Listopado-prosinec

*Ve škole se žije tou posranou konferencí. Jedinou radostí - kromě krámů – je pro mě krám s takovým cucákovským prodavačem, který už minule vedl jakési řeči o krásné slečně. V pondělí je měl zase, dokonce s nějakým bratem v triku. Musím vydetektivovat, jestli to říká jen mně, bo je to marketingový tah. Chystám se tam poslat Nevětrací pro okurku…

*Ve středu su přijela dom dřív. Neurobila sem ale nic, páč čoklina otravoval, tož že půjdem na prochajdu. Vzala sem to okolo splavu nahoru a tam stál zase Čumáček. Tentokrát tedy i s tatíkem (ve středu se na chalupě obvykle nevyskytují, pak mi ale vysvětlil, že opravovali satelit, bo co). No a o5 sme se dali do řeči. A nějak to vyplynulo, že s námi šel na další procházku. Nejdřív si tedy odskočil dom převlíct (pokud mě nos neklame, tak i navonět) a pak sme šli.

 Co dál dodat, prostě procházka, když su ale dorazila dom a tatík zaslechl, že sem šla po druhé straně řeky, rozčílil se, co šmajdám sama lesem. Odpověděla su, že za prvé tam není žádný les, ale cesta a pole a za druhé su nešla sama, ale se sousedem. Na to se rozdurdil ještě víc a prý: „Chováš se jako vesnická pipka, to jenom pořád slyším o sousedovi.“

No toto. Za prvé nevím, že by o něm pořád slyšel, za druhé pak měl ještě nějakou poznámku v tom smyslu, proč bych se mu měla líbit. To mě urazilo více, než vesnická pipka, ženě se prostě na vzhled nešahá. Navíc nechápu, proč bych se mu líbit neměla. Vlastně proč bych se komukoli (v rámci možností samozřejmě) neměla líbit. Zvlášť, když se trochu přifiknu. Každopádně mi tedy ještě nikdo neřekl „odprejskni, jsi hnusná“. Taky pro to dělám, co můžu, že, tož snad mi to nikdo neřekne ani následujících 90desát let. Tedy kromě vlastního otce.

*Ve čtvrtek se chystám napsat nejmíň 5ět stran té všivé práce. Neklaplo nic, vůbec sem totiž nechytla slinu. 

Večer zase začal otravovat pes (sem si vážně naběhla), a ještě ke všemu mi napadlo napsat RAmu. Nu, a pak se nějak seběhlo, že sme zase po řádných letech popovídali. Dokonce v novém autě. Tedy v novém starém, taký Krejčíř zase není. A i když sem to jako starý masochista mohla tušit, tak výsledky byly téměř netušené. 

Zase sme se dostali ke starým časům. Potom mě ale zkoušel obejmout a opakoval, že mě miluje.

A co já s tím kura mám robit? Mám ho ráda, to ano, a hrozně mě mrzí, že v časech, kdy s tím šlo něco dělat, sem nic podnikat nechtěla. Ale teď to prostě nejde. Pak mi totiž chtěl dát pusu, ale já to na Veverkyšovi vnímám jako podvod. On prý na Styflerově mámě ne, a i když ji údajně taky nepodvádí, se mnou by to špatné svědomí riskl. Prý ho vážně hrozně štve, jen když mě někde vidí. Z toho důvodu, že nejsu s ním.

Bylo to zvláštní. Chvílemi sme legračili (tedy hlavně já se snažila situaci zlehčit), ale zlehčuj si, když ti někdo říká „Miluju tě.“ A myslí to vážně.

PS: Nakonec su mu tu pusu při rozloučení dala, ale vážně jen kamarádskou, i když byla na pusu. Víc opravdu ne, takový bestialista nejsu, kromě Veverkyho a Čumáčka, z nichž jeden je aktuální a druhý začíná být nebezpečný, si nebudu city týrat ještě dumáním na„starými vztahy.“ Tedy krom toho, že Kokotovi bych pořád ještě hrozně moc chtěla dát přes hubu. I kdybych si o něj ruku měla zlomit.

*V sobotu (bo to byl pátek?) sme s Veverkoušem šli na vepřové hody v Dubkově rodné vesnici. Týden předtím sme totiž byli na zvěřinových a Dubek společně s jejich hasičským kapitánem Veverkyho ohromně zvali. Ten se koukl na mě a děsně se řebil, protože ví, že o zabijačku prasete nestojím o moc víc, než o to, aby někdo pověsil na hák mě. 

Tož su se na ně koukla a povídám, že jedině za játra a to nejlépe na víně. Povídali nejni problém, moc sem tomu ale nedávala, protože oba byli bezva rozverní.

Spoléhání se mi ovšem moc nevyplatilo, páč v inkriminovaný den dorazila od Dubka smska, která mě dorasila a bylo v ní, jestli příjdeme, že játra čekají. A to zase co se týče jater, tak od mononukeózových dob se po nich můžu utlouct, i když před oněmi dobami bych utloukla toho, kdo by jen naznačil, že něco takového, jako cizí játra někdy strčím do pusy.

Zkrátím to na nezbytno; tož sme šli. Udělala sem si bezva image, protože jestli mě doteď v té vesnici někdo neznal (jakože určitě většina), tak aktuálně su známá jako jakýsi játrožrout, protože už ve dveřích na nás naběhl ten hasičský velitel a prý játra budou, je to vyřízené a mám se hlásit v kuchyni.

 Dubek dodal, že je den předtím přemlouval, aby mi kousek nechali a kuchař je v mezičase mezi trdlovkou fakt udělal, potom ale vylezl do jídelny a přede všemi hlásil, co jim to dělám, takové požadavky… Naštěstí ale všechno ve srandě, tož su se s osudem játrožrouta docela smířila. Koneckonců minimálně v indiánských mýtech taková nějaká bestie existuje.

*Vytáhla su Veverkyše do biografu. Chtěla sem vidět nové Wachowské. Pak su si přečetla, že to má skoro 3ři hodiny. Říkám si; tak ten to nepřežije. Pak su dokoukla ještě lépe, a ono je to s titulkama. Nejenže nepřežije, ale ani nebude mít šanci se o to pokusit. 

Nakonec ale překvapil a prý se tím snad nějak prokouše. Tož se prohrýzal Atlasem i popcornem. Co se popcornu týká, tak hnus veliký, velebnosti, pokud jde o film, tak je doporučeníhodný. Sice občas prvoplánově přemoudřelé, ale maskování herců v jednotlivých příbězích prima, kostýmy precizní a geniální navazování scén fakt stálo.

*Ve středu vyvrcholily bojové plány a naše grupa úspěšně uspořádala minikonferencičku, zhruba s 80desátkou diváků. Měla su úvodní a závěrečné slovo. Připravila sem si vše pečlivě a dokonce mi to asi aji seklo; jak su to ale odříkala absolutně netuším. Mám dojem, že začátek byl moc rychlý a při konci sem se moc kochala, ale do pytle s tím.

S Nevětrací sme potom ještě skákly na koktejl. Původně měla jít aji Tomo s Ondatrou (která u nás spí čímdáltím častěji), ale Ondatra řešila nějaká partnerský citový problém (vdává se v červnu…).

S Nevětrací sme zašly nejdřív na kafe na náměstí, ale páč na místě nebyl nikdo perspektivní, obešly sme pahorek ještě jednou a objevily docela sympatický podnik. Dokonce u vedlejšího stolu seděli nějací cucáci a barman také nebyl úplně do směsného odpadu, ale už su asi byla energeticky na nule, páč mi to nějak nešlo. 

Jeden na mě myslím toutal (pokud tedy netoutal na Nevětrací, co seděla za mnou), ale nějak sem neměla náladu s tím cosi robit. Co bylo ale fajn, to bylo, že se před námi nějací dva jiní mlíkobraďáci vykousli. Ale fest francie. Nádhera. Na to bych mohla čučet futr.

*Ve čtvrtek sem se pomocí hypnózy donutila vstát a hoďku čučela na teho cizího profesora se zcela nechápavým výrazem, páč zkusit se při přednášce v angličtině naučit anglická slovesa je přinejmenším podivné. Navíc on vůbec nepoužíval žádné časy. No, prosím, další důkaz toho, sou na shit. 

Strategicky sem vypadla a o půlhodinu dřív se jala zevlovat před učebnou.Ondatra konstatovala, že nejlépe se anglicky umící člověk před testem pozná tak, že je free a cool. Našla sem si ve slovníku, co to znamená, usoudila, že tentokrát má holka pravdu (s tou její rasovou segregací ovšem souhlasit nemůžu) vzala propagandisticky knihu a švidrala zpoza ní na okolosebojící:

1) Většina holek byla na odpis. Koukaly roztržitě do učebníků. To byl jednak znak nejistoty, dvojnak opisovat od cizích žen je beztak problém.

 2) Vedle stála partička jakýchsi cucáků. Vypadali velmi cool. Potom k nim ale přihopsala slečna a začali společně řešit číslovky. A páč se mi zdálo, že prapodivně, odklonila sem čekung jinam.

3) Přištrachali se další 2va chalani. Zjevně jim nedošlo, proč před třídou stojí 30cet lidí a šupili rovnou otevřít (a hned zase zavřít) dveře. Jeden na mě aspoň koukl, no vida, fajn, někdo mě vidí.

4) Poblíž pak byl ještě další klučina, a přestože nevypadal úplně špatně, tak způsob, jakým nosem vyrýval díru do papírů, mě přesvědčil o tom, že tady pšenka nepokvete. No, ba i chudobka by měla co dělat.

Chvíli se ještě kempovalo, potom sme se nasoukali dovnitř. Směřovala sem to do zadních řad, cestou se rozhlížela a přemýšlela, co robit. Nakonec sem zapadla ob židli k těm vrátným.

V tu chvíli, kdy sem namátkou znova otevřela gramatiku a napevno si ověřila, že se napůl skládá z věcí, které sem naposledy viděla před 4tyřmi lety a napůl z těch, které nikdy, su došla k závěru, že není čas na hrdinství. Povídám těm vedle:

„Umíte to?“

„Asi jo.“

„A můžu opisovat?“

„Tak poď blíž.“

No, dobří lidé naštěstí ještě nevymřeli. Jestli to ti dva napsali, tak sem to napsala taky. Jestli ne, vím, koho jít praštit Oxfordským slovníkem. Pozvala sem je za to totiž oba na pivo. S tím namakanějším ale budu muset na čaj, páč jako správný sportovec nechlastá.

*Doma měl tatík rycí náladu a zvesela mi pověděl, že chodím vyzývavě oblíkaná. Vyjevila sem se, protože v posledních třech dekádách opravdu nevím, jestli bych mohla připadat vyzývavá někomu jinému, než vězňům propuštěným po 20ceti letech. Kdyť já chodím v děravých teplákách už skoro pořád! A když nemám ty, tak jistojistě kalhoty, do kterých bych se vlezla 3x. Začínám si zoufat, protože mí nejbližší mě jasně omezují v tom, být alespoň někdy člověkem. No, každopádně mě to zamrzelo. Kdyby mi aspoň vyčítali, že vypadám blbě (což je teď opravdu skoro pořád), ale že se někoho dotkne, že výjimečně působím fajn, tak to už je vážně smutné.

PS: Opravdu, všechny sukně, které nyní vlastním, jsou po kolena. Nevím, opravdu nevím, co jiného mám ve 20vaceti letech dělat. Pravděpodobně si pořídit burku.

Láskopad

*V sobotu sme byly na konzu Chinaski. Veverky raději po zkušenosti z minula zůstal doma (to se mi povedlo), takže sme s Nevětrací měly volné pole působnosti. Vzaly sme to taky z gruntu večeří. Od minula se v tom podniku zase zhoršili. Stejně, jako se předminule zlepšili. To sou křivky jak když fištíš po Lužnici.

Po jednom pivu a vínu, které skoro nezkazili, sme se přešouply do zábavka, kde se ještě předkonzertově naladíme. No, eh. Kvůli frontě sme stihly jen jednoho panáka, záchod a prohodit pár slov - Nevětrací s bývalou spolužačkou, já s bývalým ničím, totiž s Fiestou. Řekl něco ve smyslu, že v nových (rok) blonďatých vlasech vypadám líp, což mě svádělo k poznámce, že on vypadal líp bez panděra.

Pak nastal přesun do klubíku, kde su skoro hned narazila na Čumáčka. Což bylo na jednu stranu fajn, páč sem ho viděla ráda, na druhou nic moc, páč mi to po tom jednom mizerném pivu mírně žvejkalo. Stáli sme u báru, fronta byla ale naprosto nepropustná, tož se to zkusilo na druhou stranu. Taky nic moc. Za ty peníze to ale nebylo zadarmo, a taky su nemínila stát nikde jinde, než pod větráky a vůbec na schodech, abych něco viděla, protože se svou výškou musím vylézt najmě na Lysou horu, abych z těch panorámat cosi měla.

Naneštěstí nějaká silně podezřele individuální partička se rozhodla, že bude též stát nad schody a zejména ten  150adesáticentimetrový párek leseb se rozhodl, že nás dál nepustí. Nevím, co si myslely. Měřím jen o v této dimenzi nanicovatých 10set centimetrů víc a nemohu za to, že je matky zjevně nedonosily.

Každopádně Nevětrací to stihla, i když kudlance napravo se to moc nelíbilo:

„Kam se cpeš, my tady stojíme už hodinu.“

Nevětrací: „Normálně sem se tu postavila, bylo tu místo.“ (V duchu: tak to asi jsi vycpaný čůrák, když tu stojíš takovou dobu.)

 „Počkáme, až se bude skákat, ta poletí.“ Dodal partner té chroustalky cvrčků.

Tuto su tedy neslyšela přesně, vím akorát, že něco pindali, přesné znění mi dodala Nevětrací dodatečně.  Ale bylo mně kura divné, že se za celý konz neodlepila od podlahy. Heh.

Někteří humanoidi fakt nejsou k pochopení. Vidím já snad někdy něco? Stěžuju si ale snad? Nestěžovala sem si, ale přes ty tepluše a slonici, co je doprovázela, sem se za Nevětrací nedostala. Na holky si totiž zásadně nedovoluju. Před pány bych se nějak šarmantně natlačila, ale předběhnout ženskou mi v rámci sebezáchovy ani nenapadne. Ty čubky ti sou schopné vyškrábat oči.

Navíc za mnou stáli nejméně 2va krásní pánové, z toho jeden opravdu krásný a tím myslím hezčí, než Veverky a takového potkat mi dává práci, i když se opravdu snažím. Nevyměním přece takovou vybranou společnost za skopnutí ze schodů. I když ta opičí parta pak rozjížděla takovou stepařskou show, že to pánové za mnou okomentovali: „Se cejtim jak na palubě, vole.“

 Co oni, ale já byla jak na palubním prkně, nehledě k tomu, že mi pak ta malá kráva, ze které se postupem pozorování vyklubal vůl (netuším, proč sem si z fleku myslela, že to jedno je holka a to druhé taky, ale ti lidé, co vypadají jako něco mezi ošklivou ženou a ošklivým mužem fakt matou), bránil jenom se po Nevětrací natáhnout. Chtěla su totiž skočit pro pití, ale love měla ona. Nějak to pidižvická parta nemohla pochopit. 

Nakonec sem je přemluvila, aby do ní aspoň šťouchli, vyposunkovala keše a natáhla se pro ně obloukem, aby je snad nenapadlo, že je chci předběhnout tím, že urobím salto s vrutem. Ještě, když sem jí tu vodu podávala, sledovali to podezřívavě. Češi sou fakt malý…

PS:  Krasavec mi tvořil pozadí jen nevalný čas, sice sme se na sebe občas koukli, ale přišel mi nějako seřezaný. Navíc vedle mě stál celou dobu Čumáček, což asi jednak budilo dojem, že k sobě patříme, dvojnak su nechtěla v jeho přítomnosti ostře rozjíždět lov na jiné, protože nikdy nevíš a dávám tomu rok, maximálně dva.

PSS: A su znova u toho, že mrňavé pány nebrat, páč sou ve valné většině zakomplexovaní. A kam to vede? No kuk na Napoleona…

*Naše akční, čím-dál-tím-víc oblíbená doktorandka nebude 2va týdny učit, páč čeká mimi. Což je vynikající. Že je ale opravdu někoho možné telepaticky oplodnit sem doteď nevěřila. Ještě, že ty ostatní věci, na které v souvislosti s ní spousta lidí ze třídy myslela, neklaply.

Další peckou mě zazásobila Wéčko. Nejdřív oznámila, že se Jaruna (od loňska vdaná to paní) minulý týden vyspala s člověkem, který nás učil angličtinu. Přečetla su to a mrskla mobilem o zeď. Kura, jaký je důvod tomu, že sem se s ním dosud nevyspala já? Čemu mi je informace, že má dokonalé tělo a luxusní nářadí, když přesně tohle sem si myslela už od chvíle, kdy sem ho spatřila podruhé? Jediné plus na tom je, že se mi můj fajny čuch ověřil. Ha.

Třetí pecka byla též od Wéčky. Felinu ten její dědek, co by jí mohl robit fotra (a takyže stejně starou dceru má) požádal o ruku (až se to dozví Verky, asi si pošle pro rohypnol, páč se zrovna minulý týden odstěhoval od Psiny).

Svatba, dítě, nevěra a rozchod. Su hrozně ráda, že se mě ani jedna z těchto zlomových událostí v životě člověka aktuálně netýká. Ba doufám, že se mě netýkají ani žádné jiné, chci mít pěkně klídek a útulno.

*Ve středu sem se rozhodla skoncovat s masochistickou hypochondrií a taky zakydlit stíny z minulosti, a došla se nechat vyšetřit na HIV. Výsledky byly naštěstí už odpoledne, stejně sem ale za dobu čekání solidně zhubla. Naštěstí negativní. Uf, uf, uf a ještě jednou uff. Hned su šťastnější člověk. Ještě mě doktorka poučila, že v Čechách je současná epidemiologická situace přiměřená, pokud nejsu homosexuál. Odkývala sem jí to. Však nemusím všude vykládat, že sem přišla do styku aji s italskými a francouzskými mrdkami. A jaká je situace tam, nelze s jistotou říci.

*Večer Veverkyš dorazil až večer, rovnou z Phy. Popravdě řečeno sme se skoro rozešli. I přes ten negativní test a dobrou náladu z něho vyplývající mě ten kluk nějak sral. Nakonec su mu pověděla, co si myslím: ať si na budoucnost najde nějakou pipku, která bude hodná, milá, vykouří mu ho, bude držet hubu a u plotny čekat, až se vrátí z pole. Se mnou tohle prostě z větší části neklapne. On odpověděl: „Když já tě furt mám rád, přes všechny ty myšlenky.“

 No, prosím, takže má také nějaké myšlenky…

*Ve čtvrtek odjel až k polednímu. Moc sem toho po zbytek dne nestihla. Abych řekla pravdu, tak proto, že sem se půl odpoledne koukala na porno. Na druhou stranu je to ale neprůstřelné alibi, protože kdyby se náhodou někdo zeptal, proč sem nic bakalářského nenapsala, stačí říct pravdu a s dalšíma všetečnostma bude klid.

Večer mě to aspoň fajn naladilo a hned potom, co sme si s Veverkoušem vyměnili další názory, následoval fajn postelový čas.

*Ráno bylo hůř. Na vztávaní před 5átou hodinou nejsu konstruovaná. Přesto sem ale do vedlejšího města na bus dořídila. Dokonce s 5ěti minutovou rezervou. Známe ale autobusáky, tož když su zahlídla, jak nastupuje zdánlivě poslední člověk, šmikla sem to přes trávník. Nastoupím a pán za volantem povídá:

„Tam se nechodí, tam serou psi, pak to v autobuse smrdí, od toho sou chodníky.“

Tak nevím, či sou od sraní, bo od chození, každopádně po zbytek dne všude vidím a slyším samé další vtipné existence. Třeba dědulku na kole, bo 2va pravděpodobně učitele, co šli naproti. Mladší povídá:

 „Ona je taková zvláštní a opálená…“

 „To se to bude školit.“ Kvituje starší na to.

No prosím, už je mi jasné, proč mě žádný pedagog nevzdělává rád.

Odpoledne sem už moc nestihla, akorát prochajdu s Nej. Nějaké extra informace to ale nehodilo.

Večer přišupím k Veverkymu. Podstatné je, že mu spadlo poleno z přívěsu na hlavu, takže má na pravé tváři nádherný šrám. Su z toho u vytržení. Skorem sem měla choutky nasypat mu tam až usne popel, aby mu to zůstalo. Primitivní společnosti to tak robí, no ne?

*V sobotu zase písám. Moc to nejde. Nejradši bych přiznala, že tatík měl pravdu. Bakalářka a pes jsou 2va nekompatibilní fenomény. Vleze si na gauč a ne, že by mi hřál záda (a to bych to v tom kamrlíku fest potřebovala), ale musí mít čumec na čudlíkách od kompu. Když už se mi ho povede odsunout a smazat ty pitominy, co napsal, začne se ve spánku rozvalovat a shazuje literaturu na zem, bo pod peřiňák. Při lovení Knihy mrtvých sem si odřela ruku…

*Další týden Tomo do půlky skrečovala. Asi to zní trochu ošklivě, ale byl klid. S Nevětrací si teď robíme filmové večery. Jen kdyby ten radiátor vždycky hřál. Opírej se o studený.

S částí třídy teď řešíme tematické odpoledne, které si akční doktorka vymyslela. Jako by toho nebylo málo. Je to fuška. A to ještě nejsem z těch, kteří obstarávají řečníky, to je vůbec nevděčná věc.

*Ve středu jako obvykle fištím dom. Z nočního vlaku sem zkusmo napsala Siestě a Parisovi. První odpověděl, ale má psací intervaly smska/den, takže si v podstatě píšeme až do soboty. To ale písl dokonce sám, no stejnak nevím, co s ním furt mám, s prckem. Paris se ozval až druhý den s omluvou - prý si nechal mob v bundě. Že by ale dodal nějakou rozvíjející větu ve smyslu, jak se máš, nebo dlouho sme se neviděli, to ho nenapadlo. Kura, to zase bude těma brejlema.

Ve čtvrtek mastím asi 2vě stránky (zrychluju, kapiš).

V pátek mě ruší návštěva tety Leny a večer se za pomoci Veverkyho stěhuje z5 nábytek. Ještě, že tatík má 2va zeťáky. Jeden vystěhuje, druhý nastěhuje…

 V sobotu slavíme dědovi narozeniny. Vzala sem s sebou čokla. Všem se líbil do doby, než začali s tím babiččiným obíhat stůl a rozlívat kafe.

Také mi písl Čumáček, jestli bych nešla na zimák zabruslit. To už je v tomto měsíci 2ruhý, co se ptá. Na jednu stranu je bezva, že vypadám tak elegantně, že mě všichni borci hned vidí na ledě, ale správná otázka není: půjdeš se mnou bruslit? ale umíš bruslit?

Na večer mě sice Nej zvala do hospody, že Ťava bude mít rozlučku (zdrhá totiž před Výsledkovou sestrou do Anglie), ale radši su zůstala doma. No, to se kura vyplatilo. Že já tam, dva kury, nešla. Nejdřív sice pohoda večer, ale pak mi předkrámová nálada nedala do Veverkyše nerejpat a on to poměrně setrvačně vracel. Obsáhlá diskuze, ve které sme probrali všechno od Ramlice až po Tajuplný ostrov s The Rockem (marně vzpomínám, že bych kdy viděla větší píčovinu, oproti tomu je 3rojka Slunce, seno aspoň mírně logická a na nic si nehraje), končila tím, že su nahlas vyslovila to, co si už déle myslím: „Vůbec se k sobě nehodíme.“ 

Veverky reagoval tím, že usnul. 

*V neděli všechny bakalářsko-psací snahy kazí tatík obejdující celé odpoledne v sadě s křoviňákem. V tom hluku se nedalo robit. Když se mi už nakrásně povedlo zasoustředit, otravoval pes. Po celý den byl zcela mimořádně prašivý a buzerativní. Asi má pubertu. Vydržela sem to zhruba do 5ěti, pak nasraně čapla baterku a vykopala ho ven. Kupodivu, ještě, že su to udělala. Štrádujeme si do vedlejší vesnice omrknout plagáty (abych nebyla mimo společenské dění) a koukám - před hospodou se někdo hrabe v autě. A on to Čumáček. Takový celý naspídovaný, a hledal prý peněženku. No, každopádně sme se dali do řeči a potom aji přeparkoval a pokračoval se mnou dál. 

Nu a důvodem vyzářené nálady byl rozchod. Sám se divil, že z toho má takovou radost. Já se nedivila, to je prostě podvědomí, které vědělo, že to není ta pravá celý rok vztahu. Za to doteď nevím, jestli mám z toho, že je svobodný, mít radost, nebo mi to má být jedno.