*Ve škole se žije tou posranou konferencí. Jedinou radostí -
kromě krámů – je pro mě krám s takovým cucákovským prodavačem, který už minule
vedl jakési řeči o krásné slečně. V pondělí je měl zase, dokonce s nějakým
bratem v triku. Musím vydetektivovat, jestli to říká jen mně, bo je to
marketingový tah. Chystám se tam poslat Nevětrací pro okurku…
*Ve středu su přijela dom dřív. Neurobila sem ale nic, páč
čoklina otravoval, tož že půjdem na prochajdu. Vzala sem to okolo splavu nahoru
a tam stál zase Čumáček. Tentokrát tedy i s tatíkem (ve středu se na
chalupě obvykle nevyskytují, pak mi ale vysvětlil, že opravovali satelit, bo
co). No a o5 sme se dali do řeči. A nějak to vyplynulo, že s námi šel na
další procházku. Nejdřív si tedy odskočil dom převlíct (pokud mě nos neklame,
tak i navonět) a pak sme šli.
Co dál dodat, prostě procházka, když su ale
dorazila dom a tatík zaslechl, že sem šla po druhé straně řeky, rozčílil se, co
šmajdám sama lesem. Odpověděla su, že za prvé tam není žádný les, ale cesta a
pole a za druhé su nešla sama, ale se sousedem. Na to se rozdurdil ještě víc a
prý: „Chováš se jako vesnická pipka, to jenom pořád slyším o sousedovi.“
No toto. Za prvé nevím, že by o něm pořád slyšel, za druhé
pak měl ještě nějakou poznámku v tom smyslu, proč bych se mu měla líbit.
To mě urazilo více, než vesnická pipka, ženě se prostě na vzhled nešahá. Navíc
nechápu, proč bych se mu líbit neměla. Vlastně proč bych se komukoli (v rámci
možností samozřejmě) neměla líbit. Zvlášť, když se trochu přifiknu. Každopádně
mi tedy ještě nikdo neřekl „odprejskni, jsi hnusná“. Taky pro to dělám, co
můžu, že, tož snad mi to nikdo neřekne ani následujících 90desát let. Tedy
kromě vlastního otce.
*Ve čtvrtek se chystám napsat nejmíň 5ět stran té všivé
práce. Neklaplo nic, vůbec sem totiž nechytla slinu.
Večer zase začal otravovat
pes (sem si vážně naběhla), a ještě ke všemu mi napadlo napsat RAmu. Nu, a pak
se nějak seběhlo, že sme zase po řádných letech popovídali. Dokonce
v novém autě. Tedy v novém starém, taký Krejčíř zase není. A i když
sem to jako starý masochista mohla tušit, tak výsledky byly téměř netušené.
Zase sme se dostali ke starým časům. Potom mě ale zkoušel obejmout a opakoval,
že mě miluje.
A co já s tím kura mám robit? Mám ho ráda, to ano, a
hrozně mě mrzí, že v časech, kdy s tím šlo něco dělat, sem nic
podnikat nechtěla. Ale teď to prostě nejde. Pak mi totiž chtěl dát pusu, ale já
to na Veverkyšovi vnímám jako podvod. On prý na Styflerově mámě ne, a i když ji
údajně taky nepodvádí, se mnou by to špatné svědomí riskl. Prý ho vážně hrozně
štve, jen když mě někde vidí. Z toho důvodu, že nejsu s ním.
Bylo to zvláštní. Chvílemi sme legračili (tedy hlavně já se
snažila situaci zlehčit), ale zlehčuj si, když ti někdo říká „Miluju tě.“ A myslí
to vážně.
PS: Nakonec su mu tu pusu při rozloučení dala, ale vážně jen
kamarádskou, i když byla na pusu. Víc opravdu ne, takový bestialista nejsu,
kromě Veverkyho a Čumáčka, z nichž jeden je aktuální a druhý začíná být
nebezpečný, si nebudu city týrat ještě dumáním na„starými vztahy.“ Tedy krom toho, že Kokotovi bych pořád ještě
hrozně moc chtěla dát přes hubu. I kdybych si o něj ruku měla zlomit.
*V sobotu (bo to byl pátek?) sme s Veverkoušem šli na
vepřové hody v Dubkově rodné vesnici. Týden předtím sme totiž byli na
zvěřinových a Dubek společně s jejich hasičským kapitánem Veverkyho
ohromně zvali. Ten se koukl na mě a děsně se řebil, protože ví, že o zabijačku
prasete nestojím o moc víc, než o to, aby někdo pověsil na hák mě.
Tož su se na
ně koukla a povídám, že jedině za játra a to nejlépe na víně. Povídali nejni problém, moc sem tomu ale
nedávala, protože oba byli bezva rozverní.
Spoléhání se mi ovšem moc nevyplatilo, páč
v inkriminovaný den dorazila od Dubka smska, která mě dorasila a bylo
v ní, jestli příjdeme, že játra čekají. A to zase co se týče jater, tak od
mononukeózových dob se po nich můžu utlouct, i když před oněmi dobami bych
utloukla toho, kdo by jen naznačil, že něco takového, jako cizí játra někdy
strčím do pusy.
Zkrátím to na nezbytno; tož sme šli. Udělala sem si bezva
image, protože jestli mě doteď v té vesnici někdo neznal (jakože určitě
většina), tak aktuálně su známá jako jakýsi játrožrout, protože už ve dveřích na nás
naběhl ten hasičský velitel a prý játra budou, je to vyřízené a mám se hlásit
v kuchyni.
Dubek dodal, že je den předtím přemlouval, aby mi kousek
nechali a kuchař je v mezičase mezi trdlovkou fakt udělal, potom ale
vylezl do jídelny a přede všemi hlásil, co jim to dělám, takové požadavky…
Naštěstí ale všechno ve srandě, tož su se s osudem játrožrouta docela
smířila. Koneckonců minimálně v indiánských mýtech taková nějaká bestie
existuje.
*Vytáhla su Veverkyše do biografu. Chtěla sem vidět nové
Wachowské. Pak su si přečetla, že to má skoro 3ři hodiny. Říkám si; tak ten to
nepřežije. Pak su dokoukla ještě lépe, a ono je to s titulkama. Nejenže
nepřežije, ale ani nebude mít šanci se o to pokusit.
Nakonec ale překvapil a
prý se tím snad nějak prokouše. Tož se prohrýzal Atlasem i popcornem. Co se popcornu týká, tak hnus veliký,
velebnosti, pokud jde o film, tak je doporučeníhodný. Sice občas prvoplánově
přemoudřelé, ale maskování herců v jednotlivých příbězích prima, kostýmy
precizní a geniální navazování scén fakt stálo.
*Ve středu vyvrcholily bojové plány a naše grupa úspěšně uspořádala
minikonferencičku, zhruba s 80desátkou diváků. Měla su úvodní a závěrečné
slovo. Připravila sem si vše pečlivě a dokonce mi to asi aji seklo; jak su to
ale odříkala absolutně netuším. Mám dojem, že začátek byl moc rychlý a při
konci sem se moc kochala, ale do pytle s tím.
S Nevětrací sme potom ještě skákly na koktejl. Původně
měla jít aji Tomo s Ondatrou (která u nás spí čímdáltím častěji), ale
Ondatra řešila nějaká partnerský citový problém (vdává se v červnu…).
S Nevětrací sme zašly nejdřív na kafe na náměstí, ale páč na
místě nebyl nikdo perspektivní, obešly sme pahorek ještě jednou a objevily
docela sympatický podnik. Dokonce u vedlejšího stolu seděli nějací cucáci a
barman také nebyl úplně do směsného odpadu, ale už su asi byla energeticky na
nule, páč mi to nějak nešlo.
Jeden na mě myslím toutal (pokud tedy netoutal na
Nevětrací, co seděla za mnou), ale nějak sem neměla náladu s tím cosi
robit. Co bylo ale fajn, to bylo, že se před námi nějací dva jiní mlíkobraďáci
vykousli. Ale fest francie. Nádhera. Na to bych mohla čučet futr.
*Ve čtvrtek sem se pomocí hypnózy donutila vstát a hoďku
čučela na teho cizího profesora se zcela nechápavým výrazem, páč zkusit se při
přednášce v angličtině naučit anglická slovesa je přinejmenším podivné.
Navíc on vůbec nepoužíval žádné časy. No, prosím, další důkaz toho, sou na
shit.
Strategicky sem vypadla a o půlhodinu dřív se jala zevlovat před
učebnou.Ondatra konstatovala, že nejlépe se anglicky umící člověk před testem
pozná tak, že je free a cool. Našla sem si ve slovníku, co to znamená,
usoudila, že tentokrát má holka pravdu (s tou její rasovou segregací ovšem
souhlasit nemůžu) vzala propagandisticky knihu a švidrala zpoza ní na
okolosebojící:
1) Většina holek byla na odpis. Koukaly roztržitě do učebníků.
To byl jednak znak nejistoty, dvojnak opisovat od cizích žen je beztak problém.
2) Vedle stála partička jakýchsi cucáků. Vypadali velmi cool. Potom
k nim ale přihopsala slečna a začali společně řešit číslovky. A páč se mi
zdálo, že prapodivně, odklonila sem čekung jinam.
3) Přištrachali se další 2va chalani. Zjevně jim nedošlo,
proč před třídou stojí 30cet lidí a šupili rovnou otevřít (a hned zase zavřít)
dveře. Jeden na mě aspoň koukl, no vida, fajn, někdo mě vidí.
4) Poblíž pak byl ještě další klučina, a přestože nevypadal
úplně špatně, tak způsob, jakým nosem vyrýval díru do papírů, mě přesvědčil o
tom, že tady pšenka nepokvete. No, ba i chudobka by měla co dělat.
Chvíli se ještě kempovalo, potom sme se nasoukali dovnitř. Směřovala
sem to do zadních řad, cestou se rozhlížela a přemýšlela, co robit. Nakonec sem
zapadla ob židli k těm vrátným.
V tu chvíli, kdy sem namátkou znova otevřela gramatiku
a napevno si ověřila, že se napůl skládá z věcí, které sem naposledy viděla
před 4tyřmi lety a napůl z těch, které nikdy, su došla k závěru, že
není čas na hrdinství. Povídám těm vedle:
„Umíte to?“
„Asi jo.“
„A můžu opisovat?“
„Tak poď blíž.“
No, dobří lidé naštěstí ještě nevymřeli. Jestli to ti dva
napsali, tak sem to napsala taky. Jestli ne, vím, koho jít praštit Oxfordským
slovníkem. Pozvala sem je za to totiž oba na pivo. S tím namakanějším ale
budu muset na čaj, páč jako správný sportovec nechlastá.
*Doma měl tatík rycí náladu a zvesela mi pověděl, že chodím
vyzývavě oblíkaná. Vyjevila sem se, protože v posledních třech dekádách opravdu
nevím, jestli bych mohla připadat vyzývavá někomu jinému, než vězňům
propuštěným po 20ceti letech. Kdyť já chodím v děravých teplákách už skoro
pořád! A když nemám ty, tak jistojistě kalhoty, do kterých bych se vlezla 3x. Začínám
si zoufat, protože mí nejbližší mě jasně omezují v tom, být alespoň někdy
člověkem. No, každopádně mě to zamrzelo. Kdyby mi aspoň vyčítali, že vypadám
blbě (což je teď opravdu skoro pořád), ale že se někoho dotkne, že výjimečně působím
fajn, tak to už je vážně smutné.
PS: Opravdu, všechny sukně, které nyní vlastním, jsou po
kolena. Nevím, opravdu nevím, co jiného mám ve 20vaceti letech dělat.
Pravděpodobně si pořídit burku.
Žádné komentáře:
Okomentovat