Půjdu, matičko, k jezeru ...a podvedu ho s vodníkem...

*Další týdem měla Wéčko prví sex s jedním ze svých objevů. A asi je spokojená. Aspoň něco a někdo. Já se totálně zahrabala do učení. Půlku otázek stejně musím po milých spolužácích předělávat, páč buď nedávají smysl, nebo sou úplně na jiné téma. Zajímavý jev.

*V pátek si dávám trochu oddych – Bráška slavil narozeninky.  Nakonec naštěstí v hospodě. Na chvíli su tam vyrazila, ze 2vou hodin ale byly 4tyři, no znáš to. Jedině Veverky z toho neměl radost, protože sem měla choutky a znovu po něm chtěla, aby dorazil, což se mu o půlnoci nechtělo, tož su z toho byla nespokojená a neuspokojená. Druhý den se ale rozumně uznala, že to ode mě bylo nefér.

Popovídalo se o babičkách; proč mají radši Nej, než mě (ten chlápek z minula, o kterém už aspoň vím, jak se jmenuje, to komentoval tak, že Nej je diplomat, zatímco já sem upřímná). Veverky to pak doma trochu poopravil s tím, že Nej je prý „měsíček na hnoji“, zatímco já nejsu pořád tak usměvavá. To teda nevím, řekla bych, že ve styku se starými lidmi sem…

Nu což, hlavně, že se setkalo s ovací, když sem svlíkla tričko. Jo, v té souvislosti mě našťouchl další spolužák ze základky, který dorazil, i když pravděpodobně omylem. Se Šiškou sme se shodli, že sme ho od té doby neviděli. Nu, ale poznali sme ho, zatímco on sice nijak zvlášť nevejral, ale když sme se loučili, tak z něho vypadlo, že vlastně neví, kdo su. Připomněla sem mu, že mi házel žížaly za krk. Moc to ale nebylo platné, páč to dělal všem. Aspoň Dubek se mě zastal: konstatoval, že prohulit si takovou díru do hlavy už je tedy dost.

Ju, ještě Ojtík stojí za zmínku. Ten vztah mu skvěle prospěl – líp vypadá, je veselejší, víc mu to povídá a nadto aji voní. Bylo to bezva, vidět ho spokojeného.

V průběhu večera sem tak nějak smskovala s Čumáčkem. Bylo to roztomilé, akorát su mu cpala do hlavy, že by v rámci sousedského etc. vztahu měl být trochu podnikavější. Jestli to vezme vážně, tak nevím, co budu robit, ale pravděpodobně to žádný antropologický obrat hned tak nevezme, protože su včera viděla jeho novou „přítelkyni“, jak spolu s pseudotchýní sází na zahradě šnytlik. Taková symbióza, to ti povím, ani dívat se na to nedalo. Ale aspoň mi za zákrytu zamával, šmoula.

Dom su jela jako obvykle se Šiškou. Tentokrát neřídila maminka, ale bráška, což bylo dobře, protože mi Šišika pověděl, že mu u jeho maminy kazím pověst, páč mu mě dává za příklad. Že prý nechlastám a proč on musí tolik. To mi udělalo nebývalou radost, že sem minule, předminule, ani předpředminule nevypadala opile. Těžko říct, jak se mi to povedlo.

Po doražení dom mi nějak hrabalo. Veverky urobil chybu, že nedorazil, zažil by nej noc svého života. Takhle sem aspoň šla na chat. Ale potkat ve 2vě v noci někoho nekreténského je jako hledat na tobogánu dikobraza. Aspoň su tedy písla Vyvolenému:  

„Ziješ?“

 Žil, a dokonce se probudil: „Potrebujes něco lasko moje?“ 

 „Udělat“, povídám.

 Nu, ale chytl se toho, opičák. Na to, jak byl výběračnej a že sme se kolik let neviděli…  Pak su to ale musela zahrát do autu, páč ještě nejsu tak ready Veverkyho podvést, přes všechny ty problémy, co máme. No, příznejme - co mám já, dobře, dobře. Bylo to ale docela milé, vědět, že je aspoň někdo ochotný vstát kvůli mně z postele a naopak mě do nějaké vzít.  Jen si nejsem tak úplně jistá, jestli su vyhmátla po tom pravém, páč narcisek sice pořád vypadá pěkně (poslal mi foto, kapiš), ale když si vzpomenu, jak líbal, tož to by tedy za ty nervy s nevěrou nestálo. Jak říkám, abych Veverkymu něco tak hnusného udělala, musela by to být fakt s NĚKÝM. A možná ani tak ne.

Pak se dál učím. Jeden by z toho zhubnul. Teď už si asi přes všeobecnou paniku můžu dovolit skočit ke státnicím. Nasrali mě, dobytci. Taková fraška, ještě ve vypůjčené místnosti, zkoušející si žerou u otázek chlebíčky a loupou pomeranče, já se tam potím, všechno kromě mezinárodní politiky USA v 19. století umím, a ty kurvy mi stejnak nasází dvojky. Kromě předmětu, který sem paradoxně jediný neuměla – z toho mám jedničku. Ke zhebnutí mě ale rozčílilo, že se usnesli na dvojce z bakalářky. Přitom další dvojka padla jenom spolužačce, která měla špatně výzkum. Já tam žádné věcné chyby neměla, nadto sem si jistá, že píšu líp, než většina těch, co dostala lepší známku. Taková dekadence. Další studium pojmu zcela jinak, to ti povídám – jen tolik, abych prolezla. Ostatně jako to dělá většina. A je mi fuk, že budu blbá jako futra. Ostatně jako většina.

Státnice v úterý, ve středu sem se vzpamatovávala (Navíc mě dožral Veverky, který sliboval večeři, ale pak to změnil na to, jestli si u nich doma nechci dát špagety. To by jednoho dojalo: 3ři roky se dřu jak píča v pornu a co za to mám? Špagety…).

*Ve čtvrtek sme jeli na nákup, páč oba potřebujeme na dovču do Rumunska pohorky. Nemohla sem narazit na žádné rozumné pod dva litry. Ostatně jak nám vysvětlil vysportovaný fešák v jednom ze shopů: „Tak do bot levnějších než 2,5 tisíce bych opravdu ani nešel, ty se prostě musí po 14trnácti dnech rozpadnout.“ 

Svrběl mě jazyk, že v tomhle ohledu může být bez starostí, páč se ani na ty dva litry nedostanu. Ne proto, že bych nechtěla, ale páč na ně fakt nemám. Veverky tomu dosadil korunu za dveřmi, kde sme se na sebe ušklíbli a dodal: „No, čistě teoreticky, já je fakt na víc, než těch 14trnáct dní nepotřebuju.“

Nakonec si koupil nějaké těsně pod ty 2va, ale byly mu nějako těsné. Mně neseděly žádný. V pátek sem tak ještě hupsla do exškolního města vyplundrovat sportovní řetězce. Na boty sem naštěstí narazila, sice jak tatík poznamenal: „Bez Gore-texu?!“, ale vzal to vzteklej mandril. Kalhoty su ale nesehnala, v tutom ale můžu spoléhat na maminu, porotože na to, že nesportuje prakticky vůbec, má nakoupeny takové zásoby technických věcí, že je to vzhledem k rodinnému rozpočtu udivující a vzhledem k mému osobnímu rozpočtu rozčarovávající.

PS:  Během dovolené ale překonala moje nejhorší představy, co se kvantit těch hadrů týče. Čuměla sem jak ajťák ve fitku. Vím, že to nenakoupila jinak, než ve slevách, ale stejně su bezmocně zírala. Ne, že bych jí to kurnik nechtěla dopřát a argument, že když byla krize s tatíkem největší, utěšovala se nákupy, je vlastně celkem přijatelný, ale teď už je snad krize optimalizovaná, no ne? Tak kde se safra vzal ten druhý nový stan???

*Po dovče celkem nic nového. Při přejezdu Maďarskem mi psal Šiška, jestli s nimi nepůjdu do hospody, což mě celkem potěšilo, ale to by to museli protáhnout do 4tyř do rána. Omluvila su se tedy, a on dokonce písl, ať teda v pořádku dorazíme. Milé.

Hned v neděli odpoledne sme se sešly s Nej. Tady novinky celkem žádné, až na jednu starinku, a sice tu, že se už několikrát sešla s Očkem. Což je znepokojující. Utěšuje mě, že stejně znepokojující se to zřejmě zdá Ramlici.

*Pak nic. Uklízejí se zbytky z dovči a furt lezu na váhu, abych náhodou to, co se mi tak bezva povedlo shodit, nenabrala zpátky. To zrovna. V pátek su jela do města vyřídit si na červenec práci v jiném muzeu, když mě v tamtom podrazili jak krysu v laborce. Zároveň su se sešla s Nevětrací a kaufly sme si lístky na nějaký ten fest. Těším se jak blázen. Jestli se tam ale dostaneme je otázka, páč místní pracovnice Ticketstream sou nechutně kvalifikované. Stály sme před okýnkem jen 15tnáct minut, než to naklapala. Pak sme si ještě s Nevětrací daly dortík v bytě, co zdědili po babičce (a město jim ho nechce prodat…).

Večer su měla choutky jet na Nádvoří na zábavu, ale nebylo s kým, páč Dubek razil na Votvírák a se Šiškou sice probíhala komunikace, zda nejet aspoň na piškotéku, ale nakonec to neklaplo, páč prý suší a on z toho chudák začal nějako smrkat. Zemědělec a má alergii na seno, kam ten svět spěje.

Jináč taky sušíme, mít u toho psa je ale nerentabilní, páč se fakt odposlouchal a zignorantštěl, takže sem ho nakonec skopala před rybářema. Myslím, že to přežili, páč ve čtvrtek mi jeden z nich čuměl při hrabání na kozy, tož sem si tím snad zaplatila mlčení a že mě neprásknou ochranářům. Jo, pak ještě spadl do vody, debil. Aspoň víme, že umí plavat. Bo aspoň se vynořovat, no. Teda čokl, ne rybář.

Taky nám zůstala malá koza. Su z ní nadšená. Vypadá jako srnka s hvězdičkou na čele. Děda rezignovaně kvituje, tatíkovi se to ale nelíbilo. Prý sme to na něj zkoulovali, že si myslel, že se dali na internet inzeráty, abychom prcky udali, a nikdo je tam nedal. To se mě ale dotklo. Pak su v tutom směru zapátrala a nebyla jenom dotčená, ale aji řádně naštvaná, protože ségra, která je tam měla za úkol dát -  když sem kvůli státnicím neměla na nic čas – je nenapsala. Popravdě mi to ale bylo divné, už když sem jí říkala o fotkách, ať si vezme nějaké z mého foťáku. Nějak se k tomu neměla, než sme ale odjeli, zavolala sem ji jednou, když sem mrňouse pouštěla na dvorek, aby je šla vyfotit. Nakonec tedy na druhý pokus šla a já to tím považovala za hotové. A ono prdlajz. Nikam nic nedala, i když řekla, že to udělá, a i když by to byla otázka pár minut.

To mě nadzvedlo nejvíc, když sem se jí teď ptala, proč safra nikde nic. Prý neměla čas. Tak kurnik, měla to říct a já bych si tu chvilku mezi otázkama našla. Ale ne, na to je moc veliká frajerka, bo co.

Držela sem se, abych na ni neřvala, ale vysvětlila sem jí, že má tedy podivný žebříček priorit a vůbec zvláštní morální cítění, páč fakt nechápu člověka, který se na čerstvě narozená kůzlátka ani nejde podívat, řka, že je nechce vidět, páč pak stejně budou zabitý, přitom ale neudělá ani hovno pro to, aby se tak nestalo. Koblížek je kvůli tomu teď v mrazáku. Langoška naštěstí udala mamina nějaké známé na chov.

*V sobotu se za rohem konal dětský den. Hudba tam byla tak nahlas, že na CzechTeku by z toho zešíleli. Než aby jednou moje děti hluchly tímhle způsobem, tak to ať radši fakt běhají po poli. Při obracení sena su zahlídla Čumáčka. Dělají skleník. Člověče, je to skoro stejně dobrý, jako když si vyráběli zahradní rybníček. Každopádně mě ale zaujalo, že na sobě neměl nic ostentativně značkového, ale jenom nějaký starý džíny a vytahaný tílko. Nedalo mi, abych se zpoza plotu neozvala smskou, jak mu to sekne. Odpověděl, že je hin z toho Dádo-disca a jestli se s ním nejdu projet na moto.

To mě nadchlo, páč kromě tuctuc, začal soused z druhé strany sekat a už se fakt nebylo schovat jinam, než do sklepa. Mrznout na choperu je ale podstatně lepší varianta, než mezi kompotama, tož su jela.

Po kousku cesty sme se zastavili na kafe a popovídali. Jeho bráška ruší podobně jako Felina svatbu z finančních důvodů. Pak sme probírali ještě kolečkové brusle, běhání, cesty, a nakonec se od bráchy taky dostali k samotnému Čumáčkovi. To bylo hrozně roztomilé, páč mi povídal, že ho v současnosti uhánějí 3ři ženské a říkal to tak zoufale s hlavou položenou v dlaních, opřen o stůl, že to spíš vypadalo, jako by po něm šly 3ři exekutoři. No, každopádně ta manga opice ho ještě neuhnala, a ta mě znervózňovala nejvíc. 

Kupodivu se jí to ještě nepovedlo proto, že mu prý řekla, že ho miluje a on si uvědomil, že on ji tedy ne. Muheh.

Pak se téma svateb naneštěstí stočilo ke mně a k Veverkyšovi, což mi moc nešlo do krámu, ale doufám, že sem to uhrála do autu tak nějak, abych nevypadala ani jako zoufalka, ani jako flundra. Cestou zpátky sme ještě vymysleli, že bychom mohli k nim na piškotéku, já mu budu hrát dceru, on mně otce a budeme tím mást případné nápadníky obou. Doufám, že to klapne, to by byla vyvoněná recese.

Před brankou sem mu vrátila mikinu (ty značkové parfémy sou fakt docela fajn věc) a dokecli sme se, že bychom navečer mohli na hřišti obkouknout pokračování pro dospělé. Zatím pa, dcero!

Večer su ještě zkusmo písla Nej a Nevětrací, jestli se tedy nesejdeme. Jistě, že ne. Tohle mě tedy fakt vysírá. Vypadá to, že su člověk, který sice urobil státnice, ale zapiju je až v důchodu, až si ve starobinci seženu nový kamarády. Vážně nevím, jestli je tak moc po někom chtít, aby šel na pizzu, bo pivo. Asi su moc náročná.

Čumáček tedy šel a su v tomhle ohledu skoro pyšná, že su se zvládla pohybovat na akci, kde nebyli žádní kamarádi, ale samý známý (no, možná až na Brášku). Každopádně sme s Klopotkou probraly ty propasírované státnice, se Psinou nezávazně bojlery, se Svrčkem závazně Psinu a Verkyho, a s Čumáčkem sme obecně přidělali problém vesnické sociální kontrole, páč už to, že sme spolu vešli do branky je jaksi zavádějící. Navíc mi zaplatil vstup, blb, i když su výslovně žádala, aby to nedělal. O tom, že sme si během večera aji povídali a pak mě vytáhl na jednoho ploužáka (z toho sme ale odešli, páč jednak ty pohledy zhoustly, ale hlavně sme se shodli, že to nějak nemá drajf, nebo to spíš má nudu) už ani nemluvě. Nicméně po tom jednom hnusném pivu a trošku laxním – aspoň nějakém - zapití státnic s Klopotkou, su šla dom. Dokonce mě doprovodil k brance, pak byla pusa na tvář a papá, tatí!

Potom su zvažovala, jestli to s tím pivem a pár panákama risknout a jet přespat k Veverkyšovi. Moc sem ten chlast necítila a možná su taky chtěla zkusit adrenalin, jestli ty poliše potkám, bo ne.  Bo se mi tak trochu chtělo za Veverkym. Fakt nevím. Nakonec su ale jela a naštěstí všechno v pohodě. Byla su připitá tak, abych řídila normálně, ale zase sem si vysnila nějaké super přivítání od Veverkyše, ten se k tomu, aby mě moc objímal a povalil na postel ale zvlášť neměl, což mu koneckonců nemůžu vyčítat, ale s ethanonem k tomu mám skloníky. No, taky si toho už všiml.

PS: Přesto, že je ten chlápek na můj vkus moc mrňavej a trochu sebestřednej, stejně mě na něm hrozně bere to, že můžu prostě být sama sebou. Ne, že bych se kdy na nějakých randetech přetvařovala (kromě té loňské pomsty na Klasovi), to vůbec ne, problém je ale v tom, že su většinou asi upřímná moc a dle váženého průměru mých prvních rande a druhých rande se dá usuzovat, že málokdo to mé pravé já vydýchá. Ale Čumáčkovi asi nevadí. A to je hodně fajn – vědět, že mě někdo bere takovou, jaká sem.

PSS: Ješte jedna věc – vedle Veverkyše si připadám stará. On je pořád tak na ty praktické věci a stát nohama na zemi a pracovat a brát věci vážně. A osoba nad 30cet už by neměla mít děti, páč je na to přestárlá. To mi řekl v krizové chvíli na dovolené; něco ve smyslu, že má plán mít do pár let rodinu a pokud mu do toho plánu nezapadnu, tak papa. Nemůžu s tím souhlasit. I když do několika let je chci mít taky. Teď si ale ještě chci připadat mladá. Nebo třeba dělat bejkárny, aby jednou bylo nač vzpomínat. Vedle Čumáčka si tak připadám, páč ten je porozvodově forever young. A taky už došel k názoru, že lépe nic nehrotit a vše nechat plynout. Trochu mě teda ale svěděla huba mu říct, aby nenechal uplynout to, co by chtěl, ale vlastně těžko říct, jestli mě chce.

PSSS: Ju, k těm dětem. Babí s dědou měli mamku v jeho 40tyřiceti a jejích 38smi. V té době, prosím! A dneska k tomu děda jen dodává, že s ní omládli a bylo to fajn. Zatímco Veverky by na to řekl, že nechce dojít do situace, kdy na toho haranta nestačí. Psychicky i fyzicky. Tak to samozřejmě, ale 40tyřicet a 60desát bude asi rozdíl, ne?

*V neděli a pondělí se zkusmo učím na ty úterní pohovory.

*Nej mi poslala smsku, že se omlouvá, že se mnou v sobotu nešla. Aspoň něco.

*Vozíme dom seno. Nejdřív to šlo dobře, pak se tatík zase začal vztekat. Krom všeho okolo sme totiž v řeči nějak narazili na to, že inzeráty na kozy byly pouze imaginární. Vysvětlila sem mu ale, že nejen pro něj, ale pro nás všechny to bylo překvapení. Rozčílil se, že prý když je to ségře tak jedno, že tu kozu zabije před jejíma očima. S tím nemůžu souhlasit, páč mně to jedno OPRAVDU NENÍ. Krom toho mě ale také kecy vytočily, páč sem tedy dosud nevěděla, že mým otcem je Mengele.

Odpoledne to pokračovalo. Vyjel po mně dokonce před sousedy, kteří vozili hlínu do toho náramného skleníku. Pak se ještě ke všemu rozbila kára, kterou děda nějak nešťastně zpravil, to už bylo vůbec.

*V pondělí odpo s maminou jedeme na ty mé zkoušky. Celkem vedro, ale jináč fajn. Domluvené bylo spát u známé, dokonce nás nakonec vzali do bytu. Krásný mezonet. Při večerním popříjezdovém povídání se tedy ukázalo, že vše má své mouchy v podobě sprostého souseda, ale což.

*V úterý pohovoruju. Na tom prvním stojím zase frontu mezi samýma holkama. Byla su ale společenská a s několika z nich se dala do řeči. Před porotou sem si možná udělala očko znalostí konfiguracionismu, kterou sem popravdě řečeno narychlo našprtala ze skript, která mi poslala bláznivě akční doktora z teď už předchozího studia. Jinak se ale před komisemi snažím skloubit rady dědy a Veverkyho, totiž: mluvit rozvážně a rozesmát je…

Na druhý su dorazila později, takže žádná fronta, jenom dva pánové, ještě víc free, než ti předchozí. Tak sme si tak pokecali, no. Byla su nechutně upřímná, až do chvíle, než mi nechali přeložit odstavec anglického textu; to sem si vymýšlela přímo bohapustě. 

Celkově to ale je moc krásné město. Akorát děsně daleko. Nu, uvidíme. Veverky mi tedy rovnou řekl, že by byl radši, abych se tam nedostala. Nevím, jak to brát. Večer sme ale šmajchlovali venku na louce, tož fajne.

*Pak je nějaký bordel okolo té práce. Zařizuju jak ocas. 

  

*Další týden mám promoci. Kdyby nešel děda a babička, vykašlala bych se na to z výšky. Oba se ale nakonec rozhodli, že pojedou. Brala sem to tedy jako příležitost vyzkoušet nové šaty. 

             

*V pátek su vyrazila do exexškolního města za Wéčkou. Bylo prima. Uvařila nám k véče tofu, potom sme se upravily a šly na koktejlík. Já si dala zase to skvělé mochito, Wéčka se spokojila s vodkou s džusem ve slevě. Co se týče chlapů, tak byli přítomni, ale samí tací Hamleti studení. Vycapaly sme tedy o dům dál.Chvíly sme se dohadavaly, kde sme to vlastně minule byly (samozřejmě sem měla pradu já), stejnak se potom ale šlo do jiného podniku, páč byl při cestě. Nějaký nový. A náramně se snaží, páč hospodský kvůli nám vylil nějakého chlápka od stolu. Moc se mu to ale nevyplatilo, páč Wéčka do sebe hodila za 10set minut třetinku, já pullitr a šupaly sme na městskou, páč naše stará známá piškotéka měla vstup do 11h zadarmo. Jen, co sme tam vlozily, bylo jasné proč – nebyla tam ani noha. Protože ale nejsme ještě tak staré, abychom se neuměly přizpůsobit, zase sme vylezly, naskočili na opačný směr a vrátily se znova do místní Stodolní.

Oťapaly sme pár hospod a dle posouzení masa ve výloze do jedné zalezly. Podobná té minulé, akorát trochu oprýskanější. Je tedy ale pravda, že svého času sme tomu místu říkali Žloutenka bar a pokud vím, nikdo tam nechodil. Teď ale bylo narváno. No, časy se fakt mění. 

Okamžitě nás obě zaujal holohlavec nalevo, ještě před námi ho ale okouzlila holka u vedlejšího stolu, tož smůla. Pozorovat je ale stejnak stálo za to, páč to bylo jak scéna z příručky o flirtování. Nejdřív se k ní přesunul, potom blíž, pak začal dělat stejná gesta a potom už dal hnátu na opěradlo. Což byla obzvlášť jakostní fáze, páč slečně nějak nesedl, i když se s ním bavila naoko klidně a začala se fakt nenápadně odtahovat. Pozorování su skončila ve chvíli, kdy byla nalepená  rohu a ruce měla skřížený přes prsa. Patřilo mu to, šupákovi, nemá si vybírat divné ženské. Heh.

Já koukala na bar, kde nebylo úplně špatné, jenom trochu tupé osazenstvo, a Wéčka fixírovala studentíka v černém svetru. Ani jedna sme ale moc štěstí neměla. Baterky mi dobil až klučina v bílém tičku, kolem kterého sem chodila na záchod. Urobil na mě takový ten pohled, ze kterého je každá ženská paf. Za další hodinu se ale úplně dotřískal, takže ani z toho pokecu mnoho nebylo, ale aspoň něco. 

Mezitím se za sklem objevili další 2va pajtašci. Dělali na nás opičky, tak sem na ně mávla, ať jdou dovnitř. No, to bylo. Jeden ze Švýcarska, jeden Němec. Já si poprvé životě zašprechtila, naneštěstí mi z té němčiny už mnoho nezbylo. Wéčka se druhým zase procvičovala angličtinu. Legrace ale byla náramná. Přešla, až když se začali vyptávat na Zemana. Potom dokonce začali rejpat, že se nám zbytek celé EU směje, co to máme za reprezentanta. S Wéčkou sme se jim snažily vysvětlit, že za to nemůžeme, rozhodně sme ho nevolily a stydíme se náramně. Podle mně je alarmující, že naše politika zaujala aji tak mladé. Ještě kdyby takovou diskuzi zapředl 50desátník, tak to jo, ti se o politiku zajímají běžně, ale když už aji takoví cápci mají ochcapky...
  

Potom odešli a nevím, kde se tam vzala nová partička. Ale ta byla na úrovni. Nádherní chlápci. Očividně přitáhli z nějakého tréninku. Co cvičili nevím, ale bylo to na nich fajn vidět. Sedli si vedle a celkem rychle to směřovalo k pokecu. Hnedkon sem se zeptala, kdo z nich je nezadaný. Přihlásil se jen jeden, v modrém, ostatní promtně mlčeli, ale v dalším jim to ani nějak nebránilo. 

Oběma se nám s Wéčkou nejvíc zamlouval klučina v bílém, měl tak krásně řezané rysy, že by mohl z fleku dělat modela (pokud ho tedy nedělá). Naneštěstí z nich byl ale nejmíň akční. Naproti si pak sedl chlapík v šedém a další v bílém, tentokrát ale absolutně nezajímavý. Páč se mi nechtělo namáhavě kopat jámu na mamuta, ještě s tím, že by se do ní ten sviňák ani nemusel chytit, přesunula sem pozornost na šedivého. Krom toho, že byl docela hezký a sebevědomý, se totiž hrozně skvěle řebil. A koukalo mu z očí, no, opičárny.

Nejdřív se konverzovalo o tom, jestli by chtěl mě, nebo Wéčku. Říkal alibisticky obě, když sme ho ale napomenuly, že může jen jednu, pověděl, že mě. Pak sem ho navedla, že Wéčce se líbí bílotrikatý a ať je kouká dát dohromady. Wéčka se čuřila, že sem ji práskla, ale pánové kontrovali, že si stejně všimli, jak na něj od začátku zírá. Když se chudák modýlek vrátil ze záchoda, donutila sem šedého, aby koukal kámoše zpacifikovat v tom smyslu, aby na chuďu Wéčko aspoň trochu reagoval, jinak, že nebudu mluvit já s ním. Řekl něco jako: „Dělej, nebo já budu v prdeli,“ a bílý potom na Wéčku kývnul, aby se k němu posadila. Mně se tak otevřelo pole na bezva flirt.

Brzo se to stočilo dost jednoznačně. Zvlášť ve chvíli, kdy sem mu prozradila, že kromě podprsenky nemám ani kalhotky. Začal mi říkat, co by se mnou udělal, jak by mi přejížděl od krku až k pičce. Výraz pička tedy moc nemusím, ale po tak dlouhé době byla pro mě taková konverzace natolik vzrušující, že su to přešla.

 „A kam bych se ti na tělo mohl vystříkat?“

„Do gumičky,“ povídám.  „Já su hypochondr.“

„Tak do gumičky,“ celkem mu to nevadilo. Potom se ptal naopak on. Popravdě řečeno by mi stačilo, kdyby mě prostě jenom přimrdal ke stěně, což su taky řekla.

No, připadala sem si jako v ráji. I když uznávám, že pro náhodného pozorovatele by taková diskuze mohla být všechno jiné, jenom ne ten ráj, ale já si fakt nemohla pomoct. Zvlášť, kdy se z druhé strany přidal modrý vlasatý s návrhem 3rojky, a:

 „Chtěl bych vyhonit mezi kozama.“

„Na to je mám fakt malý,“ povídám.

„Žádný nejsou dost malý…“ 

To sme se tedy začali všichni tlemit, páč to vyznělo, jako by ho měl tak malýho, že by se aji pod mikroskopem musel hledat. I když, jak nad tím teď přemýšlím, klidně by to mohlo být i přesně naopak.

Potom mě začal Šedý lákat ven. Ani mi nehlo, však zima jak na Pankráci. Nahodila su tak, co na to jeho slečna vlastně. No, moc mu asi nechyběla, pořád navíc opakoval, že přece nic neděláme. I když to tedy nevypadalo, že ta teoretická nevěra se mnou by byla první.

Asi za to může pšeničné pivo, ale nakonec su se s ním vytratila na chodbičku před záchody. Tam sme se víceméně pořád dohadovali o jeho 8smiletém partnerství.  Dobře, taky na mě trochu sáhl. Moc toho ale nebylo, protože mezitím za nimi přišla nějaká holčina a podle všeho by ho staré pekelně rychle naprášila, takže mi sice dal jakous, takous pusu a ruce kolem pasu, ale naštěstí pro nás oba mi přišlo hrozně vtipné, jak se pořád otáčí, jestli nás ta megera nevidí, že su z toho dostala nejdřív záchvat smíchu a pak reality. Ptala su se ho:

 „Jak je to k tý tvý ženě fér? Co tu teď děláš se mnou, když ji máš rád?“

„Protože mě hrozně vzrušuješ.“

 Což o to, on mě taky vzrušoval, ale kromě jeho ženy su musela myslet na svého muže:

„Jenže já nejsem takováhle, jen tak na to.“

„Co bys teda chtěla?“

„Něco víc,“ říkám.

Kouknul se tak skoro zoufale: „Po 8smi letech?“

No, tož na obě strany - buďme rádi, že nic víc se nestalo. Nenápadně sme se pak přemístili zpátky ke stolu, potom su mu ještě nenápadněji dala číslo, páč mu to nedalo a mě to pak taky nedalo. S Wéčkou sme pak šly zaplatit, páč z gentlemanů nevypadl ani groš. Já su ještě stála oblečená u stolu, když v tom se bílé triko probralo a najednou se chtěl s Wéčkou loučit. Byla z toho celkem paf, ale dostala pusu a vyfásla ruce na zadek. To už sem jim ale zatrhla. Dokonce za ní pak ale vyběhl ven, no roztomilost sama.

No, a teď je ten problém: Wéčko z toho jejich rozlučkového oblíznutí měla špatné svědomí; vzhledem ke svému novému příteli. Což je celkem pochopitelné a normální. O to víc je znepokojující, že já vůči Veverkymu neměla ani malinko toho špatného svědomí. Moc toho tedy nebylo, ani pořádné líbání, jenom taková pusa a ty jeho tlapky na mém těle, ale stejnak. Trochu se vina dostavila až v neděli, páč su zásadně proti nevěře, ale abych se dostala do fáze Wéčky, která bědovala, že se partnerovi nebude moct kouknout do očí, tak já su se tedy klidně koukla. Fakt mě to znervózňuje, znamená to teda, že můj vztah s Veverkym je vážně v háji? Zatraceně, poraď mi…

Následně sme se přešupily na piškotéku. Byl tu tedy jistý problém s tím, že sem neměla na vlezné. Wéčko nakonec ještě vyhrabala 20vacku, ale to bychom zase neměly na šatnu. No, přiblížily sme se ke gorilákovi u vstupu. Hulil fajfku. To by nebylo tolik vzrušující, lepší je, že v ní asi měl opium, páč mávl hnátou, ať jdeme prostě dovnitř. Schálně su pak pozorovala, jestli to byla obvyklá praxe, ale asi ne, páč co su dokoukla, všichni ostatní měli pásky.

Daly sme si tedy za ušetřené love růžovou tequilu a trochu potancovaly. Akorát jak su stará a čím dál háklivější na boty, tak ty střepy na podlaze mě tedy čílí. Čemu tam ty gorily a pinglové sou? K tomu, aby čuměli holkám na zadky? Protože vzít 2vakrát za noc smeták a ten braigl zpacifikovat by jim tedy ani nenapadlo.

Mezitím mi ještě psal Šedý: „Tak kde te muzu …dnes ještě videt.“  A pak: „Jdu za tebou.“ S Wéčkou sme mluvily o tom, kam potom jdeme, ale pánové to asi přeslechli, protože přes všechny kecy sem je nezahlídla. Těžko říct, jestli to je dobře. K ránu mi ještě písl, že mě nenašel (toho sem si teda všimla sama) a že teď už nám zbývá jen sex přes telefon. To zrovna, ty chlupatá potvoro. Co bych s tebou asi dělala přes telefon? Jedině, že by mi ta tvoje stálice přes něj vynadala, viď.

Potom mi písl, že čeká na erotické sms. Odpověděla sem, že já zase čekám na toho sexy chlapa, co pro něj budu jednička. A šlus.

Dnešním mladým se tedy musí přiznat, že ačkoli chodí pařit kolem 2vou, víc než do 4tyřech to nevydrží. Za našich mladých let se chodilo od 10seti a dávali sme do půl 6esté. Časy se fakt mění. Páč nám ještě nic nejelo, zůstávaly sme s Wéčkou co nejdýl, ale nic nejde protahovat do nekonečna.

Den poté sme horko těžko vstaly. Řešila su vlak a následný odvoz od něj, když se to vyřešilo samo prostřednictvím Hádavky, který uznal, že nevidět se 2va roky je pakárna a pozval mě odpoledne na kafe. S tím, že mě pak samozřejmě hodí dom. No, fajne zakončení víkendu. Patří totiž spolu s Čumáčkem do extraligy vyhrazené pro lidi, se kterými si skvěle popovídám. A oni se mnou samozřejmě taky, že. Bylo to super, poryli sme do sebe, navíc sme oba nechutně upřímní, tak to mělo i šťávu. Akorát cestou dom su si ani to jeho super autí moc neužila, páč 4tyři hodiny spánku je fakt málo.