Zajímavé? Pořád zajímavé... srpen 2018-květen 2019...

*V týdnu po pohřbu dojela na návštěvu sestřenka se strejdou. Copak TA, ale TEN si odvezl motorku, co mu prý děda slíbil (nic proti, to je možné), ale přibral i železné verky, které předtím vytřídili táta se Ségrou. Nenechala sem to bez komentáře, řka, že by mohl počkat, až se najde závěť. Tak nějak to odkývl, ale to se nevědělo, že bude hůř.

Mamka totiž zaplatila pohřeb i hostinu s tím, že děda měl na pohřeb uskládáno, takže si to vezme potom z toho. Nedovedu si to vysvětlit, protože děda nebyl žádný blbec, naopak by se dalo hovořit o naprosté přesnosti a puntíčkářství, protože sem našla v kalendářích poznámky o všeličems a vyúčtování za každý nákup, a korunu, co kdy komu dal, ale peníze uskládané na pohřeb prostě najít nemůžem. Pár měsíců předtím, než umřel, mámě ukazoval, kde sou. Dle vlastních slov tomu nevěnovala moc pozornost, ale místo věděla. Když sme tam potom šli, kde nic, tu nic. Ještě je to horší o to, že já, ani Ségrule nemáme nejmenší chuť hrabošit se dědovi ve věcech, ale když my nemáme chuť, tak máma absolutně nemá sílu, což chápu, a hledám místo ní. Všechno je pečlivé a uspořádané - až na ty peníze. Hledala sem celkem odhodlaně (do chvíle, než sem narazila na zagumičkované krásné obálky, ve kterých nám děda vždycky dával peníze pod stromeček; pak už mi to přišlo tak líto, že sem dál nemohla), protože mamina jednak je na mizině, dvojnak se strašně nervovala kvůli tomu bláznivému strejdovi, který si dle všeho usmyslel, že sme to někde stopili. A neváhal jí to říct. Dokonce opakovaně a s dalšíma pekelně vyděračskýma kydama, což mě upřímně nasralo, protože mám snad zapotřebí přijet po 14nácti dnech domů a najít maminu úplně v klubíčku zoufalou? Zrovna natíral u sousedů střechu, či kýho šlaka (i když u nás na barák několik desetiletí ani nesáhl, a najednou se bude hrabat o to, že tam vlastní místnost, haha), tak sem se pomodlila za klid a správná slova a šla na něj.

No, co ti mám říct. Samozřejmě, že každý má svoji pravdu a jeho pravda je nejpravdovatější pravda ze všech pravdovatých pravd. Spolkla sem většinu vlastních názorů, protože asi byl rád, že sem za ním přišla a: "nedělám mrtvýho brouka, jako máma; to má po babičce", i když to teda dalo festnou práci. Něco říkal rozumně, o tom žádná, ale když začal o tom, že má ještě na půdě dětský hračky, který si neodvezl a o zlatých zubech po babičce a prababičce a dalších takových sračkách, svíjela sem se v duchu něčím mezi smíchem a naprostým úžasem. Kde se to v něm kurva vzalo? Navenek su ale držela tak důstojný ksicht, že by proti tomu byl papežský legát šašek počmáraná. Odkývala sem to a snad ho přesvědčila, aby nám do doby, než zavolá notář, neodvážel části baráku.

Co říct, no. Máma nemá pocit, že by nám děda něco dlužil, proto ani po ničem nepátrá, strejc je ovšem zjevně hluboko ukřivděn. Ovšem, já věci, co byly, a možná, že ani nebyly, před 50desáti a více lety nechci, a hlavně nemůžu řešit. Ze svého hlediska bych řekla, že soudí přísně, sem si naprosto jistá tím, že děda i babička ho milovali. Pokud on ten pocit ale nemá, není to můj problém a rozhodně tím nebude trpět moje máma, která těžko může za to, že se narodila.

*Jediná zaznamenáníhodná akce za celé léto byly slavnosti piva.Vzal mě tam Bidýlko, za což mu sem velice vděčná, páč z toho byla nejlepší kalba poslední doby (pohřeb fakt nepočítám. i když byl povedený, srovnat by se to ale dalo asi jako ocas z nutrie s lunárním vozítkem).

 Však sem to teda lila kvalitně. Ono se ale takové vyňuňané 16stnátky a 18smnáctky sosají jako nic. Míra známých byla střední, zejména Veverky se nevyskytoval, což bylo fajn, protože  - celkem typicky - sem s tou stoupající hladinkou měla chutě chrstnout mu do ksichtu svijany (nebo jiný takový hnus) za ten podivný efekt, že se mnou nebaví ani vrata od chlíva. Nicméně na to nedošlo, zatímco Bidýlka znal a zdravil kdekdo (bodejť, když je to jeho pracovní město), takže sem se semtam poseznamovala a pak se s nějakým jeho kamarádem propařila zbylou půlkou noci. Můj typ Mucík není, ale zůstal mi tak nějak příhodně u zadku, a na předek sem si nalepila týpka, co kdysi dávno chodil se Špagetou, a něco na něm nejspíš je, když sem si ho všimla už tehdy a teď v tom ožralo-oparu taky. Jako takhle fajnový taneční sendvič sem nerobila roky. Mucík byl takový spíš něžnější, ten druhý větší drsňák, a když mi huškal do ucha, jak by mě rád ochutnal a jak musím být sladká, mohla sem ty legíny ždímat. Dlužno ale dodat, že až na velmi nemravné tance nebyla ani pusa. Nakonec sem je teda lákala na trojku, ale protože statisticky jednoznačně vychází, že většina chlapů to odmítne, bylo to celkem bezpečné.

Druhý den byl teda naprostý masakr. Dojel k nám Easy, aby mi naložil bagáž, protože v týdnu sme odjížděli na dovču do itošky (Vzniklo to jednoduše - já chtěla do Irska, bo do Bosny/ on do Chorvatska. A protože na Kazachstán nebyly love, tak do dopadlo na kompromis). Co se naložení kufru do auta týká, šlo by to, kdybych ho byla schopná pobalit. Ale on se mi kufr spíš zvedal. Jediné, čeho sem byla schopná, bylo přemisťovat se horizontálně mezi obývákem, kde mi byla zima a zahradou, kde mi na sluníčku bylo teplo. K večeru to už přestalo být k smíchu i tomu Easymu, páč sme fakt potřebovali jet, ale co naplat, když sem byla schopná jen cca jednou za hodinu vstát, pobrat nahoře pár věcí a jít se vyblít, páč se mi z té přehršle pohybu udělalo šoufl. Směle ale říkám, že ten večer stál za to.

Jináč dovča byla fajna. Ztratili sme se už při hledání východu z prvního kempu, tak sme se seznámili s Dříkem, který to taky nemohl najít, a když sme se konečně vymotali, čekala tam na nás blbce Makuška. V téhle partičce sme tak proplouvali dále a bylo to naprosto super.

*Po dovče sem se rozhodla, že potřebuju další podněty a byla se mrknout na ukázkovou lekci jednoho bojovka. Ten jejich šéfik mě děsně nadchl, tak sem se nahlásila, i když skloubit to s prací dalo práci.

Na první hoďce mě nadchnul i náš skupinový trenér a bylo. Ani ta parta není špatná, holky sme jen dvě a jedna postarší paní, co to po měsíci chudák vzdala, ale uznávám, že na ten věk to byly výkony. Dál pokračujeme se Sally s klukama, a občas přijde Asiatka s nevyslovitelným jménem. Taková malinká, kopy nic moc, údery lepší, ale rychlá je jak útočící kobra. Poučné. Kromě ní sem tam skoro nejmenší a zvětšovat se teda nechci, nejsem Antman, ale musí se uznat, že když mi někdo chce nafackovat, většinou to udělá, protože delší ruce teda dělají svoje.

*V září sme s Wéčkou a Makynem frčeli směr sklípky. Cesta tam byla příšerná (kdyby se neprobíral malý čůrák Wéččina ex, bylo by ještě hůř, ale takhle jen myšlenka na to, jak chudák škytá, byla dost obveselující), ubytko ale super, a vůbec celé by to bylo super, kdybysme málem nepochcípali hladem, protože v té zasrané vesnici se prostě najíst nedalo. Ono se tam teda ani pít moc nedalo. Kdeže je ta proslulá slovanská pohostinnost by mě teda zajímalo. Kdepak to. Do sklepa jen na objednání, divné jen, že nechtěli aji pas a víza.

Nakonec se nás v pátek jedna babča ujala, ale dlužno dodat, že nás i kvalitně natáhla. A to člověk nemá s Prahou společnou ani značku na autě. V sobotu sme vlastně nesehnali vůbec nic a místo u vína skončili v pivovaru. V neděli sme se cestou zpátky stavěli v zoo. Pokračovalo se ve stejném duchu jako celý víkend a Wéčka s Easym kvalitně zkoumali každému zvířeti tvar přirození. Makyn se přidal až u oslů, pro které má prý trochu slabost.

*O týden později byl sraz ze zájezdu. Bylo to též moc fajne. Sice u nás spal Vývan, ale v koupelně sem se halt zamkla. Jo, Sethi se mnou mával jenom tak trochu, naštěstí fakt nějak stárne.

*Nej je těhu, heč. Vím to, kromě otce, jako první, heč. Jo, taky sme u ní byly s Ramlicí na návštěvě. Byl u nich totiž divadelní festiválek. Tak se vzaly nějaké lístky. Místo komedie sme teda skončily na něčem ze druhé světové války, z čehož sem měla celkem depku, ale po představení se pro mě stavil Kamarád a zbytek večera sme strávili klábosením. Však sme se taky neviděli nehorázně dlouho.

*Účastnila sem se další tématické konference.

*V týdnu sme s W+M skočili do mexické restaurace. Zajímavé to bylo, ale radši zůstanu u vietví.

*O víkendu sme s Losíkem jeli na výlet do Polandu, bylo to moc fajn, akorát se mu chudákovi pak udělalo nějak šoufl, takže sobotní odpoledne a večer sem se už toulala městem sama. Taková ta bordelová dívná ulička se mi moc nelíbila, ale jinak pecka. A hlavně ty super věci z jantaru. Já ty tretky fakt žeru. A ještě stojí vlastně pár šupů.

Co ovšem stojí dost za zmínku je zpáteční cesta. Na nádraží sme došli s dvacetiminutovým předstihem, ale kdepak tak na Poláky. Ti ten vlak radši vypravili o třicet minut dřív, než sme měli natisknuto na jízdence. A hádali se, že za to můžou Češi, že nám špatně vytiskli jízdenky.

 Další vlak o 12vanáct hodin později a busy vyprodané. No, to chceš, toto. Nakonec nás zachránil řidič Flixbusu, který nás několik vzal úplně načerno napůl na stojáka. Dobří lidé ještě nevymřeli. Největší prdel ale byla, že sme ten vlak za hranicema dojeli a s dalšíma asi 6sti lidma do něj nastoupili. Tam to oslíme průvodčímu, ale on, že nastoupil taky až teď, a že jak to vypravili předtím
absolutně nemůže. No, zkrátím to, když sme požadovali na pokladnách v Praglu zadostiučinění, nejdřív si nás přehazovali z pokladen na info, a naopak, a nakonec došli k závěru, že za to můžou Poláci a ať si popláčeme písemně.

*Na pařbu do exškolního města sem se nedostala, páč Hádavka tvrdí, že má rýmu a obecnou nachcípanost, ale vzhledem k tomu, že té rýmě předcházela jeho obvyklá online přednáška o tom, jak mě chce, a že přátelství mezi mužem a ženou nemůže s tím chtíčem vůbec existovat, tedy (když mu nechci dát) nemůžeme se přátelit, moc tomu nevěřím. I když psychosomatika je věda, což.

Pátek sem tedy byla doma s maminkou. Sobota ale byla dobrá. Původně sem byla pozvaná na leč od Bidýlka, ale nakonec měl taky rýmu. Sice mi na poslední chvíli písl, že asi porazí, ale to už sem byla tak na kousek domluvená s Lordem, což je ten týpek z pivek v létě. Kdyby tam nehrál tatík, tak se asi nepřiblížím, ale takhle sem čuchala polky a něco mi i říkalo, že by je ten netypicky inteligentní vidlák mohl umět válet. Taky, že jo. Když se teda uráčil jít tančit, že. Ale ty poslední pivní už byly úplně dle mého gusta. To už fakt teď málokdo umí ty tornádové otáčky.

Jináč se o zábavu staral hlavně nějaký jeho kamarád, resp. jeho slečna. Tos v životě neviděl, tohleto. Na první pohled naprosto ladicí krásný pár, na druhý se ukázalo, že on ji už nechce, a neví, jak z toho ven. Zvlášť, když ona se někde dekapitovala na pras a natahovala se po něm jak Andrej po dotacích. Výsledek byl ten, že on nad tou chobotnicí dělal tak smutné ksichty, až jednomu bylo stydno, jestli víc litovat jí, nebo jeho. Ale komedie nesmírná. Když na něm seděla, vypadalo to jak morová rána.

Jinak tanec byl, paňáky byly, pivko bylo, tož co víc chtít. Navíc sem v té vsi taky rozproudila nějaké drby, když sem se tam vedle Lorda objevila, ale když jemu to bylo jedno, tak mně
ještě víc. Je to s ním ale zajímavé.

*Koncom listopadu sme se s Wéčkou konečně zase dostaly na akci. Už mi trocha dancingu chyběla, trdlovala sem po kanclu. Klienti si sice zvykli, ale sem schopná vyvolat i lepší dojmy. Nebo možná taky ne, no.

Začaly sme tím, že mi od Easyho zmizela žehlička, čímž se mi totálně rozpadl plán; nemohla sem si vyžehlit halenku, ergo, nemohla sem si ji vzít, aniž bych vypadala jako něco, co dává Armáda spásy zadarmo. Čtvrt hodiny sem ji zběsile hledala, až z něj vypadalo, že jak uklízel (uklízel, to je fakt), odvezl k matce věci, o kterých usoudil, že je nezná. No výborně. Vztekle sem se třikrát převlékla a nakonec si vzala triko, co sem nosila celý týden, protože beztak většina lidí smrdí mnohem víc, než já. A bude tam tma.

Jela sem se zpožděním, ale Wéčka byla tak hotová z přesčasů ve faše, že jí už bylo všechno jedno a hlavně nechtěla žádné nervy. Já taky nechtěla nervy, tak sem tam hodila koktejl, pak svařák a pak pivko. A s panákama začali pánové od vedlejšího stolu, co se nudili tak okatě, že mi nedalo si rejpnout. Jinak ale ničím zajímaví nebyli, tak sme konečně šli tancovat, i když úplně o plném parketu se mluvit nedalo. S Wéčkou už sme za ty roky tréninku ale takové hvězdy, že nám to bylo úplně fuk a prostě sme si to moc užily. Dokonce tak, že další 4 hodiny mi podezřele splývají dohromady. Pamatuju si ale neuvěřitelně krásného týpka z Ukrajiny, o kterém bych na první pohled řekla, že může být úkáčko asi stejně jako Uganďan, páč vůbec neměl takovou tu jejich držku, jak jich po městě chodí asi milion za hodinu. Tohle byl teda fakt týpek. Když totiž máme shodu v tom, že je někdo pěkný, musí to už být terno, protože sladit dohromady kulturistu a takový ten vyschlý studentíkovský typ je dost namáhavý estetický hazard.

Já pak přišla k týpkovi trochu míň hvězdnému, ale za to super pařícímu. Tak mi to teda trochu ujelo a na velikost ptáka sem se nejspíš taky neměla ptát, ale protože chtěl kontakt, asi se za něj tak úplně nestyděl.

Chvilku před zavíračkou sem nejspíš zavolala Easymu, páč pro nás dojel. A najust sem se zrovna dostala do nejlepší hladinky, ale co s tím, viď.

*Mamina sfoukla sraz s gymplem po letech, nějako ji ale začalo bolet břicho. Tak s tím cca po týdnu čajování vyrazila do dochtora, a ejhle; nechali si ji v nemošce. No, to byla radost. Prýže slepák.
Operovat to ale nelze, páč už tam má infiltrát, či co, tak jí to ledují a cpou kapačkama. Já to typuju na psychosomatiku. Tatík se doma stará o zvěř, než přijede Ségrule.

Začátek prasince sem oslavila tím, že sem za ní jela mrknout do nemocnice.Ta samá nemoška, co v létě děda, to samý oddělení, ty samý doktoři. Ježek a jeho voko. Plížila sem se tam jak Jon Snow kolem kabinetu, páč zas nic nevěděl. Fujtajbl. No, mamouch ale nevypadá tak zle. Slavně taky ne, ale dejme tomu.  

Se Ségrulí sme se pustily do cukroví, jak to bylo naplánováno. Jenže bez té mámy to nebylo tak pěkné. Ani to teda tak nešlo, když ti z manufaktury chybí jedny ruce. Ségra bojovala se sešitkem po babičce, kde bylo od každého druhu po 5ěti receptech a kdoví, kterej je ten pravej. Když už se pro nějaký rozhodla, nešlo to přečíst, jak je chudák po letech opatlaný. Já zas robila špumprnágle s novou troubou. Hezké, že sem na ní vlastně půlku dala, protože mámě sme na kytky pro dědu přispěli táta i já, tak to mamina rozdělila a opanovala, ale než člověk přijde na ten trik, aby to bylo akorát, byly to perné chvilky.

Ani sem se nešla podívat nikam na rozsvěcení stromku. Jednak mě to vlhké počasí nebaví, dvojnak,a vůbec.

*S Easym sme mrkli do Rajchu na vánoční trhy, ale krapítek sme se tam nepohodli. On je fakt někdy větší flegma, než by bylo záhodno. Konec ale dobrý, všechno dobré.

*Taky sem z kolegyňkou z podniku vedle jely do Phy na Tiesta. Jako povinnost, viď, na čem sem asi začínala pařit, že. Moc se ale neukázal. Nehledě na to, že ta hala byla tak hnusná, že by to chtělo mnohem, ale mnohem víc chlastu. Takže pro nás Easy relativně brzo přijel. Za což si zasloužil k Vánocům bonsaj. Měla sem jí teda schovanou u Wéčky a Makyna, na což reagovala zežloutnutím, ale však ona zas obroste.

*S Wéčkou a Makynem sme byly aspoň jednou na svařáku. Easy jel po letech MHDčkem, takže to dopadlo tak, že sme mrzli jak borový šišky a čekali na něj drahnou dobu. Když už přijel, nepřivezl mi čepici, o kterou sem ještě zvlášť psala, kde ji najde a ať mi ji vezme, protože víme, že je kokos. No, byla sem na něj protívná, protože kdejaký mentál by mi ji přivezl, ale to on ne.

Svařáček ale špicovní. Pak sme teda hledali něco k jídlu a to nic moc, protože všichni ostatní lidi taky hledali něco k jídlu. Easy pak ale vyprovokoval Makyna, že si dají šneky. Mně a jemu chutnali, Makyn to odtrpěl, heh.

 *Večírek sme měly jeden od bojovka, který sme si teda se Sally naprosto parádně užily. Dom sem opět přišla v cizí mikině - věnoval mi ji týpek dobré velikosti se super modrýma očima (později sme se aji sešli, a je moc milý, takový Méďa; naneštěstí zadaný, stejně jako já, heh, každopádně mi po něm zůstal masér)

Den po bojováckém  vycházel večírek v práci, tak to teda bylo krušné. Šla sem si odpo lehnout, ale stejně sem už večer za moc nestála.

*Vánoce byly fajn. Maminu pustili dom už předtím, takže se sice šetřila v papání, aby si ten břišek znova nerozhodila, ale bylo to dobré.

* Nej měla svátky horší. S tím mímem se jim na ultrazvuku cosi nezdálo, tak ji honí po doktorech od Ostravy ku Praze.Jako to není dobrý. Hlavně nikdo nic neví jistě. Ani si moc vánočně nepřipadala. Úplně najevo to dát ale nemohli, protože vlastně kromě mě to nikdo jiný nevěděl. Trochu rozptýlení tak bylo dobrý, tak sme s Easym a Očkem jeli do ZOO.Já tu vánoční miluju. Akorát kluci nám našli společnou řeč o autech až skoro na konci setkání. No, nedá se zarobit.

*První plesík sem zmákla díky Bidýlkovi ještě ve starém roce. Napsal, jestli jdeme, tak sem šla. Trochu su se ztrapnila, protože sem nepoznala jeho bráchu, ale jak si mám pamatovat každý ksicht, najmě, když sem ho viděla jen jednou a ještě o Velikonocích.ˇTeď sou Vánoce, no ne. Pak sem si teda rozvzpomněla, že to byl ten, co mu náš pes sundal držátko z pomlázky. Tehdy mě, myslím, ničím víc nezaujal, tentokrát se ale ukázalo, že Deli tancuje ještě líp, než Bidýlko a je to teda pošušňání. Hlavně ten walz. Mňamina.

*Silvestr stál naprosto a nehorázně za nic. Teda díky, že to bylo, jako bylo, vždycky může být hůř, ale vývar teda žádný. Spíš taková polívka z pytlíku za 4tyři kačky. Moc sem to nehrotila, takže bylo prostě domluveno, že Easy dojede k nám a uvidíme. To teda viděl. V neděli večer totiž mamku zase začlo píchat v bříšku a měla teplotu. Nedalo se svítit, jela sem s ní do nemocnice. Odtama nás teda poslali dom, ať dojedeme další den ráno, že by s tím teď stejně nic nedělali. No, tak sme znova jely další den ráno. To ti teda povím, že horší dopoledne sem snad nezažila. Začalo to čekáním před chirurgií. Pak sme čekali před gynekologií. Pak před CTčkem. Pak znova před chírou a pak před internou, dokonce chvíli před práznejma dveřma, než mi to přišlo divný, zaklepaly sme na ten velkej nápis NEKLEPAT a pak šly hledat někde jinde jakéhokoli internistu. Byl to hnus. Jak mi pak řekla moje úžasná koučka - nezáleží na tom, co se ti honilo hlavou, hlavní je, žes tam s mámou byla,

Ale hlavou se mi honily naprosto neuvěřitelný věci. Když ti řeknu, že bych radši seděla prdelí na odjištěným granátu, než tam furt na něco čekat, nebudu daleko od pravdy. Strašný, prostě strašný.

Pak se teda rozhodli, že radši podívají dovnitř, primářka mámě vyjmenovala, co všechno tam můžou najít (vím, že se sichrujou a musí to říkat, aby je někdo ex posto nezažaloval třeba, ale jestli člověku 10 minut před operací prospěje slyšet něco o tumorech mi přijde na pováženou. mně to teda kurva neprospělo). Celý ten den mi teda neprospěl. Z té nemošky sem dojela ani nevím jak. Za pár hodin pak přijel Easy a táta. Večer sme klidně seděli, dali si k večeři klobásy, protože kapra sme vrátili zpátky do lednice, až budeme všichni. Ale Ségrule udělala salát a tatíka nějakým záhadným způsobem napadlo koupit vaječňák, na který sem už dlouho měl chuť, tak sem si dva panáky dala. Mamka pak zavolala asi kolem 10sáté, že už se probudila. Že má v břiše ránu a nic neví, ale bylo stejně fajn ji slyšet.

Půlnoci sem skoro myslela, že se nedožiju, nějak sem si četla a trochu pospávala. Tatík si šel vůbec lehnout a Ségrule s Easym koukali na tývku. O půlnoci sme si teda ťukli a vylezli ven s prskavkama. Moc víc toho nebylo, páč přes mlhu nebyly vidět ani rachejtle od sousedů.

V noci sem se moc nevyspala, páč se mi pořád odšoupával pod zády šuplík z gauče a Jones pravidelně chodil kontrolovat, jestli nespíme moc tvrdě. Tlap, tlap, tlap tlap. Vyšlo mu to pokaždé, páč s těma drápkama klapajícíma o podlahu se fakt nedalo.

Druhý den, že se podíváme za mamkou. Popravdě sem chytla nefalšovaný hysterák, že už do té nemocnice nejdu. Najednou mi prostě začaly téct slzy a při pomyšlení, že se k tomu baráku zas přiblížím sem se málem udusila. Kdyby tam aspoň ten děda v létě neumřel, nedělalo by mi to asi tak zle. Musím podotknout, že sem seděla na gauči vedle Easyho, když sem začala bulet. On si dál koukal do mobilu, jakoby nic. A náš táta, kurnik, podrž se, náš táta! Ten za mnou došel, pohladil mě tak trochu nesměle po hlavě a řekl, že tam teda nemusím chodit. Za chvíli sem se vzpamatovala, když to udělá mamce radost, tak to překonám a půjdu tam. Taťku teda ještě napadlo, že nejdřív pojedou oni se Ségrou, já se mezitím dám do kupy, pak se vystřídáme, a všichni se pak sejdeme u babí a dědy. Dobrý nápad.To už sem zvládla. Tu ignorativnost ale Easymu těžko někdy zapomenu.

*V pátek sem z práce jela rovnou za mamkou. Připadalo mi, že jak sem se blížila k té nemocnici, vypadalo to na slušný náběh na panický záchvat; sáhla sem si ale na krk a tep se zdál v pořádku, tak sem to nechala být. No, byla taková utahaná, ale vypadá skvěle. To už sem si kdysi všimla i na sobě, že to nemocniční prostředí pleti celkem prospívá. Jestli je to minimem alergenů, bo tím, že tam člověk skoro nejí a nekurví si kůži jídlem, těžko říct.

 Každopádně to nebylo tak dobré, jak to vypadalo, protože mé největší lásce vyoperovali z břicha nádor.  To je fakt období, tohleto. Hlavně ta chvíle, kdy byly v nemocnici obě - mamina proto, že se tam skoro zabydlela, že a Nej na dlouho odkládaném potratu. Nevěděla sem,v tu chvíli, které psát dřív.

Odpoledne Nej s Ramlicí jely s kočkou k veterináři, tak mě pak vyzvedla, odvezla dom, a pokecaly sme u nás. Plynule sme se přehodili s taťkou a Ségrulí, kteří za mámou vyrazili v druhé štaci. Jinak teda kecali sme chvíli o blbostech, pak ale došlo i na to přerušení. Je to síla. Hlavně strašný rozdíl v přístupu. Zajímavé, že někteří lékaři se umějí bez nejmenší námahy chovat lidsky, zatímco u pár dalších nejspíš plynule nastupuje mengeleování.

Večer sme s Bidýlkem původně měli jít na náš školní ples. Pak sme se chvíli bavili, jestli spíš nejet na chatu, na kterou mě zval i ten jejich kamarád na minulém plese. Nakonec sem se ale s tátou a Ségrulí v obýváku tak rozseděla, že sem se nebyla štonc zvednout dál, než do kuchyně. Tentokrát mě to ale ani tak nesralo, toho mamčiného zdravotního stavu mám totiž až po krk a leze mi to ušima, což se projevuje bolestí v krku a v uších, a není to nic moc.

*Navštívila sem maséra od Médi. Prý to není lopatka, jak sem si dlouho myslela, ale sedlá žebra. Namrdal mi je zpátky. Slušná bolest. Hlavně, aby to ale pomohlo.

*Bezva plesík byl v Bidýlkově skoro rodné a nejlepší v jeho rodné. To by šlo. Jo, taky sem mu ukázala pár cviků na záda, aby nechodil jak houslovej klíč.

*V sobotu ráno sem měla nějakou roztouženou, tak sem zkusila obepsat pár lidí na písmenkový sex, ale buď nebyli zrovna online (Méďa, Záhada, Denis), nebo se projevili se jako naprostí kokoti (ten maník, co mi před lety tak zajímavě vylizoval ucho). Zachránil to Lord, ale až na druhé číslo. Že má ten kluk ale skvělou imaginaci, to je naprosto holý fakt. Jo, ještě sem to zkusila na toho svého, ale z toho nic moc nevypadlo a hned mě to přestalo bavit, a na Denise, který byl tak šikovně při ruce, páč si s přestávkama píšeme už od minulého plesu (on si začal), a den předtím sme se dohodli, že půjdeme večer na lyže.

Za mamkou sme byly odpoledne. Už se sama odplouhá na sráč, což každopádně není k zahození. Mezitím mi volal Deli, že jede na tu chatu, a jestli nechci vzít taky, čímž mě velice mile překvapil. S
díky sem ale odmítla, protože krk začíná být nějaký protivně zásadní. Takže po zralé úvaze nedopadly ani lyže, ale Denis pak navrhl aspoň kafe na benzínce, že sme dlouho nekecali. Benzínku sem odmítla, ale kafe sem utažitelná vždycky, tak mě po 7mé vyzvedl a jeli sme. Kafe teda fakt z benzínky, seděli sme naštěstí v autě. On je to analyzátor obecný, tak se podrž, že mu v hlavě vrtalo to moje ranní lákání na hraní a prý to dokonce bral vážně. Ty jeho úvahy mě neudivují, udivuje mě, jak je dokáže říkat nahlas. Taková upřímnost je prostě nevídaná, i když on je opravdu esence pohodářství a zřejmě ho nerozhodí ani projevování citů a myšlenek rovnou pod nos, což je pro mě celkem novinka. Fakt se to moc často nevidí, většinu chlapů, aby člověk luštil s kompletním vydáním Ottova slovníku naučného.

No, stručně řečeno vyjádřil nahlas  - a ještě příměji, než tenkrát - že jak mě teď po delší době viděl na tom plese, vrtá mu hlavou, co mezi náma je. Nějaká přitažlivost, to jo. Snažil se vyjádřit, že je taková zvláštní, s čímž musím souhlasit, ale spokojeně sem ho nechala v tom máchat. Pak se teda krapet urazil, když sem řekla, že nebyl jediný, komu sem ráno psala, ale pak už sme jeli vyzvednout Bidýlka a bylo to v pohodě, až na okna, která byla zafuněná, jak v té scénce z Titanicu, aniž bychom teda něco jen vzdáleně podobného té scénce v Titaniku dělali, což bylo proto ještě o to trapnější.

Ve vinárně byl celkem fajn pokec, i když sem si dala jen zázvorový čaj a jeden punč. Pak sme jeli ještě na kebab, to už sem ale byla zdechlá skoro komplet. Jídlo mě ale trochu spravilo a byla sem zvědavá na další vývin situace. U nás před domem chcípl auto a tak nějak sme si povídali dál. Kušnil teda, že je nervózní, jak šestnáctiletý ratlík, a že neví z čeho. Že se takhle normálně necití, aby nevěděl, co říct. Sice sem ho viděla jen párkrát, ale opravdu nepůsobí jako někdo, kdo by vůbec kdy byl nervózní.

Ryla sem do něj, že se mě bojí, což se mu nezdálo. Prý sem ale jediný člověk, co do něj různě ryje a provokuje. A že se mu to líbí. Povídám to jo, ale doma, ani na zahradě bys to mít nechtěl. Prý si to nemyslí. Pak trvalo ještě dlouho, dlouho, než sme se z legrace trochu prali a šťouchali do sebe a pak mě začal hladit po stehně a já jeho po ruce. No ty vole. Píšu to bezprostředně, ale nevím, jak bych to vyjádřila. Připadala sem si jako školačka, co pomalinku objevuje takové to kouzlo prvních dotyků s klucíma. Možná proto, že sem toho nikdy moc pomalinku nenaobjevovala. Možná jednou, tak, aby mi to utkvělo v paměti, pak to ale vždycky bylo mnohem přímočařejší. Tohle ale byl fakt takový magic moment. Nebo spíš hodina, možná víc. To, jak se na mně díval. Jemu se líbilo, jak mu hladím palec u ruky a mně škrabkání na krčku. Ale už jen ty naše spojené ruce stály za to. Ještě nikdy sem nebyla tak mokrá z takové (podivně intimní) maličkosti. Jinak nic nebylo, myslím, že oba sme se báli toho, že líbání by ty křehoučké a nádherně napjaté chvilky jednou pro vždycky zničilo. Takže padla jen pusa na dobrou noc. A zbytek sme si nechali na příště. Třeba bude, třeba se ta poezie vrátí, když mezi námi je něco zvláštního už od začátku.

Druhý den mám krk akorát tak horší a dost se mi vrací myšlenky na ty naše spojené hnáty. Bodejť by taky ne, protože Easy pro mě původně měl dojet, že se třeba ještě cestou někde stavíme a tak. Ráno ale píše a volá, že je sněhová kalamita a hlavně jde o ten stříkající sníh se solí. Že tomu nemůžu rozumět, když nemám ráda auta. Kurva, mám ale ráda sebe. Navíc tady jen prší. Těšila sem se, že se nebudu muset jednou plácat busem, ostatně, když je ta kalamita, tak by mě snad měl odvézt kvůli bezpečnosti sám a ne poslat nějakou rozkodrcanou bednou. Prý půjdeme večer na sushi. Odvětila sem, ať se nenamáhá a koupila si rychle lístek na bus. Nějakým zázrakem poslední volné místo. To už ale otočil, a že pro mě teda dojede. Tak najednou to jde? Kurnik, ten mě dosral...

Do večera mě to pustilo tak středně, vyzvedl mě teda ale aspoň u busu a vytáhl čínské nudle a kytku, že se opravdu omlouvá, že se na mě vysral a že chce, abych věděla, že nad tím opravdu přemýšlel a mrzí ho to. No co, tak jo.

PS: Už sem byla v klidu, ale sex nestál zase za nic. A to bylo skoro po 14nácti dnech, prosím. Ach jo.


*Další víkend noční lyže s Bidýlkem. Aspoň že ten kárving se mi místy daří. Bodejť by ne, když sem si taky konečně koupila helmu.

*V týdnu přišly výsledky, že ten nádor byl zhoubný. Jestli já z tohohle období už nezhubnu, tak fakt nevím.

Vyřešila sem tu hroznou bolest a strach tím, že sem si na pařbě s Wéčkou tak ožrala hubu, že sem chtěla odcházet s grupou nějakých expatů na skupináč. Však ale, jak mě Easy sexuálně zanedbává, to už nemá obdobu. Sme spíš jak brácha a ségra. Nuda, nuda, nuda. Ale aspoň ten nudný sex, kdyby byl, ale on většinou není žádný. Mezi těma intervalama bych mohla žrát adventní kalendáře.

Jinak samozřejmě sem s nima neodešla. Jeden z důvodů byl ten, že už sem pořádně nerozeznávala ksichty, a musela sem se Wéčky ptát, který z nich je hezký. Bolest z mámy ale byla fuč. Aspoň na chvíli.

Další den sem vstávala na zkoušky z bojovka. Přichcaná to ještě bylo dobrý, jak ale mizel zbytkáč, zase se mi ten strach úplně usadil. Se Sally sme to ale daly, a pak sme to oslavily špíčkem. Hey, to taky zabírá, strach fuč. Neřkuli, jen na chvíli zase...

*Další víkend sem vyrazila na lyže s RA, který je zase šťastně zadaný.

*Na Easyho sem vytasila sexy prádlo. No, trochu se probral. A prý nakoupíme další hračky.

Taky sme jeli na výlet do jižních Čech. Dinosauří modely a muzeum v Budějicích, pokuta za rychlou jízdu taky v Budějicíh, a k tomu Holašovice. Ju, bylo to fajn.

*Se Ségrulí sme daly aspoň jeden maškarní ples. Opět nás nikdo nepoznal. Jo, byla sranda. Kdybych pila, byla by větší, ale nemůžu být v lihu furt.

Koncom měsíce sme se se Sally vydaly na od bojovka na soustředění. Bojovka teda byl už i ten začátek, páč já ráno měla koučku, pak normální trénink a po něm sem se s tou nabouchanou tašou odplazila k Sally dom dát sprchu, páč sme byli domluvení s dalším Kosičovým studentem, že pojedeme společně. To ti teda povídám, že na 18smnáctidenní trip sem objemnější zavazadlo neměla, protože toho místa, co zaberou chrániče a boxerské rukavice (za které sem teda dost finančně vykrvácela) je řádná plocha. Proneslo se to nehorázně. Ještěže nás Bon nalodil relativně na rozumném konci města.

Cesta byla dlouhá, o tom žádná. Na místě mi ale celkem bez řečí urobili bezlepkový plátek, místo kuřízku a měli taky super pivo. A navíc ta ubytovna! Připadala sem si jako zpátky na lyžáku, nebo táboře, takové brutál retro, včetně čepování čajíčku, nezamčitelného hajzlíku, sprchy s plesnivým závěsem a neméně plesnivých okem. Péřový polštář sem vyhodila a deka byla naštěstí normální. Sama bych tam teda na pobyt nejela, ale takhle na těch pár dní sem si v takovém vzpomínkovém
nostalgy prostředí přímo rochnila.

Hned první večer se lidi, co se bavili spolu, bavili spolu, a my ostatní sme tak nějak automaticky vytvořili panický stůl začátečníků. Většina nás ostatně byla od Kosiče. My se Sally sice nikoho, kromě našeho řidiče neznaly, ale celkem rychle se to měnilo, protože on znal další 3ři lidi a já zase od vidění týpka, co chodí na hodiny k Dannymu. Umírněně sme se tak prochlastávali večerem. Wanda nás učil nějakou vytuněnou hru s mariáškama, drobná holčina vypadající na 15 (třetí den sem objevila, že je jí hluboko nad 30cet) chlastací hru Bum s tlapičkama kolem stolu a vůbec bylo fajn. Po půlnoci sem ale uznala, že by bylo záhodno jít hajat a snažila se Sally odtáhnout s sebou, ale dvakrát to nezabralo. V noci sem se probrala, když dorazila, ale to bylo tak všechno.

Ráno bylo neméně bezva. Sally neměla mobil, bačkůrky a mikinu. Za to měla kalhoty navlečené obráceně a naprosté okno od chvíle, kdy se zvedla od našeho stolu a přesunula se k tomu šéfíkovskému. Ono se to totiž  má ještě složitěji - udržuje víceméně supertajný postelový vztah s Timotejem, což je jeden z vedoucích. Bezva je, že je to hezký vtipný pohodový a na první pohled moc milý kluk. Jak sme si ale se Sally brutálně podobné, tak přecejen sem o pár let starší - i když se s tím dvakrát nechlubím - a to znamená víceméně jediné; na první pohled milí kluci mi sou krajně podezřelí a obecně od nich zdrhám obloukem, i když vůbec neumím běhat. Nicméně Sally nepláchla, a naneštěstí se i trochu zamilovala. A on s ní krapet zametá. Takže sme ráno měly situaci, kdy se opatrným výzkumem ukázalo, že se její věci neválejí nikde veřejně v dosahu, ergo musí být u někoho v pokoji. Ovšem u koho a ve kterém. Že by to ale mohlo být u něj bylo jasné, jenže měl další spolubydlící, tak tam Sall nechtěla jít klepat. Mikinu a bačkory dle mého vzal ďas, že ten dementík ale neuznal za vhodno jí vrátit ten mobil, na kterém musel zvonit budík, takže si ho opravdu musel všimnout, to mi příjde krajně morálně pochybné.Takže Sally dopoledne měla kočku a neměla nic. Až po obědě na odpolední trénink jí ten foun donesla jiná holčina, že Timotej jede pryč a tak jí ho posílá.

Když sme přežili i odpoledne, i když horko težko, nastal zase ten fajný večerní čas. Nejdřív teda nevypadal nic moc, protože v jídelně, kde sme se hromadili večer předtím, měli místní řepáci nějakou kultůrní akci a vedle v hospodě kvůli tomu točili pivo do kelímků, což jak každý musí uznat, není skoro vůbec pitné. Taky místní piškotéka, na kterou sme se pak vybabrali (Sally hrozně nechtěla) byla dobrá jen na to, že pivo bylo ve skle, a cestou sme potkali pár opuštěných bobů, které mi přišlo vhodné si zapamatovat pro pozdější použití.

Jeden z klučinů, kterého znal Bon měl s sebou naštěstí kytaru. Ostatně i jinak byl celkem milý... Akorát ta ohnutá záda... Jasně, je to nemoc z povolání, ale já lidi s ohnutými zády prostě nemůžu rozdýchat. Jeho parťák China byl zas krapet při těle, no, se Sally sme čekali trochu víc estetiky, ale stejně to bylo fajn. Slezli sme se u nás na pokoji, což se do budoucna ukázalo jako velice neprozíravé, a rozjeli smíšené pěvěcké sbory. Člověk by řekl, že jak sme ožralí, bude to katastrofa, ale ono ti to docela i znělo (existují důkazy...) Hey, bylo to fakt úplně skvělý. Po dozpěvu sme chtěli jít na ty boby, ale mně se to povedlo nějak neodhadnout a jak sem byla furt zlitá málo, pak už sem byla moc. Sáňkovat tedy šel China se Sally a s Dronem, což byl ten kamarád Wandy. Moc fajn a rychlej, naneštěstí ženatej. Naštěstí to vypadá, že šťastně.

Potom, co se mě, jakožto hlavního iniciátora nepovedlo ani za prase vytáhnout z postele (celkem jistě sem totiž věděla, že bych se při sebemenším pohybu poblila), vyrazili bobovat všichni, kromě Popiny. Ukázalo se, že zpívá a hraje fakt perfektně a nad kytarou se člověk hrbí tak nějak odpustitelně přirozeně. Tak sem se asi nějako smála, bo co, páč zůstal se mnou. A hladil mě po vláskách a bylo to moc příjemný. Pak mě dokonce doprovodil na hajzlík, když sem se skutečně pohnula a poblila. Chtěl asi chudák za nima, ale zůstal mi pak i se zády za zády. Já teda nevím, páč poslední věc, co si pamatuju je, že říkal, že půjde za nima, až mě uňuňá ke spinkání, takže sme si dali pusu na dobrou noc a šel. Druhý den sem se dozvěděla, že nešel, ale fakt zůstal ležet vedle, než se vrátili. No, to mám za to, že sem se Sally smála, jak si může něco tak brutálně nepamatovat.

*S Easym probíráme možnost volného vztahu. Jako já to fakt potřebuju, a je to jen sex. A proč trhat něco,co funguje v podstatě až na sex, když ten si lze nezávazně opatřit jinde? Dohodli sme se, ale v podstatě to ani jeden nehrotíme. Ono oba máme problém se s někým jen tak z fleku vyšukat.

*Další víkend doma vyhazuju oběti letošní zimy. Kurva, ta veranda těm mým ostnatým miláčkům nesvědčí. To byla úplná kaktusářská genocida. Žel, přišla sem o pár dost pěkných kousků.

Se Ségrou sme s Jonesem byly u veťáka, protože občas prostě zamrzl. Nic jiného mu ale nebylo, takže to prý sou srůsty na páteři. Že ho to zabolí, a tak se prostě zasekne. Prý to přejde. Jako polatek za rentgen mě zruinoval. Mamině sem to ani neříkala, protože pořád čeká na nemocenskou, a ta nikde.

*V dubnu běžela Wéčka první půlmaratón. Je to hvězda prostě.

*Na Velikonoce se mi naskytla příležitost vypadnout na Balkán. Velikonoce sice miluju a úplně se mi o ně nechtělo přijít, ale nutnost vypadnout a vidět bosenské pyramidy byla velká. Taky nutnost vyčistit si hlavu byla velká. Od mámy a trochu i od Easyho.

Dovča to byla krásná i poučná, ale mezitím mi chcípl pes.V podstatě zničehonic se mu udělalo zle. Byli s ním ještě na kapačkách a další den měli jet znovu, ale mezitím umřel v pelíšku před mým pokojem. Zatraceně mě štve, že sem s ním nebyla. Tentokrát ne ze srabství, jako s tím minulým, ale protože prostě když ste daleko tisíc kilometrů, tak se nedá nic dělat. Tohle byl ale opravdu můj pes. Já ho vychovala, i když poslední roky s ním nejvíc času strávil děda. Je  pravda, že si doma nemohl zvyknout být sám, jak děda není. Takže je to asi dobře. Jen to teda asi nebyly srůsty na páteři.

*Zpátky k Easymu sem se vrátila v podstatě s tím, že mi chyběl. Nešť, jemu se taky rozleželo, že oba chceme trochu něco jiného, a že ten volný vztah nejspíš nezvládne. Tak sme se na prvního máje rozešli. Mělo to bezvadnou symboliku, ta pusa pod tou třešní, na které kvetly snad poslední dva květy. Já brečím, on místama snad taky. Pár dní to bolelo. Jakože dost. Pak ale převážil ten pocit, že je to tak správně, a vlastně sem začala být docela spokojená. Najednou tam taky začalo být trošku vzrůšo, a když nemusel, tak najednou začal chtít. Šoustat myslím.

Vůbec ale fungujeme skvěle. Kurnik, takhle vypadá rozchod dvou civilizovaných lidí, ne jak s tím mentálem předtím.

Nadále spím někdy u něj, protože to mám blíž do práce, a někdy u sebe. Většinu věcí mi odvezl, a ten návrat na tu ubytovnu byl snad nejhorší. Než sem to tam zas vypucovala a trochu uvedla do obyvatelného stavu, to byl vývar.

A ještě zajímavější časy ...no, sem s nima...

*Krásně se mi rozjíždějí skupinovky. Z každé té hoďky mám děsnou radost a doufám, že je to taky znát. Teda jeden druh se rozjíždí, druhý úplně stagnuje, ale to už sme si zvykli, že sou lidi jaksi nevypočitatelní. Taky dělat nějaké akce je nečekaný problém, protože na sítích sou všichni nadšení, že se cosi děje, a pak dorazí mizivé procento. Copak já, já si nějak poradím, nebýt ambiciózní má své nesporné výhody, ale Danny tím docela trpí.

*Začátkem prázdnin sme i přes velké dědovi obavy usušili seno. Taky mi překrásně rozkvítnul jeden z kaktusů, co se k tomu ještě nikdy neměl. Urobil mi děsnou radost. A pasem se Ségrulí nebývale mazlivé kozouše. Jako aby k tobě kůzle přišlo, vlezlo si ti na klín, posedělo, za chvíli zase odešlo a přišlo druhé, to je u kopytníků naprosto nevídaná věc. Děcka z okolí sou u nás pečená vařená, až je to trochu otravné.

S tatíkem sme si vyjeli na motovýlet, který by byl bezva, až na to, že se mi vyhrnula gatě a spálila sem si hnátu o vejfuk. Mokvá to přehezky. Patlu to rozkousaným jitrocelem, a přírodní mastičkou s medem, po které to vždycky ještě víc vyteče. Tož větrám a čekám, co bude. Tak s tou vykasanou legínou jdu k Máše na hodinu a ona jen: "Hele, o vejfuk, že?" No jo, kdo zná, ten už ví navždy. Krutibrko, nechci tam jizvu. Lepší u kotníku, než na ksichtě, že, ale vývar to není.

Další víkend su se chystala domů dřív, jen na otočku, a řže hned pojedu s Nej, Očkem a spol. na fesťák. Pokoušela sem se koupit si lístky předem, ale nešlo mi to zaplatit, tak sem toho po několika pokusech nechala, že si je opatřím na místě.

Umořená tím objednáváním sem usínala, když mi volá mamina. Zvažovala sem, že to nevezmu, ale nakonec sem to vzala a kvalitně litovala, páč mi povídá, že dědovi nějak nebylo dobře, takže s ním jela do dochtora. Pak pro něj jela zpátky, páč to podle doktora prý nic není, nicméně nějak fajne mu taky není. Tak sem zkoumala, čím ráno přijet dom, aby pro mě nemusela jezdit tak daleko a pak, že uvidíme ráno, jinak zavolám tátovi, ať pro mě dofrčí, aby ona od něj na dlouho nemusela. No, že sem v noci moc nespala netřeba dodávat.

Ráno, že pro mě dojede, ale v podstatě jen co sme dojeli dom, volala rychlou znova, páč prý s dědou taky celou noc nespali, a když už on řekne, ať je teda zavolá, musí mu být fakt blbě, protože jinak často říkal, že si lehne a nikam nejde, že to bude dobrý. No, přijeli, a to ti povím, saniťáci sou sexy, i když třeba už mají panděra. To je teda ale tak jediná pozitivní věc.

Dolů ze schodů sešel ještě sám, pak ho naložili a za chvíli odjeli. No, teď co. Šla sem na zahrádku. A plela a plela, protože za tu dobu, co sem nebyla doma, to už byla hrůza. Písla sem Nej, že s nimi nemůžu jet a plela. Trvalo pár hodin relativního klidu, kdy se tam mamka nemohla dovolat. A když už, tak zkurvená GDRP. A skoro nic, že jí nemůžou říct.

Pak se dostala k nějaké doktorce, která sice řekla, že by to říkat neměla, ale že dědu "musí operovat" a ať přijedeme, jestli chceme. Do prdele práce, jistě, že sem nechtěla. Vzpomněla sem si ale na toho našeho čokla, když měl ten hypoglykemický záchvat, pak tam jen ležel a já u něho nebyla. Pánbůhdá, že takovýhle srab už nebudu nikdy. Tak sme jeli. Máma ještě zavolala strejdovi a táta, co mezitím přijel řezat dříví, chvíli za námi.

Co ti mám říct, bylo to strašný. Velkej dar, ale strašný. Děda byl v pokoji ještě s jedním starším chlapem a v rohu ležel nějaký klučina, a z pochopitelných důvodů měl sluchátka. Chlapi sou v tomhle odolnější, to jo, ale stejně to ani jednomu nemohlo být příjemný. Dědovi totiž naslouchátko sebrali, tak sme museli mluvit opravdu hlasitě. Přišly sme tam s mámou, dali si pusu na přivítanou (posledních pár let sem mu vždycky dávala pusu, když sem odjížděla, i když sem přijela) a děda se zeptal, kde je taťka. Řekly sme, že přijde a on, že to je dobře. Pak přišel strejda se starší sestřenkou.

Tu zbylou hoďku do operace sme tak posedávali a postávali kolem a máma se strejdou občas šli promluvit s doktorama. Nevypadalo to dobře. Taky děda nevypadal dobře. Je teda pravda, že na nemocniční posteli vypadají lidi dobře fakt jen ve filmech (přesto popularitu nemocničních seriálů nechápu ani náhodou), ale proti dědovi, kterého sem viděla pár dní před tím to nebylo slavné. A teď co. V podstatě nám řekli, že je tu možnost operovat a výsledek těžko říct, už kvůli narkóze a tomu warfarinu, a nebo odvézt dědu dom a nechat být. Nikdo to nechtěl rozhodnout, děda počítal s tím, že půjde na operaci zcela jasně, i když mu máma řekla, že bude těžká. Strejda mu vůbec nechtěl říct nic, ale s mámou sme si myslely, že musí vědět, jak to vypadá. Celé to bylo tak trochu o tom, že se člověk vší silou snažil neplakat. Taky bych nechtěla, abych byla před operací a pět lidí nade mnou bečelo, ale když mu mámina řekla, že možná umře, nešlo to. Jenže děda je děda. Řekl prostě: "No jo." A na mámino, ať tam "pozdravuje mamku" to samý. Děda je prostě děda. Připravili ho na operaci, dali sme mu ještě všichni pusu, a když ho odváželi po chodbě, ještě nám zamával.

Pak sem dobu stála a čuměla tam z balkonu. Pak sme ještě všichni byli před nemocnicí a povídali si a pak jeli dom. Myslela sem, jestli tam nepočkat, že by nám pak něco řekli osobně, ale pak se jelo.

Po zbytek dne pleju zahrádku. Ségruli přivezl ten její pinďa. Můj pinďa se popravdě moc nestaral, jak mi je. Nebudu říkat, že by mě to nezamrzelo, kdybych neměla větší péči o někoho jiného, než o sebe. Tož tak čekáme na telefon. Samozřejmě nic. Chápu, že je víkend, ale aspoň Ň by říct mohli. Máma se tam po těch uplynulých třech hodinách, co nám řekli, že máme počkat, snažila dovolat jak blbá, ale nic. Pak konečně, že prý děda spí po operaci, máme přijít zítra víc nám říct nemůžou. No to by se člověk posral; zvažovali sme, jestli tam teda nejet osobně, ale když nenaznačili nic urgentního... Popravdě to bylo zvláštní. Byla sem si skoro jistá, že děda umře. Nějakou intuici člověk má, i když té svojí moc nevěřím, protože nejsem schopná odlišit, co by mohla být intuice a co jen moje úžasná, ovšem v těchhlech případech naprosto nevyžádaná představivost.

Večer sme šly s mámou a Ségrulí na procházku. Zajímavé, že najednou ten čas je, viď.

Pak sme šly spát. Myslela se, že neusnu, ale povím, ti, že kupodivu jakoby nic. Dokud na mě ráno mamina neklepala, že děda v noci umřel.

Tak sme tam jeli znovu. Tentokrát jen my. Řekli nám, že to, co měl v břiše bylo v podstatě bez šance a to, co bylo v krku taky. Šli sme na něj mrknout. Neměla sem tu potřebu a tentokrát byla intuice správná. Tam už totiž děda nebyl. Ani náhodou ne. Když sme jeli dom, věděla sem naprosto jistě, že je v tu chvíli s babičkou. Někde jinde, je jedno, jak tomu kdo říká.

Dorazili sme dom a notnou chvíli seděli před barákem. Znova mě udivilo, jak to jde. Najednou spolu máma s tátou můžou mluvit. Člověk by se fakt měl od těch malicherností oprostit, dokud to jde jen tak, pak totiž příjde něco, co dost nevybíravě ukáže, že blbne a že sou jiný věci. Mě taky najednou to trápení s pseodokamarádama pustilo.  

No, až na kousíček celeru sem měla do večera zahrádku už úplně perfektní. Přijela pak zase starší sestřenka a to bylo moc dobře, povídaly sme si, seděly, brečely. Taky sem napsala Easymu, nakonec ne sarkasticky, jak sem chtěla, protože mě hlodlo, že se mnou nebyl ani virtuálně (aby přijel sem nechtěla kvůli němu i kvůli nám). Pak sme si o tom promluvili a skutečně to bylo tak, jak sem si myslela -prostě se bál. Ne, že by mu na mých pocitech nezáleželo, ale bál se, protože to s tou tetou ještě nepřekonal. Je mi ho hrozně líto, mého krásného ateisty, protože pro něj odešla na vždycky. Pro mě děda, ani ostatní neodešli na vždycky.

Je to zvláštní, jak je člověku blbě a to, že víš, že se ten umřelý špatně nemá s tím vůbec nesouvisí, protože je tu to vědomí, že prostě není tady. A do toho jak ti je blbě stejně příjde něco, co ti pomůže. Byly sme se Ségrulí a s mamkou venku s kůzlatama, když z druhé strany potoka přišel Čumáček s mímoušem v náručí a na něj se nedalo nesmát. On ti tak zářil. Ale tak úžasně. A přítelkyně co přišla za chvilku za nimi se mi taky moc líbí. Se mnou by nikdy takhle šťastnej nebyl, prostě všechno je tak, jak má být, jen je těžký to pochopit v tu chvíli. Když se ale podívaš zpětně a skutečně se díváš, vidíš to.

Kdyby přede mnou kdysi nechcípal ten pes, nikdy bych se nestyděla a do té nemocnice za dědou teď nejela. Kdyby ten doktor, když tam byl děda s mámou poprvé nebyl lempl, neřekl, že to nic není, a neposlal je dom, sice by tu další noc děda neprotrpěl, ale nejspíš bychom se nemohli takhle úžasně rozloučit. A když už sme u toho, tak děda by strašně špatně nesl, kdyby měl pomalu umírat na ten nález v krku. Nesnášel, když byl nějakým způsobem nemohoucí, to mám po něm. A dál a dál.

Večer sme se znova šly projít. Mámu strašně trápilo, že sme tam s dědou nebyly v noci. Že tam byl sám. Babičku, že držela za ruku, ale jeho ne. Mě to popravdě trápilo taky, ale před ní sem to tak neříkala a odvolávala se na to, že by nás tam stejně nejspíš nepustili, nejsme v tom americkém filmu. Na to ale přišla odpověď další den. Mámě to přišlo při mši. On tam totiž nebyl sám, ale babí mu přišla naproti. Prý se domluvili, že nás nechají v klidu spát. A to je pravda, nejen já, ale celá rodina sme spali, jakoby se nic nedělo. No, není to úžasný mít tak úžasný předky?

*Po víkendu sem jela do práce, doma s maminou zůstala ségra. Jo, ještě předtím sme jely na pohřebku. Jo, je to byznys jako kažej jinej. To neodsuzuju, asi je to lidem přirozený, ale ty rakve byly moc. Na mě byly moc, protože mám nějaké estetické cítění. A na ségru to bylo přímo přespříliš, protože ona s tím dřevem dělá. Prý úplně viděla, jak se tomu děda směje, i když my váhaly, jestli se smát, bo brečet. Že to nebude extra dřevo to chápeme, co co ty příšerný barvy laků a to nechutný kování? O těch saténových, nebo jakých vycpávkách nemluvím, je to rakev, nebo postel v bordelu, kurnik? Faktem zůstává, že nejhezčí byla ta neopracovaná, jednoduchá; prý ale je: pro ty sociální pohřby...

Měly sme toho dost, to ti povím, tak sme šly do cukrárny. Máma si dala rakvičku. Věneček neměli. A Ségrule zvažovala, že se do té výroby rakví fakt pustí. Nejdřív ale udělá dědovi opravdu pěkné parte, což po ní máma chtěla už před tím, protože věděla, jak ty komerční vypadají, ale ségra tomu nevěřila a já teda taky ne, dokud sme tam neviděly ukázky. Takové krááááásné třpytky. Ale to je furt nic, proti skleněnému hrobu. Muheh.

V práci tak nějak dělám jakoby nic. Asi mi trochu tuhnul úsměv, ale obyčejně to svádím na krámy, tak sem lidi (pokud si něco mysleli), nechala u toho a svěřila se jen těm úplně nejbližším. 

Pohřeb byl. Bylo úžasný kolik lidí přišlo. Někteří kvůli dědovi, někteří spíš kvůli mamce. Pak byla hostina. Nejlepší část ale byla pak ta doma, když sme si opekli u ohníčku buřty. Děda je měl moc rád a dokonce měl ještě v mrazáku nějaké zásoby, tak je mamina vytáhla a něco se dokoupilo. Bylo ti to taky tak nějak správně. Povídali sme si pak až skoro do tmy. 





 

Nejhorší kletba všech dob: "zajímavé časy na vás" ...od Vánoc do léta...

*Před Vánoci probíhaly úklidy na pracovišti. Nadšená sem nebyla, ale za prvé to mělo být zaplacené, za druhé udělat si očko nemůže škodit a za třetí s dělníkama byla děsná prča a jeden z nich rozdával ukrajinské bonbóny.

*Vánoce, musím uznat, byly vydařené. Těch pár dní předtím tedy byl zmatek, jak kdyby už byly lednové výprodeje, ale nakonec sem se dočkala i dvou večírků (narozdíl od klientek, které jich každá absolvovala v průměru 5ět); jednoho v ještě ne staré práci a jednoho v ještě ne nové práci. Nová byla ve čtvrtek a bylo to fajn a samozřejmě zase úžasně luxusní. Uzený losos, steak z tuňáka, zákusek, víno, a sýr už sme tedy odmítli všichni. Vypadá to fakt fajn a hlavně ti lidi sou fajn. Spolupracovníci rozhodně a šéfová se mi taky jeví okay. Takový ten člověk, co peníze má, ale je ochotný se o ně rozdělit, narozdíl od skoro ex-šéfové, která je má, ale nepustí ani korunu navíc. Pravda je, že teprve do toho světa pronikám, ale vypadá to, že sem právě dostala příležitost v praxi porovnat rozdíl mezi bohatým a zbohatlíkem.

 Stará byla v pátek. Popravdě se mi tam moc nechtělo, páč se mi dost chtělo jet dom, ale odchod sem ještě neoznámila (akorát pár bližším klinetům a je fakt, že mi všichni v podstatě řekli to samé - že bych byla blbá, kdybych pryč nešla) a oznámit to na večírku by bylo nevkusné, tak mi nezbylo, než tam jít a dělat jakoby nic. Bylo to ale nečekaně v pohodě, hlavně teda, páč Aero je hrozně prima a taky sme se dost pinkly. Pozorně mi byl obstarán gin s tonicem, tak sem to do sebe lila. Nemůžu ale říct, že nějak moc, a taky sem pila spoustu vody a aji se najedla, tož ten problém musel být v té sladké citronové srajdě, co sme si s ní pak ťukly. Easy pro mě nějak po 11denácté dojel a musím uznat, že do auta už sem se krapet potácela. Pak sme ještě zajeli ke mně pro věci, abych mohla ráno frčet rovnou dom a to už sem se potácela krapet víc. Takže všechno bylo tak nějak naházené do tašek a jelo se k Easymu dom. No, tam sem otevřela dveře od auta a vyblila se rovnou na chodník. Ještě sem mu teda stihla vynadat, že nemá kapesník a když ho šel hledat, tak sem ho pak sprcla, že mi nedržel vlasy. Nahoře sem blila znova. Do hajzlu, do umyvadla, a z balkonu dolů. Snažila sem se ale mířit do tují, to zase jo. Easy z toho měl děsnou srandu.

Ráno nebylo moc moudřejší, odneslo to zase umyvadlo a hajzl. Balkon už sem nechala na pokoji.

Páč sem se ani nemohla moc zvednout z postele, nepřicházel bus vůbec v úvahu. A nějaké dárky mi byly celkem někde, Easy ale ozdobil větev ve váze a celkem oprávněně trval na tom, abych rozbalovala, takže sem si ten nový mob rozbalila. Že mi u toho bude šoufl jako jednu v roce na Vánoce sem si teda nepředstavovala ani ve snu, ale uznávám, že je fakt hezký, totiž mobil i obal. I když nebudu zastírat, že sem si trochu myslela, že mi dá ještě nějaké překvápko, když o tutom su věděla předem.

Pak mě tak nějak pobalil, dal mi 2vě žluté igelitky z Billy navrch, a odvezl na nádraží. Co říct, vylezla sem z auta a zase blila. Lidi chodili kolem po chodníku do nákupáku a já na bobku dělala jakoby nic. Easy stál taky jakoby nic vedle, mám ale podezření, že měl tu prdel čímdál větší.

Ještě, že sem si v tom buse sedla. Co si myslel ten kluk vedle, když sem několikrát lapala po dechu nad tou nenápadnou žlutou igelitkou, a ten chlápek, co mi podával džíny, které mi vypadly z další tašky na zem, to fakt vědět nechci. Jen, když byla v okresním městě pauza, vyplížila sem se ven a další dvojice se mě ptala, jestli sem v pořádku. Bylo by dobré říct ranní nevolnost, ale páč se o těhlech věcech nevtipkuje, jen sem poděkovala a s makovinou někde pod kolenama řekla, že ne.

Co se jinak Vánoc týká, tak je zas dopisuju v květnu, ale dobré to bylo. Naši se už aspoň o nich naučili chovat slušně. Letos se s dárkama vytáhla hlavně ségrule, která dala tatíkovi pullitřík na kterém je jeho vlastní profil na motorce, dědovi tentokrát obrázek malé mamky a strejdy, mamce bio rtěnku a mně puzzlíky a hlavně teda naprosto skvělé sněžítko s tyrannosaurem. Tvrdí, že to fimo strašně rychle tuhlo, tak nemá pořádné zuby, ale mně se zdá úžasnej. Navíc zlaté třpytky v tom glycerinu (nechtěně prý) zezelenaly, takže když se s tím zatřepe, vypadá, jak kdyby lezl z pralesa. No topka.

Jinak sem si udělala volno celý týden mezi svátky, páč v nové faše sme měli kvůli těm úklidům o svátcích zavřeno a otevírali až od ledna, a stará už mi mohla být kdesi. Taky sem si oběhala úřady a heleme se; sem paní podnikatelka. Zatím s holou řití, ale zas je ta řiť celkem pěkná, tak se to snad vykompenzuje.

*Silvestr byl jeden z těch legendárnějších. Směle se zařadil mezi ten s RAovou babčou a ten, co sem strávila s Verkym a jeho pásovým oparem ve vejtřasce. Easyho mamina totiž dostala nějaké prémie, a že za ně někam vyrazíme. Vyhrálo to moje nejlepčejší bývalé školní město, takže sem napsala Daisy a Aguš, rezervovala místo v mém oblíbeném irském baru, který ještě kupodivu nespadl (i když on je to spíš sklep, tak kam by padal) a hrozně se těšila. No, toto dopadlo.

Razili sme teda v pátek. Pocouralo se po náměstí, spapali sme pozdní oběd a šup na hotel. Tam Easyho maminka vybalila vánoční větve, páč atmosféru si je ochotná tahat všude s sebou (ha, už víme, po kom to ten můj negr má) a my šli do kina na nové SW. To byla furt ta dobrá část. Ta špatná nastala pak zpátky doma, kdy se mi udělalo blbě. Vlítla sem na hajzlík a pak vlezla zpátky k Easymu do pelíšku. No a pak znova. A znova, a znova, a znova, a znova a pak už sem si radši vlezla do vedlejší postele. No a pak znova, znova, znova a znova a ještě jen asi 50x. To už sem se docela plazila a tak kolem 3řetí ráno začala přemýšlet, že Easyho (který spal, jak kdyby hotelová služba prala cejchy v morfiu, ne jako kdybych kolem furt nepobíhala a nesplachovala hajzl jak dost nepovedený domácí strašidlo) probudím a přesvědčím, že potřebuju do nemocnice, páč takhle zle, to teda aby pohledal. Vydržela sem teda pak další asi dvě hoďky a pak se přemlouvala ještě dál. Pak už vstávala jeho máma a ona se taky probudil. Tak fištěl do lékarny. Samozřejmě sobota, tak najít nějakou otevřenou neuměl ani strejda google, než sem se dočkala uhlí a nějakých kapek, bylo po 9váté. Naštěstí docela zabralo, takže sem po zbytek dne ležela a odběhla na wécko jen už asi 40x. Easy s mámou mezitím prohlédli město skrz naskrz.

Silvestrovský večer mi bylo trošinku líp, ale na bar ani náhodou. Takže já furt v posteli, ti dva v křeslech a hráli sme Země, město. Aspoň, že sem je i s půlkou mozku vysranou podrtila.

Po půlnoci su se teda hecla na procházku, ta musí být, protože vím, že v tu chvíli se prochází i mamina a je to tradice, přes kterou vlak prostě nejede.

Na Nový rok sem se zmátořila tak, že sme mohli jít do ZOO a pak sem se sešla na hoďku nejdřív s Aguš a pak s Daisy a jelo se dom. Jak říkám, legendární.

*Na první ples sme jely s mamkou do vsi, kde má kamarádky. Já tam ale neměla lautr nikoho a ještě sem se teda ulakotila řídit, takže sem se bavila v podstatě jen šilháním na jediného trochu vypadajícího klučinu, který bivakoval tak nemožně daleko, takže mi nezbylo, než skoro brečet při pohledu na všechny ty taneční páry a sedět na prdeli.

O to víc mě sralo, že sem odmítla Čakru, který se zčistajasna ozval, jestli nechci jít někam s ním. No, i přes to, že je s ním domluva jak s neandrtálcem přes skype, kupodivu sme další den šli na procházku vyvenčit ty naše mazlíky. Nakonec z toho byl dokonce výlet za slacklainistama, tož to bylo moc fajn, i když sem pak krapet mrzla. Pak mě hodil dom a cestou sme viděli Sethiho ségru; prý jestli se známe, že po něm jela a nemohl se jí zbavit, bo co, tak ať jí řeknu, že: "mě más v hledáčku." Nu, o tom nic nevím. Ono těžko mít někde někoho, když je půl roku v prdeli a pak je s ním komunikace na úrovni ani ne toho neandertálce, protože ten by ten komp pravděpodobně aspoň zapnul. Na další schůzce sme se už nedomluvili. Dobře tak, tenhle týpek je Easymu fakt nebezpečnej.

*Další lednový týden sme se konečně domluvily s Kukandou, že si předáme dárečky a něco třeba popijeme. V prvním podniku sme krapet trápily pingla, páč nejdřív nás usadil vedle grupy, přes kterou nebylo slyšet ani slovo a pak vedle dveří, kde pro změnu ukrutně táhlo. Navíc obě místa byla zcela nestrategicky, páč ti hezcí kluci sedící vzadu okolo nád akorát chodili dom (ukázalo se totiž naplno, že sme s Kukandou co se týpků týká naprosto stejná krevní skupina a není pro nás asi lepší sport, než flirtování, btw, co se Easyho týká, v klidu doma usnul, aniž by věděl co kdy kde a kam jdu). Nakonec sme tam i přes nevýhodné podmínky vydržely docela dlouho a pak si daly takovou menší tour de západní město přes úplně prázdnou piškotéku až do klubu, kde právě skončil punkový konzík, což sem hned nadšeně psala Ségruli, aby měla radost, že hudebně vyspívám, i když mě osobně to od světové elektroniky k českému punku přijde spíš jako regres, než progres.

Ovšem po tom konzíku, to nemělo chybu. Takové super figurky se tam mrcasily a já to teda úplně miluju, ty mžourající potácivé týpky a poloožralé páry, co se přestanou stydět, líbají se, a je vidět, jak k sobě mají blízko. Nádhera. Na bližší kontakt samozřejmě nikdo, hypotéza, kterou sem si vytvořila v mládí, totiž, že punk z valné většiny poslouchají průměrně až podprůměrně atraktivní lidé se naprosto potvrdila (ale ne, neglobalizuju, řekla sem valná většina, ne všichni, například právě Ségrule, když se trochu upraví je moc hezká a když by se náhodou někdy - opět hypoteticky - upravila hodně, je z ní naprostá kočka, a taky ten spolužák ze střední byl hezkej a hm...no, to je asi všechno...), ale přesto sem seděla s tím báglem na gauči a čuměla okolo docela spokojeně.

Kukanda si přimrkala nějakého kamaráda, tak sme se pak bavili společně, obdivovali místní krásné panáky a pak nás dokonce vzal dozadu do zkušebny a vytřihl sólíčko na bicí, takže kdyby po mně Kukanda mermomocí nechtěla, abych si taky zahrála, byl by to prima závěr večera.

Jo, jednu věc musím vyzdvihnout a to je teda hygiena. Od dob mého mládí se celkem zlepšila všude (kde si najímají ty chudinky Ukrajinky, co u nich mají vystudovaný MATFYZ, ale tady to nemůžou uplatnit) , ale aby byly hajzlíky po půlnoci v nějakém klubu skoro úplně čisté, a vteřinu po tom, co Kukanda strčila lahvičku od vody na zem, přiběhla paní a začala sbírat střepy, tak to sem ještě neviděla. Smekám a pro příště zvu humusáky všechny účastníky těch vypajzlených diskoték, kde se člověk přilepí k podlaze už v 7dm večer, neřkuli hluboko po půlnoci.

Pak už ale bylo srandy dost a chtěla sem se vyspat na zítřejší plesík, tož sem Kukandu nechala s tím bubeníkem pokračovat do hospody a sama se vydala směr Easy.

*Naše parta jako obvykle jede na hory. Já nejedu, protože svině Veverky prý prohlásil, že nepojede, když pojedu já. A Dubek mi to (po smsce) vysvětlil, že já nejedu proto, že když on se ptal, koho radši chtějí na hory, prý skoro všichni chtěli Veverkyho. Moje zklamání nemělo mezí. Co je to po těch letech, co se známe? Proč neřeknou "vyřešte si to mezi sebou," proč to někdo dělí na fronty? O tom, že jim k tomu Veverky neměl dávat podnět, tak o tom žádná, to je prostě svinstvo, ale já nevím, kdo sou ty všichni, a proč se neřeklo, ať třeba každý jedeme na půlku? No, obrečela sem to. Nevím o tom, že bych byla nějak neoblíbená, nikdy nikdo nic nenaznačil a to si myslím, že sem dost vnímavá, navíc v živé paměti mám, jak mi ještě sám Veverky kdysi řekl, že beze mě by se ta parta rozpadla. A teď toto?! 

*Další ples se konal ve Verkyho rodné. Měla sem váhavou, zda tam jít, ale za prvé; proč bych se nemohla jít podívat, jak hraje můj vlastní tatík a za druhé, za ty roky tam mám spoustu známých, které taky už nemám jinou příležitost vidět a za třetí bych maminu hrozně chtěla seznámit s Haškem. No, to to teda vyšlo, viď. To bylo totiž tak: S mamkou nás hodila Ségrule, vylezly sme z auta a šly nahoru do šatny. Přezouvala sem si boty a koukám, že po schodech jdou Verky a další lidi od nich z party a měla sem dojem, že sem zahlédla i Veverkyho barvu vlasů, ale štrůdl pokračoval nahoru k Verkymu do bytu, všichni mě normálně pozdravili a tak, a Veverky nikde, tak si říkám, že se mi to asi zdálo. Přezula sem si teda i druhou botu, když se objevil, prošel kolem úplně ignorantsky a bral si ze šatny bundu a boty. Úplně sem to nepochopila, tak říkám: "Tak snad ahoj, ne?" Něco odvrčel, sebral svršky a zmizel.

Nebyla sem z toho moudrá celou dobu, myslela sem, že třeba šel dom nakrmit zvěř bo tak, ale nevracel se. Což o to, to by byl jeho problém, ale já z toho tak nějak úplně nevypočitatelně vytuhla v podstatě na zbytek večera. Moje chyba, o tom žádná, ale když to nešlo. Seděly sme u stolu s Milkou, jeho paní a tím krasavcem beze jména i nicku, co se mi ale vždycky z jejich hasičského sboru líbil skoro nejvíc, ale co to bylo platné, když sem se přistihla, že se nemůžu zvednout ze židle. Zoufale to říkám mamině, která se snažila s tím něco dělat, ale já se, ani teda v podstatě nevím proč, nezmohla na nic jiného, než se křenit jak starej kůň na kuličky z Ikey, a občas se donutila jít aspoň na hajzl. Mamku naštěstí zabavil bývalý tatíkův šéf/spolupracovník s manželkou, protože naneštěstí ten dement Hašek tam nebyl, takže sem v podstatě trpěla zbytečně. I když večer měl i několik pozitiv:

1) Na lidovky sem několikrát tančila s Bidýlkem, kterého sem ani za prase nemohla zařadit k žádnému jménu, tak sem dělala jakoby nic, už proto, že se nám tančilo velice hezky.

2) Po půlnoci by se zjevně vzchopili i další kluci, došel pro mě myslím Pat a pak mě tahal, ať neodcházím i Verkyho nejmladší bratroň, i když ten to dokorunoval, řka: "Víš, že kvůli tobě Veverky odešel?"

3) Do řeči se se mnou dala Klika, a docela kamarádsky a vypadalo to úpřímně a tak, právě, ale byla sem opatrná, protože patří to dé svity kolem Husopasky, že. 

3) Starostka se Šulístkem odcházeli, když sme s mamkou seděly u večeře (v mimochodem úchvatně Hrabalovské společnosti Krámka a Tudumka, jehož hláška: "takový pěkný ďouče, toho je ve městě škoda" mě hrozně pobavila napoprvé i napodruhé, po 10sáté už to ale teda opakovat nemusel...). Nedalo mi to a běžela sem za ní, poptat se, jak se mají a pozdravit. Musela sem říct, že mi nejsou ukradený, že sem se chtěla ozvat a tak, ale když Éro poslala to oznámení o miminu radši mé mamce, tak sem z toho pochopila, že radši ne. Starostka na to reagovala, že ona tohle neřeší (haha, ta všechno řešila vždy jako první a s nej intenzitou), a že lidi spíš nevědí, na které straně mají stát. Na což nezbylo, než říct, že nechápu, proč by nějaké strany měly být a rozloučily sme se tak celkem v dobrém, řekla bych. Ovšem Šulístek mě aspoň viděl, zatímco Dornt celou dobu dělal, že splývám s obložením, což mi teda přijde dost pozřelé.

4) Do obrazu mě ale přivedl kupodivu Podšálek (měl teda v hlavě dost naštymováno, ale v drogách je pravda, ne), který normálně povídal, že tohle je těžký, že nás má s Veverkym rád oba a že nechápe, proč to takhle řešej (odhaduju, že myslel Veverkyho s Verkym) a že to Veverkymu řekl, že si myslí, že to přehání. Na čež ten se prý rozbrečel, což by mi bylo líto, kdyby ještě mezi řečí Podšálek nedodal, že vědí, že sme se "poprali." No, to je výborný, tak já to neřeknu ani mámě, ale Veverky s tím vyrukuje před celou vsí. No potěš.

*Večer sme s Kukandou zase začaly v místním asi nej podniku. Pinglík si nás pamatoval z minula, takže už mu nemusela vysvětlovat, v jakém poměru chce střik, ale popravdě, tantokrát sme sice měly strategická místa, ale zas nebylo vůbec na koho koukat. Ovšem mě to tak seklo, že sem chtěla, aby někdo koukal na mě, tak sme se pak přesouvaly.

Nejdřív poměrně neúspěšně, protože se ukázalo, že v cíli stojíme před zavřenýma dveřma. No, halt to tak bývá, že podniky, co před lety frčely už nejsou to, co bývaly. Kukanda z toho byla hotová, ale já začínám chytat tu stoickou náturu, co mi byla kdysi vlastní, takže sem se v klidu na těch 10setientimetrových podpadcích odcapala zase zpátky. Pak sme se vydaly do centra do ověřeného podniku. No, co ti mám říct, sobotní noc kolem půlnoci a tam ani noha. Jako no toto. Tak sme doběhly tramec nazpátek a jely do jednoho, co sme zahlídly cestou. Tam už se mi líbilo, horší, že sem mezitím úplně vystřízlivěla a nemohla se dochlastat zpátky. Je teda pravda, že nejdřív mi to vadilo. Hlavně mi vadilo, že na každém vidím nějaký nedostatek a na Easyho, i přes to, že teda tři měsíce necvičil, což zřejmě zvolil jako spolehlivou metodu, jak mě co nejvíc nasrat a odsexovat, stejně měl jen jeden týpek a ten zrovna flirtoval s barmankou. Pak teda, tvrdil že je jeho sestra, ale jestli tohle byla sestra, já sem příští miss universe (a to už na to nemám věk, že). Tak sem tak robila dekoraci na baru, oháněla se po několika klucích, co byli dost mimo na to, aby se přiblížili a hlavně pozorovala Kukandu a ukrutně jí ten večer přála a trochu i teda záviděla, ale hlavně se mi to líbilo, protože jak se pinkla, byla prostě neodolatelná a ti chalani na to taky patřičně reagovali. Poťukala si, popařila, políbala, no přesně, jak to umím taky, když sem v náladě. Já mezitím čekovala, jestli by tam opravdu někdo na flirt nebyl. Vedle moc pěkný Španěl, ale odcházeli, tak sme akorát prohodili číslo a já si to šňerovala zpátky. U vchodu tak trochu zastrčeně se na mě koukl týpek, taky zjevně znuděný, sem se na něj smutně usmála a pokračovala. Kukanda mezitím skončila u nějakého v bílém triku, tož su je nechala být a nenápadně nápadně se přiblížila zpátky ke dveřím. Vedle ještě byla partička, tak sme se dali s jedním týpkem do řeči, ale v tom se ke mně naklonil ten původní a zbytek večera sme prokecali. A byl moc prima.

O další asi hodinu později nás vzal dokonce dom. Teda nejdřív byla ohromná legrace na ulici před klubem, páč Kukandě to absolutně nešlo do hlavy: "A kdo to je?"

"No, odveze nás dom."

"No to já s ním nejedu, já ho neznám."

"To já taky ne, viď, ale nechce nás vzít do Turecka, neboj, nebo chceš?", mrkla sem na něj. "Nechci."

 "Vidíš, nechce," uklidnila sem ji.

"Aha."

Ušli sme pár metrů, když se zas ozvalo: "A kdo to je?"

"Kamarád Randy, odveze nás."

"Aha, tak to jo, ale ten je hezkej."

Dalších pár metrů: "A kdo to je, já ho neznám?!"

"Já taky ne, ale kdyžtak ho přepereme."

 "Aha, aha." Pak už se ho s dalším: "A kdo ty jsi?" naštěstí chytla za pacičku, tak byl klid, páč se dohovořili, že kde on bydlí, ona jezdila na prázdniny.

Když su Randymu vylozila z auta, jala sem se dozvánět na Easyho. Byl teda chouďa prorasenej fest. Dole to vypadalo, že usne vestoje, ale pak se trochu zmátořil, ptal se, jestli nechci něco k jídlu a já mu povykládala, jak si večer Kukanda užila a jak nás vezl dom druhý nejhezčí týpek. Jako vždy to Easymu bylo jedno a neptal se ani na ň navíc. Jasně, chtěla sem, aby trochu žárlil, ale pak sem se na to vysrala, políbila ho a musela konstatovat, že to, že mě nechává naprostou volnost je jedna z věcí, za které ho miluju. Slíbila sem mu, že s nikým šukat nebudu a konstatovala, že: "A ty ostatní věci asi přežiješ, viď?" Na to kývl, takže což. Doufám, že teda vnímal, že to myslím vážně. I když kdyby po půlroce vztahu nevěděl, jaká sem a že zrovna často nekecám, tak to by teda byla jen a jen jeho chyba.

*Práce se pomalu rozjíždí. Závratnou rychlostí klienti tedy nepřibývají, ale ukazuje se, že mi velké procento lidí fakt zůstává, těch, co si odchodili jen pár hodin a pak zmizeli bylo i u Barbie málo, takže si zakládám na tom, že jsem dobrá. A budu ještě lepší. Kupříkladu už mám i Rosťu, což je manžel paní ze sobotní akce, který si speciálně vyžádal mě. A je to s ním moc fajn. Krom toho přibývají i skupinovky; se čtvrteční tancovací partou sme vyšvihli takové nádherné a přitom úplně spontánní kreace, že se z toho tetelím ještě teďkonc.

*Mamče se podělalo auto a bylo to nakonec za cenu všech jejích úspor a ještě nám půjčoval Vývan. To teda vím jen proto, že sem potřebovala zaplatit zdravotní a taky neměla z čeho, páč sem sice měla od Barbie hotovost, ale nemohla ji proměnit v nehotovost, páč ta mizerná banka mi poslala kartu už kdy, ale pin se někam zatoulal. 

V úterý večer sem měla sklony se na Easyho znovu vztekat, za to, že ve mně vyvolává pocit, že sem mu ukradená. Pak mi ale nějak přišlo na mysl, že sme fakt úplně stejný. Já ho miluju a on miluje mě. Já ho miluju nejvíc, jak to v danou chvíli dokážu a věřím tomu, že on mě taky, takže si (mu) prostě nemůžu nic vyčítat, že to třeba není dost, nebo tolik, kolik by to podle obecných měřítek být mělo. Dívám se jinam, hraju si jinde, ale vím, kde je on a kam se mám vrátit. Tak proč by mi mělo vadit, že on to má stejně? Když se osvobodím od té maloměšťácké morálky, která káže striktní (a pěkně alibistickou) monogamii, a která mi byla a je furt podsouvaná očima některých mých "kamarádů", tak můžu být prostě šťastná a tohle bude nejharmoničtější partnerství na světě. A co do prdele chtít víc?

Teda, no, když sme u toho, tak Valentýn byl jakostní. Jak byly slevy, koupila sem si jednu podprdu bordelovou úplně (jen takové ty šňůrky a mašličky), jednu trochu míň a dvoje kalhotky. Večer sme si hráli na kompu, ten se pak v pauze šel umýt, tak sem to na sebe navlíkla, vzala si ještě sako a punčochy a seděla dál, jakoby nic. Všiml si, naklonil se: "Jé, co to máš,"odklonil se zpátky a dále hrál nebo sledoval, nebo co to bylo. A to sem se teda urazila, no řekni, jesli ne oprávněně. Aby to ze mě strhal nutný nebylo, zas tak levný ty hábky nejsou ani ve slevě, ale takováto reakce? Šla sem to po chvíli ze sebe servat sama, lehla si, a teprve v tu chvíli pochopil, že to přesral (nebo spíš nedosral, viď), šel za mnou, tulil se, omlouval a jestli si to prý ještě někdy vezmu. Ani omylem, miláčku.   

*V pátek sem jela dom na školní plesák. Nebudu teda říkat, že sem nebyla lehce morvésní ze setkání s partou, která se šťastně vrátila z hor (Říkala totiž Nej, že Nevětrací samozřejmě celá zářila. To sem ale čekala, páč ta by vykládala, jak to bylo hvězdné, i kdyby si nudou ukousali hlavy až k žaludku. Jo, taky prý básnila o Veverkym. Ano, ani to mě neudivuje, jen přemýšlím, jestli tu antipatii hrála celé ty roky jen ona, bo on taky. Nebo naopak teď podával oskarový výkon. Těžko říct.), ale pojistila sem se, jak jen to šlo, aspoň tanečníkama. Původně sem dokonce měla dva, ale Siesta nakonec vypadl ze hry ven, tak přišel "jenom" Bidýlko. Původně sem si představovala, že dorazí ještě s nějakými kamarády, ale když sme s mamkou a Ségrulí dojely, čekal na mě před vchodem sám. Pozor, byl ale předem upozorněn, že bude drbárna. No, jinak sem ho vzala k partě ke stolu a potom, co sem se zeptala, jestli chce představit, a on na to, že je mu to jedno, sem se nenamáhala. Nej sem ho teda představila, dokonce pak pokecali, když sem si přesedla k Dubkovi, abych mu ještě naživo vysvětlila, jaký mám názor na ty hory a dělení kamarádů, pak už sem to ale odmítla hrotit, smetla to, snad jednou provždy ze stolu a vlastně se docela bavila. S Bidýlkem sme totiž tančili na všechny lidovky, a bylo to moc fajne. Asi druhá nejlepší zábava bylo pozorovat, jak naše maminka statečně chodí na panáky a třetí prima bylo, jak Nevětrací načepýřeně sedí v čele stolu, a kluci kolem ní jak slepice, kolem kohouta, ve volební komisi. Ta se na těch horách fakt musela kurevsky přetvařovat a dělat milou a udělající, když jí to takhle sežrali. Nu, doufám, že si občas vzpomenou, že se takhle nechovala vždycky a bude jim to aspoň trochu divné. I když chlapům možná ne, ale spoléhám na Nazcu a Nancy, že by nemusely být tak blbé. Já nikdy pořád hodná a milá nebyla, ale vždycky aspoň upřímná.

Jináč vlastně nic, jak říkám, zle nebylo, ale mohlo být i lépe. Bidýlko zmizel o půlnoci, páč to už žádnou klasiku nehráli, tož su mu poděkovala a přesedla si na druhý konec stolu k tomu slepičinci, i když paní kohoutová naštěstí po tombole vypadla i s drůbkama. Skoro okamžitě se do mě teda pustil Dubek, řka, že nemá rád, když sedí u jednoho stolu s někým a neví kdo to je. Uklidnila sem zvědavé ksichty, že sem se musela pojistit tanečníkem, když Šlehač se mnou nepůjde a Dubek má dámu s sebou. Ten teda odvětil, že se mnou půjde, tak sem jen blýskla úsměvem, že Bidýlka znám už jako malého kluka, což teda Bráška okomentoval, že to přece nevadí, ale to je celý on. Pak sme ještě trochu tancovali, šly na panák, a a popovídala sem s Peggy. Potom to teda bylo horší, protože odvoz v nedohlednu, maminka poctivě opilá a mně byla zima jak sviňa. Odchytla sem teda Sethiho, jestli nepofrčí dom. Ještě to teda trvalo, ale nakonec nás s Liv do auta narvali.

V sobotu ovšem byla legrace. Maminka měla po skorem 30 letech a v životě celkově podruhé opici, a ukrutně roztomile z ložnice hničela a nadávala si, jak jí je blbě. K večeru bylo ještě hůř, protože nám vykixla pračka a začala požadovat, ať ji vypneme a odpojíme vodu. No jo, ale jak, když tam žádná páčka není? A člověk ještě musí odsouvat stůl a kočičí hajzl, pod kterým bylo podivně mokro, aby se tam dostal. No, mamina takmier hysterická. Já byla akorát dožraná, páč sem si koupila hafec nových legín ve výprodeji a teď sem je měla nacucané ve vaně. Takhle mokré to do sušičky nemohlo a feráry se mi zrovna nechtělo moc agresivně ždímat, ale co robit, že. Domlouvala sem se se Siestou na večer, tak su se rovnou zeptala, jestli by to nezmákl. Teda tu vodu, ne to ždímání, i když k tomu se taky celkem měl. No, co ti mám povídat, další z důvodů, proč mám radši chlapy, než ženské (mamka se Ségrulí teda rychle uvedly domácnost do návštěvě vhodného stavu, zatímco já si šla aspoň zamalovat kruhy pod očima), přijel, viděl, udělal klíčem šup a bylo. Do 10seti vteřin. Krom toho se mamce celkem líbil, no, mně ostatně taky, jeden z mála blonďáků a ještě pod 185, co se mi kdy líbil. Ani za prase ale nemůžu přijít na to, co mě na něm přitahovalo a jak sem rychle zjistila, pořád ještě přitahuje. Kdyť na něm krutibrko nic není. Ani závratnou inteligenci, bo vtip to nemá, prostě zhola nic. Pak se v tom vyznej.

Jinak si mě teda odvezl k nim do hospody a celou cestu sme se dohadovali, jestli u něj budu spát, bo ne. Pak sme poseděli se Fiestou a jeho bráchou. Nějaké pivko a dva panáky a ten brácha povídal o Erasmu ve Španělsku, bo kde. Špatné to nebylo, kdyby se mi nezdálo, že Fiesta (ze kterého je mimochodem neuvěřitelná... řekla bych kulička, ale při jeho výšce spíš koule, že by z ní byl druhej největší sněhulák světa) nebyl takový zvláštně rýpavý. Sice chválil, že pořád ještě mám ty krásný ďolíčky ve tvářích, ale jinak se pořád vyptával na Kliku. No, co sem mohla říct, že sme se teď po čase viděly, ale jinak moc nevím. A proč? No, prý se mu líbí. Povídám proč ne, že je zajímavá a milá a co chtít víc. Ještě, že sem nežvejkala víc, páč Siesta mi pak venku prozradil, že s ní půlrok chodil ten brácha. Takže Fiesta měl prdel dvounásobnou, což bez toho má.

Pak teda byla celkem pohoda. Uvolila sem se, že spát jo, ale že NIC nebude sem zopakovala v 5ěti světových jazycích, v češtině 15tnáckrát navrch a ještě mu nakreslila výmluvné piktogramy, protože chlapi celý můj život podceňují moje skálopevné NE. Tak aby bylo jasno: NE.

 Nu, slíbil, že nic NEbude, když nebudu chtít, uvařil mi čaj a hačali sme před filmem. Krom toho sem zjistila, že bývalku nevystěhoval ještě komplet (však se prý rozešli před pár dny, že), a co je ale mnohem důležitější; že má agamu. Ale tak teda, to mě nadchlo, protože už byla pořádná. Chouďu sme probudili, abych si ji mohla pochovat. Úplně sem slinila. To je tvorák.

Pak péče pokračovala. Dal mi úplně nový kartáček, nabídl sprchu a tričko a trenky, dokonce barevně sladěné, což sem teda ocenila a už si říkala, heleme se, dobrý kluk, dobrý večer. Jenže pak přišla noc. A bylo. Bylo to víceméně o tom, že sme se celých těch X hodin dohadovali, jestli mě ojede, nebo ne. Jasně sem odmítala nadále, nějaké tulení a tak bych brala, bylo před krámama a to holka potřebuje obejmout, ale on se taky nedal, že prý tulení může být, ale až po sexu. A když sem nechtěla, tak mi nepůjčil ani rameno na spaní. Prdel neskutečná. Chvíli sem se já dožadovala toho tulení, pak sme pousnuli (asi teda), pak on začal oblejzat s tím sexem, a takhle pořád dokola. Asi ke třetí ráno už sem fakt nevěděla co by (když sem nechtěla prozradit, že sem zadaná, protože kdoví, co za spotřebič se nám ještě může podělat), tak sem dělala pohledy čerstvě vykastrovaného šťěněte a vysvětlovala, že nejsem na sex bez lásky, což je skoro pravda, ale nebýt s Easym, nebudeme si lhát do kapsy, že ošukám po těch letech nudy všechno, co by vypadalo aspoň trochu dobře a zdravě. No dobře, tak hodně dobře a opravdu zdravě, ale nač zabíhat do detailů.

Na což s kamenným ksichtem odvětil, že mi nechce zlomit srdíčko a rozhodně se teď vázat nebude. Začalo mě to bavit, ale dílem sem popravdě byla navztekaná, páč su fakt měla hroznou mazlící potřebu, tak co mi ji bude upírat, dement, by ho to nezabilo (hlavně, kdyby si pak třeba vyhonil sám, což už by mi bylo úplně fuk), tak sem se dala skorem do brečení, jestli si myslí, že mě chce málo chlapů ojet. Odpověděl, že sem pěkná holka, na což sem už skoro bulela fakt, jak su se do toho vžila (a ona to je taky kol a kolem pravda), že takový sou všichni, jenom šukat, ale žádná blízkost. Projevil, že to chápe, ale nemínil s tím nic dělat. Jo, to se mi na něm asi vždycky líbilo. Kura, že já su zadaná, já bych tě donutila slevit, zlatíčko. No nic.

Asi k 5áté ráno se situace vyřešila sama, páč sem to dostala. Dřív, takže nic s sebou. Zase řešil naprosto klidně, chlapsky a racionálně (jo, být větší a s víc svaly, tak bych se do něj fakt snad zamilovala) a zeptal se, co má dělat. Odhlídla sem od toho, že dosud se měl spíš ptát, co dělat nemá, a povídám: podívej se prosímtě, jestli tu nemáš něco po bejvalce. Začal poctivě štrachat. Naneštěstí, co sem viděla, nechala si u něj půlku domácnosti, ale tampon ani jeden, tak sem to musela přežít s papírovým kapesníkem.

Jinak ráno su trochu čekala, ani vlastně nevím co, ale nabídl mi snídani, zase uvařil čaj a odvezl mě dom. Jen na ty lyže jít odmítl, tak sem kontrovala, že kdyby něco bylo, tak sme vyrazili, co ty prevíte. No, to asi jo. Heh.

PS: vypadá to, že spaní bez sexu vedle toho kluka je tradiční, to samé bylo před přesně 10seti lety, jestli se nemýlím. Já bych mu dala už z tej lítosti, že tenkrát nic nebylo, ale co robit. Nu, uvidíme za další dekádu. Bude ještě psina, věř mi.

*Druhý ples ve Šlehačově rodné byl no, já ti vlastně ani nevím. Moc si ho nepamatuju, takže asi mohlo být hůř i lépe. Mám akorát dojem, že moc nebylo s kým tančit, ani na koho koukat.

*Jináč Nej se tedy bude vdávat, zrovínka ale vymysleli datum tak, aby vyšlo na zájezd. To je teda dilema. Tajně doufám, že budu svědek, ale i kdybych nebyla; zazdít sňatek nejlepší kamarádky je nečestné a nesportovní. Proti teda hovoří i destinace, která mě zrovna dvakrát neláká, ale zase mají jet i Angelika a spol. a Sethi bude řídit sám, takže by se mohl chovat společensky. Ále, co je mi do toho, viď.

*O víkendu sme si s Easym udělali výlet po destinacích čerstvě vylíhlé Kingdom Come. To mě bavilo, i když bylo všude zavřeno. Párek nerdů sme ale stejnak potkali, jak čuchali kolem. To byla sobota, v neděli se jelo na oslavu narozek Easyho babči. Nadšená sem nebyla už proto, že Easy si na tu událost vzal děravý triko. Všimla sem si toho ještě doma, tak mu doporučila se převlíct. Jen, co si ho převlíkl, tak čumím, že má děravý i gatě. Ale takovou tou nekulturní dírou, ne těma, jak se teďkonc nosí. Nu, hekal, ale převlíkl si gatě. Stejně, když pak už na návštěvě lezl na gauč poštelovat topení, vyšlo najevo, že má džuznu v ponožce. To svět neviděl, tohleto.

Jináč setkání s tou slavnou sestřenkou aspol nebylo, nakonec se konal je docela úzký okruh, totiž samozřejmě babča, fotřík s přítelkyní, jeho sestra a samozřejmě Easyho mamka. To ti teda ale povím, pro člověka zvenku je to i tak šok k těm Homolkovejm dorazit. Zvlášt fotr a máti sou dobře rozbušková směs. Ne, že by to mezi sebou neměli po těch letech srovnaný, dokonce bych řekla, že mají perfektně srovnaný to, že se nikdy nesrovnaj, ale dejte cholerika čistého s cholerickým bohémem do jedné místnosti a nechte je bavit se o prezidentských volbách. Chvilku to řve, pak je zas jakoby nic klid, pak to zase začne diskutovat (půlka o něčem jiném), pak se to zase vrátí, zas to řve a takhle furt dokola. Oni teda vůbec furt řvou mi tak přišlo, ale vzhledem k tomu, že jim to ani trochu nepřišlo, je to asi v pořádku.

*V týdnu dorazila do města Aguš a šly sme na kafe a hokej. Bylo fajně, i když hokej teda vizuálně strašný. Fuj ta Sparta. Jinak to s Crowem stále táhnou, což je podezřelé, a ještě se to neprovalilo, což je ještě mnohem podezřelejší. Jinak sme se shodly na tom, že z Bazala je strašný fouňa; jestli ten kluk bude mít nos ještě víc nahoru, nasere mu do něj pták. 

*V úterý sem končila dřív, tak sem se docela těšila, že budeme mít s Easym na sebe víc času. No, nakonec sme se nějak oba pozdržovali, tak sem u něj byla nějak po 18h, ale to bylo pořád luxusní. Nabídl teda, co budeme dělat, pak uvařil výborné krůtí (fakt začíná být dobrej), koukali sme na Vaianu, co mě až na tu slepici ukrutně nebavila, tak sem mezitím koukala na dovči. Pak se šel omýt a nějako zalehl. Já mám vždycky ještě vyndávání očí a čištění zubů a ksichtu, což chvilku zabere. Oči sem si teda chtěla nechat, kdyby něco bylo, ale kurva, ono zase nic nebylo! Prostě zas usnul!!! Já zdeptaně dřepěla dál v křesle a postupně se nasírala čímdáltím víc, páč nedalo moc práce spočítat, že poslední sex byl minulý čtvrtek, ne-li dokonce středu a takhle si to teda nepředstavuju, kór po půl roce vztahu. Co ti mám říct, vztekala sem víc a víc, protože tohle přece není poprvé. Můžeš mi říct, proč říká, jaká sem jeho nádherná kočička, když ve finále má víc sexu každá druhá tlustá, a každá první brejlatá? Jo stop, brejlatá sem taky, ale jen sporadicky, tak se to nepočítá, ono stačí, že každá druhá brejlatá a ještě tlustá a nemožně oblečená má víc sexu, než já.

Dovztekala sem se tak dokonale, že bylo vošajstlich se podívat do zrcadla, jestli tam neuvidím Hitlera, a drželo se mě to dokonce celou noc a ráno. Ještě dopoledne teda poslal smsku, že se omlouvá, že to včera posral, že mi ale nechce ani ubližovat, ani mě štvát a že má divný období. Hochu, tos teda posral, a divné období od podzima, a ono je pomalu jaro? Kdyby to bylo poprvé, tak ještě držím hubu, ale to už bylo vícekrát, o tom incidentu s tím prádlem nemluvě. Tohle je nesnesitelné a neznám to. Ono sem to teda ale ani znát za dobu, co beru antinu nemohla, páč sem se nad tím zamyslela a tahle mi snad konečně opravdu sedla (ten doktor měl pravdu) a sem to zpátky já a moje šmajchluchtivost. Ty první dvě mě fakt tlumily, ale v tu chvíli mi to nepřišlo, že. Chudák Veverky ale.

Nu, teď ale chuť mám a co jako říct, mi snad karma vrací všechny ty chlapy, co sem kdy odmítla. Tohle je ale kura trest za to, že sem nebyla nikdy rozhoďnožka, protože abych se vlastního přítele doprošovala o sex je naprostý vrchol. Ještě, když, za prvé: fakt shodil ty svaly, na které mě v létě nabalil, takže úplně touhu ho olizovat nemám, ale ber, co je, že, za druhé: mám kolem dost chlapů, co by mě brali okamžitě a myslet na to, že vlastně můžu, ale nemůžu...

Uraženost, ublíženost a vůbec, mi vydržely až do večera, to sme si ještě psali a prý, jestli budeme dneska spolu. Konstatovala sem, že radši ne, páč aby mi vylízal jen proto, že si připadá blbě, tak na to nejsem zvědavá ani omylem. Potom mi naštěstí v práci Robin, což je ten týpek, se kterým sme se bavili tuhle u toho hokeje, chválil vlasy, zadek a vůbec se celou dobu přibližoval. No, docela balzám. A večeři bych brala, jen ať se rozhoupe.

Ráno sem ještě měla hoďku s Lajny a Barbie mi pověděla, ať pošlu čísla klientů, že je předá té nové. No, su zvědavá, jestli taky bude tak blbá, aby u ní za ty směšné love zůstala rok. Naštěstí mně do toho už lautr nic není.

*V pátek dopo su zmákla Rosťu a nečekaně i jednu speciální ukrajinskou kliošku. Domluvily sme si další hoďky, no jen s těma prachama ke mně. Jinak su se opožděně nasnídala a furt byla krapet mimo. Danny a Lirka si ze mě už dělali legraci, ovšem s tím, že se jim tak nesexuální chlap fakt nezdá normální. To mně taky ne, proto se vztekám, že. To totiž nepotřebuji, také rány na ego, jaké mi teď Easy dává.

Odpoledne se ale nálada zlepšila, páč sem šla navštívit Losíka, který měl po tej tříselnej operaci. Byteček fakt našlápnutý pěkně dyzajnově a popovídali sme moc fajnově. Seděla su u něj až do večera a pak zjistila, že mám ve founu smsku od Kukandy, a páč sem za Easym zas tak moc nepospíchala, daly sme si pěkně kafčo. Dala se na ten nultý ročník psychologie a kloubit to s prací je dost masakr, tak byla taková lehce těžce vytelená.

*V sobotu se ta páteční depka krapet vysvětlila, páč sem to dostala o den dřív. No, mně bylo divné, proč se mi ten prstýnek od Bidýlka nedařilo navléct (dal mi totiž hand made z matičky, krásnej). A sme doma.

Dopoledne se opakovala ta dámskojízdní akce a já vlastně byla v práci celý den, páč odpo sme měli ještě teambuilding, focení a pak sem měla ještě jednu hoďku, protože dámy ji na sobotu chtěly a dokonce ji chtějí pravidelně. Z téhle party sem fakt nadšená, jak malé děcko, sou úžasný, je sranda, ale dělají i pokroky, prostě pecka. Večer sem si ještě odrovnala vlastní zadek a Easy pro mě dokonce dojel.

*V neděli su vstávala tak nějak, že su vstala, Easy jel stěhovat Littlemu pračku a pak spachtil snídani. Potom, jestli teda někam pojedeme, žádná velká investigativa z toho ale nebyla.

*Založení toho modrého zla, ke kterému sem se chtě nechtě musela snížit (pořád sem ale poslední člověk na světě, který bez něj vystudoval vysokou školu) má nečekané konsekvence. Valila su očadla, jak tučňák na termosku, ale napsal mi Tragéd. A pěkně šupem. No, kura, že by po mně jel ještě někdo nepravděpodobnější je fakt nepravděpodobné. Kdyť ten o mě za ty 3ři roky ani nezakopl a prohodili sme spolu tak 5ět vět, a z toho ještě 4tyři v německé konverzaci, páč sme museli.

V týdnu sme se sešly s Wéčkou a ta z toho měla událost snad ještě větší. Ty naše zprávy jí hned  zvedly náladu, za což sem byla fakt vděčná, páč vzdor svátku žen měla za sebou další hádanice s Makynem, a o školních ocasovinách nemluvě.

Já si odvalila dom kytku jednu od ní a druhou mi dal v restauraci Dobo. Měla su radost, ale mnohem menší radost byla probudit se asi ke třetí ráno s totálně opuchlýma očima. Jiné vysvětlení, než ty kytky není. Vypadala su jak něco z resident evilu. Flákla su na to obklad z růžové vody a šla zas spát. Něco po páté sem se zase probrala, páč místo, aby to pozmizlo to začalo strašlivě svědit a udělaly se mi dva exémové fleky na spáncích a jeden pod okem. A bylo. Do rána, než su musela vstát, sem v podstatě nedělala nic jiného, než se to snažila rozehnat, pak zmazat kortikoidem, pak znova chladit a hlavně se neškrábat, páč kdybych začala, vydloubám si bulvy a všimnu si toho, až když by pleskly o podlahu.

Ráno sem zamalovala, co se dalo, takže se to při pohledu hodně z dálky dalo, ale svědilo to lautr furt pryč, tož sem byla pěkně přispláchlá. Easy mi večer dal kyti trochu lepší, než k Valentýnu a hořkou čokoládu. To by bylo fajn, kdybych jich ještě neměla od Vánoc 5ět, páč jednu mám cca na 2va měsíce plus mínus autobus. No jo...

Aspoň krámy už skončily. Ne, že by teda něco bylo. Myslím, že teda něco bylo, ale od té doby další týden zas nic. Na víkend sem teda jela dom a bylo to dost prima, páč z autobusáku sem zapadla rovnou do restaurace, kde sme oslavily Leniny listopadové narozeniny a večer sem se Ségrulí vyrazila na maškarní do Dubkovi rodné. Byla to teda rychlovka, ta maska, ale zdařilo se. Navalila sem si na palici tatíkův pracovní klóbrc a ten měl všestranné grády takového kalibru (totiž nikdo mě v něm nepoznal a smrděl tak strašlivě, že i ti, co mě poznali, mě nechávali strategicky na pokoji), že sme vyhrály dorta. To mě teda bavilo, páč sem se do té masky ukrutně položila a hrála si jak malej blbeček. To, že nerada lžu nejspíš neznamená, že nejsem dobrá herečka.

V neděli sme mrkli na návštěvu k babí a dědovi a pak Bidýlko splnil slib a vytáhl mě ještě s kamarádem Denisem na lyže. Ty sem teda pracně našla na seníku, narozdíl od podkolenek, které sem nenašla vůbec, což teda bylo blbé, ani by mě nenapadlo, že takový vliv na kvalitu jízdy můžou mít, ale zbytek byl moc fajnový, protože z kamaráda se vyklubal instruktor a ještě neskutečný pohodář. To teda nevím, jak bych popsala,  docela hezký, ale nic, čemu by se nedalo říct "kluk od vedle," nadto lehce s pupíčkem, ale fakt, tím fajnovstvím, bo pohodářstvím, bo něčím, neskutečně přitažlivý. Takovou esenci chlapa na pohodu sem snad ještě nepotkala. Nadto mi konečně někdo fundovaně po každé jízdě popsal chyby a jak je nedělat, tak mě to ukrutně začalo bavit. Snad ještě napadne, páč to je gól zahajovat lyžařskou sezonu v březnu, ale je teda fakt, že dřív nebyly buď peníze, což je fakt, bo příležitost.

V pondělí sme mrkly s mamkou k Angelice, aby nás trochu oškubala. Škubání dobrý, ale barva je nějaká tmavší a moc se nesetkala s ohlasem, tak se asi pokusím jí trošku vymýt. Jináč Danny vymyslel nový systém na skupinovky, tak to snad bude dobré.

Situace s Easym je tento týden stejná. Řeší dědictví, furt s mámou a strejdou a vymetají úřady. Doma samozřejmě nic. Já za ním kurva budu stát, od toho sou partneři, ale on taky musí stát za mnou. Že mu nevadí kde s kým chodím je ideál, ale že se vůbec moc nezajímá ani o moji práci a další věci, tak na to se můžu ... halt je rozdíl mezi stát a srát. Odteďka v tomhle vztahu držím hubu. Na co se nezeptá, to se nedozví. A bude, uvidíme, jak to zafunguje.

*Celkem to funguje, ve čtvrtek byl docela vytelenej, že v pátek jedu dom. Překvápko, brácho. Bidýlko s Denisem mě totiž slíbili vzít na ples a jak slíbili, tak udělali. Mezitím sem ještě stihla po dlouhé době secvak s Nej, která má se svatbou čímdálvíc starostí. Jednoduše jí do toho furt někdo kecá - tchán nechce svíčkovou, protože ONI ji taky neměli, půlka příbuzenstva je uražená, že není pozvaná na tu svíčkovou, ale "jen" pak na grilovačku, a že by se se ségrou a mámou shodly aspoň na barvách, je úplně vyluč. Čím víc sem to poslouchala, tím víc sem si říkala, jestli by nebylo fajne odfrčet někde do karibiku, vzít se tam pod palmou a příbuzenstvu poslat fotky. Koneckonců se berou dva (Wéčka s tímto nesouhlasí, řka, že když už, chtěla by být aspoň jednou za život tím středem pozornosti. Nu, taky na tom něco je.).

Jinak večer před plesem sem si prozkoušela hafec šatů, páč se ukázalo, že ty brutální červené, kterýma sem chtěla doslova neeticky oslňovat se tlučou s tím novým odstínem vlasů. Hned se mi přestal líbit už vůbec a navztekaně se rozhodovala mezi dvěma modrýma. Vzápětí, co sme dorazili, bylo jasné, že sem se neměla na poslední chvíli převlíkat a vzít si ty původní, páč sem si připadala krapet nevýrazně. Ne, seklo mi to, ale nebylo to ty všetky oči na mě, po kterých sem toužila.

Nicméně večer byl fajn, i když sme se museli přesunout ke druhému baru, páč jeden z Bidýlkových kamarádů si všiml, že ta voda, co v ní myjí sklínky od píva má barvu toho píva, a od té chvíle se toho nedalo nevšímat. A to prosím hovoříme o maturitním plese místního gymnázia v místním kulturním domě, ne o konzertu Vaťák revivalu v Dolních Vidlákách.

Tancovali sme, co to dalo, ale moc se s lidovkama nepředali. Na těch pár sem ale byla s Bidýlkem a pak si zablbla i s Denisem, i když jemu postupem času bylo jedno, s kým blbnul. On je fakt kouzelnej. Takovej pohodovej magnet na všechny okolo. A taky chudínek 14anáct dní bez sexu. Žehrali sme na baru, kdo je na tom hůř a byla zábava.

V nejlepším přestat, tak sem pak chěla pláchnout dom a volala mámu a Ségruli. Ta pro mě nakonec dojela, ale strašně u toho kušnila a já si tím, blbec, ten fajn večer nechala zkazit. Jak říká moje koučka (čenžujeme si totiž hodiny, ona mně, já jí a je to, člověče, užitečné): má s tebou někdo problém? jeho problém.

*Pak nastala taková zajímavá epizodka, že sem dostala krámy před krámama. A to by se s antinou stát nemělo, takovýhle bordel. No, né, že bych byla vyděšená tolik, spíš rozladěná, ale páč tyhle věci nezanedbávám, volala sem doktorovi. Ten tam nebyl, tak to vzala sestra a tak přesvědčivě mi říkala, že se musím dostavit ukázat, že sem začala fakt panikařit. To si jako mám vzít dovolenou, nebo co? No, nepřicházelo to v úvahu, tak mi doporučila, ať jdu na pohotovost někde tady. No super. S tímhle mám ty nejhorší zkušenosti. Vlastně s naprostou většinou pohotovostí mám mizerné zkušenosti, ale ta gynekologická teda vede. Když mě totiž na střední poprvé vzala mykóza, a musela sem ještě jako skoro panna několikrát opakovat do takového toho mluvítka přede dveřma, že mě svědí pipina, jen proto, abych tam pak neskutečně dlouhou dobu čekala a když mě konečně vzali do ordinace, tak doktor pohoda, ale nikdy nezapomenu tu sestru, co mi do ní nahlížela jak husa do flašky. Nejsou halt profesionálové všude, ale tohle na mě teda následky jistě zanechalo. Možná bych si s tou bi orientací aji pohrávala, ale po tom jejím pohledu můžu být ráda, že nejsem na zvířátka.

Už mi teda je o pár let víc, tak sem prostě koukla, kam nejblíž jít a šla. A ono to kupodivu šlo. Někde ti profesionálové i sou. Doktorka klidná, kvalitní, sice vrtěla hlavou, proč tam s takovou blbinou lezu, ale vysvětlila že mám dobrat prášky, že to asi nic nebude. Už sem jí chtěla líbat haxnu, když dodala, že si po skončení krámů mám radši udělat test: "aby tam nebylo překvapení." No, kdyby zrovna venku nelilo, řekla bych, že mě omejou.

Ukrutně sem se nastrašila. To by teda byl neskutečný sarkasmus, kdyby z toho našeho šukání 3x za měsíc něco bylo. Vrčela sem si pod nos jak vzteklá doga. Ovšem Easy, ten chybu neměl. Dokonce vypadal tak jakože spokojeně a byl po zbytek týdne onaký milejší. Což bylo sice hezké, ale představa mimina za situace, kdy konečně mám rozumnou práci a perspektivu do budoucna aspoň trochu krytého zadku, byla děsivá. Nehledě k tomu, že já se děckách fakt nepřetrhnu, i vedení toho kroužku s mrňousama sem po měsíci musela nechat, páč mě to prostě ničilo. Za pár let sem s tím, ale musím ještě něco procestovat a hlavně našetřit, páč jako živnostník bych dostala houbeles, že.

No, byl to stresující týden. Na konci sem si udělala test a naštěstí negativní, páč o takový vývar už ale nemám zájem a páč mi váha ukazuje za poslední měsíc dvě kila vody navíc, vydala sem se stejnak k doktorovi. Já nevím, že mi všechny ty antiny začnou blbnout po půl roce, kdy už si člověk myslí, že bude klid. No, v ordinaci sem bezúspěšně zkusila přervat přes kloub ten prstýnek od Bidýlka a když to doktor viděl, ani se moc dál neptal.

*V neděli sme si s Easym pospali, i když sem ho asi v půl 8 ráno přistihla, jak si něco hraje na mobilu, tak toho pak nechal a asi taky spal dál. Pak sem měla chuť na trochu sexu a tulení, když teda těhotná nejsem, vrátilo se mi libido, ale Easy se k tomu moc neměl. Chvíli sem to vydržela, ale pak mi nedalo nebýt rozmrzelá, tož z toho zase byla diskuze, kdy sem připomněla, že to potřebuju, páč si připadám nechtěně, nemilovaně, nesexy a vůbec tak nějak obecně pod stolem. Zase se omlouval, povídali sme si, co by se nám oběma líbilo a on, že se bude víc snažit. Nechtěla sem kazit den, tak sem ukmochtila ke snídaňo-obědu kaši a pak sme se jeli projít po jakés rokli. To bylo moc fajn, fakt takový zamilovaný výlet. Pak sme ještě nakoupili tatarák a flašku vodky, a pustili si k němu na mou žádost Ženy v pokušení, páč sem je dlouho neviděla a pak na jeho přání Kamarád taky rád. Otevřeli sme si tu flašku a s podtitulem bude šukačka upíjeli. Moc mě ten film nebavil, to popravdě a jak sem tak přemýšlela, čemu vlastně, došlo mi konečně, proč tyhle slaďárny nesnáším. Nu proto, že pro mě snad nikdo nikdy nic romantického neudělal. Když nepočítám to chlastání s neznámýma jižanama na pláži, kytku, co mi RA donesl do nemocnice, nebo citrony, co mi kupoval Veverky, tak sem úplný mudla. A tak ti mě to hrozně zamrzelo a Easymu to povídám. Odvětil: "Já nevím, co s tím mám teď dělat," a chlastal dál. Já teda chuť úplně ztratila. On si ovšem nějak nevšiml, že poslední dvě hodiny už nepiju a ani mi nenabídl. Že mi jako dal ruku na klín bo tak, to je fajn, ale to mě teda vytrhlo, jak robokopa pleťová maska proti uhrům. Šla sem radši do sprchy. Vrátím se a on chrápe v posteli. Rozmrzela sem se teda už opravdu kvalitně. Chvíli sem si četla, pak šla lehnout taky. Chrápal, jak za zásluhy. Několikrát sem s ním cloumla, ale odezva žádná, tak sem si sebrala saky paky a odjela dom. Akorát půlnoc. Hrozně mě zajímá, kdy zjistí, že tam nejsem.

Uznej, ovšem, že aby na to, že sem smutná, reagoval tím, že se ožere a padne za vlast, tak to asi ne, že. Stačilo mě obejmout a zahuškat něco ve smyslu, že se třeba něčeho romantického ještě dočkám, nebo to naopak zlehčit a rozesmát mě, kura, to by dalo takovou práci, bo co? Vypadá, že sme stejní až na to, že máme zřejmě trochu jinou představu o tom, jak druhému projevit lásku a to, že za ním stojíš. Nebo teda pil na kuráž, aby se zmohl mě ojet?

Nu, ráno mi došla sms, že mi asi nedokáže dát to, co potřebuju a že možná bude lepší, když si dáme pauzu a já si to zkusím najít. Nununu, to je zas ráno. To jako je rozchod? Jako po smsce? Popravdě mě samotnou trochu překvapilo, že mi hrkly slzy do očí. Hlavně z toho pomyšlení, že by byl schopný nás dva narvat do pár písmen a zahodit. Volala su skoro hned zpátky.

 A prý to tak vůbec nemyslel, jen, když se ráno probudil a nebyla sem vedle, byl smutnej a asi naštvanej, tak to hned napsal. No a prý se bude snažit. 

*Další víkend sem jela dom, páč mi Denis slíbil hodinu lyží. Nu, na lyže sme vyrazili, ale skončili sme s kafem na benzínce, páč ty lemry večerní zrušili. Ovšem napsat to na fcb, bo webovky, bo kamkoli už nedopadlo. No, tak sme si vykládali na té benzínce a pak ještě dobu v autě. My sme tak nějak stejný. To by asi nebyl špatnej sex. Já sem teda ofiko v téhle části Čech single, a Denis je hodnej kluk, ale jak sám podotkl: "Potkat někoho, jako sem já je velký pokušení..."

Jináč hlavně přesazuju kaktusy. Strávila sem nad tím dva dny, co bych ale dala za třetí. Jenže se nekonal, páč letošní zimu mi toho zařvalo jak onehdy v Katyni. Co se ale dalo dělat, než přirozenej výběr, když sem je jinam, než do tej předsíňky dát nemohla. Že teda odešly oba meláci a ta fešná euphorbie od souseda se vlastně nedivím, ale že prostředí nesedlo těm mamkám, co byly u Veverkyho doma nechané celou zimu mezi oknama, to mi hlava nebere.

*Nakonec se mi zdařilo uspořádat setkání holčičí části party v cukrárně. Já, Nej, Nazca před rozypáním a Nancy (taky už se znatelným pupkem), kterou sme extra vyzvedly u nich na zahradě, páč jako obvykle nereagovala na zprávy. Ale bylo to docela fajne, akorát sem si vzhledem k půstu místo dorta musela dát slanou palačinku a moc mě teda nenadchla.

*Kvočovi se narodil druhý syn, a protože zaplaťpánbůh neumřel, jako to první, robil zapíjení. Bylo krásný vidět, jak je šťatnej. Jinak taková normální akce, řekla bych, kdo by řekl, že pro mě bude zřejmě taky poslední. Svezla sem se s Nej a Očkem a hlavně pozorovala, jak se Nevětrací profiluje jako starostlivá kamarádka (ovšemže ne moje). Ne, kecám, ještě zábavnější bylo, jak se Šlehač z toho, že on čeká holku, zatímco okolo sou samí kluci strašlivě ožral. No a nejlepší bylo, jak se ta starostlivá kamarádka k němu pak měla a k Dubkovi jakbysmet. Kurva, proberte se už.

*Velikonoce vyšly tak pitomě, že sem nestihla tradiční večeři, takže jen čtení na Velký Pátek. Ale aspoň, že tak. Taky vajca se mi teda povedlo namalovat naprosto exkluzivní, úplně doceněná ale nebyla, páč počítám-li Easyho, který dojel odpoledne, a rodinku, co dojela za mámou, sockařů bylo 16stnáct. Překvapivě dorazil Řež s mladším sousedem a radost sem měla i z Bidýlka, který taky dovalil i s kamarádem, i když to ke mně měli pěkně z ruky.

Odpo tedy dovalil i Easy. Úplně mě dojal, páč se hecl a pomlázku si fakt upletl. Nebyla superslavná, páč neměl rozumné proutí, ale byla. Ještě víc ji teda docenil pes, který je pokaždé celý chtivý, ale je pravda, že kdyby mu k tomu kousání nedal příležitost, tak by mu ji určitě nerozkousal. Pak sme šupili k babí. Jeli sme první, takže sme s Easym strategicky obsadili gauč, ze kterého se vždycky jen vymrštil, já ho představila a tak si postupně se strejdou i bratránkama potřásli pazourou. Zásek byl jen s tetou, která se snad občas ofrňuje už jen proto, že jí to nedá; to sem totiž byla zrovna v kuchyni, tak sem logicky nemohla seznamovat v obýváku, odkud se táta ozval: "Poď si to představit." Začala sem se smát, jakýže TO a nešla, až přišla teta rozhořčeně zpátky, řka, že musela pozdravit první, že: "on tam seděl a koukal..." No, dobrý no, má se tam svlíkat do trenek a koukat? Teda je taky fakt, že sou snad dospělý a schopný si říct dobrý den, já sem... Nebo sem retard, a nejsem, že.

*Co je horší, že dědu nějako bolí v krku. Stežuje si, že má "mandli jako švestku." Ona to sice je uzlina, ale popravdě to je spíš horší, že. Když toho už bylo dost, odvezla ho mamina do dochtora a ta mu tam koukla a moc se jí to nelíbilo. Dostal teda antibiotika, po těch se krapet zlepšil, ale stejně se jí to nelíbilo. No, co by se taky komu na rakovině líbilo. Ještě, že děda špatně slyší, tak diagnózu neslyšel. A rozhodli se mu to na rovinu neříkat, páč by pak měl s tím starosti, ty sklony k hypochondrii mám jasně po něm totiž. Mně to ale mamina volala, zrovna když sem šla ze srazu s Wéčkou. No, tak sem brečela před lékárnou, no. Takových už bylo.

*RA se rozešel se slečnou a pozval mě k nim na večer. Úplně se mi nechtělo, ale jely sme shodou okolností do vedlejší vesnice s mamkou na divadlo ve kterém exceloval Kvído, kterého sem pak šla pozdravit do zákulisí. Tak u RAho mě pak mamina vyhodila a já se zase po čase viděla s jeho rodinkou. Mají v tom chlastokabinetě ukrutně pěkné stolky z gum a skla. To chci taky. 

Jo, pak sme byli ještě na fotovýletě a potom za mnou dojel do města. To sem ale měla nějakou mizernou náladu, takže do tří dnů se pak vrátil k bývalce. Heh.

PS: Prý to nebylo mým nenaladěním, ale tím, že sem podotkla, že ho asi fakt musela milovat, když kvůli němu změnila práci a přestěhovala se. No a ne snad?

*Ségrule se dala do úklidu všeho toho, co mamina za posledních 20let nezvládla a do čeho se tátovi nechtělo. Lítala kůlnička, lítaly džemy ze sklepa a vůbec. Musím teda uznat, že je borkyně. Já bych na to neměla ani nervy, ani trpělivost a lenost by mě pořád připomínala, že můj bordel to není, a ať si ho uklidí ten, čí je. Asi holt ještě nejsem tak vyspělá.

*Pátek sem si užila parádně. Výlet do exškolního města. Ráno se vyvalit na vlak teda byl masakr, ale pak už sem se jen nesla. Nejdřív sme se s Daisy sešly na rychlý oběd. Rychlý proto, že zase jela dom, oslavovat narozky. Ale stejně to bylo prima.

Pak už sem capala na výstaviště, kde mi moje beznadějně ženatá druhá polovina dala vlezenku zadarmo a pak sme se chvíli procházeli, chvíli seděli na stromě a pořád si povídali.

Potom už sem se plula dále. Hele kaktus, hele kytka s luxusně stočenýma okvětníma plátkama pro mamku, hele surfínie pro babí a Losíka, a kadeřavá máta pro mě. Nakonec sem se ulakotila tuplem a koupila Easymu (jo, dobře, pro sebe taky, hrozně se mi stýskalo) láčkovku. No a popravdě, tenhle výlet mě stál dva litry. Ale taky flirt s prodavačem zubních kartáčků, u kterého první, co mě napadlo bylo, že ten by teda nic pro dentální hygienu propagovat neměl. Asi jak kdyby Ošklivka Betty prodávala v optice. Ale což, nikdo nejsme dokonalý a jinak byl nadprůměrně přitažlivý, jeli někdo na tyhle lehce přičmoudlé šampóny. 

Večer sme ještě s Easym zmákli nové Avengers. Takhle ty naše superhrdiny zmasit, to je teda ostuda, ale odstrhnout se od toho spektáklu nedalo, viď.

Jináč masožravku naprosto žere. Furt zalívá, honí mě, abysme ji konečně přesadili, čumí dovnitř a vůbec je u toho hrozně roztomilej. Taky si teda tuhle rozhodl vypěstovat avokádo, tak ho napíchal vatovýma tyčinkama, šoupl do sklenice s vodou, a čekáme. Pak ho teda vyhodil, páč shnilo a teď čekáme na druhé. Hrozně se mi líbí, jak ho to baví. Sice mu teda nadává do hajzlů, že ještě nevypustilo kořeny, ale stejně je u toho rozkošnej. Tuhle odrůdu chlapů moc neznám, já znám jen ty, co sou nadšený, když jim brambory neschroustá mandelinka. Nic proti bramborám, ale tohle je lepší. 

*V sobotu sme se s Wéčkou nějak blbě podomlouvaly a pak ona zaspala, zatímco já vstávala, takže sem byla ještě půl odpoledne doma a pak se až přesunula na fesťák, kde ještě byla s kolegyní a její kamarádkou. Kolegyně naneštěstí nepila, páč byla nachcípnutá, a holky se nějak solidárně přidaly a chlámaly birela. To sem si odmítla nechat líbit a vystála si frontu na pivko a pak na další. Třetí sem si rozlila, když sem si dřepla na zem a drcla do něj taškou, při čekání na Kluse, ale ten konzík sme si docela užily. Pak už sem teda potřebovala zas čůrat, takže sem se odpojila a nějak samozřejmě pak zamířila rovnou k vedlejší stage. A tak už sem to byla stará pohodová já, rozhlížela sem se jak surikata, dělala, že někoho hledám (ostatně jo, koukala sem po Makynovi, který tam někde měl být) a přitom koumala, jak bych se prodrala k nejhezčímu chlapovi v dohledu. Zelenooký kunďák, se kterým bych bývala byla spokojená někam po chvíli zdrhl a nemínila sem na něj čekat, i když mě jeho kamarád ujistil, že se zase vrátí. Zezadu byl takový normálně hezký v modrém triku a když sem zmerčila, že mě merčí, fikaně sem po skončení konziku zůstala stát a čekala, až mě osloví. Tak sme s ním a jeho kamarádem šli na další. A to už sem měla prima hladinku. Úplně přesnou. No, dobře možná malinko víc, páč když sme se rvali dopředu před další stage, nemělo to dobré odezvy, ale zase su ještě měla dost filipa na to, abych kluky nechala jít předem. Docpali sme se až ke kraji, kde mě překvapila Cory. No, prosím, pak, že všechny cesty nevedou k lidem a svět není malej. Tak už sme zůstali, protože jednak to už o moc víc dopředu nešlo a dvojnak se mi líbil tmavý týpek za mnou. Sice se tak pobavoval s nějakou typkou, ale páč se mi nelíbila, usoudila sem, že se mu taky nemůže líbit a je to jen takovéto davové škádlení, a pevně obsadila místo před jeho hrudníkem. A to byla jízda, pánové. Pak sem Karima dala dohromady s mýma předešlýma objevama a byl to myslím pro všechny strany uspokojivý zbytek noci. Zašli sme na pivko, a na další konzík a ten sem si, pane, užila, jako už dlouho ne. Charismatického a super tančícího cizince sem měla za zádama, za ruku se držela s jedním našincem a blbli sme a skákali a no, fakt mi to strašně chybělo. I to šmatli patli mi chybělo.

 Taky MHD zpátky byla skvělá. Přesto sem je opustila a vydala se směr Easy. Jestli se divil, že na sobě mám cizí mikinu, nedal to na sobě znát ani omylem. Dokonce ani, když sem ji druhý den šla vrátit. To už ale předbíhám.

Nejdřív sme totiž jeli na výlet. Opici sem neměla, ale trochu depku vlastně jo. Výlet byl ale pěkný, i když komerční. Nejlepší byl ovšem konec. Že je Easy cimprlína na auto víme. Nemá důvěru v hromadná parkoviště ani ve služebáku, páč furt nějak počítá úměrnost mezi počtem zaparkovaných aut a počtem škrábanců na kapotě, bo co. Tak to zapíchl do nějaké odbočky ke kontejnerům a bylo (i když o té úměře by se dalo polemizovat, viď). No a když sme se vraceli, tak sice bylo, ale prázdné kolo. Naštěstí jen jedno.

Easy na to mrknul a jal se hledat nářadí a odmontovávat rezervu. Úplně easy. A dokonce toho dědka, když šel kolem a kušnil, co za blbce může takhle parkovat, ani neklepl. Jo, kdyby mu to udělal na osobáku, asi by ho zaklepl doopravdy, ale takhle prostě pohoda. V tu chvíli sem si uvědomila, že ho fakt miluju. Miluju ten jeho klid a nadhled, i když občas hraničí s povrchností a nadhlíží (možná nechtěně, protože takový prostě je) i přeze mě. Ale což, však je taky vyšší, no ne?

Stejně s klidem vzal, že jdu vrátit tu mikinu. Že by ho zajímalo kam, komu a za kolik, to ne, ale má to i své plusy. Stejně sem nic nevyváděla, nebo právě proto sem nic nevyváděla. Byla to ale prdel. Víme, že si nám ti cizozemci ty zastávky trochu pletou, však se není co divit, ale tohle byl vrchol. Říkala sem si, že sejít se před KFcéčkem je prostě jistota. Až do chvíle, kdy sme náročně zjistili, že stojíme každý před jiným. No, tak semtam stála jen dalších 20 minut, než dorazil, to je toho, no.

Pak už ale bylo fajne všechno, až na moji angličtinu. Takovou mezinárodní ostudu (jo mezinárodní, páč byl sice toho času ve Francii, ale jináč původ odněkud z Orientu, no bodejť by mě nebral, v těch tmavejch kukadlech prostě pořád ještě jde zahlídnout základy civilizace, a né jen jedné), jen tak někdo nevyšvihne. Mám dojem, že den předtím to taková hrůza nebyla, ale tentokrát jak su ještě byla unavená, nevzpomněla sem si ani na naprostý základy. Ale vůbec, ani ťuk, ani ťok. To bylo prostě stupid, stupid, stupid, až sme se dohodli, že pokaždý, když se načílím, že si nemůžu vzpomenout na slovíčko a budu si nadávat, že mi dá pusu. No, takhle politicky nekorektně blbej snad můžu být jen já. Ono je teda ošajstlich vysvětlovat i v mateřském jazyce, že mám přítele, kterého miluju a on bezpochyb miluje mě, jenom trpím akutním nedostatkem doteku, páč se mnou po půlročním vztahu spí tak často, že i kadibudky na Sibiři čistěj proti tomu skoro pořád. Ajajajajaaaaj.

Jináč sme se procházeli po městě; já se pokoušela mluvit, on mě s tou dálněvýchodní trpělivostí opravoval a bylo to moc prima. Pak sme si dali pivko a panáka a rozpustili to. On ještě pokračoval, ujistil mě ale, že s nikým jiným by ten čas nestrávil raději, než se mnou. Bikóz: "jů ár a perfekt kombinejšn."

*Za pár dní se ozval jeden z těch českých týpků. Ten, co si fotil naše firemní logo. No prosím. Navíc kupodivu myslím, že je to ten, co sem ho za tu ruku nedržela a dorazil pak dokonce i na hoďku. Krutibrko, pěkný kluk. Ani v té tmě tak nevypadal. Drobnější, ale sympatický a takový klasicky hezký. Na mě by asi byl moc zakřiknutý, ale protože je beztak již podruhé těhotný verdikt zní: za kamaráda by se hodil.

*Další víkend sme s Easym jeli na výlet. Večer se ale konala akce v mém bývalém školním městě v mém bývalém nejoblíběnějším podniku. Že by tam jel se mnou ho ani nenapadlo, to mě trochu mrzí, ale což, páč Hádavka se mě doprovázet uvolil. Nebo mě vzal s sebou. Nebo sme šli spolu, jak se to vezme, každopádně večer byl skoro bez chyby. Už ve vlaku to, i přes zpoždění, co měl, byla legrace, páč přes uličku se sešel technař s hoperem a vykládali si. Zejména technař byl číslo, a chlapec by se úplně rozdal, to bylo evidentní. Nechal kdesi čepici, ale to nevadí, páč: "Já jich mám doma ještě 19vatenáct." Taky zapomněl u kamaráda, kde přespával, "pohorky za tři a půl litru." Nebylo důvodu mu nevěřit, protože měl na sobě pantofle od ťongů.

Hádavka byl ohromný - počkal na mě před nádražím, hned pochválil, jak sem vykočičkovaná a jeli sme. Byla sem sice unavená, ale maníci ve vlaku mi zvedli náladu, tak sem dál jela na náramné vlně. A piškotéka byla neuvěřitelná. Připadala sem si jak panenka na dortu: všude kolem něco k sežrání. Takováhle skrumáž pěkných klučinů se jen tak nevidí. Navíc byla ta akce věkově omezená, tak na ní nemohli přijít ani cucáci, ani takoví ti oslizlí věční cucáci. Dle Hádavky sem čuměla jak radar v Brdech. No bodejť ne. Vyžahla sem druhý koktejl a šli sme radši tancovat. To mi s občasnou přestávkou na frontu na hajzl a na mnohem větší skrumáž na barech (jo a občasný přesun mezi stagema, páč někdy ty dementíci za mixem nevěděli coby) vydrželo až do půl 4tvrté. Jináč, co se tance týká, byl nejlepší nádherně voňavý týpek s fascinujícně pevným tělem (přiznávám, že bylo kurva příjemné přitisknout se zas jednou k někomu bez tuku; promiň Easy, ale tvůj boj, že jsi teď taková necvičící lemra), co se barů týče, něco platil Hádavka, něco já, a jedno kolo mi zaplatil celkem pěkný týpek ke kterému sem se prodrala řka, že je nemožné tu frontu vystát. Souhlasil, luskl na známého pingla a měla sem sklínku v ruce obratem. Pak sme šli ven pokecat o staroegyptských bozích a teda taky o absenci podprsenky, ale ta religionistická část byla zajímavější.

Celkem sem ale měla asi 4ři vodky a ještě se džusem, takže opití vcelku žádné, ale nakonec mi to vlastně ani nevadilo. 

Na 4tyři mě Hádavka, který chudinka měl jen ty 2va drinky (to mě jediné na tom večeru mrzelo, že se asi nebavil tak skvěle, jako já, ale na stranu druhou, on může jít každý týden) měl v úmyslu hodit na vlak. Cestou sme (hele, karma asi, bo co) potkali v uličce toho pseudohora, který mě obejmul a dal mi kontakt.

Noční vlak, řeknu ti, má cosi do sebe. Pár nás jelo, dokonce někteří spolupařmeni. Ja se strašně nudila, nechtěla spát, ale ráda bych popovídala, ale nikdo moc na pohledy nereagoval a že bych si rovnou přisedla, na to sem byla sice rozjásaná dost, ale zcela střízlivá. Nakonec si ke mně přisedl pan průvodčí a páč po mně, ještě navíc, nechtěl za přepravu vůbec žádné peníze, nadšeně sem s ním podrbala. Radši bych teda s týpkem, co přistoupil ve skoro okresním městě a málem sem si kvůli němu vyvrátila palici (jo, za celý večer mi to nestačilo), páč i přes tu kura silnou mikinu vypadal solidně namákle. Pak přistoupila nějaká veselá mládežnická skupinka, tak si přesedl vedle nich, což byl vzhledem k mé krční páteři dobrý tah, páč su pro změnu mohla čumět přímo před sebe. Moc ale nereagoval, za to já byla čipera a spucla je, když otevřeli okýnko, že už nejsem tak mladá, aby na mě táhlo. Oponovali, že ještě nejsem tak stará, a že mi ten vítr ve vlasech sluší, ale ono to nebude o stáří a mládí, ale o dospělosti, páč tak 50desátiletá paní sedící naproti mně dělala jen pohoršené pohledy, ale neupozornila je, ačkoli by do další zastávky musela mít z vlasů afro styl.

Aby byla ještě větší legrace, měli sme to i s výlukou, ale zdárně sme dofrčeli. Od vlaku sem mířila směr tatík. Ještě sem se ohlídla, že vystoupila i ta partička se svalíkem v čele, ale páč zřejmě nehodlal dělat pokusy se za mnou rozběhnout, klusala sem sama vpřed. Obešla sem to kolem, páč mám podchody ráda asi tak stejně, jako krtonožku v zahrádce a pak stočila zpátky a snažila se odpočítat, který barák je ten tatíkův. Skupina, teď už jen páreček a svalík mě došli z druhé strany a ten se se mnou dal do řeči. Povídám, která bytovka je třetí, on mě zval k sobě na kafe a pak, že se teda rozloučíme. A jak prý se jmenuju a i příjmením. Mrkla sem na něj a dostala nápad ověřit znovu teorii kdo hledá najde a ukázala mu firemní náramek. Člověče, než sem u taťky spocívala chleba k předsnídani, proklikal se a psali sme si až do 6sti. Fakt pěknej pinďa. Nic s ním ale nebylo, páč tělo překrásné, ale v mozku slibotechna. Já bych teda z toho momentálního nedostatku sexu slinila i po  rozvodně školního rozhlasu, ale co je moc, je moc. Těhlech týpků už sem potkala až nezdravo.

btw. Pak sme s tatíkem sedli na motorku a frčeli k nám.

*O víkendu sme s babí byly tradičně v zahradnictví. Tradice sou halt tradice a bez rituálů není kultury. Bylo to fajn.

Taky se nám narodili malé Slaninky. Děda je dokonce ještě odrodil, krmila pak mamka. Sou to kluci a sou nádherní. S Easym zrovna sme byli na ezoterickém výletě po středu Čech. Musím uznat, že v Panenském Týnci mají super paní průvodkyni, co ví ukrutně věcí a je moc milá a dejme tomu, že ten šutr v Klobukách je zajímavý, ale necítili sme nikdo nikde nic. Easy proto, že by mohl dělat předsedu sysifovcům a já proto, že nechci. Víkend to ale byl fajne. Nakonec se jelo ke mně dom a sám miláček uznal, že sou kozí mimina mnohem roztomilejší, než si myslel.
  
*Šlehačovi se narodila ta holčina, tak musel zapíjet. Oznámení o narození mi teda poslal, ale na zapíjení mě mohl postrádat. Že mě neskutečně zamrzelo, že nejsem zvaná, nemá cenu dál probírat.

*Den poté měla Nej ofiko rozlučku. (O týden později měla být neofiko, že by ke mně s Ramlicí dojely a trochu sme to rozjely, ale to nakonec neklaplo, páč chouďu Nej vzaly z těch nervů - celkem psychosomaticky případně - zuby). Chtěla klidný duch, měla klidný duch. Poseděly sme, grilovaly a většinu odkecaly dvě matky, co se tam sešly: Vaness, což je přítelkyně svědka a Dorreen, což je ženichova sestra. Popravdě ani moc nešly přerušit a on se o to radši moc nikdo nepokoušel. Vrátila sem se ale k Easymu dostatečně vyantikoncepcovaná, to ti teda povím.

*Wéččina a Makynova krize vrcholí (aspoň na její straně, o jeho nic nevím a asi vědět nechci), takže se na výletě s harantama nechala sbalit jedním z těch ezotero-tantra týpků, které snad někde v Asii klonují a posílají sem na zakázku. Ona je žere, páč jí hrozně připomínají Aštara, já je bytostně skeptikuju, páč mi bytostně připomínají Čakru. Dělali nějaký měsíční rituály a už bylo. Teda jenom přespání a pokec, ale tihle týpci sou fakt nebezpečný. 

*Mamina odfrčela na dovču. Doma zůstala částečně Ségra a hlavně tatík. Netřeba říkat, že se vztekal už najskór, kvůli nějaké dědově poznámce o trávě. Kurnik, mohl by se nad to už povznýst, je to starej pán, ty už bývají takový, že ty poznámky trousí a třeba to tak ani nemyslí, a když náhodou jo, tak snad když je člověku skorem 90vadesát, má snad na nějakou tu poznámku nárok, ne. No, jako přežili nějakým způsobem oba, i když máma měla strašný strach a výčitky, že je tam nechává. Hlavně teda dědu, který má v tom krku prokazatelně nádor. Radila se ještě se spoustou doktorů, jestli má odjet, ale vesměs jí pověděli, že to tam mohl mít už předtím a nikdo neřekl, že se to musí rychle zhoršovat.

*Pak skutečně došlo na svatbu a Nej skončilo neuvěřitelné období všemožných stresů. Teda, povím ti, když sem to bláznění tak pozorovala (a to ještě místama dost z dálky, páč sem si volno vzít těžko mohla), vyplynul mi z toho ten koncept svatby někde v tropické řiti, za přítomnosti max fotografa. No stress. Takhle jí chudince do toho mluvil snad každý, komu huba narostla. Zajména tchán byl vemi jakostní a naprosto přesně věděl, co by bylo nejlepší. Kolikrát chuďa brečela, bo se vztekala, to bylo až tristní.

Jináč tedy su byla pozvaná i s partnerem samozřejmě. Svědka sem nakonec nedělala. Přiznávám, že sem to čekala, ale chápu, že jednak sem byla daleko a dvojnak Nej přiznala, že chtěla trochu zabavit ségru, které už doma zjevně pěkně jebe. Nejlepší kamarádka sem ale samozřejmě já, tak sem byla jako jediná nepříbuzná pozvaná na hostinu. Taky fajne.

Horšejší byl ten stresák, který sem předtím zažila kvůlivá Easyho vágusovitosti. Je mnoho svědků, kteří ví, že sem mu dva měsíce předem říkala, že musí být v kvádru. Tvrdil, že nějaké má. Tak sem další měsíc chtěla, aby ho vyzkoušel. A taky, že potřebuje košili a boty. Jojojo.

Připomínala sem to každý týden. Jojojo. Až byl týden před svatbou. A trhan obecná zjistil, že v botách nemůže moc chodit, sako dávno nemá a kravata je nějaký neznámý sprostý slovo. Copak kravatu, tu najdu tatíkovi ve skříni, ale zbytek kvůli tomu půlmetrovýmu rozdílu asi nebude převoditelný.

Jediný volný večer sem měla zkraje týdne.Tak to tak nějak vyšlo, že s náma šla nakupovat i jeho mamina, páč předtím vyjednávali prodej těch zděděných věcí. Já radši čekala v autě, kde mi nebylo špatně, ale popravdě sem toho měla dost z fachy a vůbec neměla náladu nakupovat. Ještě, když se ukázalo, že Easy míní, ze vlezeme do prvního obchodu, kde zaplatí nejvýš litra a odejde oblečen. Jak v reálu takový brutální realista může být v některé oblasti tak naivní, to je nevídaný.

Co dodat, bylo to peklo. Byla sem taky nezáviděníhodným omylem oblečená snad nejhůř za poslední měsíc a to nakupuju nerada, páč úplně cítím ty přezíravý pohledy. No, ono jich bylo víc nejen na mně. Ve třetím shopu sme aspoň přišli na to, jakou velikost by asi potřeboval, což bylo stejně k hovnu, páč ji nikde neměli. Rock si to asi nechává šít taky na míru, no. Nejlepší ale byla prodavačka u nějaké také té rádoby značky, co stojí jak sloní péro. Cosik teda poloochotně dovalila zezadu, ale když v tom Easy jen trochu přizvedl ruce, vylezla mu ramena až někam k odrůstajícímu měsíci. A slečna jen: "Mně se to zdá dobrý..." Si myslela, že když sem blbě oblečená, sem i senilní, bo co?

No, nakonec sme horko/těžko splašili sako, ale odnesla sem to návštěvou KFC a nervama v tortile. nemluvě o tom, že by si Easy neměl nechat od mámy platit. Ale dobře, jestli si dávají tak drahé dárky ke svátku, tak doufám, že to pocítím na svém svátku, že.

Taky sem sháněla svatební dar. Proto sme vlastně jeli až v sobotu přímo na slávu, páč sem ho mohla vyzvednout až v pátek a Easy mě mohl i s ním odvézt až večer, páč toto bych teda v MHD neuvezla. Nebo jo, ale byla by to recese jak prase a já taková svině nejsem. Easy ale jako úplatek dostal další masožravku, tak uvidíme. Už se těším, až si s nima obložíme barák. Teď ještě ten barák, však.

Cesta ráno šla, ale pak mi došlo, že kromě svých šatů a saka musím žehlit aji Easyho a to byl vpravdě očistec, ta jeho pseudokošile. To totiž nebyla společenská, ale taková ta spíš letní a to se mačká, jak zmoklej šarpej. Než su to vyželila aspoň trochu k prezentaci světu, půl hodiny pryč, už sme tam málem měli být a já nenamalovaná, neučesaná, nic. Easy se nějak neprozřetelně zasmál, když sem se vztekala, že mi nejde urobit háro, načež sem začala bulit, a byl vyhozen. Tolik k předsvatební hysterii.

Po přesunu k nevěstě už byl celkem klid. Nej byla absolutně nádherná, moc jí to slušelo. My dostali mašle na auto a jelo se. Místo teda lehce nedostupné pro vozy s nižším podvozkem, ale Easyho uklidnil bavorák před náma, a cíl byl nádherný. Měli to teda bez hudby, což leckomu nesedlo, ale zas tahej si na louku bedny, či co a beztak je potíž k těmhle přírodním svatbám vybrat nějakou vhodnou. Starosta narozdíl od většiny úředníků neplkal až tak moc od věci a oba řekli ANO, tož to dobře dopadlo.

S představováním Easyho skoropřátelům sem počkala po gratulacích. Hnátu mu podali všichni, kromě Šlehačovic mrňavé princezny, samozřejmě, pak ale nějak bezprizorně celá parta zdrhla ještě před focením, což sem teda napsala smsku, kde sou, když Očko má se svýma lidma fotky a Nej jaksi ne, páč zmizeli. Při hostině se Nej pak Dubek omluvil a fotili sme se dodatečně, ale víš jak.

Jináč oběd byl skoro v klidu, seděli sme skoro na konci s nějakým Očkovým strejčkem, kterej si v pauze mezi knedlema četl za mnou nenápadně schovaný noviny a s bratránkem, co se bude ženit za měsíc. Než byl přesun na párty, vytasili sme se s darem a su moc ráda, že se Nej líbil tak, jak sem si představovala.

Postupně se pak trousili ostatní. Uzobávala sem dobroty, Easy chlámal pivko, ale popravdě ti musím říct, že jak dorazili ti "naši", nějak to na mě padlo. Nejblíž Easymu seděl Bráška, tak se spolu bavili, však mají i podobné zaměstnání, ale ostatní nikdo nic. Nechci teda být vztahovačná, třeba to fakt bylo tím, že prostě nebyla příležitost, ale nějak sem zase začla uvažovat o tom, jestli se Šlehače zeptat, proč mě nepozval na to zapíjení a dát mu najevo, jak mě to sebralo, nebo jestli to o svatbě není vhodné. No, uvažovala sem nad tím tak dlouho, že mezitím, co sme se šli přivlíknout odjeli. Tak asi dobře tak.

Každopádně mámě, co se právě vrátila z dovči domů, sem do tefefonu brečela, protože to nějak nešlo vydržet. Pak už ale bylo líp, dali sme s Easym náš první ploužák (trochu medvědovitý styl teda) a vlastně nebylo špatně až do noci, kdy sme čekali na odvoz. To teda byla asi jediná organizační vada, že měli jenom jednoho formana, tož sme tam s Nejinou mámou a Ramlicí tvrdli společně s posledníma zákuskama.