*Zbytek týdne su tak nějak lítala semo tamo. Z toho Veverkyho sem byla pořád tak trochu na hraně. Nechtěla sem, aby to Easy odnášel, tak sem radši navrhla pauzu. Neznáme se tak dlouho, aby na mně poznal, kdy mi není dobře, a tak není fér, abych to po něm snad chtěla. A vždycky sem radši naštvaná, než smutná, tak to bylo nebezpečné. Ještě, že jel k tátovi opravovat počítač.
Středa nebyla teda o moc lepší, protože čekání na úřadech fakt nesnáším. Je to také podobně hnusné, jako čekat u doktora, nesnáším asi instituce obecně. Probouzí ve mě tu chuť odstěhovat se do Ekvádoru a chovat tam lamy. Easyho podpora taky nic moc; jen, že nezná člověka, co má rád úřady a jo, tak to bývá... Vztekle sem reagovala, že si s ním psát nebudu, páč kdybych mu sdělila, že oknem skočil dovnitř vlkodlak a začal mě žvejkat, on by dodal jen něco ve stylu smůla, stane se.
Omluvilo ho teda nakonec, že chytl od kolegů bolení hlavy a rýmičku, tož taky nebyl úplně svůj, tak sme se večer radši neviděli. Rýmičku, tu já totiž zrovna nutně nepotřebuju.
*Ve čtvrtek mi vypadly dvě klientky, tak sem si zajela vyzvednout kosmetiku a při té příležitosti utratila zbytek prachů za dvě nové podprsenky. Ne, že by mě na ně ty klientky zrovna vydělaly, že. Easymu sem jako nějaká třeskutá mladice poslala selfíčko z kabinky. Reagoval, že pěkná a pak se hned opravil, že nádherná, abych prý neřekla, že řekl jen pěkná. Bylo mi jasné, že by radši černou, viděla sem to na něm až odsud, ale neměli. Prý ho už safra nějak znám. No, lásko, znám sebe. A ty jsi mi kurva podobnej.
K véče bylo sushi (pravda, z Lídlu) a jako obvykle hovězí. Dobře sem se teda rozmasožroutila, to je pravda. Jen čekám, co mi to udělá s figurou. Jo, taky sem Easymu nabídla, jestli chce na ty večeře přispívat, že mě v podstatě furt živí. A on, že teda jo. Pak sme to nějak zakecali, ale asi se tomu - už kvůli zachování dekóra - do budoucna nevyhnu. Ale do prdele, to sou dneska gentlemani. Zatracená emancipace, proč jsi mi to udělala? Není to spravedlivé, já bych si tolik masa sama nikdy nekoupila, zlatá levná pohanka.
PS: Nic nebude, právě sem si vzpomněla, že mi ještě nedal příspěvek na antinu. To sou hned nejmíň 4tyři večeře, když se to přepočítá.
*V pátek sem měla nerva nejen z té zítřejší Dubkových svatby (no, já některé lidi z party neviděla dost dlouho a kdoví, co jim Veverky navykládal, že, taky vůbec nechci mluvit s Nevětrací, že, takže ošemetné, že), ale navíc měl zase příměstský bus 15 minut sekeru a v následujícím spoji sem stála dobrých dalších 10 minut v koloně. Já to tak nenávidím, chodit pozdě. Navíc se mi to stává pořád u té samé klientky, ta už si musí myslet, že sem úplná pička. A to sem ještě schválně jela o jeden předem, fuj, to sou prostě nechutné praktiky. Každý prostě nechodí do práce ráno. Jasný, že řidič těžkej chleba má, ale já si kvůli nim nevydělám vůbec na žádnej.
*V sobotu ráno mě Easy hodil na bus a frčela sem. Mamina mě vyzvedla na druhém konci, kaufly sem ještě rychle přání, papír a mašli a šla sem ze sebe dělat člověka. Což o to, myslím, že se mi to aji povedlo, ale protože se těžce nepovedlo počasí, tak se to nějako vynulovalo. Svatba na rozhledně je skvělý nápad a je to nádherné místo, ale ne ke konci září. Rozhledny bývají kde ...na kopci. Na těch co? Fouká. Na podzim je co? Nejisté počasí. Navíc: zadrhovali sme a lilo, čekali sme na obřad a lilo, při obřadu lilo a po obřadu taky lilo. Jo, kdyby si ale jen lilo, jenže ta kosa, ta kosa. O sundání kabátu sem ani nepřemýšlela, nahřívala si při čekání vevnitř cemr, ale i když bylo zima i starostce, tak, že mi přišlo, že to nápadně zkrátila na nejnutnější, pořád sme tam tvrdli děsnou dobu. Krom toho těm civilním svatbám prostě nemůžu přijít na chuť. To je šup šup a hotovo, i když se oddávajícím zrovna neklepou klendrou ruky.
Navíc se nakonec ukázal i Veverky. Byla sem ráda už kvůli ženichovi a nevěstě, páč ho mají rádi, míň láskyplně sem ale kvitovala, že si koupil koženkovou bundu, což sem po něm chtěla kolik let a naneštěstí mu sekla přesně tak, jak sem věděla, že mu seknout bude. Chtěla sem mu tak na usmířenou říct, že mu to hrozně sluší, ale nějako nápadně mě ignoroval. Tak su ho pozdravila sama, když sme šli na také ty trapné poobřadní hry. Odpověď jediná, prý: "Nazdar." Nafoukla sem se, co mi lodičky dovolily, spolkla upřímnou pochvalu, a odsekla něco nesrozumitelného nazpátek, ale nemohla sem moc co, páč mi vlastně jen vrátil to moje "no nazdar" od úterní lednice.
Potom sme byli rádi, že sme v autě. Ještě, že má Fobo u audiny vyhřívané sedačky. Nazpátek bylo už krásně teplíčko. Chvilku sem si pobyla doma a pak nás s Fobem a Bráškou vyzvedával pro změnu Nevětracčin otec.
Hostina byla taká, no, jak to říct:
1) Obecně se dá konstatovat, že to bylo také krapítek hladové. Grilovaná kýta sice výborná, ale jinak, že by se stoly zrovna pod váhou žrádla propadaly, to zrovna ne. Taky to bylo všechno spíš doma udělané, o to nic, třebas koláčky byly výborné, ale přišlo mi to takové málo slavnostní. Pak teda dlužno říct, že vybírat si za svědka bratra, co nikdy na žádné svatbě nebyl, a sestru, co má 2vouměsíční dítě v kočárku, není úplně záruka velké zábavy. Jak říkám, od Dubka to bylo gesto, které nejen mě docela překvapilo, páč se s Paštičkou zrovna dvakrát neshodnou, ale stran té organizace propadák. Taky všechno samoobsluha. Jak ale říkám, on za to chudák opravdu nemohl, něco evidentně nastudoval na webu, ale z toho člověk nevyčte, jak to chodí. Tak se se mnou ještě radil, ale on na to organizování fakt není a já se zas nechtěla angažovat, aby to nevypadalo moc hloupě, protože tohle je opravdu úkol svědků, když nemají dotyční koordinátorku a instituce družby už vyšla z módy. Taky ty hry zrovna dvakrát třikrát nemiluju, ono to je furt to samé, ale třebas dražba podvazku má pozitivní ekonomický efekt, a házení kytice zase emocionální. Nakonec ale jediná věc byla ta hra s botama.
2) Nejvíce si to celé užili Ojtíkovi. Poprvé od mimina někam spolu vyrazili a bylo to vidět. Ale na to se fakt hezky kouká, jak sou spokojení, tancujou, blbnou, dokonce si pak dali společný zpěv. Jo, skrz ten tanec - Ojtík (kromě ženicha), měl jediný tu kulturu, že všechny holky od stolu vyzval k tanci. S Fobem i Bráškou sem pak teda taky šla, ale když sem sama poprosila Šlehače, jestli nedáme lidovku, s plezírem mě odmítl, což mě zarazilo, ale snažila sem se, aby to nebylo moc znát. Nazca teda hned říkala, ať si z něj nic nedělám - že nechce ani s ní - a ještě ho vytáhnu, ale ono ocuď-pocuď.
3) Společnou konverzaci sem nekazila, ale s Nevětrací sem se opravdu snažila mít co nejmíň společného, takže za celou dobu sem k ní promluvila jednou. Nevypadalo ale, že by jí to vadilo, bo si toho vůbec všimla. No, tím líp.
4) Moc su nepila, jen pár těch povinných a pak sme zapili Kvočova tatíka, který tuhle umřel. Ti teda mají rok, to je strašný. Nejdřív mu umře čerstvě narozené miminko a o půlrok později (taky úplně náhle) táta. Z toho fakt až jde mráz.
5) Sice su nepila, a snažila se v rámci toho, co tam bylo, bavit, jenže nakonec na mě přecejen krapet dolehlo, že před pár měsíci (při Šlehačových svatbě) sem byla na tom samém místě, ale všechno bylo úplně jinak. Nelituju ani omylem, ale bylo to prostě zvláštní, nevypadalo ale, že by někomu docházelo, že se třeba necítím nejlíp. Byla su ale v kontaktu s Nej a Wéčkou, které věděly, že z toho mám nervy (totiž jít vlastně poprvé mezi partu, od doby, co sme se s Veverkym rozešli) a Easy mi pak dokonce volal a prý už mě na nenechá na žádnou svatbu jít samotnou... Jo, vlastně Bráška pak za mnou došel, když sem byla dýl od stolu, jestli su v pořádku. Ono za tím teda bude, že si asi trochu myslí, že bysme spolu mohli něco mít, ale stejně sem mu vděčná.
6) Nakonec mi to nedalo (jo, taky mě pošťouchlo, jak se mnou odmítl ten tanec) a Šlehače sem se zeptala, jestli si ze mě náhodou nedělá prdel, když říká, že na toho, co mě údajně přefikl nemůže sehnat kontakt. Popravdě to furt nějak zakecával, a ať si ho prý najdu sama, když mi dal jméno, atd. Za prvé nemám fcb, a to on dobře ví, za druhé, co bych mu asi jako měla napsat? To přece musí jít zase přes Šlehače, když už tu nehoráznou lež šířil, tak proč by to nemohlo jít i naopak? Zřejmě teda nemohlo a dosrala sem ho asi, páč mi pak vmetl, že stejně věří spíš tomu kámošovi, než mně.
V tu chvíli mi to přišlo strašně líto. A šla sem brečet na hajzlík. Hajzl. Teď už sem se s tím zase srovnala, protože když tak velkoryse přehlíží ty roky, co se známe, tak má zřejmě tupohlavý mozek křížence pařezu a hyeny, když mu nedochází, že bych do toho asi těžko furt ryla, kdybych měla máslo na hlavě. A páč mu to asi nedochází, musím se s tím smířit, s takovou přírodní anomálií...
7) Co mě ale nejvíc za celý večer pobavilo, bylo, když se Nevětrací na dotaz kluků, jaká byla dovča, doslova rozzářila, řka, že prý úplně úžasný, ale Ramlici se tam prý nějak moc nelíbilo. Na což se jí nikdo neptal, za prvé, a za druhé vím, že od půlky zájezdu byla jen otrávená, páč se po faraonově vzoru akorát posrávala, pak měla něco s okem a vůbec se Ramlice s Nevětrací shodně (což už je taky co říct) vyjádřily, že měla furt náladu jak na houpačce. Ale úplně úžasný, viď.
8) Vypadá podezřele, že Nazca nepila, že by byli v tom?
*V neděli sme pozvali babí a dědu a opožděně slavili moje narozky. Moc sem z toho neměla, páč mě porazily ty nervy a zima a začala sem smrkat a bolet.
*V pondělí sem na tom byla tak, že to by se spíš zvedl teploušovi čůrák při pohledu na ledničku, než já. Nezbylo, než stornovat klientelu a smrkat nad ušlými zisky.
Vstala sem až ve středu, ale nějaké závratné pracovní výkony to asi nebyly. Snad sem ale už aspoň nebyla nakažlivá.
*Přes víkend su zůstala ve městě. Easy chtěl splnit ten Karlštejn, ale zrovínka tam pořádali nějaké opičárny a já - když už - chtěla vidět tu kapli, což nešlo, páč prohlídky byly absolutně narvané. Vydali sme se teda aspoň podobným směrem, a skončili na Křivoklátě. Tam ovšem taky pořádali nějaké opičárny, tak sme ten hrad nejdřív v marné snaze zaparkovat uctivě objížděli, a pak se radši šli projít po okolí. Ukázalo se jako velmi nemoudré nevzít si víc kapesníků, páč nám oboum teklo z nosu pokaždé, když sme se rychleji pohnuli. Přesto výlet začal ohromně hezky u nějaké cedule místní naučné stezky, kde Easy koukal po houbách až do chvíle, kdy zjistil, že místo do houby šťouchá botou do hovna. Já byla pozadu, jak sem nemohla vyfunět do kopce, ale vidět toho mého krásného velkého chlapa, jak tam tak šťouchá s nadějeplným: "Hele houba ...hovno houba, to je snad hovno..." a pak nadává vysravšímuse někomu do zmrdů stálo za to. Chytila sem tak pubertální záchvat smíchu, že se divím, že mi z toho znova nezačly růst prsa. Pak su se teda omlouvala, páč to bylo nevhodné, ale on by se mi taky jistě smál. Odvětil, že nesmál. Povídám, že ne, on by mi to určo z tej boty olízal. To prý ne, ale vykoupal v potoce. I se mnou.
Jináč těch hub ale bylo hafo. Naneštěstí sme neměli ani Ň, do čeho je vzít, a mikinu Easy nevydal. Jak ale počekoval nějakou (dle mě značně nepovedenou) variaci na bedly, byla jiná. Nemůžu říct, že je chtěl smažit až do chvíle, kdy sem ho upozornila, že ne každá bedla je jedná, páč by to nebyla pravda. Ale nechal si říct, když ho na to upozornil i google.
Pak sme ještě skákali přes potok a nakonec se dostali aji do toho hradu. Nic moc teda, ani hrad, ani ty slavnosti, bo co to bylo, ale kremrole měli dobré a cestou zpátky sem si kaufla burčák. Večer sem totiž ještě musela psát články na web pro Dannyho. Btw potom burčáku Easy usnul a já se k půl 4tvrté ráno zeblila.
V neděli sme se rozhodli vyrazit na houby doopravdy, vzhledem k Murphyho zákonům, ale zrovna na těch místech, co sme byly, zrovna vůbec nerostly. Nemělo to cenu, tak sme zašli k vietnamcovi na pozdní oběd, pak koupili mouku a pár žampionů, já šla do fachy a Easy, že bude mezitím obalovat houby. A to ti teda musím říct, úplně mě dojal, ale fakt obaloval a pak i smažil. Že to zapomněl osolit je už detail, ale jinak su moc pyšná, že konečně mám borce, co se tej plotny úplně nebojí, i když to smažení obecně mu ještě musím rozmluvit, páč mi dělá fakt zle, i když vysušuju ubrouskem jak cvok.
Další víkend su byla doma a tentokrát se mi o zábavu postaral pes a mamina, respektive pes, co v radosti z procházky napálil mamině plnou rychlostí do holeně, načež se za ni chytla a začala poskakovat po druhé a vejskat: "Mně už i ten pes bije..." To ale bylo tak skorem jediné pozitivum víkendu, páč ve zbylém čase byl tatík naprosto nesnesitelný, a přísahám, že si to tím svým kušněním přivolal - nařízl si totiž na cirkulárce prst. Další člověk, kterému nejde pomoct. Tak už mu "pomáhá" podvědomí, aby se zastavil a zamyslel. Krom toho ten starý vůl nemá tetanovku. Nezbývá, než doufat, že z toho nebude větší malér. Celkově su ale z domova jela zase rozhozená, jak holubí žrádlo v parku. Fakt, kdyby nebylo myšlenky na dědu a na psa, co se moc těší až přijedu (jako mamka se taky těší, ale ta mě pak většinou něčím najebne, zrovna teď to byl v lednici tak plesnivý zbytek čehosi, že už se nedalo ani zhruba určit, jestli to předtím bylo rostlinného, živočišného, nebo lidského původu), zůstanu si v klidu ve městě a drobím si akorát pod sebe.
V pondělí su ale jela aspoň k Angelice, dát se ostříhat. To mi zvedlo náladu, ale jen do úterý, páč sem měla jít k zubařce. To by mě samo o sobě bylo schopné roznervóznit, ale horší bylo, že sme se tam objednávali ještě s Veverkym. Tož sem tam seděla a potila se až do doby, kdy do dveří vešel Verky a za ním Veverky. Pak sem nervózněla jestě víc. Verky se posadil naproti (fakt se mu povedlo dost výrazně zhubnout) a Veverky vedle mě. A sáhl po časopise. To je teda výsměch, protože co vím, tak v životě přečetl akorát maturitní otázky a to ještě na přeskáčku. Bylo prostě trapně.
Do ordinace sem se pak nacpala první. Jediné dobré na tom bylo, že ten druhý špičák mi nevyvrtala, páč na tu látku narozdíl od minule reagoval. Vlastně můžu být ráda, že sem vyvázla jen za osmikilo. Po mně šel Verky (který se zubáka bojí až úplně panicky) a já vypadla ven. Zeptala sem se Veverkyho, jestli mu došly maily a ví o tom srazu ze zájezdu. Prý jo a ten nedoplatek řekl, ať dá jeho mamka mojí mamce, až přijede pro brambory. To sem nechala být, ale pak mi to nedalo a vrátila sem se ještě ze dveří a zeptala se, jestli tomu o mně furt věří. Hele, tomu se tak zablesklo v očích, když řekl to: "Jo", že by z toho svářečka do konce záruční doby byla oslněná. Paradoxně mě to z lítosti úplně vyléčilo. Bylo mi pořád líto, že se asi trápí. Ale ten pohled říkal, že jen záměrně trápí mě, nic jinýho. Ale trochu zapomněl, že nejenže on zná mě, ale i já jeho. A kamaráde, to, že se rozhodl věřit nějakým drbům víc, než mě, je jeho rozhodnutí a jeho sračka. Já už se v ní máčet nebudu.
*V pátek su jela dom právě na sraz ze zájezdu. Měla sem trošku obavu tam jít, když už s Veverkym nejsme pár, a ti, mezi které se to ještě nerozšířilo, se mě ptali, kde je, ale když sem prostě řekla, že sme se rozešli, brali to jako hotovou věc. Pouštělo se hodně videí z Etiopie, spousta fotek, Sethi mě tradičně chválil, jak skvěle vypadám a na závěr se mamka vrátila do mládí, když chodila ze zábav, a nutila nás s Vývanem (nocoval totiž v našem obýváku, teda doufám, že v obýváku) skákat přes potok. Na zábavy sice taky chodím, ale vždycky sem to obcházela po můstku a nehodlám to měnit.
Sobota se teda trochu dosrala, na výlet se skupinou sem nešla, páč sem si říkala, že využiju pravděpodobně poslední příležitosti, abych nasbírala a nasušila nějaké houby. Jo, to já bych je i nasbírala a nasušila, ale nejdřív by to chtělo nějaké najít. Srala sem se do kotárů jak Sysifos, čokla mi málem přejeli na kroskách a 5ět babek z toho. Byla su dožraná a nebylo to jak ventilovat, páč ani tomu psovi sem nemohla legitimně vynadat, že neposlechl, páč se fakt lekl, jak kolem něj projela první motorka a totálně vytuhl.
Večer se ale celkem zdařil, zase sme povídali.
*V neděli sem s Tedem a Lorou jela směr město. Stavili sme se ještě na návštěvě u Angeliky, páč ti dva ještě neviděli, jak si přebudovali bydlení. To bylo moc fajne. Nazpátek sem ale ukrutně usínala v autě.
Večer sme s Easym jeli na Signálfest. Šmatlali sme se skoro všude, kde to bylo zadax, ale kdybych viděla jen tu instalaci v Hybernské a na míráku, byla bych spokojená, aniž bych byla úplně totál utahaná.
*Wéčka prochází školskou i partnerskou krizí. Makyn byl přes týden u rodičů a ani se jí neozval, a když se ozvala ona, měla akorát pocit, že otravuje. Krom toho byla s harantama v synagoze. Dětičky měli nacistické kydy, ztrácely se a jedno se jí poblilo ve vlaku.
*Na konci října mě Easy fakt vzal na Karlštejn. Teda takhle - v sobotu sme šli do kina na Thora (první půlka pitomina, kostýmy jako obvykle teplý, druhá polovina ale šla a závěrečná bitka taky, teda to je moje hodnocení; Easy byl celkově spokojený), a na neděli si objednali prohlídku. Zrovna bylo to prašivé větrné počasí, a kosa jako na Orloji. Vytáhla su ale bundu, co sem si před měsícem koupila místo skříně, takže mi byla zima jen od pasu dolů, páč k mé velké radosti polartec fakt neprofoukne. Za to Easy měl zimní kabát chlupatý a mikinu špinavou, takže trošilínku mrznul. Ten chlap je fakt hůř oblečenej, než ti moji milovaní jezeďáci. To aby se ten Ježíšek strhal, nebo co.
Prohlídka ale byla nesmírně fajna. Už když sem se plížila na hajzlík, tak to vypadalo slibně, páč tu bylo hafo svíček a paní mě od dveří navigovala. Středověká atmosféra hadr, úplně sem si libovala a myslela, že je to schválně, jak někde v Dětěnicích, bo tak. Hajzl teta mě vlastně trochu zklamala, když prozradila, že to není účel, ale vypadá elektřina. Samozřejmě v celém hradu, takže sme měli baterkovou prohlídku. A myslím, že by to tak měli robit častěji, páč to vážně mělo něco do sebe a většině toho umění bodové osvětlení vyloženě prospívalo.
Nazpátek sme diskutovali o bývalkách a na parkovišti sem si kaufla trdelník, mimochodem překvapivě dobrý. Cestou dom se rozpršelo a pak pršelo aji dost fest. Měla sem ještě večer klientku, tak to su zmákla a pak byl asi výceméně klídek.
*V pondělí zase civím na pracáku. Já se musím nechat zaměstnat už kvůli tomu pralesu, co na ty moje papíry už padl.
*Protože dušičky vyšly tak krajně pitomě vprostřed týdne, snad poprvé sem s maminou náš výlet po hřbitovech nepodnikla. Hrozně mě to mrzí, ale nedalo se svítit. Doslova, že.
*Nej řeší zapeklitý problém - chce si za novým přijmením nechat i svoje rodné, čímž Očka dle jeho vlastních slov doslova nasrala. To je tedy ošemetný problém, páč mu v podstatě vyhrožovala, že když si ji nevezme, budou mít děti její jméno, takže teď, když si ji vzít chce, může to trošku brát jako podraz. Na stranu druhou oni v podstatě vymřou po přeslici, pokud si ona, bo ségra to příjmení nenechají.
*Při pátku sem k večeru zničehonic chytla nějaké ukrutně nekvalitní rozpoložení. Neim, jestli to bylo úplňkem, bo co. Pak mně dodoprdlo, že Easy musel objíždět areál, páč nemám klíče od brány. A proč je nemám? No, tak sem Veverkymu napsala, že bych potřebovala půjčit klíč, abych si ho mohla zkopírovat. Ta smska byla napsaná, jako bych ji sesmolila komukoli jinému, přísahám. No, co z toho ale povstalo, nechtěj vědět.
Byl hnusnej, jak bedna šimpanzích koulí měsíc po expiraci. Dle všeho si vymyslel novou teorii, že sem si před rokem našla jiného chlapa a jeho jen využívala. A ať mu pořád nelžu a přiznám to. A do toho ještě připepřoval těma už ohranýma věcma, že "jeden tvůj dobrý kamarád" mu říká, že sem taková byla vždycky a že prý když se snaží a ostatních se ptá, tak se mě nikdo nezastane a jen mávají rukou. No kurevská práce, tak to mě asi přeřízli všichni, ne? A já ty koule sežeru aj s tím pepřem na posezení, ne, že by mě to případně nemrzelo, ale lidi sou různí a copak kurva zkurvená potřebuju, aby se mě někdo zastával? Proč by se měl někdo zastávat pravdy? Pravda je, že sem za těch 8 let s nikým jiným nespala a finito. Znova už to opakovat nehodlám.
No, dobře, opkovala sem to ještě několikrát, ale výsledek nulový. Teda výsledek byl, totiž neskutečné sobotní depčisko. Původně sem chtěla dodělat fotoknihu z dovči, páč do úterý mělo happyfoto akci, ale nebyla sem toho schopná. Easy pochopitelně vůbec nevěděl, co se mnou. Nedivím se ani trochu, taky sem nevěděla, že něčí nedůvěra nebo nenávist, nebo co to vlastně Veverky cítí, může tak strašně bolet. Jako i fyzicky. Půl dne se mi úplně svíral žaludek.
Večer sme měla seminář o tanci. Bylo to nějaké řízení tam shora, bo co, protože nic jiného by mi asi v tu chvíli nepomohlo víc. Tančili sme a propojovali se s elementama a bylo to úžasný. Odcházela sem zase jako já. Neuvěřitelný. Tohle je meditace pro mě, vyjádřit se tímhle způsobem. Pecka.
*V týdnu sem skákala ve fitku na bosu a zničehož nic mi přeskočilo cosi na nadloktí. A že nemůžu pořádně zvednout ruku nad rameno. No prima.
*Poslední leč sem si absolutně užila, i když sem to popravdě sama nečekala. Původní plán vzít Easyho a ofiko ho představit vybouchl na dvou faktech:
1. Ještě sem ho nenaučila tancovat , a když sme s Veverkym byli nejkrásnější taneční pár v okolí 50km, odmítám snižovat laťku
2. Šel do práce. Jo, a ještě ve světle těch událostí viz výš to asi bude kurva síto, kterým bude muset v naší vsi projít, takže počkáme, až si víc namaká bicepsy.
Na to, že su 2ruhý den čekala krámy, sem musela uznat, že když se konečně zdařilo obléci se do čehosi přijatelného (pro jistotu černého), slušelo mi to fest. Ona mi taky mamča odpo konečně obarvila palici, takže su si hned přestala připadat jak kříženec Clooneyho s Hůlkou, protože ten šílený odrost odhalil, že se mi šediny z ještě relativně nenápadného hnízdečka vepředu (tam už sem si na ně za ty roky zvykla) rozšířily dost precizním způsobem po celé makovině. Popravdě je mi to dost fuk, já mám mindrák z brejlí a na další už mi to nedá, ale faktem je, že to moc dobře nevypadá.
Vyzvedla mě Nej, a vlastně sme skoro hned šly na véču. Nu, maso dobré, omáčka nic moc, páč vařil kdosi jiný, než obvykle. Už k večeři ale dorazil Pusina a dokonce přisedl k našemu stolu, takže sem se místo v tej srnčí omáčce topila v těch jeho spárkatých očích. Kura, opačně, spárkatá omáčka, srnčí oči. I když z nich, popravdě, spolu s lepšími roky ztratil takový ten modrý odlesk. No, rozchody nejsou žádné prdele, že. A to se ještě neví, co bylo za tím jeho, krom šíleného drbu, že ho žena obvinila z pedofilie. Pak, že se na vesnici nudíme, že.
Obsluhovala Nazca a už se zdá těhotná úplně a naprosto evidentně, ale oznámeno to ofiko pořád ještě nebylo. Tak sme se nikdo neptal. Tedy Dubek pak prý ryl do Šlehače, takže z něj vypadl květen.
Pak se chodilo na panáky. Šiška zavedl velké, tak to šlo do palice kvalitně. Řízla sem se ještě dvěma pivkama, a musím říct, že mi tak dva další panáky chyběly, abych měla takovou tu motavou. Takhle sem ji ale měla úplně akorát. Využít se to naneštěstí úplně nedalo, páč po pečlivém zčekování sálu byl kromě Pusiny na flirt celkem přijatelný akorát klučina, co seděl u stolu s Fredem a Molly. Tož sem ho pak dole oslovila a dali sme se do řeči. Ha, jižan. Ale studuje ve městě. Popovídali sme, pak su šla kamsi jinam. Pak ale začaly lidovky a po odchodu Dubka (věčná paměť tomu večeru, páč historicky poprvé šel dom dřív on, než Nancy, které to mimochodem ale naprosto neuveřitelně sekne, halt svatba dělá svoje) nebylo s kým a jak, tak sem se vrátila dolů k panákům a zaklepala mu na rameno: "Umíš tancovat, Moraváku?" A to ti řeknu, kura, že uměl. Sjeli sme polky, walz, jive, pokus o merengu a hafo zábavných ploužáků. Takhle krásně sem se nevyblbla ani nepamatuju, díky za to, vážně.
*Neděle, no byla, že. Opice nulová, takže sem neměla výmluvu, ale stejnak sem se blaženě válela do 11denácti, což se mi nepoštěstilo už velice dlouho. Jo, kdepak sou ty doby váleníčka, teď mám 3/4 kliošek dopoledne. A systematicky mě to ničí. Trošku se dospat se mi teda povedlo, ale odpolko dofrčel tatík a jal se sekat louku. Zdržovala sem se jiným, co to šlo, ale nakonec mi morálka nedala a vyštrachala sem se s hráběma. No a tak ti tak čumím - on ty akry žmoulá křoviňákem. Chvíli sem hrabala, ale pak mi to nedalo, páč máloco nesnáším víc, než zbytečnou práci, a přeptala sem se, proč zatra nevytasil sekačku. Prý děda povídal, že to nejde, když je to mokrý. Naprosto sem nechápala, proč by to nemělo jít. Ta sekačka není žádná sračka, a aby se bořila půl metru pod zem, tak tolik mokro teda nebylo. "A zkusil jsi to?" "Nezkusil." Na to nebylo odpovědi. Hrubým odhadem změřeno 5ět hodin se tam s tím křoviňákem plencal zbytečně. Vytáhla sem tu sekačku, naneštěstí mi nešla nastratovat, tak sem šla dědu poprosit o návod. Ten teda musel vylézt ven, a už byla málem scéna, páč ten to chtěl dát níž a táta to hned snížil, že to: "děda řek." Dojela sem zpátky, protože sem se sekala v krtičinách, řekla dědovi, že to nejde, dala to zase výš a byl klid. To je jak minový pole, tohleto. Stejnej zástupnej nesmysl teď dělám s jídlem. Když táta přijede do baráku něco dělat, musím říct, že jídlo sem vařila já, i když ho dělala mamina, aby si milostivě vzal bez těch keců: "ještě sem tu nic neudělal, tak nemůžu jíst," nebo: "mě nikdo nepozval..."
Jinak pochopitelně, že to s tím šlo. Ale tatík si z toho zarputilého následování dědových příkazů udělal nějakou masochistickou vějičku, bo co. Uznávám, že žít s tchánem takových let v jednom baráku musel být masakr, však sem toho byla přímý svědek, ale teď už je to od táty vyloženě kaliberní píčovina. Děda má svoje zkušenosti a vždycky byl chytrej a šikovnej, ale skoro 90vadesát je svůj věk a kam bysme přišli, řídit se slepě doporučeníma člověka, co už hůř vidí, špatně si pamatuje, a začíná být trošičku hašteřivej. Jen kdyby ale jeden věděl, že se takového věku v takovém stavu dožije. No, a že občas udělá nějakej naschvál, protože se zavrtohlavuje a chce ukázat, že je ještě užitečněj a cosi zastane, to kurva snad ani jako naschvál brát nejde a člověk by se nad to fakt měl povznést. Kam ale radit, že.
Každopádně pak sme s tatíkem ještě rovnali (v dešti) polínka a ačkoli sem důrazně žádala, že to nechci poslouchat, dozvěděla sem se z druhé strany, jak to s tím rozvodem atd. Hlavní teď nejsou hodiny, ale to, že prý vyplácel strejdu z baráku penězma, co si donesl od svých rodičů, což mamka popírá s tím, že to vůbec není pravda, že si to nepamatuje, ale že ho snad naopak vypláceli její rodiče. No, a jak to jako já mám rozseknout, když sem byla ještě ve vaječníku, což?
Když sme dorovnali, frčeli sme právě k babí a dědovi. Tam to teda taky byl krizenštajn. Byli na sebe hnusný, jak spodní část jorkšíra, kterého někdo vezme v dešti na procházku. Ve zkratce to je o tom, že babička by ráda někam vyrazila (konkrétně tentokrát šlo o krmné brambory), ale děda pitěruje, ať sedí doma, když ji všechno bolí a co by tam asi tak dělala... Faktem je, že pro babí je nejhorší právě to sezení doma a poslouchání dědy, který v různě dlouhých intervalech a lehkých obměnách tvrdí, že už jsou k ničemu.
*Do fachy su jela v pondělí ráno, aji s maminou. Ten týden teda měl grády, to ti povím. Hned při pondělku se zase ozvala ta delta, prýže bude bolet. Přesto pondělí vlastně zůstalo jediným dnem, kdy sem se odpo na chvíli dostala dom. Nic horšího v krámovém období, kdy jedna nechce nic jiného, než zalízt pod nejbližší deku a zůstat tam trčet, snad ani nemůže být. Ve středu to sice bylo příjemné, páč sme se s Dannym a Erikem jeli podívat na (věřím tomu) budoucí pracoviště. Dělníci makají a i když to moc nevypadá, pořád by to měl být ten slibovaný prosinec. Těším se jak blázen. Fakt konečně chci mít nějaké peníze a být v klidu na jednom místě, ne trávit denně průměrně 3ři hodiny v MHD. Tož snad. Drž pěsti.
*Na svátek to moc na volno nevypadalo, ale nakonec se všichni nějak rozptýlili a mohla sem jet dom. Ta cesta, ale, ta cesta. Řidič na férovku nechal 6st lidí zevlat na nádru (ještě jim málem odjel s taškama v zavazadláku). Já se sice ještě narvala, ale stála natěsno vedle mě holčina, která mi nějakým zvláštním způsobem byla fakt nepříjmná a před bývalým okesním městem kolona, takže vzduch nula, prostor nula. Pečlivě sem rozmýšlela, jestli se poblít, nebo jenom omdlít. Nakonec su to ustála, páč sem na tu slečnu nechtěla padat.
Doma sem si moc nepobyla, páč odpo se konala dědova oslava. Tentokrát se naštěstí nehádalo, takže vlastně jediným bodem, který sem musela překonat, byla teta, která mi hrozně mile naznačila, že v podstatě celou moji práci považuje za zbytečnou, řka, že kdo se o TO, trochu zajímá, může si všechno načíst a nastudovat sám. Hrozně mile sem jí odpověděla, že ne každý má čas číst a studovat, a ne každá kniha je moudrá. To by nemuseli být učitelé, protože si přece může člověk všechno načíst a když sme u toho, k čemu sou teda tím pádem doktoři? Taky už si každý toho raka vygůglí, že. Nu, bylo to také hrozně milé.
Jo, druhý bod - lehce balancuju se sebevědomím a je to výzva, protože dlouholetá přítelkyně mladšího bratránka se jeví jako mnohem lepší vnučka, než já kdy byla a budu. To jde s dědou krmit králíky a vozí jim pečené husy a vůbec tak všestranně je dokonalá. Takže se snažím si to tak nebrat a mít se ráda, i když taková nejsu. Protože prostě taková nejsu a každý je nějaký. Ono nebýt dokonalá je taky pěkná štreka, nemysli si. Chmpf...
Večer sme s maminou, Ségrulí a Lenou jely do divadla. Ochotníci, ale nejlepší široko daleko. Ani to nebylo bez komplikace, páč se mamina s tetou v telefonu blbě pochopily, tak bylo o lístek míň. Což bylo mrzuté, páč tolik lidí v místním kulturáku místní napamatují, ani když dojela Vondráčková, ale šikovná paní u kasy mě dala místo, co si kdosi nevyzvednul, tak to dobře dopadlo, i když su seděla úplně jinde, a hra byla moc fajna.
Měl to být vlastně divadelní víkend, páč v rámci Noci divadel sem chytla lístky na sobotu večer. Původně měla jít Wéčka, ale jeli s Makynem na prodloužené volno k němu, tož musel jít Easy. Těšila sem se, že ho uvidím v kvádru a po představení půjdeme někam posedět a možno aji mírně zachlastat. Taky su se těšila, že se parádně vyšvihnu a že mě on na oplátku poprvé uvidí v lodičkách. Nu, náramné těšení, to ti povím.
Byla z toho ale jedna z nejhorších sobotonedělí, co sem zažila. To mi tak totiž Easy dopoledne volá, že mu umřela teta. Ježek a jeho voči. Sice už byla drahně stará, ale co si budeme říkat, nečekali to. Pochopitelně, že sem mohla jít do toho divadla večer sama, bo s Losíkem, se kterým sem ještě večer měla hodinu, ale bylo mi to notně blbé, aby Easy byl doma sám. Takže su strávila večer a noc tím, že sem ho nechala, ať se ke mně tulí a hovno se vyspala, páč sebou samozřejmě škubal. Ráno su ho poprvé viděla, jak mu tečou slzy (aspoň něco bylo poprvé, viď) i když naplno nebrečel. Aspoň je ale vidět, že není ze železa celý.
Původní plán byl jet v neděli posbírat na ty jejich/nejejich pozemky ořechy, teď se k tomu přidalo vzít s sebou Easyho maminku a oznámit, že teta umřela temu jejímu poblázněnému bratrovi, co čeká na dědictví, jak předseda z Řepákova na barevnou televizi.
Hubla sem z toho a vůbec nevěděla, jak se chovat. Chvílema byli dobrý, chvílema smutný, přirozeně, ale pro mě bylo fakt vyčerpávající být toho svědkem. Bolest hlavy, co mě z nevyspání provázela celým minulým týdnem se usídlila jak blechy v Chánově a Easyho maminka ji systematicky zhoršovala. Jak je obvykle ukrutně povídavá, teď se samozřejmě chudinka potřebovala vypovídat ještě víc, a přiznávám, že je problém ji sledovat i normálně - páč přelétá z jenoho tématu do druhého s lehkostí peříčka z kolibříka - teď to ale bylo zhola nemožný. Celou cestu sem se snažila nepousínávat, a myslela na to, jak ráda bych si na hlavu dala kýbl a spokojeně s ním zalezla do kouta. Do toho sem měla výčitky, že sem sobecká, že myslím, jak bych se potřebovala vyspat, a že tohle je fakt nejvíc posraná neděle vůbec, zatímco oni se trápí, ale seděla sem tam dál a snažila se smysluplně odpovídat a občas Easyho pohladit po krku. A to byla jen cesta tam, viď. O zpáteční ani nemluvím, lepší nebyla.
Dokorunoval to ovšem večer. Vysadili sme Easyho mamku, vynosili z auta všechny ty bebechy, konečně se rozloučili a frčeli na druhou stranu města. Už sme skoro doma, když tu mu máma volá. Jo, máma, ale hlas to byl toho strejce. Ona si tam ten mobil totiž zapomněla. Asi, jak si přendávala bundu, když sme šly na ty ořechy (dva měsíce po adekvátní době sběru, takže z toho beztak hovno bylo), no to jedno, prostě vyřizování ohledně pozůstalosti atd mraky, a telefon sto kiláků v řiti. To už by se z toho jeden fakt posral. Takže Easy mě vyhodil doma, aby se vrátil k mámě; jí říct, že mobil má ve vidlákově, ale strejc ho ráno pošle poštou. Normálně otázka 40ceti minut, byl ale pryč skoro další 2vě hodiny, až už sem mu psala, kde je. Ona totiž mamina mezitím zjistila, že nemá mobil, našla nějakej starej a jela si do glóbusu zařídit novou simku. Easyho pustil dom soused (nemá totiž klíč, páč mamka má zrovna půjčený jeho, páč svůj tuhle ztratila), kde na ni dobu čekal.
*Pondělí to prima trojdenní završilo. Nechci svádět na ty včerejší nervy, že sem se neovládla, ale asi trochu to taky spoluzavinilo. Tohle píšu bezprostředně, dokud si to pamatuju:
Veverky na mě večer klepl, a vrátil mi ty postřiky na kaktusy, co u něj ještě zůstaly. A prý, jestli to už je všechno, že už se mnou nechce nic mít. Povídám, úplně v klidu, že asi jo, až na ten klíč. Ten prý k tomu pokoji nebyl, tak si mám říct bábě. Povídám, že jo. A pak přesně nevím, asi sem se ptala, proč bychom spolu nemohli mít nic společnýho a on opakoval něco o tom, že bych nad hlavou musela mít svatozář, aby mi uvěřil, že to má ze 4tyř stran a že ho sere, že mi věřil, a že se nepřiznám. Opakovala sem, že nemám k čemu a ať mi řekne ty čtyři strany, že to s nima půjdeme vyřídit.
Pak sme ještě něco vyřvávali - ehm, diskutovali - prý, proč bych se s ním tak chtěla rozejít, kdybych neměla někoho jinýho. Opakovala sem, že sme se přece dohadovali na rozchodu oba, a jakou dobu. Že sme nebyli ani jeden šťatnej. Na to řekl, že on šťastnej byl, a že mi na ten rozchod kejvl jen proto, že mě tak moc miloval, že se nemohl koukat, jak sem s ním nešťastná a pořád někam chci.
To by pro mně byla novinka, kterou bych asi chvíli trávila, kdyby to byla pravda, ale v tuhle chvíli ani nad tím, že by to snad pravda byla, neuvažuju a uvažovat nebudu, protože na to pokračoval, že sem ho ani nikdy nemilovala. Na to už mi zbyly jen 2vě reakce a oni ti biologové mají pravdu; je to únik, nebo útok.
Já teda vylítla ze dveří, jak kdyby mě celá evoluce kousla do prdele, řvala nějaké neobjevné nadávky, mlátila ho a kopala a snažila se mu rozbít hubu. Nejdřív se nechal a opakoval, že holky nemlátí, ale pak se mi povedlo ho fakt líznout pěstí přes ksicht, tak mi to vrátil a flákl mě párkrát do zad, myslím. Tak nějak sme byli zaklíněný, když na ten rámus vylezl soused a začal nás uklidňovat. Na to Veverky řekl, že mi hráblo a já se vrátila zpátky do dveří, adrenalin vyskočený za třetí nejbližší planetu a snažila se dejchat. Tak nemilovala? Nemilovala?????????????? Zmrde čůráckej zasranej, nemilovala? Takhle reaguje člověk, kterýho to kurevsky nebolí?????
Šel do koupelny, asi si opláchnout nos a pak začal ty krvavé cákance uklízet. Já jen chrčela, jestli ještě potřebuje další důkaz, že nemilovala, a ať se mi podívá do očí a řekne to znova. Nepodíval se. Dofidlal to, odešel a já začla brečet.
Navzdory všemu má ta scéna několik plusů:
1) Vím, že se v případném střetu vyplatí jít protivníkovi po nose.
2) Tohle je asi fakt konec. Kdyby jeho láska byla skutečně tak hluboká, že mě radši nechal jít (a celý si to dodatečně nevybásnil), tak teď se nám asi oběma povedlo rozmrdat to dobrý na kaši, takže se konečně nemusí/me trápit.
3) Zjištění, že zasychající krev vypadá jako cákanec červeného vosku taky není od věci. Umožní mi to zpochybňovat schopnosti filmových maskérů. Mám ji totiž na ruce. A čumím na ni, tečou mi slzy a nechce se mi ji jít umejt, i když netuším proč.
A plus hlavní: Už o sobě legitimně nemůže říct, že holky nemlátí. A to na společenském statusu nepřidá, ha.
Za chvíli na mě zaklepala sousedka, jestli nechci společnost, za což jí moc děkuju, ale sama nějak nevím, jestli chci být sama, volat Easymu, nebo mamce, nebo být sama. No, tak asi být sama, když už sem to napsala po druhý.
Do noci sem předělávala články pro Dannyho. Byli asi 3ři, když sem to dopatlala a šla spát. Začala sem se modlit a nevěděla o co vlastně prosit, páč su toho vlastně nelitovala, ale pak mi nějak tak blesko hlavou omluv se. Skoro v tu samou chvíli sem zaslechla šlápoty po chodbě. Veverky to vůbec být nemusel, kdokoli z ostatních bytů mohl jít v noci na hajzlík, ale vstala sem, odemkla, rozsvítila, a čekala. Byl to on. Tak sem se omluvila. On taky. Pak sme se objali a říkal mi, jak sme to posrali. Já na to, že to jo, ale rozhodně ne tak, jak on si myslí. Pak vylezl z pokoje Verky, tak sme se pustili a šli spát. Teda aspoň já.
Ti řeknu, že bych ráno už byla úplně v klidu. Jenže... Veverky mi napsal smsku, že to byla chyba, neměl mě vidět, ani se mnou mluvit a že to už nechce řešit a že si mě radši vymaže z founu. Souhlasila sem, ale popravdě odpísla, že mě to mrzí, jak mě odřízl a že věřím, že se to dobrý mezi náma úplně neztratí a dokážeme být kamarádi. No, to sem tomu dala, viď.
Pokračoval s tou vykonstruovanou sračkou, že mezi náma je lež atd. Pak se do toho zamotal, a prýže není v prdeli "z toho podvadeni", ale protože ztratil milovanou polovičku. Tak kurva, to já taky, ale proč to přihoršovat nějakou imaginární nevěrou? Ty voe, ať si mě fakt radši smaže už. Proč mě stahuje pořád s sebou a trápí mě? To je trest za upřímnost, že. Zbláznil se vlastně ve chvíli, kdy sem mu před tou garáží řekla fakt všechno, od chvíle, kdy mezi náma nebyla ani ta nejmenší nepravda, šlo to do kytek. Zajímavý efekt, to ti povím. No, nakonec sem se dozvěděla, že mu ze mě je na blití a radši se bude kamarádit s několikanásobným vrahem. Dobře tak. Ze všech sil se snažím, abych mu to nepřála.
*Přesto mám dojem, že sem den docela zvládla. Pár klientům se teda zdálo podezřelý, že moc nemluvím, ale konec konců, to se stává. Kdo mě ale úplně rozsekal byl Losík. Měli sme normálně hoďku a dávala sem mu asi trochu víc zabrat. "Já mám trošku sadistickou náladu," povídám. "No, to vidím," on na to, "a co se stalo? Tak buď něco s Easym, nebo jsi zmlátila bejvalýho?" Chytla sem se za pusu, páč mě začíná děsit. Známe se teda už skoro rok a místo klienta je pro mě kamarád, ale takovýhle odhad... no to už sem mu to musela vyklopit.
Naproti tomu Easymu su neřekla nic. Shrnula sem to pod scénu s bejvalým, na což už je zvyklý. Ne, že by ta prasecká modřina na koleni a pár na rukách, asi jak mě chytil, nebyla nápadná, při bližším ohledání sem měla krapet bouchlé i klouby na pravačce, ale Easy nijak blíže neohledával, páč měl svých starostí plnou makovinu.
*Středa byla celkem prolítaná. Byl to ale gól. Potřebuju založit nový účet a páč se mi proto nechce hnout ani prstem a hobeles tomu rozumím, zavolala su osvědčené slečně od jedné z těch chytrých agentur. A ona mezitím otěhotněla a porodila, takže mě doporučila k jiné. No pohoda, jedna jako druhá, viď, hlavně když sem přesně věděla, co od ní chci a že nic jiného zatím nechci. Tož sme se sešly na nádraží. No, trochu povědomá mi byla, ale já mám takovou paměť na ksichty, že i Hitlera by mi někdo musel ukázat dvakrát, tak sme si sedly a vedly také ty obyčejné uvítací kydy, ála jak se máš, co děláš a to je hnusný počasí. Počasí sem pominula a jinak tak upřímně povídám, že je to také na nic, páč přítelovi umřela teta a špatně to nese. Teda on, že. Pak sme tak plkaly a dál, a pak mi došlo, kdo to kurnik je a taky to ze mně vylítlo. Ty vado, to je ta holčina z Veverkyho vesnice, co tolik kmarádí s Husopaskou, a kdysi sme chlastali na plese...
No, potěš kozy. Těžko sem ale mohla říct, že asi chci jiného finančního poradce, než slečnu, která se kamarádí se slečnou, která mi roky pásla po příteli. Doufejme teda, že striktně odděluje osobní a pracovní věci. Žel, jak sme spolu čekaly na vlak, zničehožnic se zeptala, jak sme se seznámili. Dělala sem trochu blbečka a: "skýmže?" "No, s přítelem, říkala jsi, že máš novýho přítele, ne?" Takže konec utajení v tomto cípu Čech, že.
Ale nasrat. Teď už na Veverkyho žádné ohledy brát nemusím a na sebe už vůbec ne. Taky sem Easyho ve čtvrtek nenechala sedět potupně v autě, jako doteďka a vzala ho nahoru, když sme se u mě doma stavili pro věci. Jen sem mrkla do okna: "No, jestli tam bude bývalý, tak mi ho budeš moc podržet a já mu pár přidám." "Ty jsi ho napadla, jo?" Všiml si toho. "No, tak trochu. Teda asi hodně.", smetla sem to. Neměla sem nějak potřebu to vykládat, stačí, že to ví Losík.a Wéčka, se kterou sme se ve čtvrtek konečně sešly. On to taky nechal být, a odvezli sme mi kaktusy a baťoch bez větších incidentů, páč tam Veverky nebyl. Doma v klidu zapli Malou velkou Británii, a večeřeli, když se mě na to zeptal. Heleme, vrtalo v hlavičce, jestli chodí s takovou agresorkou. Tak su mu to řekla taky. Celkem to teda komentoval jen tím, že už by se snad Veverky měl po takové době uklidnit. Čímdálvíc lidí mi ale opakuje, že se vzpamatováváš půl doby, co ten vztah trval. Tak to by bylo skvělý...
No, já bych se ostatně taky potřebovala uklidnit. A odreagovat. Třeba nějakým fajným sexem. Naneštěstí Easy opravdu asi není robot, protože říká, že má divnej pocit, tak držím krok a celibát, páč to celkem chápu. Moje libido ovšem ne.
*Dom sem výjimečně frčela v pátek. Dle hesla, že když někdo umře, tak se někdo i narodí, se Easyho kamarádovi narodilo mimčo, takže stejně jel v sobotu zapíjet a já si aspoň říkala, že kamsi vyrazím u nás. No, to teda bylo naivní, ale budiž. Sice sem byla domluvená s Kamarádem na leč do RAho rodné, ale jaksi su se tam neměla jak dostat. Teta Lena totiž měla oslavu a maminu su tam vezla. Už to teda stojí za zmínku, kolik nervů mě ty 4tyři kolometry stály. Fakt si začíním pěstovat slušnou fobii. A na víc fobií už nemám kapacitu, tak asi nezbyde, než zatnout tlamu a řídit co nejčastěji. Nebo si fakt budu muset pořídit toho velblouda.
*Další týden situace tak zase střídavá. Ani sem nevěděla, že mi to bezsexové období bude tak lézt na mozek, ale je to tak. Alespoň sem se ale konečně domluvila s od vidění známým trenérem Hardym a začala se pokoušet hrát squash. Byla sem si teda hned vědomá toho, že ze mě žádný super hráč nebude kvůli kolenům, ale nepočitala sem s tím, že ze mě žádný super hráč nebude kvůli tomu, že se netrefím do míčku. Hrozná prdel. Ale úplně ultimátně mě nadchlo, jak mě bolí prdel, takže hodlám pokračovat.
*Na víkend su opět jela dom, cestou sem v cukrárně objevila senza StarWars adventní kalendář, tak su ho Easymu hned musela pořídit. Koupila bych ho sobě, ale už sem se praštila přes kapsu za Lindta, páč je známá věc, že za posledních 12náct let mi nikdo žádný nešpendýroval, takže urob si sám. (Teda, omlouval se pak, že na to zapomněl, a dal mi o den později rafaello ve vánoční krabičce, tož dejme tomu, no.)
S mamkou a Ségrulí sme plánovaly péct cukroví. Taky bylo rozsvěcení stromečku, ale nakonec sem se zasekla u toho pečení a nikam nešla. Taky se mi, přiznávám, nechtělo malovat ksicht. Za to večer bych někam ráda šla, tak su písla Bráškovi. A on, že už nemají místo v autě, že su měla napsat dřív. Myslela sem, že ho přetrhnu - psali sme si teď víkend, co víkend, jestli někam nevyrazit, ale furt sme byli jen dva. A vida, když má s kým, tak už mu nejsu dost dobrá.
Btw. Nej mi pak prozradila, že on za to vlastně nemohl, protože to místo v autě skutečně neměl, páč jeli ještě Šiška a Veverky. Kura, to je tak se společnýma kamarádama, že. Veverky nikdy piškotéky nemusel a už vůbec nesnášel ten kulturák, kam se jelo. Snad tam aspoň nějakou zbalil, když já kvůli tomu musela sedět doma na zadku.
Abych to uvedla do obrazu, tak na zadku su sice seděla, ale v kostele na benefičně-vánočním konzertě. Což o to, mužský sbor, je mužský sbor, a člověk by i tu klarinetisku překous, ale sedl si najust vedle mě pán, tak asi skorem bezdomovec, a prostě smrděl. To byl fakt korunní naschvál celého víkendu, to ti řeknu. Ale kdyby aspoň jen smrděl, ale on si ty lidovky broukal s sebou! Asi nepochopil, že nonet má jen devět hlasů. A já nebyla dost průbojná, abych to vysvětlovala, naštěstí dalším lidem to taky vadilo.
Pak teda ještě jedna hrůza, hrůzoviště, které mi zkazilo dojem komplet; totiž posezení potom. Pochopitelně sem na mamku musela čekat (nebo jít do pěšky, že), ale vždycky je jakostní pocit sedět mezi lidmi, mezi které nepatříš, a že muzikanti sou kura mafie, že. A tatík si ke mně pro jistotu přišel kecnout, až když už sem měla přetrpěno.
Neděle by teda byla lepší, ještě sem dopíkala zbylé cukroví a nebylo by tak špatně. Jenže pak sem se statečně rozhodla pustit do ledničky, abych od toho do Vánoc měla pokoj. A chraň všechny ruka Elsy z Ledového království, jestli ji do svátků zase stihnou zasvinit, protože teď, s odstupem týdne, musím přiznat, že to taky dost dobře mohla být poslední věc, kterou sem v životě udělala.
Jak víme, su alergik, a jak víme, lednička je naší maminky veliká slabost. Tentokrát to (kromě prošlých mlík, která mi nevadí, když sou zavřená), byl krásně do fólie zabalený shnilý ananas a bio citrony. A cosi z toho proteklého pod šuplík a proměněného v plesnivou skvrnu na dně. Neim co, asi se ty spory nějak rozvířily, bo co, ale začala sem ukrutně kýchat, a po 57dmém pšíku už sem viděla hvězdičky a jen tak se plazila, protože jako naschvál všechny spreje do nosu došly k závěru, že sem je dlouho nepotřebovala a došly.
K babí a dědovi sem s tatíkem na rychlou návštěvu jela s nudlí a babička mě obvinila, že sem zase nachcípaná. No a samozřejmě nemůžeš říct, že snacha měla takový bugr v lednici, že to vnučku málem zabilo. Koneckonců ani té snaše to jako vlastní dcera říct nemůžeš, páč by začala brečet, že má pořádek a jinde sou mnohem horší, a že se snaží a blabla. Tak, mně je jedno, jak to mají jinde, viď, ale já to tak mít nemůžu.
Do města sme jely se Ségrulí, takže sme i docela pěkně popovídaly, když se povedlo ukořistit po 30 kilometrech dvojsedačku.
Easy pro mě k busu dojel. Furt sem teda trochu kejchala a byla nevrlá z odřeného nosu, a navíc sme nesehnaly papuče, které sem si usmyslela dát Nej k Vánocům, ale hlavně, že už ten víkend byl za mnou, i když ošoupaný spodek nosu a horní ret, a sem tam vyrážku su měla dalších pár dní.
*Po pohřbu se Easy konečně srovnal, takže aspoň ten sex přestal být abstraktní, i když si teď zvykl usnout a nedodělat mě, což považuji za vrchol necivilizovanosti, který nehodlám trpět. To už si rovnou může rozmazat kolem zadku hovno, vzít do pazoury klacek a vrátit se do džungle dělat praprapředka. Chlupů na to má ostatně dost, že.
Ještě jednou a vysvětlíme si (onehdy sme se totiž po vzoru nějaké jeho tety, bo čeho, rozhodli, že se hádat nebudeme, ale vždycky důkladně promyslíme argumenty a večer podiskutujeme), že machrovat může na mámu i na ostatní kluky, a frajer libový, víme, ale dokuď není schopný udělat svou holku, je asi stejně chlap, jako ten mimozemšťan z Alzy.
Abychom si ale rozuměli - je nádherný, když si ti velcí mužové u mě připadají tak v bezpečí, že hned chrápou, ale jak si jako mám připadat já?!
*Týden trávím hlavně na kompu a registrováním do všech možných i nemožných obchodů, protože to máme: mamince parfém, Wéčce flašku, Easymu zastřihovač, Nej sháním ty papuče a no, ještěže pro hrnce tatíkovi stačilo zejet do Ikey.
S Losíkem sme se chystali bruslit, ale ten člověk si vyrobil něco jako kýlu na třísle. Ale když já se chci naučit bruslit...no, budeme halt muset jít na svařák pod jinou záminkou.
*V pátek měl Easy firemní chlastačku, tak sem si radši na víkend zařídila program. Wéčka slavila s Makynem narozky, ale písla sem Kukandy, jestli cosi nepodnikneme (na co by člověk taky ty klienty měl, že), tož se toho ujala, a nechala mě překvapit. Odmakala sem ještě dvě víkendové hodiny a pak sme šly na piknik od Apetitu, sfoukly dyzajn
(Ségrulce sem sehnala náušnice s pivsonkama, sice už jedny má, ale tyhle nebudou tak rozbitné, jako ty skleněné. Znamená to teda, že už nic jiného nedostane, páč cokoliv, co se profiluje jako design je automaticky nebetyčně nadražené, byť by to hovno pryskyřicí zalité bylo.)
, pokecaly v bageterii a pak zmákly ještě několikery trhy. Lila su do sebe svařáky, co to dalo a musím uznat, že Easy, který jel od táty, pro nás přijel a přikoupil další, takže sme sosali ještě doma a pak si trochu hráli na základní instinkt, protože sem konečně vyzkoušela punčochy, co onehdy koupil, se sukní, kterou sem si onehdy koupila já, a s botama, které bych mu předvedla už dřív, kdyby byla vhodná příležitost.
Výsledek toho je, že si ten mamrd, co ve vedlejším pokoji nedělá nic jiného, než že sedí se sluchátkama před kompem, stěžoval teď už odstěhovanému Littlemu, že mu tam vadím. No, dobře, teď kecám, to už si prý stěžoval na té chlastačce den předtím, ale takhle to zní líp.
Jo, vypadá to, že na Silvu pojedeme do mého exškolního města. Teda aji s Easyho maminkou, ale páč financuje ubytování a byl to vlastně její nápad, tak mlčím a su ráda. Hrozně se těším na Daisy, už sem jí tu novinu psala.
*Neděli su měla v plánu proflinkat. Aspoň jeden den volna je potřeba, však bych zblbla. Začátek se teda dařil; Easy mě odvezl na sraz se Šéfikem (ono je mu fakt fuk, kam s kým chodím, ale popravdě se nemůžu rozhodnout, jestli mi to vadí, nebo se mi to spíš líbí, jako ostatně u víc věcí, co se ho týkají), se kterým sme se viděli poprvé od toho trapasu v létě, bo kdy to bylo. Samozřejmě zase první den krámů. Takže mě zase neviděl úplně v top formě, ale je nám spolu pořád fajn. A namakal si nááádherná ramena a břišáky, kura, proč mě to na něm ale nebere tak, jak by mělo?
Po kafi se šlehačkou, které mi zkazila Aero, která psala, jestli za ní večer nemůžu zaskočit, a potom, co sem si zkazila zbytek dne sama tím, že sem jí na to kývla, sem se odvalila dom, pak mě Easy zase vyzvedl, odvezl a dovezl a znovu přivezl. Byla su ale naplech, takhle tři hodiny za sebou je až dost.
*V pondělí se zase pokouším o squash. Tolik se mi odkrvil spolu s těma krámama mozek, že su Hardymu popřála pěkný víkend. Zbytek dne volno, tak su si hrála s Nejinýma fotkama z léta. Chce se Očkovi dát pod stromeček, ale nechce vypadat na zvětšenině velká. Nebudu teda říkat, že sem to za pár minut měla, ona je docela štreka něco upravit tak, aby ta úprava nebyla vidět přes ulici z protějšího baráku. I když je teda pravda, že tohle moc vyzvětšovat nepůjde, páč když sem si sama přiblížila detaily, bylo to jako skládat kostičky z lega.
