Září...říjen...

*V sobotu se mu Dubek ozval, jestli s nimi chci jet do klubíku na konz. Povídám ju, naneštěstí ale už nezbylo místo pro Veverkyho. Nepočítala sem tedy moc s tím, že by jel, ale ejhle, prý když jedu někam já, on si vyrazí s klukama. To su z těch chlapských strategií debilní. Celý půlrok ho ne a ne někam vytáhnout, přitom mu sama říkám, ať zavolá Verkymu bo Deštníkovi a kamsi vyrazí. Kde nic, tu nic, když ale jdu já, najednou potřebuje mezi lidi.

Každopádně su tedy jela, hned potom, jak se mi zadařilo vyházet celou skříň ve snaze najít věc, ve které bych se cítila dobře. Razil Dubek, Paštička, Bráška a nějaký chlápek, který by nás všechny mohl porodit. Tedy to ne, ale dělat fotra určitě. Byla s ním ale legrace, třeba říkat partnerovi pyžamník su slyšela poprvé.

Před konzem sme s Dubkem ještě šli vedle to zábavka na rozumnější pivo. Nestihli sme ho ani vychlámat (dobře, já to nestihla), a Veverky s Verkym a Podšálkem se nasunuli k baru. 

Chvíli su se před pyžamníkem schovávala -  Dubek se smál – a pak su ho šla řádně políbit.

Následně sme se přešoupli vedle, tam už mj. začali hrát, ale už sem je slyšela tolikrát, hlavně sem ale po 2vou letech viděla Šišku. No, byla legrace, zapili sme to, pak sem exspolužáky pozvala já. Bylo fajn a hlavně sem se cítila fajn, páč byli přítomní rozumní pánové, na rozdíl od piškoték, kam chodí takové jakési rachitické pindi. Cvičně sem taky švidrala okolo; podle zad by nemusel být špatný blonďák od protějšího stolu. Seděl ještě s kámošem a slečnou, ale moc o mě nejevil zájem. 

 Já si zase nemínila lámat vaz z generace polosmradů, sedících ob další stůl, ale je pravda, že občas být středem rozumné pozornosti neuškodí. I když by to mělo být jenom díky kozám.

Ty mi přes Šiškovu tichou poštu pochválil i bratr Píči II, ale jak sám Šiška řekl, tak tomu se líbí „i ta vedle“ a ta by měla skorem problém propadnout se kanálem, ba ani noha nad kolenem by tam už nevlezla, tož to ani nebyla moc pochvala.

Se Šiškou to vůbec bezva šilo a celý zbytek večera se mě programově jednou za 5ět minut poptával: „Kde máš přítele?“ popř. „Aby mi Veverky nepřišel rozbít hubu…“ Když dotyčný ale konečně dorazil odvedle, měl jiné starosti, když sem mu ale u báru Šiškovi starosti vysvětlila, trochu ho přiškrtil, Šiška řekl: „no prosím“ a byl klid. Vážně fajn večer. 

Chvílema se aji tancovalo, dokonce zatrsal Dubek se Šiškou v náručí, nu jakostní věc.

Navíc, když su přižmolená, nedělá se mi tak špatně z kouře, tož větrat sem se snad šla jen jednou. Ovšem okolo toho blonďatého pazgřivce a taky sem na něj významně mrkla, asi mu to ale nedošlo.

Nasledně nastal mírný bordel, Šiška zmizel, Bráška jel s nimi a Paštička měl též choutky na domácí postel. Šla su tedy hledat Veverkyše, že může jet s námi, když se jedno místo uvolnilo. Na chodbě su minula toho blondýna z Londýna, automaticky se na něj usmála a po  on po vteřině oboustranného čekání nadnesl: „Kde seš prosíme, já tě tady naháním.“ Nevěděla su, jestli se urazit, že podle všeho asi vypadám jako ovce, když mě někdo musí nahánět, ale pak su odpověděla: „Vždyť sem byla prve venku to sis nevšiml?“ Ještě asi 2vě vteřiny sme povídali, potom okolo profištěl Dubek, že Veverkyho taky nemůže najít. V dalších 2vou sekundách su dala blonďaté palici číslo a šla hledat dál.

Nacházel se až nad schodama, pitomeček a co hůř, nejevil zájem s námi (se mnou) jet. Prý se jednou za rok (taká chujovina) baví a ačkoli nemá tuchu, jak se dostane dom, chce se bavit dál. Dožrala sem se, páč na tom záleželo, jestli se mám nechat vyložit u nich, bo jet k sobě dom. Nakonec su ho tedy přemluvila, ale odešel pro bundu krajně dotčen. Venku ještě urobily pokus ho zdržet Psina s Huplou, no aspoň su díky tomu zjistila, že su vážně z těch žen, které nenávidí ženy. A asi na tom postoji začnu bazírovat.

*V týdnu se mi ozval blonďák Paris. Nepíše tak špatně, ale mohlo by být lépe. Taky sme šli na procházku, ale zdá se mi takový trochu Ojtíkovatý typ.

*Další víkend byl konz Tří sester, tož abych zjistila, co na tom všichni už takových let mají, vykýblovala sem se taky. Svůj vliv samozřejmě mělo aji to, že se v nedaleké hospodě konaly zvěřinové hody. A páč mi to železo, co nemám, diktuje užrat se jakéhokoliv červeného masa, těšila sem se na svíčkovou jak blázen.

To su si tedy naběhla jak tučňák na Saharu. Ona byla potřeba rezervace místa. Což su netušila. Každopádně sme se tam ale nenarvali. Dubek i Veverky sou totiž solidní velikosti a samotné sedět s nějakými cizími ošousty se mi nechtělo, navíc ani v jedné místnosti sme nezahlídli jediný volný decimetr čtvereční, kam bych se mohla narvat. A teď, proč su po zbytek noci byla načuřená. Stáli sme totiž na chodbě a dle rady číšnice čekali, jestli se něco neuvolní. Nedělo se nic, krom toho, že přešla grupa asi 10seti holanďanů. Se škodolibě přimhouřenýma očima sem sledovala, jak hned zase vyprdelí, páč z hlediska přírodních zákonů nebylo možné, aby se tam vešli. Dnešní doba už je ale vážně post moderní, protože přírodní zákony sou zjevně pasé. 

Šli sme tedy zpátky do kulturáku, kde sem se usadila na stůl přede dveřmi a hodlala tam přischnout. Kluci si dali něco k jídlu, já bych ale radši hebla hladem, než abych si zadala. Pít se mi taky nechtělo tak nějak z trucu, no, myslím, že Dubek koukal, jak vysoce umím být protivná.

Konz samotný taky nestál za moc. Kvůli něčí neschopnosti začali o půlhodinu později a první polovina byla úplně nanicovatá. Lidé totiž byli bez předkapely nenaladění. Přes pauzu se ale stal zázrak (bo kolektivní užití extáze), páč druhá polovina byla vynikajícně odvázaná. Dokonce Ojtík šel pařit k podiu, čehož ale litoval hned potom, co chlápkovi před ním vypadla z kapsy kudla.

Postupem času su nemohla dobře dýchat, páč zadní dveře sice na chvíli otevřeli, hned je ale zase zabouchli, takže tam bylo jak v ponorce. Vyklidila su se tedy ze sálu a nakoukla tam, až když hráli Mexiko. Chvíli sme se pak bavili s Ladym, Veverky se totiž nějak nemohl odtrhnout a chodili s Dubkem na panáky. Ten se ale naštěstí potom někam uklidil, takže sme ho nemuseli vézt zpátky, což pro něj bylo vzhledem k mým řidičským dovednostem, navíc ovlivněným jen jednou kontaktní čočkou, docela štěstí.

*Z týdne si nic moc nepamatuju. Až možná na to, že pokračující přátelství Tomo a Propisky ukazuje zcela zjevně, že pro Tomo su skutečně byla dobrá jen k tomu, aby nebyla úplně osamělá. Ještě k tomu přátelství – já jí hrozně přeju, aby našla nějakou opravdovou kamarádku, možná aji lepší, než su já, nějakou, která vydrží to kušnění poslouchat déle, než jenom pouhé 4tyři roky. Su ráda, že mi konečně nevisí na chlupu u zadku a baví se sama a po svém. Na druhou stranu si ale tak trochu říkám: „Sem snad nějaká posraná ponožka, aby si mě kdokoli kdykoli nasadil a pak odšoupl do koše?“

Jo, ještě Paris měl v mém školním městě školení, či co, tak mě ve středu vzal dom. Zdál se mi trochu lepší a víc chlapský, ale já se mu zdála asi míň ženská, páč od té doby už se mi téměř neozval.

*V sobotu su vyrazila na konz Mandrage s Veverkym, páč Nevětrací se nemohla vzpamatovat z nachlazení. Ze začátku to bylo o ničem – stáli sme totiž na lístek frontu až pod schody. Když se to 15 minut nehýbalo (což není fyzikálně možné), Veverky nevydržel dílem moje návrhy o nenápadném předběhnutí, dílem hlemzy veleakčních 14trnáctek, co stály před námi, a šel nahoru urobit cajk. Vrátil se ve stylu Alexandra makedonského blahé paměti, páč sme se najednou pohnuli skoro o patro. Šikovný chlapec.

Jen co nám prodali lístek, otočili sme to pro změnu proti směru fronty a šli na véču. Mrzí mě, že sem při té procpandě netrousila poznámky typu „už je vyprodáno“, mohla být legrace, ale mě halt většinou geniální věci napadnou až ex posto. 

Pizza byla fajna. Pak sme skončili vedle v zábavku. Dopíjeli sme ale nějak pomalu, takže první 2vě písničky a hlavně naděje na nějaké strategické místo byla v tahu. Což o mě, já bych se někam proplížila, ale Veverkouš se zasekl o schodů a prýže se dál rvát nebude a aspoň chvíli počká, aby se rozkoukal. Ju, tomu se to řeklo, když v pohodě viděl, já ale dohlídla akorát na reflektory nahoře. Potom tedy ještě na nějaký zajímavě vystylovaný rockový pár, co stál těsně před námi, ale najust sem o mastný číro nestála a navíc mi příjde pitomější někde zevlit a pak se z ničeho nic vyrazit kupředu, než postupovat nenápadně rovnou. Veverušák měl ovšem jiný názor a já se kdoví proč nasrala.

A to opravdu nasrala. Až tak, že sem se po celý zbytek večera nevěřícně pozorovala, chvílemi si nadávala, co to dělám a v další chvíli se přemlouvala, že přece nejsu žádná nanicovatá trucovitá křečová žíla, abych byla pro nic za nic uražená a programově si tu akci neužívala, přestože byla skvělá. Vážně, kapela do toho dávala pot, lidé hlas a vůbec, já ale trucovala. Dokonce sem se pak z křečáka transformovala na křečka a nebohého Veverkyše poprskala při řvaní na téma všech jeho „konzertních“ nedostatků, mezi které patří například statický postoj a hlavně jeho statický postoj, protože já si chcu užívat atmosféru. Tancuj si ale vedle žehlícího prkna.

Oprávněná námitka by samozřejmě byla, že sem se přece mohla prima bavit v davu a jeho nechat stranou kapustovatět, ale to mi, jak sem byla královsky namíchnutá, nešlo pod nos. Zjebala su ho tedy, urazila se ještě víc, když on se adekvátně neurazil, spucovala ho znovu a když se konečně taky urazil, urazila sem se tuplovaně.

Jak malý harant, co ti dál povídat. Rochnila sem si v tom trucování ale náramně, fakt nevím, co mě to poslední dobou popadá za stavy. Hlavně v souvislosti s ním, popravdě řečeno. Nějakou chvíli sme se radši drželi od sebe. Mezitím su volala tatíkoj, který zrovna zvučil jinou akci, jestli je možné, aby nás (mě) hodil kamsi v dál. V poločase su ještě stihla zmerčit tu blonďatou palici z minule, on si mě ale poněkud nevšímal, až ve chvíli, kdy mi zrovna začal zvonit foun projevil jakýstakýs zájem. Ještěže mi o nic nejde.

Po domluvě s tatíkem su odchytla Veverkyše, že můžeme jet dom asi za půlhoďku. Potom sme něco ještě vyrývali, pak mě ale odtáhl k baru, mimo jiné proto, že jednou z věcí, které sem mu předtím vyčetla bylo, že se mnou nepije, a když pije, dostane se do mizerné nálady. Což je hrozně zajímavý jev, na několik lidí opravdu zjevně působím tak, že se jim v hlavě rozsvítí kontrolka NECHLASTAT a nic s tím nejde porobit. Pravda, v jiných zase spínám opačnou snahu…

Byla su ještě ponakrknutá a krom toho mi brejlidla přitahoval namakaný cucák stojící poblíž, ale pak su se na něj vykašlala – měl hrozně debilní kamarády. Po třešňovém jelcinu (nedoporučuji, chutná to jak náplň do bonbonů) sme se ale s Veverkym shodli na pomlouvání okolí, tož nakonec večer skončil přiměřeně. Aji seřezanou Éro se Sony sme přibrali.

*Další víkend sem nasmolila první odstavec bakalářky. Jenom jeden proto, že to skoro vypadá, že je všechno zrovna důležitější. Třeba nová bunda. I když ta stará je až na nevypratelné fleky od pásů ve Veverkyho autě špičková. Stává se ze mě odborník. Hlavně sem zjistila, že obecně tutaké ty „boardové“ značky mají parametry jako šušťákovka mého dědy.

Taky se konala slučka. Docela slušná ¾ účast. Bylo ucházejícně. Seděla su Dubkovi a Ojtíkovi na klíně. To už je asi reflex, bo nějaký freudovský komplex z dětství, že v opilosti furt někomu musím lízt na klín. Ju, Ojtík mi pak řekl hezkou věc: „Jsi fakt kamarádka, když tě někde potkám, neotočíš se.“ Je to vlastně trochu problematické, jestli su kamarádka jen kvůli tomu, že každého slušně pozdravím…

*Další víkend zase píšu. Mám tempo stránka/2va dny. Doufám, že už je všem jasné, proč sem chtěla seknout s blogováním.

Kvůli renovaci obýváku navíc musím být v „pokoji“, kde je mi zima, všude roztoči (páč nemám důvod uklízet, když jediná činnost, kterou sem tam prováděla, totiž spaní, je odsunuta k Veverkymu), a ohavné tmavé prostředí, které mne deprimuje, protože slibované střešní okno uvidím, leda bych si taškama prorazila díru.

Taky mi to studium různých rituálů začíná lézt na mozek. Zdálo se mi, že sem Vevekyšovi ufikla ruku.