musíme slečnu někde udat, aby ji nikdo nezblajzl. Na to je moc velká kočka, i když je to koza.

Aji první dojení se povedlo, jenom pít to moc nechtělo. Děda skákal nahoru přihřívat. Něco nakonec vylundala a děda ji chtěl dát vedle do bedýnky. Mě to ale bylo úplně líto, protože Slanina děsně řvala a mrně nejevilo známky toho, že by ji chtělo culit (proto se dávají jinam, když je kvůli praktičnosti krmíme odmala z misky). Na druhou stranu ale zase notabene muselo ležet pod oknem u zdi, kde na něj táhlo. To si člověk nevybere. Zkompromisovala sem to a izolovala ji senem. 

* Ve středu už žádné zázraky. Pro změnu su zažila bezva stres, protože za roky, co jezdím, musel mít ten vlak půlhodinové zpoždění zrovna, když sem poprvé potřebovala, aby jel fakt na minutu přesně. Když bylo jasné, že přijdu později, než pozdě, volala su naší sekretářce, jestli mě u pana profesora omluví, bo tak. Ta už ze mě musí být fakt zhublá na kost ( i když to vlastně byla, co ji pamatuju). Do toho su ještě komunikovala s Aguš, která tam byla taky zapsaná, aby mě taky omluvila a ať ho trošku zdržuje. Když su byla v tramvaji, psala mi, že ji vyhodil. Zdržování bych si teda představovala jinak, i když jak se to vezme. Naštěstí byl té dobroty, že na mě počkal. A v pohodě. Asi na mně bylo vidět, že mě ty hodiny docela zaujaly a ty knihy už vůbec, páč když sem se odprosila za ten podělaný vlak, vydýchla se a setřepala ze sebe nervózu, mluvila su nefalšovaně zaujatě. 

Což se teda asi moc nevidí, to je fakt. Doufám, že si to bude pamatovat u státnic.
Odpoledne su zmákla ještě další zkoušku, i když fakt ne vlastní zásluhou. Kukuč tu seminárku napsal s nějakou holkou víceméně sám, teda, ta holka prý toho napsala tolik, že ta moje část nebyla už potřeba. Trochu mě to pobavilo a trochu dožralo, páč su se tím nějakou tu hoďku taky zdržela, i když to nevypadalo.

*Ve čtvrtek su dorasila dom. Jaksi dorasená. V pátek chvilku hospoda, nejdřív su byla celkem v poho, však to taky vypadalo spíš jak třídní sraz, protože se ukázala Nej s Očkem a Ojtík se Sarah, takže nás hnedle místo obvyklých pěti bylo u stolu tolik, že si sice všichni sedli, ale nikdo už pak nemohl vylízt. Pil Veverkyš, proto sem pak asi usínala.

*Celý zbytek měsíce se v podstatě učím. Pěkně zpracovávám otázky, hledám na webu literaturu a furt pryč každý den hoďku cvičím, aby se ta duševní námaha trošku vykompenzovala. Většinu času su u Veverkyše, protože doma nejenže pes nemůže pochopit, že potřebuju klid, ale ani zbytek rodiny prakticky neprojevuje valný zájem o to, aby se mi zadařilo. Teoreticky to sou sice samé podpůrné kecy, ale aby aspoň kurva zavírali dveře do ložnice, aby na mě netáhlo, to ne. To už vážně vyšlo líp přesunout se k Veverkymu, páč ve druhém patře je větší klid a aspoň mi topil.
 
*Pár dní přede mnou zrobil inga Šlehač, a že budeme pořádat společnou oslavu, až to taky udělám. Povídám Kéž by. Holky mě měly občas snahu někam povytáhnout, ale nedala su se moc rušit, tož mi Nevětrací písla, ať to s tím učením moc nepřeháním. Jen mě napadlo, že jestli to až to udělám (nebo neudělám) přeženu s chlastem tak jako s učením, najdou mě po týdnech hledání v nějakém zákopu ve Rwandě.

Jo, krom toho mi ale jen tak mimochodem sdělila, že Nancy je ve 3řetím měsíci. Samozřejmě se to provalilo v hospodě, když z prvního panáka jen cucla a druhého podstrčila Dubkovi. Což by u mě asi nevyvolalo kalou reakci, ale u ní to byl jev tak nevídaný, že huba nevymáchaná Šlehač povídá: „Co nechlastáš, seš v tom, nebo co?“ Načež se prý Nancy podívala na Dubka, on kejvl a ona pak taky.

*Cesta vlakem na písemnou část byla ukázka takového Murphyho, že v reálu by ten chlap byl velký jak slon. To sem si naběhla. Vlak narvanej tak, že lidi, co měli rezervačku se vůbec ani nedostali dovnitř a ještě sem stála na chodbičce, přes kterou co minuta přecházeli nějací fakt protivně opilí cizozemci na hajzl. Vůbec jim nevadilo, že skáčou kromě mě přes další dva lidi a matku s malým dítětem a kočárem, co stála hned za dveřma. Ta byla dosraná taky dost brzo, protože se jí zvlášť ten jeden furt tankoval do dítěte: „A to je heská holčička kampak jedeš?“

Vydržela su to přes zastávku, na další vystoupila a s ohromným úsilím se narvala do jiného vagonu. Tam sem sice taky balancovala jak prase na vocase, ale mezi relativně mladýma, ze kterých netáhlo a přesouvali se jen, když bylo nutné někomu, jako třeba ochrance uvolnit cestu. Což se teda stejně nepovedlo, takže zmíněná matka v dalším vagoně si musela zjevně poradit další kilometry sama, protože i když sem je na situaci upozornila, tak dál by mohli možná jen kdyby se zrovna porouchala gravitace.

* Potom sem měla písemnou část. Mamina, Nevětrací i Wéčka držely pěsti, co mohly. Veverky mi zase za odměnu slíbil, že den poté půjdeme do ZOO, tak sem se celý den utěšovala: „Klid, broučku, zítra touhle dobou čumíš na zebry, bude to dobrý, budou pěkně klidně mrskat ohonama…“ Dost mi to pomohlo. Taky myšlenka na tu cestu vlakem byla osvěžující, protože si člověk říkal, že horší to být nemůže a horší, než tenkrát ty státnice Nevětrací už vůbec ne.

Odpo sem se ještě na chodbě učila s jednou blonckou, co ve třídě taky patřila do partičky, která se celá rozhodla odstátnicovat jindy, tož sme si na sebe tak vyzbyly, ale byla to celkem symbióza. Dokonce kolem šel Crowe, pozdravili sme se a pak mi popřál hodně štěstí.

Asi to zafungovalo, protože ke každému bodu sem něco napsala, jenom asi jedna ptákovina mě překvapila, ale vypracovat si pěkně ty otázky z těch předcházejících testů se vyplatilo, nějaké byly fakt stejné. Stejnak sem ale skončila mezi posledníma, páč píšu děsně pomalu, což je ostatně dobře znát aji tady.

Po návratu sem balila jak zběsilá, protože s tou kolejí to hrozně blbě vycházelo; kvůli jednomu dnu (potažmo týdnu, když mě pustí aji k ústním) se mi nechtěl platit další měsíc a pokud bych se odhlásila, tak platit noci samostatně zavánělo cenami ve Four Seasons. 

Bylo teda po telefonátu na správu kolejí rozhodnuto, že Veverky pro mě a pro věci dofrčí a odhlásím se k poslednímu dni měsíce, klíče ovšem odevzdám až prvního. S tím, že tu jednu noc si samozřejmě nechali zacálovat, byrokrati.

To balení mi ovšem taky šlo pomalu, jak koňoj rozbalovat dárek vidličkou, páč sem byla z těch testů úplně spláclá. Veverky tak přijel do nejlepšího, ale zmákli sme a jeli odevzdávat klíčky. Pak se to zvrtlo. Na rohu pětadvacáté a šesté mi jen tak mezi řečí povídá, že zítra budou dělat seno. „Cože?“, vyjevím se, „vždyť zítra jedeme do ZOO?!“ 

No, vyplynulo, že asi nejedeme. Normálně sem se rozbrečela a začala řvát, no, možná v opačném pořadí, ale vážně mě to rozsekalo. Vím, je to blbost, a nejsem malý dítě, ale ty celodenní nervy sem vážně přežila jen s vidinou toho výletu, a on mi ho teď ani nechce dopřát? A odměna má být hned, ne? Nehledě k tomu, že pokud ty testy udělám, nemůžu si dopřát víc, než jeden den volna, když se pak zase budu učit.

*Žádná ZOO samozřejmě, takže sem jen čekala na výsledky a klepala se. Naštěstí byly už druhý den večer a podle harmonogramu, co zveřejnili pak, to vypadalo, že su v té třetině, možná čtvrtině, které se zadařilo. S jakou známkou už ovšem nezveřejnili, tož si člověk nemohl být jistý, jestli to bylo o loket, nebo na pohodu.

Popravdě, učit se mi už ani moc nešlo. Stejně ale nebyl čas, protože su jako správný toho čtvrletí korunovaný dement opomněla konzultovat téma projektu k té ústní části. A že se to mělo předem konzultovat. Mně teda přišlo jako nesmysl něco konzultovat předtím, než budu vědět, jestli sem vůbec napsala písemný, a myslela su, že to je jako formalita. Tož sem po obdržení zprávy, ve které tajemník katedry psal těm, co dali písemný, hodila do mailu obratem projekty, aby to zkoukl. No hovno, ono to mělo být jako fakt konzultovaný předem, jakoby s někým, kdo ti to má „vést“.

Byla sem vystresovaná jak Karkulka z encefalitidy, s kým kde konzultovat, když sem 300 km daleko? A to mě kurnik bez toho k těm státnicím nepustí, bo co? Nu, tak sem zpracovávala, pak zase přepracovávala, když mě s tím tajemník virtuálně vyhodil, pak su teda jedno téma jakoby konzultovala s ním a druhý s kundovním šéfem, a hrabala se v odborných pracech a strkala je do google translatoru, protože mi samozřejmě z valné části nedávaly smysl. Což teda někdy ten strojový překlad ani moc nezlepšil.

Musím teda říct, že oba pánové byli dobří a nevykašlali se na mě a fakt mi na ty maily odepisovali a tak. Stejně sem z toho ale byla, víš kde. Hlavně teda o 3ři dny zdržená.

Zmeškala sem tak pouť pořádanou Kapounovými hasiči, což mělo smutné následky. Veverky se tam totiž podle všeho nejen náramně bavil (což už je samo o sobě pro člověka dva dny před státnicemi kurevská buzerace), ale dokonce bavil s nějakou slečnou, kterou mi sice představil jménem, ale dovol mi ji překřtít na Husopasku. Nic výstižnějšího mě pro tenhle typ nenapadá. No, tak nějak z něj vylezlo (asi nechtěl, aby to ke mně dolezlo samo), že je o pár let mladší, fajn holka a že si většinu večera povídali někde v rožku. Hm.

Pak to lezlo dál a prýže ji pak doprovázel dom. Hm, Hm.

 Nebo se vlastně vzájemně doprovázeli. Hm, hm. Chmpf.   

„To ste se aji o sebe opírali, ožralové,“ nadhazuju nenápadně.¨

 A jak daleko to tulení došlo, když byla zima a kampak jsi jí pak strkal ruce? Myslela sem si v duchu, protože tyhle opilecký cesty znám jak svý adidasky.

Pořád mě to ale ani moc nenamíchlo. Namíchla sem se až potom, co mi sdělil, že mu sdělila, že je ještě panna. Hm, hm, chmpf, kucky, kucky. To už mě teda namíchlo tak, jak kdyby na to míchání nepoužil kvedlačku, ale elektrickej šlehač.

 Prý to ale neřekla z jednývodyšuppřesplotzničehonic, ale až když se jí ptal, proč taková hezká holka nikoho nemá. To mě teda prasecky utěšilo, to ti řeknu. Metly na plné obrátky. 

Je jen jediný důvod, proč opilá mladá holka vykládá skoro cizímu pěknému staršímu klukovi jen tak na potkání, že je panna. Jestli stejně jako Veverky nevíš, bo předstíráš, že nevíš jakej, navratiž se do maminky a řekni tatínkovi, aby ti předělal mozek.  

V neděli mi ale Veverkyš z pouti přinesl perníkové srdíčko, korálky, co vyráběly místní děti a malou  kočičku ze skla, řka, že tam byla ta slečna co loni a že ji poprosil, jestli byl mi nevyrobila figurku Škopíka pro štěstí. Docela mě to dojalo, i když napodobenina je mourovatá, a Škopek má spíš zrzavé fleky, taky mě tím nejvíc zaujal, ale jde o princip, ne o detaily, však.

*V porovnání se stresem z těch projektů byla vlastně komise v pohodě. Šla sem hned první den odpoledne, dopoledne byli nějaký lidi, co sem ani neznala. Odpo se mnou šla taková zvláštní spolužačka s brejlema, a nějaký kluk na druhý pokus. Ona šla přede mnou, pak já, a nakonec on. Najdřív ovšem příprava, kde sem si vytáhla po dvou otázkách z každého oboru a slušně mě zmátlo, že v prvním případě byly ze stejného okruhu, i když ve stanovách bylo, že jedna otázka bude z okruhu 1-6, druhá, 6-15, bo tak nějak. Přítomná doktorandka ale nijak nereagovala, když sem jí čísla ukázala, tož sem si řekla, že jejich bordel není můj bordel a což. Horší bylo, že v druhém oboru sem si vytasila jednu z výzkumných, kde su si byla snad nejmíň jistá na podpadkách (protože všechny kurzy, co z té oblasti nebyly povinné vedla ta fanatická doktorka, co nesnášela odpověď vlastními slovy a týden po porodu druhého dítěte se vrátila do koloběhu, což je, uznej, prostě strašidelné) a druhou, ve které sem si byla dost jistá, ale proto, že sem to téma měla zpracované v tej prezentaci, což byl snad ještě vetší průser, to jim jako mám vykládat to samé dvakrát za sebou? 

Jako v komisi jich bylo jako psů, kromě katederního šéfika snad všichni včetně doktorandů. Naštěstí byli nějaký upečený z toho vedra. Je teda ale pravda, že sem skoro všechno na co se ptali věděla, pěkně sem jim povykládala o kolonizátorech, což bylo téma, o kterém sem dost věděla už z bakaláře, nehledě na to, že o „rasové“ a kulturní odlišnosti se odedávna zajímám aji dost osobně, že. Následovala hned otázka číslo jedna, což je zpravidla taková ta super široká, tazající se: na co, k čemu a o čem je daný obor. Na ni sou vždycky jednoduché odpovědi: na nic, k ničemu a o ničem.  

První otázku z druhého oboru sem odřečnila excelentně, druhá byla krapet horší, ale prodávala sem tu svou rámcovou orientaci co to šlo.

 S těma projektama to teda bylo mizernější, řekla bych, že sem žvanila, žvanila a žvanila, ale oni poslouchali a ani nic neříkali. Teda asi jen dva dotazy, ale spíš tak ze zájmu a slušnosti, páč sem beztak přetáhla o dost čas.

Pak mě poslali ven, šel ten kluk, a pak sme čekali. Já vůbec nevěděla, co si myslet, profesor vedoucí komisi sice povídal, že to bylo hezké (však téma toho jednoho projektu bylo jeho téma, které mě náhodou fest bavilo, a možná si mě i opravdu zapamatoval z tej poslední zkoušky), ale člověk nikdy neví. Kluk by zdrchlej, ale to byl už než tam šel a slečna říkala, že něco neřekla, ale působila celkem sebevědomě.

 Pak sme tam šli a tajemník prý, že budou vypadat jako nějací nechutní extrémisté a četl výsledky: FF, AA, FF. Jako mně to dali za AA a ty 2va vylili...?

Byla sem tak hotová, jestli su se nepřeslechla, že su jen poděkovala a odešla s těma vyhozenejma. Neim, jestli sem tam měla zůstat, bo tak, prostě sem byla tolik mimo, že sem vypadla, napsala všem, co mi fandili, že to asi mám, vrátila knihy do knihovny, a šla na vlak.

To přetlakové  zblbnutí mi ostatně vydrželo pěknou dobu. Mám pocit, že se mi paměť vyflusla na zrcadlo a odjela do Austrálie. Po pár týdnech se po kouskách začala vracet, ale pro změnu se koordinace chytla za pacičku se soustředěním a taky zmizeli do pryč, takže sem pořád něco rozlívala.

Maminka mi volala ze zájezdu a brečela mi do hlasovky, a tatík se ptal, co znamená to asi.

Vážně, byl to úspěšný den - dokonce tak, že když sem jela večer k Veverkymu, zastavili mě za mostem policajti. Byla sem rozjařená jak štěně, tak jim povídám, že su dneska udělala státnice a že sem je tak nějak čekala. Akorát sem si myslela, že budou u přejezdu, jako obvykle. "No, my sme chtěli," povídá ten jeden. 

"Ale stojí tam nějakej nýmand s dodávkou, co?" 

"No jo, stojí." oni na to. "A jakej máte obor?" 

"Na prd, nemáte místo u vás?"

Obešli mi auto a vytasila sem na ně techničák. 

"Tak to vám asi nemáme dávat dejchnout, když ste udělala ty zkoušky" 

"Ale, klidně," povídám. 

Heh, neim, jestli protože si mysleli, že sem fakt něco pila, ale dejchnout mi nedali. Mladí sympoši, co dodat.

*Druhý den mě Veverky konečně opravdu vzal do ZOO. Zřejmě měl tušení, že kdyby to neurobil ani tentokrát, podřízla bych ho ve spánku holícím strojkem. Když sme u toho, to tušení bylo zcela správné.

Napsal mi taky Sethi, že gratuluje, prý se na mě napili, a kdyže za nima dorazím, že pro nás skočí do přístavu. To by asi nešlo, ale aspoň su navrhla sraz s ním a s Bufem, když to minule nevyšlo.

*Jinak oslava vlastně žádná nebyla. Když nepočítám, že mamina měla za úkol nechat kolovat po ostrově flašku, což udělala.

 Ostatní lidi ze třídy šli ten druhý den, takže sem je ani neviděla a vlastně se mi ani nějaký přespávání, související se slavením a tak vůbec nechtělo řešit.

Doma su byla pořád mimo a jak mamka byla pryč, nikdo vlastně po žádném celebračním sejšnu nevzdechl.  

Veverky se taky moc neukázal, vlastně kromě té ZOO vůbec nic, že by mi mohl dát nějaký dáreček, to ani náhodou. A člověk by si myslel, že už se poučil z bakaláře, ale omlacovat půlroku poté o hlavu je nejspíš málo, to se zřejmě musí mydlit do koulí nejmíň rok. Za to Éro mi udělala radost - sice mi psala, že mi drží pěsti až dva dny poté, páč spletla datum, ale pak mi dala prezentem pěkného sukulentíka.  

Se Šlehačem to o víkendu dopadlo ještě mnohem hůř. Jak sem psala – předtím se se mnou děsně domlouval, že budeme slavit společně, a uděláme to nějak půl napůl se sudem apod. No ale ono na místě vyšlo najevo, že to je spíš jeho oslava, protože na fcb psal ostatním, že zve na sud a grilovačku a tak, ale nějak zapomněl zmínit, že já mám státnice za sebou taky a má to být oslava nás obou, jak bylo dorobilo slušnou depresi a byla sem znechucená jak jeden, co našel irigátor v guláši. 

Poslední hřebíček do rakvičky zatloukla Nancy, která dala dárky Šlehačovi a Nazce a dokonce Nevětrací k narozeninám, které měla o pár dní, ale mně nic. Došlo mi, že to teda nebylo schválně, a vlastně to byla i trochu moje chyba, páč Šlehač zjevně hned všem troubil, že je Ing, a já byla v kontaktu vlastně jen s holkama, páč mi to přišlo divný chlubit se všem přes smsky a tak, jako to udělal on. No nic, šlo ale spíš o to, že když už sem chystala chlebíčky, hňupky a měla zaplatit půlku sudu, měl přece v té pozvánce napsat, že mám taky hotovo.Veverky, když mu to všechno taky došlo (a já seděla nahoře v boudě s podepřenou hlavou a přemýšlela nad marností žití), přede všema nadhodil, že přece taky mám titul. Bylo mu to ale houbu platné, protože Nazca ho udiveně zprcla, že TO je přece Šlehačova oslava.

No, mělo to i světlou stránku – když jeho oslava, tak sem ten sud samozřejmě nezaplatila.
   

*O týden později šel Veverky do hospody a  já jela první zájezd jako průvodce. Jeden řidič mi pomáhal víc, jeden míň, ale stejně to nebyla prdel. Nevětrací s Nej si ze mě dělali riť, ať nikoho nezapomenu na benzínce. A ty vole, víš co se stalo mezi Brandejsem a Chlumcem? Chyběli nám ještě 2va lidi, pro který sme jeli do toho Chlumce. Po tej dálnici se skákalo jak u debižotů v rybníku kvůli kolonám, a pár bab mi hlásilo, že chtějí čůrat. Použít WC v buse, to ale ani náhodou. Tak to nemohlo být ještě tak zlé, ale pro dobrotu povídám řidičům, že mrmlají, a co s tím. Tož dali pauzu.

 Po pauze všechny počítám a 2va chyběli. Tak sem ukazovala řidiči dopředu, že 2va chybí, jenže on to asi pochopil tak, že myslím ty, co sme měli teprve nalodit, tož řekl tomu za volantem, aby jel. A než sem dolítla dopředu, byli sme několik metrů na dálnici. Neim teda proč mě na něj zezadu nenapadlo zařvat, no halt nenapadlo. To mám ještě z těch státnic mimózu.

Průšvih neskutečný. Tak 20 km na nájezd, pak dalších 20 minut na další, volali sme jim, nic, no, prdel jak od překrmeného slona. Naštěstí stáli tak skoro namístě...

Důchodce pak ale celou cestu nasranej, že jel už 17 krát, ale tohle se mu nestalo, já byla hotová, tak sem se furt omlouvala. Teď už bych to s ním ale zametla jinak, koneckonců tam měl 2vě minuty být, kdybysme byli letadlo, čekal by snad na něj někdo?! Pak to byla prča ještě větší, páč on a ten před ním furt kušnili, a jejich ženský a druhá půlka autobusu do nich šťouchali, ať už držej huby, že se nic nestalo... no zhubla sem tam o 5 kilo.

Na místě už sem oběhla místní správkyni, chvíli pobyla s řidičema na pokoji, a pak se šla projít kolem pěkných útesů. Pak su si čenžla kačky za tu jejich divokou měnu a koupila předraženou vodu, protože první řidič mi řekl, ať to tam propána fakt ani nezkouším pít. Když už mohli být vyspalí, vrátila su se k nim a šlo se koupat. Ti dva toho teda moc nenakoupali, řka, že je zima jak sviňa, což teda byla, ale já nebyla u moře kolik let, tož sem si to musela užít.

Zpáteční jízda už nestojí za zmínku: potom, co sem řekla, že cestou tam dva zůstali na benzínce, byli všichni všude včas. I když dlužno dodat, že tohle byla od začátku mnohem příjemnější skupina.

*Hned ve středu sem měla přijímačky na Inga v Práglu. Jak se mě držela ta mimóza, myslela sem, že to mám v úterý, vystresovala se a když sem zjistila, že to tak není, vystresovala sem se ještě víc, a normálně na férovku brečela, protože nesnáším být za pitomce, a ještě, když ho dělám sama ze sebe. Stejně sem se nic naučit nestihla, i když mi Wéčka v nejlepší snaze přeposlala materiály od Makyna. 

Protože zkoušky byly dost ráno, jela su už v úterý. Veverky v Pze zrovna makal a vyzvedl mě na metru. Kobilhovi prý nebude vadit, když tam noc přespím taky. Dokonce nám uvolnil postel a sám spal na rybářském lehátku. I když to teda popravdě nebyla žádná výhra, páč sme s Veverkym nemohli kvůli nepohodlí jeho matrace usnout ani jeden. 

Ráno sme pak lítali po areálu, až mi napadlo zajít se zeptat na vrátnici. Veverky pak odešel čekat do auta a já si úplně náhodou v aule sedla z toho milionu lidí zrovna vedle klučiny, co studoval stejného bakaláře. Hezky sme popovídali, ale opisovat sem samozřejmě nemohla, páč měli protivně moc variant testů. 

Byla to ale neskutečná psina. Část testu, co mi byla oborově blízká sem vyplnila dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dost mě uspokojilo, že sem vlastně nevěděla jen dvě otázky. Ovšem ta druhá, to bylo to pravé ořechové. Jak jsem to nestíhala a popravdě sem se ani nemohla donutit čumět do dalšího učení, tušila sem asi tak tři odpovědi. A ještě až, když sem si otázky pořádně přečetla. O ostatním sem neměla ani páru nad ešusem. Pozorné čtení nepomohlo. Protože ale bylo dost času a nedalo se dělat nic racionálnějšího, začala sem u všech ostatních rozpočítávat, kterou variantu zaškrtnu takovou tou dětskou říkačkou: En-ten-tý-ky-dva-špa-lí-ky-čert-vy-le-těl-do-Af-ri-ky. Když mě čert přestal bavit, přešla sem na písňové texty: Kdy-bych-ne-byl-de-bil-tak-sem-ně-co-zdě-dil. Oboje situaci vlastně dost sedělo. Taky bych řekla, že má nová progresivní metoda docela zaujala. Hlídačku za katedrou určitě. Čuměla hrozně krásně nevěřícně.    

Potom su volala Veverkymu a vrátila se k němu do auta. Měli sme jet do botanický. Teda Veverky nechtěl, ale já zjistila, že tam zrovna mají kaktusy, tak su se chtěla odměnit za toho debila. Skoro to ale nevyšlo, protože se mi udělalo hrozně špatně. Asi z nervů a z nevyspání, ale nekecám, nikdy su nevěděla, co to kura mají být ty mžitky, až když sem je teď fakt měla před očima. Když sem je na chvíli zavřela, pro změnu sem pak viděla dvojitě. Taky dobrý efekt, to ti povím. Když sem nakousala tyčinku, snědla banán, a po celou cestu přes město měla zaklapnuto, trochu to přešlo, tož su se nahnala nakupovat. Vybrala sem si další dvě mamle a Veverkyš se po dlouhé době rozhodl pro velice efektní euphorbii. Taky už se mi nějak rozšiřují. Ale nevadí, protože Veverky se konečně pochlapil a udělal mi poličky do oken, takže je jen uspokojivé, že se sbírka rozšiřuje. Jen s tím vším furt šoupu, protože se mi některé exempláře neesteticky vytahují, páč Veverkyho tatíkovi, když ten barák stavěl, nenapadlo nic lepšího, než udělat hrozné přesahy střechy, a ty dopady slunečních paprsků do místností ve druhém patře značně omezují. Prostě stíněj jako kráva. Okno pod štítem je tak úplně kaput, tam můžu dát maximálně kapradinu.  

*O víkendu sme podívali na pouť do bývalého okresního. Lidí spousta, ale počasí zase vrtošivé a vůbec to nebyl zrovna vývar. Celkem brzo sme ale vypadli, páč Nancy jela z nějaké jiné slávy, tož nás odvezla. 

*Hezky opít se mi povedlo až o víkendu na zábavce v Kobilhově rodné. Ten tam sice nebyl a nejdřív to vůbec vypadalo bleději, než Sněhurka vykrvácená z dělohy, ale pak sme přisedli k Veverkyho sousedokámošům a chlastali. Mně to teda přišlo jak normální stůl, osazený jakousi partou omladiny z Květákova, ze které sem s trochou námahy určila Pata a Mata, což jsou ti mladí hasičtí bráchové, co se nedají v podstatě rozeznat od sebe a nikdo neví, který je který jménem, i když sou vlastně každej úplně jinej. Pak holčinu, co s námi kdysi byla na srazu a teď už je pěkně vdaná a zbytek mi byl fuk.

Že by mi neměl být fuk mě upozornila Nevětrací, která aniž ji kdy viděla jinak, než z doslechu (páč sem si Nej a jí stěžovala), neomylně v chumlu holek určila Husopasku. Je teda možný, že si ji podle jména vyhledala na Fcb, ona je Nevětrací co se týče těchhlech špízlungů docela strašidelná, ale buď jak buď, poznala ji. Což mi umožnilo sledovat tu malou flundru, jak mi sleduje muže. A teda popravdě ho docela hltala. Jasný, že sem nedala nic znát, ani když mě pak s ní u panáků seznámil, dokonce sem se snažila dělat dívčí konkláve a být přátelská. Doufám, že je moc mladá na to, aby prokoukla, že sem ji prokoukla.

Nenechala sem si s ní ale moc kazit náladu, protože Pat na mě byl neočekávaně milý; bavily sme se o GoT (měl totiž  jakési tématické triko), pak o dalších fantasy věcech a poté se přidal i druhý bratřík.