Kterak dostat nafackováno... a mít z toho maximální uspokojení...

*V pondělí sem dorazila k Nej. Chuďa Nevětrací má fakt krizi, padají na ni státnice a do toho má nemocného dědu s velmi špatnou prognózou. Ach jo, co má na tohle člověk říct. Nahlas snad nic, stejně to sou samé békoviny. Jen si potichu lze myslet – hlavně, že moji prarodiče sou jakžtakž v cajku a prosím, ať to tak ještě nějakou chvíli zůstane.

Páč sem jí zapomněla vzít flashku s fotkama z dovči, šly holky ještě ke mně. Ke vší smůle to vyústilo v to, že su Nevětrací musela hodit dom, což sem udělala fakt nerada. Veverkyšovým autem bez problémů, ale tou plundrou s děravou podlahou, bez brzd, a svítícím benzínem (Naši, hlavně tatík se v otázkách dolévání pohonných hmot projevují dost benevolentně, což dokazuje petka s benzínem, který vozí v kasliku. Dlužno dodat, že třetinková.) hodně velice nerada. No, naštěstí sme přežily.

*Ve středu sme s maminou a ségrulí frčeli do ZOO. Bezva tradice. Hlavně díky tomu, že tam prodávají kaktusy. Hned sem dala s dědou pěstitelem pokec, řka ale, že tahat to s sebou celou ZOO nebudu a vrátím se pak. Zatím sem jen obhlížela a vykoukla si toho léta již druhou kristátu, kterou, jak je toho léta pravidlem, mi zase nějaký šumař vyfoukl těsně předtím, než sem se vrátila skutečně nakupovat. Vzala su tak za vděk podstatně jinou (a menší), elegantním notocactusem a ferákem, který su přesně neurčila ani po několika hodinách hledání na webu.

Jinak dvorskou ZOO neváhám pro tento rok s čistým svědomím propagovat, páč se velmi zlepšili. Zvěře dosti, nová efektní safari lávka, hustokrutej velbloud a ani ten lanovej park nevypadal k zahození.

*Ve čtvrtek sem orvala nějaké švestky a dovalila je babí a dědovi. Vleklo se to na zádech trochu líp, než ten hrách, ale ne o moc. Navíc má babí strach z operace kyčle a jako vždycky se děsně utrhuje na dědu. Oni sou totiž oba skvělí lidé, ale jenom každý sám, protože babí má ve zvyku moc nepouštět ke slovu a děda občas dělá pesimistické poznámky, což nejde moc k sobě. Jak oni 2va se mohli kdy vzít by mě děsně zajímalo. Utěšuje mě, že přes jisté podobnosti aspoň sme s Veverkyšem naladění na stejnou tělesnou teplotu, a větráme oba děsně rádi (oproti dědovi, který i když má o 3ři vrstvy oblečení míň, než babí, furt zatápí a zavírá okna). No a naopak, že.

Co mě ale dočílilo byl Klasa. Jak už asi bylo řečeno; koupil pozemek vedle našich a přestavuje na něm domek. Což babí,dědu i psa děsně zajímá a mají o pozorování postaráno (pes o piškoty). A protože Klasa je nesmírně slušný, udělající a furt vytlemený, asi házejí řeč poměrně často. Já ho teda na místě činu doteď neviděla, najust ale musel zrovna přijet stavbařit, když sem odjížděla a loučili sme se. No, do pokecu se s ním zabrali tak, že mi ani jeden nezamával. Což mě fakt hluboce urazilo, páč mávání je zvyk, který pamatuju od nepaměti. Ale teď, kdepak vnučka, která se dřela tunou švestek v baťohu jak sherpa se chcíplým jakem, ale novej soused stojí za pohled...

*V pátek hospoda. Veverky výjimečně zůstal doma,což se ale nedalo říct o drahých polovičkách zbytku party. Zvlášť ze Sarah by teda člověk zhubnul. Hrozně vtipný byl okamžik, kdy se rozhodla přesadit se „k holkám“, což značilo mezi mě a Nazcu (Nancy byla z mé druhé strany; a nemusím snad dodávat, že tahle pozice mi i bez Sarah nepřipadala moc benefitní. Ne, že bych ji nezačínala mít ráda ((jako Nancy)) ale nejsu zvyklá sedět se ženami, a navrch se snad ještě bavit a tvářit potěšeně.). 

Chvíli byl klid. Pak ale Nancy, která ostatně byla nějako unavená (kupodivu ne uchlastaná, ale vážně asi unavená – z toho, jak včera zapíjela se šéfem a jeho ženou výpověď), řka: „no, tady bych tě fakt nepoznala,“ položila Dubkovi hlavu na rameno, čímž se od Sarah a její prezentace vlastních uměleckých portrétů diplomaticky vzdálila. Pak došlo na vztah s Ojtíkem (který jí k narozeninám dal jednu z těch fotek zvětšit a vytisknout na plátno, aby mohla viset nad postelí) a Nazca se nesmírně nenápadně odsunula ke Šlehačovi a diskuzi o zemědělských strojích, kterou vedl se Šiškou, takže došlo k tomu, že Sarah drnčela jen do mě a žádný neurážlivý způsob, jak zmizet na mě už nezbyl. Jako takhle – úplně mi ta holka nevadí, aby mi někdo fakt vadil, musí být už skutečně úchyl, což ale není polehčující okolnost, a ona navíc uznale zaplatila panáky od narozenin, to ale taky není polehčující okolnost. Halt ty lidi, co jen melou, melou a melou úplně nežeru. Uznávám, že občas sou ve společnosti potřeba, ale mít to doma, tak se co nevidět odstěhuju.

No, s tím obrazem– musím se zeptat Veverkyho, jestli mě taky nechce někde pověsit.

*V sobotu Veverky přifrčel, vzali sme s sebou ještě Brášku a jeli na zvěřinové hody. No, šlo to. Večer měl pak Veverky noční hacsčské střiky. Po předpředloňské zkušenosti, která mi zůstala v živé paměti, sem tam nechtěla ani páchnout, nakonec sem ale asi vlivem tý svíčkový vyměkla a chtěla mu udělat radost, tož sem oblíkla zimní hadry a jela s nimi.

To zas byla jednou císařská pitomina. Zima byla úplně stejně strašná, jako minule. Mamuty by tam museli  z ledu vysekávat, sviňáky chlupaté. Navíc VNO (mimochodem má prý přítelkyni a dítě) s Kapounem a Verkym  začali dost zostra. Což by zas tak nevadilo, ale VNO mě královsky nasral, páč sme stáli všichni u sebe a on se najednou odtrhl, že jde pro panáky. No šel a vrátil se, ale nesl truňk jen pro pány. Víc neviditelná už sem si ani připadat nemohla. Verky pak, zdá se, zopakoval podobnou chybu, ale to už nevypadalo tak okatě, páč skleničky nepřivalil rovnou, ale šli ke stánku. Ještě, že existují takový lidé, jako je Kapoun, protože ten se většinou skrze mě nedívá. Naneštěstí má ženu, která se dívá skorem skrz každého.

Nu, kaufla sem si svařák, ale moc to nehelplo. Bylo to celkem černý, páč startovali až jako předposlední, s tím, že poslední byli kluci z mojí rodné, kterým ještě pučovali mašinu. No, VNO se pak děsně chtěl s mojí roztomilostí bavit. Pche. Za chvíli ale s Kapounem, za kterým dorazila paní Kapounová, jaksi odpadli. A s mladýma (některýma dokonce vyhandlovanýma odjinud) klukama nic moc nebylo. Zazmizela sem se radši do ávie. Veverky se mnou kupodivu zůstal, prý že je fakt zima a mrzí ho, že to není to, co to bejvalo (třeba loni, že). Tulili sme se teda vevnitř. Občas tam někdo vpadl a chvíli poseděl a aji se kecalo. Pak přišli Verky s Tučkovou a VNO si lehl Veverkymu na boty, což mě trochu obměkčilo, a dokonce pak byla sranda, páč mlaďoši začali slušně kravit – nosili se nám před zadním okýnkem na zádech, schazovali se po kohoutím, otloukali si navzájem palice o dvířka a hlavně našli nový hobby: rozhoupat celou kastli i s námi vevnitř. Což bylo docela fajn. Jen by mě zajímalo, jestli se Kapounovi na předních sedadlech neskulili pod volant.

Pak už to zase nebylo fajn, páč se tvrdlo venku, robila sem Veverkymu věšák a nakonec (nikdy by mě to nenapadlo) sem byla vděčná Tučkové, že nás s Veverkym hodila dom a nemuseli sme čekat, než se všichni nastádují do ávie. I když teda nejezdí moc bezpečně.

*Tuňák zareagoval na mé vyčítavé zprávy stran toho, že s kamionem objíždí svět a nepošle žádnöu čumkartu; řka, že na benzínkách moc pohledů nebývá, o známkách nemluvě, začal mi posílat videa. Páč si o sobě rád myslí, že má umělecké sklony, musím uznat, že i když hudebník je mizerný, jistý cit fakt má a ta sekvence záběrů na hory, kde v pozadí dělají španělské kravky Loretu mě fakt dostala.

*V neděli sem se nechala vyzvednout Nevětracčiným tatíkem a jely sme k nim do bytu, kde se mělo přespat a nazítří jet do města, kde měla Nevětrací robit státnice. Jako ten večer ještě šel. Sesmolily sem nějak obhajobu a šly spinkat. Jasně, že se ještě chvíli kecalo. Ale spí se tam skvěle, asi nějaká pozitivní zóna.

V pondělí už bylo znatelně hůř. Popravdě, ani moje vlastní státnice nebyly tak hrozné a utěšuje mě, že ani ty, co mě čekají v příštím roce tak hrozné být nemůžou – jednoduše proto, že horších 6st hodin prostě už nikdy nezažiju. Na to by byl, je, a bude, i zákon schválnosti krátký. Psychické vypětí, zásoba chlácholivých řečí zcela vyčerpaná, prcina osezená a nuda tak nehorázná, že na ni ani Prattchet, kterého sem si pro tu a podobné příležitosti stáhla do čtečky, absolutně nestačil. A jako by to nebylo málo, ta holka to prostě neudělala. Ne, že něco neudělala, ale nic neudělala. Popravdě sem netušila, že je takový nervák, ale asi ano. Jak s tím, chudák, mohla dojít tak daleko je vlastně obdivuhodný. Stran spravedlnosti ale musím říct, že aspoň tu mizernou obhajobu jí v zájmu další motivace dát měli, debilové. No, byl to horor. Ještě, že mám ramena dost široká. Vždycky mě to čílilo, ale na brečení sou fajne.

Večer se pro nás Nej stavila a jely sme na pizzu. Podle všeho Nevětrací aspoň pustili. Nejdřív mi teda nebylo jasný, proč by se kura měl člověk starší dvaceti let rodičů dovolovat, kam a jestli někam by měl chodit, ale Nevětracčina máti je halt ještě větší metr, než sme mysleli. A že sem si o ní už cosi pomyslela, když onehdy z Nevětrací vypadlo, že jí zase nafackovala, tak to sem si pomyslela. Popravdě sem si pomyslela, že kdyby mi teď moje maminka jednu flákla, flákla bych ji nazpátek, což platí i o tatínkovi. Pokud by to teda bylo pro nic za nic, jako ve výš zmíněném případě, kdyby to bylo za něco, třeba za to, že sem doma otevřela opiový doupě, tak proti gustu žádnej problém. I když na to by asi taky nedošlo, páč bych se praštila sama.

Vlastně mi ta příšerná teroristka přispěla k duševnímu klidu, protože i když to leckdy doma není ideální, tak vím, že i když si třeba naši v dnešní době nejsou extra oporou navzájem, já za nima přijít můžu. Vůbec si, naštěstí, nedokážu představit, že bych se měla bát jít domů, kdyby se mi něco nepovedlo. Naopak, vím, kam bych jít mohla. Toho bych si jednou přála dosáhnout u svých děcek. Samozřejmě aby to zas nebylo tak, že se mi harantstvo přilepí na paty pokaždý, když v mariáši prohraje stodolu.

*Volal mi Buf. Z nějaké chlastačky se Sethim. Prý mi vzkazuje, že mi posílá pusu na čelíčko. Povídám Bufovi, že to jo, ať naoplátku vzkáže, že políbit si může klidně ... Odvětil, že to vzkáže moc rád. Ne, vážně – volal, že teoreticky bych mohla jet v pátek pracovně na zájezd, páč nemají lidi a Sethi si vzpomněl, že já bych možná mohla. No, ujišťoval mě, že to zvládnu a bla, bla. Tož sem rozmýšlela. No, jinak se už asi letos k moři nedostanu, ne?

Vyžadovalo to ovšem jistou reorganizaci, protože sme s Veverkym chtěli o víkendu razit na Zemi živitelku. Naštěstí se Veverky oproti svým zvyklostem projevil značně flexibilně a místo víkendu sme jeli už ve středu. Večer se teda ozval Buf, že už někoho sehnali, takže Chorvatsko padlo. Škoda, no.

Když sme tak nějak dojížděli k městu, pověděla nám navigace, že nejbližší kemp je 16 km, což se Veverkymu už nechtělo zajíždět. A protože su pro vzrůšo, dohodli sme se na nějaké polní cestě. Že teda ujedeme dalších 16 kiláků, než v té tmě nějakou příhodnou polní cestu najdem, už v plánu nebylo, ale což. Stejně sme se moc nevyspali, páč byla zima jak v tundře. Navíc su měla nějakou stíhu, že nás sleduje myslivec, takže ani šmajchlování nestálo za mnoho.

Asi okolo 4tvrté Veverkyš vstal nastartovat motor, páč už tou klendrou nešlo vydržet. S tím topením to bylo ale ošajstlich, páč ten opičák má děravý vejfuk a po vzoru našeho tatíka je furt něco důležitějšího a neopraví to, nejlíp dokud celej vejfuk neodpadne na dálnici.

Ráno už bylo líp - tj teplo - a mohli sme obíhat stánky. Koupila sem si džem, babí medík a Veverky si stěžoval u Rozmitalu a umožnil tak poradci předvést profesionální pokrový ksicht, takže je jasné, že to nikam nevedlo. Po celý den sem se pak zabývala ještě tím, nechat se vyfotit u těch největších strojů, páč čím větší, tím lepší. A vlastně skoro i levnější. Že bych někdy vrazila milion do manipulátoru, který můžu skladovat spolu s luxem v komoře, fakt nehrozí.

*V pátek sme s maminou šly k Angelice, aby nás vylepšila. Místo zrz sem se vrátila s béžovou, což s

je de facto zrz, ale jdou k ní i růžová trička. Ohromně mě taky nadchla koťata, protože Žofre nové spolubydlící pak dovalil dolů a musím uznat, že správná, anebo žádná výživa sou znát, páč čičák, kterého si vzali od Veverkyšových je 3x tak velký, než ty, co zůstali ve chlívku.

Prodrbala se taky vedoucí zájezdu, která je údajně depresivnější a depresivnější a taky vztah Kleo a Sopoucha. Ten je ohromně zajímavý, protože Sopouch se údajně úplně zbláznil – vzal si do hlavy, že ho Kleo podvádí se Sethim a je prý tak nerudný, že chudák Kleo zvažuje rozvod. No, Veverky si myslí, že spolu něco kdysi měli, já si myslím, že možná, ale že by se stýkali nějak teďkon je asi fakt pasé. Osobně; když bych chtěla milence, tak to bude někdo, koho můj přítel v životě neviděl a neuvidí, a který je přitom blízko, ale ne natolik, aby bylo nápadné, kdyby mě s ním někdo zmerčil. Kura, mám to vymyšlené, třebas ale není každý tak chytrý, že. Navíc u mě praxe silně povlává za teorií.

*V sobotu večer se konala hospoda. Nazca mi dovalila fotoknihy z Ameriky, tož sem půl večera závistivě pročuměla na Nazcu. Kecat se beztak moc nedalo, páč místní hasiči po víc jak deseti letech zmákli pohár a děsně slavili. Někteří aji ve spodkách. Čumáček teda bez spodků nebyl, škoda. Nancy nebyla pro změnu vůbec, páč má nějaký náběh na zápal plic, bo co. Dubek si tak musel vystačit s Nevětrací, která ho ale podle všeho dovedla aspoň směrem.

*V neděli byla návštěva u tety. Bylo to veliké, páč babí má jít za týden na výměnu tej kyčle.

*Další týden nastupuju do práce. Veverkyho fotíkoj stačilo jen zvednout telefon a můžu krájet šunku. 70Kč na hodinu teda není vejvar, ale kdo v našem kraji může dělat kvalitní vývary. 

Byla to psina. Samozřejmě sem krájela moc pomalu a z ostatních prací mi taky šla palice kolem. Navíc se Podšálkova mamina jevila dost přísně. Po týdnu už to teda bylo lepší, páč sem neudělala žádný zjevný průser. Akorát ve středu sem frčela po 5áté ranní na ranní a spadlo mi světýlko z kola. Sbírala sem baterky a plasty s gumičkama po škarpě a dojela o pár minut později. Jasně, že tak pitomou výmluvu nikdo nesežral...

*Po té návštěvě u Angeliky mi pořád vrtala v hlavě představa zimních večerů strávených v houpacím křesle s knihou a kocourem na klíně. A páč nemáme ani křeslo, ani kocoura...

Mamina se pro kotě celkem nadchla (stejně jako pro křeslo), děda prohlásil, ať si pořídím třeba veloblouda, tatík neříkal nic (I když hned druhý večer, co byl Škopek doma, začal pořvávat „Já to řikal.“ tak významně, že sem se na něj obořila takým způsobem, že od Vuelty v televizi uraženě popojel do ložnice. Stejně to ale nevydržel a vplížil se za chvíli zpátky, nenápadně jak po dopingové aféře.) a ségruli sem se moudře rozhodla ignorovat. Udělila sem si tedy právo veta, vecpala kotě do piksly od Lanzy, ze které okamžitě vylezlo a jela s ním k veťákoj. Vlastně se mi takhle krásně  bryskně zaparkovat ještě nezdařilo, není nad to se na parkování vůbec nesoustředit. Přiklopila sem mu palici další krabicí a vsunula se s ním do ordinace. Naštěstí doktorky byly v té fázi, kdy už skončily, ale ještě nezačaly balit kabelky, tož sem jim ho šoupla na zhygienizování.

Pak kocour oblemcanej od pasty na odčervení šel ještě do zverimexu koupit si mističky a do květinky a drogérie. Moc šikovnej kluk. Zpáteční cestu sem si už začínala pomalu myslet, že možná i přežiju, páč se celou dobu dobýval do igeliťáku s granulema. Vrátila sem se k Veverkymu a šoupla ho zpátky do chlíva. Nemusela sem se ale bát, páč potom, co se Veverkyho fotik dozvěděl, že sem za tu hnusnou kupu chlupů vyflákla přes půl tisícovky, pořvával na Veverkyho, ať zvíře odnese mamince zpod auta, když vyjížděla do práce. Byla su celá šťastná, když su se to dozvěděla, páč to by bylo Murphymu podobné, že by někdo z těch 13řinácti koček, co tam nekontrolovatelně lítá, přejel zrovna tu jednu, která už vyšla fest draho. Jo a taky se jediná nechá pohladit, ty ostatní už komplet zdivočely. I ten vrh, který sme fakt mazlili, páč se nenarodili na nepřístupném místě, jako ti ostatní. No a taky popravdě řečeno nemám moc ráda kočky. Jen tenhle malej fujtajblík se mi nějako zapáčil. Halt psi, kočky a děti radši vlastní, nebo vůbec.

*V sobotu mám volno, tož jdeme s babí na houby. Chuďa je z té operace nervní už půl roku dopředu. Tož trocha odreagování nemůže škodit. Bylo to fajne. Nejradši mám dědu, co pečlivě chodí jen po vyšlapaných stezkách a pokaždé pak tvrdí, že moc nerostou a že to není sbírání, ale hledání. Taky specializaci má na houby do 3řech centimetrů, kdoví, jak to dělá. Nejlepší je pak babička, která sice zahučí do nejhustšího křáčí, které vidí, ale vždycky se vrátí s plným koškem. Popravdě do tak extrémního bzinčí se nerada pouštím aji já a to mám kyčle v cajku a na kolena cvičím. Vzrůšo ale musí bejt.

Při cestě z hub sem vyfotila, jak chlapi u Veverkyšových betonují, zblajzla jim svíčkovou a vzala si číkase dom.

Výjimečně se zachoval jímečně a podělal koberec pod sedadlem. Tož sem dorazila domů, kde se ukázalo, že se psem to nepůjde dohromady tak rychle, jak sem myslela, páč Škopek na Jonese prskal a Jones si vzal do palice, že sem mu donesla novou chlupatou hračku. Což kocour nehodlá akceptovat. Popravdě sem nejdřív měla strach spíš o to, že kocour vyškrábne psovi oko, ale zatím to spíš vypadá, že pes z nadšení rozmáčkne kocouroj hlavu tlapou. Na to teda přišla mamina, já si myslím, že to menší zvíře je celkem pružný, ale je pravda, že už stál dost.

*Wéčka si zlomila malíček u nohy, když lezla na postel. Já jí to říkala.

*V úterý se pro mě mamina stavila (Tatík se čílil, že chce vézt kocoura golfem. Nechápu, proč by to mělo auto, které bylo označené jako „totálka“ vadit.) u Veverkyho a valily sme znova k veťákoj. Ukázalo se, že to nebyly blechy, ale vši, což sem se radši moudře rozhodla ségře s vlasy po pás neříkat. Když už si ho tak nečekaně oblíbila.  

*Ve středu sme se narychlo stavili u babí v nemocnici. Chuďa. Vždycky tvrdím, že i pionýr z komoušského propagačního plagátu by vypadal bledě, kdyby si v libovolné nemocnici lehl na postel.

 *Ve čtvrtek volala teta tátoj, že babí poslali zase dom, páč se jim nelíbila vyrážka na krku. No totok.

*V neděli mě Veverkyš vezl na kolej. Vzhledem k tomu, že za hodinu sme ujeli díky semaforům a ŘSP, které se tradičně na podzim probralo, 12náct kilometrů, docela se držel. Zbylých 100 bylo už celkem v cajku.

Pokoj je oproti loňskému zrcadlově otočený a máme větší předsíň. Co mě ale neskutečně sere je matrace, páč Osud asi napadlo, že loni (to bylo poprvé v životě, co sem spala na normální matraci bez pér, proleženin nebo materiálu podobnému olovu ) mi to už stačilo a dopřál mi matračku tvrdou jak beton (po zaschnutí). Radši mám obecně tvrdší věci, ale totok je hnus. Navíc sem si byla měnit péřový polštář, a umělý, co su dostala je umělý zase moc a lepší časy zažil krátce po 2ruhé světové válce. A to se mi tu loni tak luxusně spalo, kura.

Večer sme se byly rovnou mrknout, jestli jeden z klubíků nespadl. Přivalila se dokonce i Šmoulinka. Moc spokojená ale asi nebyla a já taky ne, páč jak sem teď 3ři týdny necvičila, cítím se trapně špekózně. Fakt nejsu zvyklá, aby mi boky lezly z kalhot, a neskutečně mě to rozčiluje. Málokdo je teda dokonalý, ale takový rozčílení na sexapellu přidá asi jak chcíplej kůň ve vaně. Ještě, že hubnu stejně rychle, jako nabírám. Maximálně za další 3ři týdny tréningu sem z5. A ve formě. Nemyslí se forma na sulc, kapiš.

Večer mi ještě brnkla novopečená Američanka Aguš a domluvily sme se nazítří, že oběháme studijko atp.

*Ráno mi mamina v 8sm napsala nadšenou smsku, že kocour počůral tatíkoj ponožky, takže si onen musel jít omýt nohy. Podle všeho mamí chválila kocoura celý dopoledne.

S Aguš sme cosik neúspěšně pozařizovaly a pak šly na kafčo. Pak odběhla na nějakou hodinu a já šla znova na to studijko, páč předtím měli pauzu. Potkala su tak Loxliho a další spolužačku od vidění.

Potom su se směřovala k nákupáku, páč nejmenovaná firma mi poslala k narozkám dárkový poukaz. Cestou su potkala Vaníka, což je kluk, o kterém nevím, jak se jmenuje, ale příjde mi, že se se mnou dá do řeči vždycky celkem rád. Ostatně stačilo s ním chvilku postát před uměleckou katedrou a minul nás ještě Selfi, který si mě samozřejmě nevšiml a (proč taky) a Finn, který si mě všiml (jistěže). Docela mu to seklo, má jakýsi jiný účes. Vaník se mnou pak šel do obchoďáku, páč se mu jaksi mlžily hodinky, bo co. Pak sme se tam rozdělili a já se znovu přidala k Aguš. Kaufla si vela výhodnou voňavku a pudr, daly sme si burčák a tlapaly na úvodní schůzku. René se odvážil našinců zeptat se, jak to myslí se státnicovými okruhy. Ukázalo se, že v současnosti na to nemyslí vůbec, ale maximálně 6st týdnů před státnicema by se měly určitě objevit. Zatracení šašci, 6st týdnů před státnicema už si žádné připadající kurzy nezapíšu. 

Jináč sem zrevidovala, že na mě upřeně čučí jakýsi prvák. Taková prďka hubená, zdálky skoro roztomilá, ale zírá tím způsobem, že se nejdřív otočíš, jestli to není na někoho jinýho, a když ne, začneš si pošilhávat po poklopci, jestli není rozdělaný, hmatat po ksichtě, jestli je bez čmouh a nejistě si přejíždět rukou vlasy, protože dle výrazu na opačné straně chodby ti v nich klidně může sedět růžovej netopýr s mochitem v pracičce.

Večer sem si ale maximálně spokojeně zacvičila. Skoro je pravda, že su šťastná, jen když mě bolí svaly.

*V úterý mě bolí aji v krku. Toho sem se teda dočkat nemusela. Vztekle si vařím zázvor.

Veverky volá, že mu hnisá oko a mamina, že je tatík furt nagrclej na Škopka. No, jak kdo chce.

*V pátek sem udělala velikou chybu a to sice tu, že su se vykejchla na hospodu (kde, jak se ukázalo Šlehač slavil narozky) a s lehkou posedlostí navrátit staré časy sem jela s RA do klubíku, kde su kromě toho, že sem tam strávila mládí, byla naposled před rokem a stačilo. Ono by to fakt stačilo, kura. Navíc slibovaný Kamarád nedorazil, při vší skromnosti pak vyšlo najevo, že nevěděl, že tam budu. Sviňák RA. Krom něj teda šel ještě jeho soused, kterého pamatuju ještě z dob, kdy nebyl vyšší než jídelní stůl. Teda, ne, že by teď vyšší byl, ale už je mu 16stnáct. A je fakt, že když o nějakém místě 16stnáctiletý klučina řekne: „tady sou ty holky hrozně mladý,“ je něco velice ošklivě špatně.

Krom toho byl onen večer dobrý už jen na to, abych se ujistila, že chodit s RA by byla fakt chyba a u Veverkyho sem v dobrých rukách, protože su si jistá, že ten by mě nenechal ve 2vě ráno jít samotnou 3ři kiláky do kopce. Jo, v podstatě si za to ale můžu sama, jenže mě napadlo, proč mě nenapadlo si toho taxikáře doplatit až u základní školy.

PS: Ovšem největší pecka byla info od RAho o tom, že Šiška hodlá pracovat. Kura, kluk, co ofiko nepracoval nikdy a od matury je na pracáku! Kam ten svět spěje...

*V úterý razím do školy. Uvědomila sem si, že mít dvě koženkové bundy nestačí, protože sem obě nechala u Veverkyše. Stáhla sem vztekle z věšáku softshellku a frčela.

Večer mě Daisy vytáhla na párty rádia. Nečekala sem od toho nic, páč ten klub, kde se to konalo, takmier nesnáším, protože vypadá jak tělocvična postavená za komoušů. No, nebyla sem zklamaná, což se o chudě Daisy, která čekala skvělou párty, nedalo říct.

A to sme ještě pospíchali, páč byla domluvená s Pepůšem. Byla su skoro vděčná za tu bundu, protože su sice vypadala, jak kdybych slezla z Pradědu, ale nemokla mi palice. Pepůš čekal s dalším klučinou, kterého sem zhruba po pěti minutách identifikovala jako Všežravce. Bylo to ale 2:0 na sety, páč on mě zřejmě nepoznal vůbec, když se skoro hned začal představovat. Zlatá kuřecí křidýlka. I když, když su mu pověděla, že si ho pamatuju podle toho, že chodil s Andou a sežral jich horu, neksichtil se dvakrát nadšeně.

Ostatně začalo to celkem vlažně. Koncert místní kapely, kde hrál Daisyn spolužák, nešel přečkat, páč tam bylo hrozně málo lidu. Zalívala sem to radši nenápadně pivem. Z mých spolužáků tam by akorát Vaník a Ema, kteří se ke mně docela mají (každý zvlášť; Ema mi teda výstřih nepochválila, i když je to skoro nepochopitelné, páč byl fakt extra)  a svita okolo Emy, která se ke mně moc nemá (společně).

Povětšinou se tedy kecalo se Všežravcem, Pepůšem, Upírkem a Dodym, který se tam nějak objevil a protože sem u kluka stojícího u nich automaticky předpokládala, že patří k Daisyným známým, hned sem se ho začala ptát čí je. Což byla střelba mimo, páč Daisy vlastně moc neznal a představovali se pak navzájem.

Pak su švidrala vedle na klučinu, co na mě pěkně švidral, ale jak už sem si víckrát všimla, tak v tohle městě to chlapi dělají tak, že flirtovat umí, ale málokdy to od kurizování dotáhnou k nějaké další akci. Loni mě to znervózňovalo, ale už sem to vzala za dané. A proč vlastně ne. I když je fakt, že když si s kýmsi vyměňuješ půl večera cukrbliky a on se pak beze slova otočí a chytne za pas tvou kamarádku, je to dost zvláštní druh filosofie.

Za další chvíli sme si šly s Daisy pro další pití, páč to nešlo přežít. V cestě stál Pepůš se dvěma skleničkama v ruce, tož su prohodila: „co nám neseš?“ Naneštěstí rum s kolou, takže pití vyhrála jen Daisy, páč totok já nepiju. Pak se tam ale přidal Všeravec a když se nabídl, že mi koupí něco jiného, docvaklo mi, že se mu asi líbím. Což se divím, protože sem ze sebe nedělala nadhodnotu a plácala bez nadsázky, co mi do držky přišlo. A to jako i své názory.

Dle Daisy do mě přesto valil docela slušně, ale já to nemůžu posoudit. Ona tak usuzuje z toho, že prý ještě nikomu nenabídl střílení z luku, nepřiznal, že chodit s Andou byla chyba a normálně nerobí doprovod. To ale až potom. Nejdřív sme docela fajne kecali. Vlastně fakt docela fajn: o dánské a polské mentalitě, zlatokopkách, cestování, reinkarnaci, holandštině a tak všeobecně. Mezitím byl odskok na nějaký úžasná long drink, který měl Dodo ve flašce. Ani su se ho nedotkla, páč to smrdělo energiťákem až za roh, tož su vyfásla další vodku s džusem. Popravdě mám radši gin s tonikem, ale nerada ruinuju studenty, i když očividně s penězma mám pořád problémy jen já. Jak to kura dělám.

Asi bych také klidné povídání, které sme vyvíjeli (v holandštině) ještě chvíli vydržela, ale Daisy byla velice znuděná a velice otrávená, že tuta nuda nejde ani přepít. Tož se razilo dom. Pepůš se pak odpojil, Všežravec pokračoval s sebou. Pak teda byla trochu dost pitomá chvíle na schodech před kolejema, páč kdyby to bylo na mě a asi i na něm, dali bysme ještě pokec, nebo možná výměnu čísel (potom, co by se dozvěděl, že nemám fejs), ale Daisy to nějak nemohla pochápat a neměla se k odchodu. Tož když šla aspoň ke dveřím, zeptala sem se ještě na tu lukostřelbu. Tož se uvidíme nazítří.

*Ve čtvrtek první předmět naštěstí skončil dřív, což bylo fajn, páč sem dost nápadně usínala. Musela su ale čekat na Aguš, která chtěla cosi z knihovny. Ani knížku. 

Seděla su tak na chodbě a zevlila okolo. Když tu najednou zevlím na Všežravce, co vylezl z počítačovky. Pravda, on čučel taky. Šel ale ke mně, posunula sem kabelku, aby si mohl sednout: „Co tu děláš?“ povídá. „No, já tu studuju,“ odvěťuju já. On se na to zvedl, řka: „Tak já du radši pryč, končim.“ A pláchl ke dvěřím. „Tak čau,“ povídám už tak pro sebe zblble, páč takovouhle reakci na svou osobu sem ještě neviděla. Co to kura?!

Zašly sme pak s Aguš ještě na bagetu. Chuďa nějak nestíhá projekty. Asi se ještě z tej Ameriky nevzpamatovala. Odpo su doopravdy usnula na nejhorším přednášejícím všech dob. Jak někdo může mít tolik titulů a být tak blbý, že mu nedojde, že by si měl udělat kurz rétoriky, je fakt záhada. Ono jich je teda víc. To usnutí navíc nebylo tak špatné, ale pak sem se s děsným škubnutím probrala. To už bylo trapné dost.

 Byla su celkem ráda, že sem se pak doplácala dom. I když kvůli té lukostřelbě bych se byla bývala zmobilizovala, ale po tom intermezzu na chodbě su si řekla, že by tam bylo líp nechodit, i když bych si to zkusila hrozně ráda.

Večer sme navíc šly na tradiční akci k začátku roku. Daisy ještě přijela jakásik kámojda. Nakonec sme tam valily o dvě hodiny dřív, než sme se Šmoulinkou považovaly za adekvátní. Nacpaly sme se ale pak dopředu, zatímco Daisy s Upírkem a holkama stáli na kopci a pak někde divně. Popíkový guru šli. Akorát se pak notabene vedle mě nacpal takový ten pětačtyřicátník s děsně ožralou pětačtyřicátnicí, aby robil okolosardinkám peklo. Tyhle typy, co nevědí, že ve svém věku mají chlemcat na zadku v hospodě nejspíš někde klonují, páč vždycky se někdo takový vyobjeví a začne kolem sebe mávat haxnama. 

„Nežďuchej do mě,“ mu pak řekl nějaký klučina přede mnou, ale beztak to mělo za výsledek, že sice nešťouchal do něj, ale do nás zbylých okolo. A lidi ob řadu se samozřejmě z principu nehnuli.

Ještě, že ten ocas pak odtáhl a zbytek proběhl v cajku. Nejsem žádný ageista, ale nikdo z mladých se tak nesnesitelně nechoval, i když by na to měli spíš nárok.

*V pátek sem strávila přednášku psaním s Valdou. On mě asi fakt chce vidět. No, třeba to klapne, i když ten den sem to zatrhla, páč su tak nějak chtěla mít trochu času pro sebe. Zašla sem si tak nejdřív na výstaviště – oproti jaru to ale nemělo ty grády. Nicméně su si kaufla spoustu semínek barevných rajčat a mrkví v akci, další lithops (to slovo se mi děsně líbí, to je skoro jako mops) a tentokrát i melocactusy. Jednak byl ten prodavač moc milý (to spočívá v tom, že se zeptal, jestli su stejně vybíravá v chlapech, jako v kytkách a jeden mi nechal se slevčou) a dvojnak už to nemám kde zimovat.

Odpolko sem se doflákala. Sice su mohla jet dom, ale záchvat touhy po samotě ve mně byl silnější než nadrženost ošukat doma Veverkyho. Smutné, ale pravdivé. No, fajne sem si zacvičila.

*V sobotu valím dom. Tatík mě vyzvedl od vlaku. Nebyl dvakrát nadšený, ale aspoň urobil nějaké hasičáky. Večer se konaly vepřové hody. Játra tentokrát neprošla a namíchla mě Nej, která jako obvykle týden předem chtěla jít, odpoledne ještě chtěla jít (což je vlastně příjemná změna) a hodinu předem mi písla, že se jí nechce. Nekomentuji. S Veverkyšem sme se ale nahnali. Spát se mělo na revanš u Dubka a Nancy.

Oproti jiným ročníkům bylo málo lidu. Vlastně opravdu hodně málo. No, ale Bráška měl nějakou veselou náladu a popovídaly sme s Nevětrací o té Šlehačově oslavě. Prý nejenže tentokrát došlo na děti, ale už aji na adopce. Konkrétně homosexuální. Úplně sem si to představila: Šlehač má lineárně jasno, Fobo se děsně směje a snaží se to urovnat, protože ačkoli Ojtík se Šlehačem mají v podstatě ten samý názor, Ojtík ten svůj nutně potřebuje doříct (viz udržování ega před Sarah). To muselo být jakostní. Škoda, že sem tam nebyla, jak prý Dubek řekl: „Ještě že tady není Promrdanycas.“ By mohl stoupnout adrenalin do ještě závratnější výše. Sem totiž dobře vycvikovaná od Veverkyho, který se na situaci dle vlastních slov snaží nahlížet ze situace daného dítěte; prý by fakt trpělo, kdyby se ho ostatní haranti ptali, kterému z tátů vylezlo ze zadku. Já tvrdím, že každé děcko někdy trpí a stačí k tomu blbá barva trička, tož proč nedat dětem rodiče, kteří je budou milovat? Navíc odporuje statu quo, že by někdo jiný než já měl být schopný na situace nahlížet z více úhlů.

Jináč večer přiměřený. Byla su z týdne utahaná a docela se mi chtělo dom. Probral mě až Kvoč, který si k nám s Ojtíkem na chodbě na chvíli přisedl a líčil, kterak viděl pálit Sethiho s celou rodinou na jezeďáckým pozemku dvoumetrovou fakuli a opíkat buřty. No tohle. Asi si nechce u baráku ničit anglický trávník. Pak mě ještě zaskočil místní hasičský šéfik, který, když mi játra neogrilovali, donesl aspoň syrová v pytlíku. Čučela su pěkně a pak ho, souhlasíc s Veverkym pozvala na panáka. To ale stejně nevyšlo, páč ten šmudla za barem nalil omylem malé a on mě pak obratem pozval na velkého, tož sme stejně nevyrovnaní. Ten chlap se mi ale děsně páčí, je podobně usměvavý roztomilý typ jako Kapoun. A asi to myslí  ještě upřímněji. Každopádně sou na mě oba moc milí.

Pak už ale byla fakt jakási nuda. Chuďa Nancy nám stlala zbytečně, páč oni ještě dom jít nechtěli a nám s Veverkym bylo blbé lízt do cizího baráku jen tak, tož sme frčeli ke mě dom. Nechtělo se mi jít pěšky a ožralá su se taky neviděla, tož su to odřídila. Veverky to komentoval jen tím, že pořád lepší, když by sebrali řidičák mně, než jemu. Což je fakt.

*V neděli se mi samozřejmě nešlo vyplácat z postele. Navíc mamina samozřejmě byla hned po ránu zasmušilá, páč tatík jí prý vyčetl, že pro ni večer jel, když přijela z kurzu. Tomu říkám start dne.

Ale hasičský pochod je hasičský pochod. Zvlášť když organizuje Strejda a Éro. Což je problém, páč Éro je nadmíru aktivistický člověk, zatímco Strejda všechny míry ve slově nadmíru daleko převyšuje. Výsledek byl ten, že se ušlo 200 metrů a usazovala se hasičská lavička o které nikdo z hasičů nevěděl. O pak dalších 200, a navštívil se nejstaraší obyvatel vsi, což je sice záhodné, ale dlouhé, víme, jací sou postarší lidé zdržovači. Pak se teda chvíli šlo, i když pochod rušily další a další indicie, což došlo k tomu, že se pak luštily v lese mezi kopřivama a šutrama zbylýma z jakési staré ruiny, v jejímž sklepě se hledal poklad. Tam už byla nálada fakt mizerná. Starostka a kdosi další se sebrali dokonce dom (i když ta to měla kvůlivá děckám). Ostatně ještě, že nešla dál, páč ten sestup lesem a strání byl zvlášť pro starší členy jakostní. Nekteří skončili aji rozplacatělí pod kopcem.

Pak se to naštěstí vylepšilo – další byl starý mlýn, vážně zajímavý. Zvlášť Veverkyho tatíkoj nelezlo do hlavy, kudy kam vedl náhon a obíhal to tam jak fretka. Popravdě – mě to nelezlo taky, ale neřekla sem to nahlas, páč Veverky by zase byl zhrozený, jak sme si podobní.

Následně se šplhalo okolo místy krásných, místy zprasených chalup – no, někam se ani ochranářům nechce drápat. Pak se docapilo do hospody a poté sme už klusali dom. Vzali sme to s Veverkyšem napřed. Záminka byla topení, ale ve skutečnosti sem potřebovala na wécko. Ale pššt.

*V pondělí vstávání ještě horší. Stavila se pro mě nakonec mamina a cestou sme mrkly do sekáče. Mám novou značkovou sukni. Teď ještě, kde a na kom ji otestovat.

Pak bylo vzrůšo, páč děda se rozhodl řezat na největší cirkulárce, co doma máme a nenechal si to vymluvit. A vymlouvat někomu něco tím, že před ním skáčeš, kopeš do pilin a řveš, že je ten dotyčný sobec je fakt husté. A jak se ukázalo dost neúčinné. Děda řezal vesele dál, zatímco mamina měla skorem mrtvici, v tom kopání pokračovala v obýváku do gauče a řvala, že všechny chlapy je zabít málo takovým způsobem, že pes se staženým pahýlem prchnul do předsíně a kocour se schoval za gaučem.

Nu, jak říkám, není nad dobrodrůža.  Však taky 80smdesátiletého dědu člověk vidí nad takovýhlema pracema nerad, ale jak by podotkl Veverky – tenhle můj děda byl celý život frajer. A jak podotýkám já – frajerovi jakéhokoli věku nic nevysvětlíš – jediný výsledek je, že se se bude cítít odfrajeřený a najust bude robit opak. Konkrétně v tomto případě halt nezbývá, než se doslova modlit, aby se mu prostě nic nestalo.

*V úterý ráno sem zmasila kocoura i psa, páč oba dělali bejkárny jak triceratops na koksu po celé kuchyni.

Daisy mi na koleji jen tak mezi řečí sděluje, že jí psal Alík, jakto, že sem za nima minulý čtvrtek nedorazila. Proč to nenapíše mě, když sem na inkriminovaná? To je ta chlapská logika.    

Jináč má problém se 3řemi stejnojmennými pány, kteří se okolo ní motají. Kupříkladu Finn netypicky porušil vlastní pravidla, zamiloval se a chce s ní chodit. Beara chce ona a neví, co on, a další pajtaš ji uhání v práci. Heh. Největší řiť je ale s tím Finnem. To on si totiž na začátku jejich takřka pracovního vztahu nadiktoval podmínku: sex jo, vztah ne. A pak za ní jede na pár dní do Itálie. No muheh. Ona Daisy by to s ním možná i zkusila (pracovně), ale do Finna je těžce a už dlouho zamilovaná Mikádo. která samozřejmě nemá tušení, že se svěřuje milence svého idolu. Taky samozřejmě po Daisy chce takové věci, jako aby Finna přesvědčila, aby s nima někam vyrazil a tak, což může Daisy těžko udělat, když onen s ní teď nemluví. Kdyby na to ale došlo, hlasuju pro to, aby zvolili nějakou hospodu s větším fíkusem, páč bych se za něj  tuze ráda schovala a sledovala vývin situace.  

*Ve středu sem chtěla někam vyrazit s Aguš, ale ta radši chytla 39 horečky.

Šla su tedy aspoň na jedno s Daisy, i když nepřijít tam Selfi s Upírkem, zmizly bysme asi po čtvrt hodině, páč Azor huškal s Andou, další dvě holky povětšinou jen tak seděly a fakt by to nešlo vydržet. Tuti dva byli aspoň sporadicky zábavní. Mě se rozhodně líbilo, že nová barva zmátla Azora i Selfiho natolik, že mě vůbec nemohli zařadit. Halt su nenápadná. Oba nás taky aspoň kousek doprovodili. Azor i větší kousek - asi 2vou kilákovou okliku - a dokonce se ptal, jestli s nimi chci nazítří do čajky. Že prý mám písnout. Jak to mám udělat, už sem se nedozvěděla.

PS: Anda už začíná vyjebávat i Daisy. Však ta holka má svatou trpělivost – mě kamarádka celkem pravidelně přefikávat chlapy, se kterýma buď chodím, bo chodit chci, už ji nezvu kamarádkou. Daisy se ale řídí tím historickým, že přítele je třeba mít blízko a nepřítele ještě blíž. No, dejme tomu, ale hranice sou hranice. Takový nájezd za slušnost by si ale nedovolil ani Čingischán.

*Ve čtvrtek letní počasí, tož se vyletňuji. Šatičky sou šatičky. Mám ze sebe docela fajn pocit a cítím se společensky. Potvrzují to nějakcí kluci, co mi nejdřív odemkli a pak sme kecali ve výtahu. Milé, škoda, že je potkat znovu je malá pravděpodobnost. Zvlášť ten s azurovýma očima a černými vlasy by byl jakostní na přefiknutí. Ano, sem zadaná, ale zakaž mi fantazie. Ty sem ostatně vedla při nekonečných odpoledních hodinách. Asi to na mě bylo krapet vidět, páč jakýsi prvák se mi nabídl, jestli nechci zápisky. Hustý seznámení. Pak sme spolu kousek šli. Kamarádů není nikdy dost, kór s tak modrým kukučem.

*Po večeři (zase hlíva, vejce a špenát – já už fakt snad zhubnu) sem pořád nebyla dost uspokojená, tož mi vrtalo hlavou, jestli se neukázat aji přes to prapodivné chodbové intermezzo z minula na tej lukostřelbě. Ostatně sem ji spolu s lezením na stěnu zařadila do seznamu aktivit, které chci co nejdřív prubnout. S pozitivním myšlením, že v nejhorším bude legrace a kdyby bylo ještě hůř, vždycky může být černej humor, sem přepudrovala ksicht a šla hledat správné dveře. Kupodivu to šlo.

Taky tam bylo dost lidu. A nějaká další nikdynestřílečka šla hned za mnou, tož cajk. Jo, bavilo mě to. Aspoň, že se středem těla a zádama nemám díky cvičení nejmenší problém. Ruce sou teda horší, ale kdybych se do toho pustila pravidelněji, mohlo by se to zpravit a možná příští léto budu schopná vydrápat se u rybníka na molo.

Po skončení sem popravdě tak trochu čekala, až ostatní vypadnou. Tedy ne, kvůli tomu, abych nemusela platit, což teda Všežravec nakonec opravdu nevyžadoval, ale krapet kvůlivá principu. Decentně su pomáhala při sundávání tětiv, bo jak se to říká a pak sme kecali venku. Docela dlouho, až se zeptal, jestli může být troufalej a pozvat se nahoru. Trochu se mi nechtělo ukazovat rodinné stříbro nevycíděné (viz nádobí čekající na omytí), ale vlastně proč ne. Povídali sme pak – já na své, on na Daisině posteli, což je vzdálenost vhodná i pro lidi v celibátu, skoro do 11denácti. Bylo to prima, je docela zcestovalý a takoví lidé mě k Veverkyho nechuti hrozně berou. Halt stejná krevní skupina. Akorát sem zasejc nějak žvandala. Halt je dobrý posluchač. Jenom zase nechtěl žádný kontakt, číslo, nic, rozloučili sme se s tím, že se za 14náct dní možná zase ukážu na střelnici. Nu, to je to moje drnčení.

*V pátek se nemůžu rozhodnout, jestli ta hodina o obrazech byla zajímavá, bo ke konci mimo.

*Víkend byl. Sbírala su u Veverkyšových ořechy a hrušky. Kdyby mi teda někdo tvrdil, že vylezu někdy nad 4rvrtou špruncli žebříku, hrozně se mu vysměju. Kdyby došlo na to, že se mi vysměje oplátkou od, že ta šprucle bude čtvrtá, ale od shora a ten žebřík bude stát na vleku, už se přestávám tlemit a okamžitě zdrhám. Pravda, Šulístek mi ten žebřík přivázal, ale ono by to na té ukázkově nakloněné plošně snad ani jinak nešlo.

*V úterý klapla dohoda z minulého týdne, tož sme šli na suši. Já poprvé. Zbytek party to má jak denní chleba, ale na zem to kolečko spadlo Selfimu, ne mně. Bylo to, no, suši šlo, ne, že bych měla nové nejoblíbenější jídlo, ale občas by se sneslo. Horší byla konzistence večera. Už minule sem si všimla, že Selfi s Upírkem spolu docela zvláštním způsobem komunikují, a popravdě jeden skoro neví, jak jim do toho proniknout.

Piškotéka se pak slušně rozjela. Teda všichni byli nějako rozjetí. Nedalo se, než se nechat strhnout. Zvlášť Azor byl jakostní, takhle nádherně někoho trsat sem neviděla léta. Tou sou ti vesničtí kluci. Prostě si ze sebe umí udělat srandu.¨

Já měla legraci z klučiny, co byl tak neskutečně podobný Šedivkovi, že sem na něm mohla oko nechat a přišlo mi, že on na mě též, až do doby, kdy si k sobě přitáhl Daisy. Jo, to místňáci mají taky ve zvyku. Šly sme si tak s Mikádou na chvilku oddáchnout a pak tancovali o kousek dál. V blízkosti byl ten pěkný samuraj, kterého Daisy nechtěla a možno bych se k němu aji dostala, ale přitáhl si mě za pas někdo jiný. Měl husté oči a kérky, jinak nevím. Moc se mi s ním ale tancovat nechtělo, bylo to blbé už vůči Mikádo. Chvíli to teda šlo nějak decentně, pak mě ale dost brutálně chytl za vlasy. Je teda pravda, že něco takového chci po Veverkym furt (a on to není ochotný dělat; myslím násilí), ale v posteli při sexování, ne od cizího vymaštěnce na veřejnosti. Moc sem se nerozpakovala a vlízla mu facku, aby mě pustil. Což zafakalo. Fakt mě pustil, ale proto, aby mě majzl na oplátku. Parchant. Příště to musím čekat a uhnout. No, on té další ode mě taky neuhnul. To už mě ale docela přestalo bavit, tož na další šmachtly a „pokusy o usmíření“ sem nenalítla. Pravda, být mladá vyspím se s ním, páč by to asi mělo grády. Naštěstí sem už stará a zadaná, tož sme se s Mikádou zdekovaly.

PS: Veverky prorokuje prakticky od dob, co mě zná, že mi jednou někdo vrazí, ale mělo to být kvůli tomu, že by mě to moc, bo nemístně žvanilo. A vida, jednou neřeknu ani slovo a je to tady. Sem z toho úplně unešená - taková krásná historka do placu se hned tak nenaskytne. 

Další den sme si vyrazili sednout se Všežravem. Povídá se s ním celkem fajn a navíc mě hrozně provokuje tím, že su ještě neprokoukla, jestli je kliďas, nebo ňouma. Ňoumy nesnáším, a zdrhám, ale kliďase miluju, a ráda su v jejich blízkosti. Dokud nepřijdu na to, do jaké škatule patří, chci ho vídat.
  

*O víkendu robil Verky cosi jako kolaudaci. Nebylo mi nějak dobře, tož se mi jít moc nechtělo a páč byla zároveň hospoda s našima klukama, nechtělo se mi už vůbec. Co se ale dalo robit, nebudu do Veverkyho furt tlouct, že má být s kamarádama v kontaktu a pak mu říkat, ať nikam nechodí.

Ještě to teda šlo, Upík se se mnou docela kamarádil a domácí pár se vytáhl smažením masa a krevetek ve fondue. Nicméně hlavní dojem z večera byl ten, že Tučková je pozér i ožralá, což chce fakt dost talentu, to se musí přiznat. Načatí lidé bývají bývají sice bez zábran a nezřídka i upřímnější (i když sama přiznávám, že osobně mezi tu upřímnost často balím takový hemzy, že za střízliva by se mi od huby prášilo, i kdybych stála na asfaltu), ale ne tak okatě. Jak někdo začne do placu vykřikovat: "Já sem opilej, už se motám, juch!" je na 95% jistý, že je při smyslech jak nikdy. Ta holka je prostě falešná jako čínská bižu.

Vůbec vlastně nemůžu pošňápat, co tuhle pseudopartu drží pohromadě. Bob s Marley sou podle mě docela sympatish a rozumní lidé, těm se divím vůbec, jak můžou držet po kupě pseudointelektuálním  namachrovancem, jako je Tubera. Jeho ženu sem ještě nestihla blíž poznat, ale též nevypadá, že by si o sobě myslela nezbytné minimum. Podšálek je prostě něčím těžko postihnutelným poněkud nesympatický a Upík je taká tichá voda. Skoro rybníček. Opravdu zvláštní seskupení.

*Sváteční týden sem byla nějaká nemožná. Až tak, že su školu vynechala úplně, což se mi snad ještě nestalo. Bylo mi mizerně jak po přečtení Mein Kampf.

Povzpamatovala su se až na Dušičky. V sobotu sem se zapiglovala do zimní bundy a šály, a jely sme s maminkou na okružní po hřbitovech. Tentokrát opačně, páč su byla chtivá novinek a domluvená na hospodu. Mamina mě tam takhle jen vyklopila zpáteční cestou. Účast teda byla rekordní – jen já, Dubek a Nevětrací, ale pokecali sme celkem normálně. Dokonce se udávala nebývalá věc; Dubkovi volal Ojtík, že prý konečně budou pořádat kolaudačku bytu (opravdovou, páč na rozdíl od někoho předělávali celé jádro). S tím už skoro nikdo nepočítal, to je fakt.

*V neděli su si ještě vyťápla na hřbitov s čoklopsem. Lidi nekoukali moc přívětivě, ale co je morálně nepřípustného na psoj, který tiše sedí nad vlastním hrobem, fakt nevím. Teda nad naším hrobem, bo vlastně nad rodinným hrobem, safra, jak to říct; víš, co myslím.

Cestou z5 sme šli s Ramlicí, která povídala pohádku O tom, kterak Činčila celou rodinu na vegetariánství převedla a druhý díl: O tom, kterak celou rodinu na veganství převedla.

Pak sme jeli ještě s Veverkyšem na hřbitovy jeho rodiny. Až na menší kulturní vložku se psem, který před plotem honil s děsným ňafáním pozůstalým auta, takže sme radši s vystupováním počkali, až se za jedním rozežene a pak to vzali ke vrátkům sprintem, proběhlo všechno fajně. No a pointa je, že nade mnou někdo bude vrtět palicí, že beru psa na hřbitov - přitom ten se ani nehne, zatímco takové ty bezprizorní štěkny nikdo neseštěká.

*V pondělí sme s holkama byly na véče. Naproti sedělo pár kluků a s jedním z nich se mi zdařilo slušně zaflirtovat. Bo možná jemu se mnou.Každopádně to nikam nedopadlo, i když chlapci se po hodině, co viděli, že nemáme nic k pití, pochlapili a objednali nám. To sme se ale dozvěděly, když sme platily servírce na baru, páč se nás ptala, kam tak spěcháme, že z toho kluci nebudou nadšený. No, to je tak – měli pohnout. Ale ono to je těžký, když se nejdřív musí dát několikrát whisky na posilněnou. Někdy asi vypadám fakt strašidelně.
  

*V úterý sme s Aguš konečně kamsi vyrazily. Najdřív na křest nějaké knihy, který měla de facto povinný, a mě by nezajímal, ale mělo býtpitivo zadarmo a chlebíčky. Taky sem chtěla poznat lidi z jejich katedry, se kterýma pořád chlašče. No, byl to legendární vejvar. Nejdřív su poznala dvouoboráře Bazala, se kterým se Aguš pokamarádila a o kterém sem si uvědomila, že ráno na semináři měl zelené tričko. Což bylo teda dvakrát víc, než on mohl říct o mně. A to sem seděla vedle Kukuče a Žížaly, který se pořád hlásí. Jo, to je ten, co na mě furt zírá. Taký způsob balení považuju za nepřípustný, pokud to má být balení. Bazal z něj má taky srandu, i když na něj teda prý tak nekurizuje.

Začalo to vínem a pak sme se s Aguš šly posadit ke stolu jejich učitelů a doktorandů. Ten se zfetovanýma očima, a taky autor knihy nebyli špatní. I když sem se musela rozkoukat, já na rozdíl od Aguš nikdy svému vedoucímu neříkala křestním jménem. Crowe je ale mimochodem dobrý týpek – hlavně strašně podobný Sethimu, což mě samozřejmě bralo.

 I když to nebyl nějak výjimečný večer, byl celkem pohodový. Pak se to zlepšilo s dalším vínem a ginem s tonikem a okurkou, který sem vyfásla od Bazala. Ten je mimochodem z mého bývalého školního města, tož mi slíbil dovalit koláče z nejmenovaného úžasného obchodu. Docela pěkně sme si popovídali, dostalo se to až ke zkouškám. Povídám, že vedoucímu katedry se asi musím líbit, jinak nevím, proč mě v minulém smestru pustil dál a Bazal na to, že su krásná holka a každý chlap v každém věku o mě musí stát. Poděkovala su s tím, že je to milé, protože člověk si pořád myslí, že má tlustá stehna a mastné vlasy, a tak něco podobného hrozně rád slyší. On na to, že ne, že mám všechno akorát. No prosím. Pak su ještě zaslechla, že nás s Aguš chválí spolu s Valíkem a už to byl echt dobrý večer.

Přeptávala su se učitelů, jaktože mě k nim na katedru nevzali, protože to byla čirá blamáž – dvě fronty a jedna s napřed přijatými jejich vlastními studenty a druhá se 40řiceti dalšími, ze kterých vzali jen Aguš, protože se s Crowem znala už z dřívějška. Jen opakovali, že s tím nemají nic společného a že si mám stěžovat vedoucímu. Potom, co sem ho viděla tancovat, sem klidně šla. Krom toho su mu teda ještě obdivovala kérku a žvanila o tom, jak je podobný chlapovi, do kterého sem od mala víceméně platonicky zamilovaná. Asi mi to kecalo dost. Ještě, že sme pak zmizely, i přes zdržování Valíka, kterému sem se hrabala ve vlasech ve snaze zjistit, jestli používá tužidlo, nebo je to jen dobrý sestřih. 

Před odchodem su ještě nějakým divným způsobem zmákla dát Crowovi číslo. Lišácky se ptal, jestli se mi má ozvat tak, aby o tom Aguš nevěděla. Nevím proč, když říkala, že spolu nic nemají, ale asi sem to odkývala.

Pak už sme se sáčkovaly ven. Do klubu to byla pěkná dálka, ale hezky sme se s Aguš notořily. Cestou z ní vypadalo, že se jí stařík Crowe taky líbí. V tom případě by mě zajímalo, čí morální zásady můžou za to, že spolu teda nic nemají, páč Aguš je ten typ, který zbalí takmier kohokoli.¨

V klubu sem u vchodu vymámila víc šprcek zadarmo. Mám dojem, že se mi ten gorilák hrozně smál. Jinak tam ale moc lidí nebylo, aspoň nejdřív. Pak buď přibyli, nebo sem začala vidět dvojmo. Zbytek večera byl víceméně o tancování a současném odhánění těch borců, co se nám nelíbili, s čímž já mám za chlastu problém, a musím se poptávat, zda je dotyčný hezký, nebo průměrný, páč v jistém stádiu bych nerozeznala prince od žáby ani s nápovědou po telefonu (ale jo, aby sis zase nemyslel; ty fakt divný rozeznám i tak). Výrazněji mě zaujali dva týpci, co tancovali hodně spolu a pak nastřídačku s námi a pak zase spolu, což bylo docela origo vzrůšo. Pak sme s nimi šly myslím na pití, nebo tak něco a musím uznat, že ten, co sem ho vyfásla měl sice asi hezké tělo, ale na světle o dost víc vrásek, než by se mi líbilo. Pak tam byl nějaký erasmák, se kterým se taky tančilo hezky a Alík, který k nám tak nějak na parket přišel, což taky bylo zvláštní, páč on moc netancuje. Učinili sme myslím nějaký pokus jít na bar, ale pak se mi nějak ztratil a místo toho su potkala Finna s nějakým kejmošem, který do mě hustil, že mu Finn říkal, že sme se líbali a že to bylo nic moc a měla by ses nad sebou zamyslet, holka. Finn to sice popíral a pak říkal, že nemá žádný problém, ale ani pitím to pak nespravili, páč sem se urazila. Za prvé on líbal mizerně a nudně a za druhé já s ním nic mít nechtěla, takže to bylo spíš tak omylem a jen jednou. Jinak je na něm ale něco jinak, než loni, ale nevím co. Skoro bych přísahala, že vyrostl, ale to je v jeho věku trochu nepravděpodobný.

Mezitím su znovu potkala Alíka a ptala se jestli mě vyprovodí dom. Prý ju. Pak su se ptala, jestli počká a odvede mě, i když budu mezitím s jinýma chlapam. Prý jo.

Pak sme s Aguš zase tancovali a jakýsi zájem měl chalan v červeném tričku, ale to je tak vše, co o něm můžu říct. To a pak taky, že sem uhýbala, když mě chtěl oblejzat. Číslo su mu pak ale dala, hrozně by mě totiž zajímalo zjistit, jak vlastně vypadá.

Nakonec su odchytla Alíka, Aguš taxíka a šlo se dom. Cesta to byla asi záživná, páč mi to žvandalo jak postřelené kafce. Pamatuju se, že sme řešili počet milenek, Daisy, pohlavní choroby – prý chodí dávat plazmu, tak je hlídaný, pravou a nepravou lásku a krom toho su se snažila, aby mě nelíbal. Taky mě hrozně bolely nohy. Potom šel spát klasicky ke mně. Naneštěstí sem, jak sem nestíhala nechala všude braigl (holky se taky přes ten týden, co sem byla doma nenamáhaly zametat) a nestihla ani povlíct postel. Asi mu to teda bylo jedno a mě potom, co se mi povedlo vyndat čočky z očí a dojít si na wécko celkem taky. Každopádně su spala jak zařízlá.

Ráno byla trochu legrace, protože Šmoulinka se poprobrala a páč sem se prý chichotala jak osel vydedukovala, že se mnou asi někdo je, ale Daisy si nevšimla vůbec a měla pěkný šok. Dle vlastních slov nechtěla moc očumovat, tak ani nevěděla, kdo se mnou v té posteli je, než ji ráno pozdravil. To sem mimochodem měla ještě opičku, takže su asi nevypadala tak hrozně. Pak odešel (přišlo mi teda, že se víc baví s Daisy, než se mnou, ale což), pak odešly naštěstí i holky. Ještě chvíli sem čekala a šla se poblít. Pak se mi to povedlo ještě odpoledne, když su neprozřetelně zkusila sníst kousek čokolády. To tam ale taky nikdo nebyl. Na němčinu sem naneštěstí nešla, páč se mi nepovedlo vstát z postele. Zasrané víno. Pila sem ho naposled v 16 a pít ho příště budu až ve 30ceti. Nebo za to mohl ten hnus, který sme pily s Finnem a tím jeho chytroušem. No, je to fuk, orangutana sem měla až do večera a nejproduktivnější částí dne byl okamžik, kdy se mi k pozdnímu odpoledni povedlo vstát a povlíct tu pitomou postel.

Jo, k večeru se ozval Crowe, s tím, že bychom si někdy mohli popovídat o tetování... Zatracení charismatičtí dědkové.